Toho jarního rána bičoval nádvoří sídla Callahanů mrazivý vítr. Clara stála ve velké vstupní hale a pevněji k sobě stáhla vlněný kabát, aby zahnala chlad. Právě zanechala své děti pod bedlivým dohledem madam Callahanové. Svůj skutečný cíl cesty udržela v tajnosti. Neexistoval způsob, jak by mohla komukoliv v tomto domě říct, že má namířeno na odlehlý hřbitov. Existence jejích zesnulých dvojčat byla bolestným břemenem, které nesla sama, tajemstvím, jež před rodinou urputně tajila.

Když sáhla po klíčcích od auta, malá ruka zatahala za lem jejího kabátu. Stál tam Declan a jeho ostré rysy se stáhly do hlubokého zamračení. V chlapcově žaludku se usadil přetrvávající pocit děsu.

„Mami,“ řekl Declan hlasem přísným a vážným. Podíval se na ni pátravýma očima. „Musíš na sebe dnes venku dávat pozor.“

Clara se odmlčela a srdce se jí sevřelo nad jeho obavami. Klekla si a věnovala mu jemný úsměv. „Budu, Declane. Slibuji. Vrátím se, hned jak to dodělám.“ Vlepila mu jemnou pusu na čelo a vdechla jeho uklidňující vůni, než jemně odtrhla jeho prsty od svého kabátu.

Clara si znovu stoupla a vzala si klíče od půjčeného auta. Vyšla do chladného ranního vzduchu, nastartovala motor a vyjela daleko za rušné hranice města. Mířila směrem k pustým okrajovým částem Bay City. Cesta trvala přes hodinu a nechala Claru samotnou s jejími těžkými myšlenkami.

Když Clara konečně dorazila na místo, pochmurné, mlhou zahalené brány hřbitova se před ní tyčily jako špatné znamení. Zaparkovala auto na prázdném štěrkovém parkovišti a vystoupila. Křupání jejích bot se rozléhalo v zlověstném tichu. Téměř okamžitě si všimla osamělé postavy, která na ni čekala u vchodu.

Sloane stála u brány, od hlavy až k patě oděná do dramatických černých šatů. Na sobě měla odpornou masku falešného zármutku, ramena svěšená v ubohém projevu truchlení. Jak se Clara blížila, Sloaniny oči těkaly po prázdném parkovišti a zkoumaly ponuré okolí.

„Claro, konečně jsi tady,“ řekla Sloane a z hlasu jí čišel smutek. Udělala pomalý krok vpřed. „Přišla jsi úplně sama?“

Clara si založila ruce na prsou a upřela na sestru chladný, sarkastický úšklebek. „Kdo přesně sis myslela, že se mnou půjde?“ odsekla kousavým tónem. „Moc dobře víš, že jsem během své čtyřleté nepřítomnosti přišla o všechny staré společenské vazby. Jediný člověk, který mě stále chce chránit, je moje babička, a tu jsem rozhodně nehodlala tahat na takové místo.“

Sloane nezaváhala ani na vteřinu. Dál předstírala hluboký smutek a zvedla ruku v rukavici, aby si otřela suché oči. „Ach, Claro. My jsme si opravdu mysleli, že jsi mrtvá. Táta pro tvůj odchod plakal každičký den. Dokonce zašel tak daleko, že ti nechal postavit drahý náhrobek, hned vedle tvých dvojčat.“

Clara tu směšnou lež okamžitě prokoukla. Hlas jí kapal jedem, když přistoupila blíž. „Vážně? Kdyby byl Victor z mého návratu tak šťastný, proč se neobtěžoval jet s tebou a vidět mě?“

Sloane uboze zapátrala v paměti a vykoktala ze sebe chabé výmluvy. „Táta se včera tak rozrušil, když jsem mu řekla, že jsi naživu. Vylétl mu krevní tlak. Dnes ráno musel jet do nemocnice na vyšetření. Bál se, že by nedokázal ovládnout emoce, kdyby tě viděl, a proto nepřijel. Později tě za ním do nemocnice vezmu.“

Clara přijala tu výmluvu mrazivým tichem. Nedopřála Sloane tu důstojnost, aby jí odpověděla.

Sloane pod tíhou toho ticha ztěžka polkla a gestem naznačila Claře, aby ji následovala.

Sloane vedla cestu, ale zcela minula udržovaný hlavní areál hřbitova. Místo toho ostře zahnula ze zpevněné cesty a zamířila hluboko do plevelem zarostlého odlehlého kouta.

„Proč jdeme tudy?“ dožadovala se Clara.

Sloane šla dál a hlas měla utlumený. „Podle pravidel Bay City nesmí být předčasně narozené, nepokřtěné děti legálně pohřbeny v hlavní části. Táta musel tahat za nitky, aby pro dvojčata získal místo. Je to tamhle v tom rohu. Jen pojď za mnou.“

Jak kráčely dál za oficiální hranice hřbitova, ticho se stávalo tíživějším. Pečlivě udržované trávníky ustoupily zarostlému křoví a opuštěným náhrobkům.

Clara najednou zastavila. Její bystré instinkty křičely, že je něco hodně špatně. Hlasitě se ušklíbla, její pohled se stal chladným jako led a ona se zadívala na sestřina záda.

„Stůj, ani hnout,“ přikázala Clara. „Kam přesně mě to vedeš?“

Sloane se otočila a nasadila křehký úsměv. „Přece navštívit dvojčata.“

„Už jsme za skutečným hřbitovem.“ Clara na ni přímo zaútočila a udělala krok vpřed. „Přestaň hrát hry a prostě řekni, co přesně chceš. Nemám čas toulat se po téhle pustině s vražedkyní.“

Sloane chabě předstírala zmatek. „Já nic nechci. Jen je to už dlouho, co jsem tu byla. Musela jsem zapomenout cestu. Buď trpělivá, Claro. Najdeme to, když budeme hledat pomalu.“

Clařina trpělivost vyprchala. Už nebyla tou jemnou, naivní dámou z rodiny Ashfordů. Okamžitě rozpoznala zlověstný motiv, který se za tou izolací skrýval. Byla to past.

„Nepotřebuji tvou pomoc,“ rozhodla se Clara chladně. Ostře se otočila na podpatku, aby odešla. Byla více než schopná najít skrytý hrob svých dětí sama, aniž by se vystavovala sestřiným zvráceným hrám.

„Claro, počkej! Kam jdeš?“ zpanikařila Sloane, zoufalá z toho, že by její plánovaná past vyšla vniveč. Rychle se vrhla vpřed. „Už si vzpomínám! Ten náhrobek je přímo před námi! Jsou necelých sto metrů odsud!“

Clara se nezastavila. Šla dál.

Když Sloane viděla, jak jí kořist uniká, okamžitě předstírání smutku zanechala. Zvedla ruku a chladně s ní zamávala ve vzduchu.

Z hustého křoví, které je obklopovalo, se najednou ozvalo hlasité šustění. Hájkem se rozlehl zvuk těžkých kroků. Ze všech stran se k nim začalo rychle přibližovat více než tucet těžce ozbrojených a ukrytých postav.

Claře ztuhla krev v žilách. Okamžitě si uvědomila, že Sloane organizuje další pokus o vraždu, úplně stejný jako onen zničující požár ve skladišti před čtyřmi lety. Sloane ji sem vylákala, aby dokončila svou práci.

Její instinkty pro přežití se rozjely na plné obrátky. Nebyl čas přemýšlet. Clara se oslepující rychlostí otočila, udělala pár rychlých, promyšlených kroků zpět a chytila Sloane za její tenký krk.