Clařiny prsty se sevřely kolem Sloanina hrdla, ještě než ta druhá žena vůbec stihla zareagovat. Sloane nečekala, že se Clara otočí s tak děsivou rychlostí, natož aby si z ní ve zlomku vteřiny udělala rukojmí.

Husté křoví okamžitě zašustilo. Objevilo se dvacet osobních strážců rodiny Ashfordů, kteří rychle vytvořili úzký kruh. Oči měli upřené na Claru a čekali na sebemenší skulinku k útoku.

Clara sevření zesílila a v hlase jí nezbylo ani trochu vřelosti. „Nemluvily jsme o tom, že bys na naše shledání měla přivést dav, Sloane.“

„P-pusť mě!“ vydechla Sloane a její tvář rychle ztrácela barvu z té drtivé bolesti. Zoufale drápala Claru do paže, ale Clařino sevření bylo jako ze železa.

Clara věděla, že sama dvacet vycvičených mužů nezvládne. Ucouvla a použila sestru jako lidský štít. Stráže zrcadlily její pohyby, ruce se jim vznášely v blízkosti zbraní, ale neodvažovaly se zaútočit.

Clara se naklonila těsně ke Sloaninu uchu. Její dech chladil Sloane na krku. „Sotva jsem se vrátila a ty jsi už tak zoufalá, abys mě dostala pod drn. Opravdu jsi tak vyděšená, že tě připravím o titul dědičky?“

Sloane se třásla, hruď se jí zvedala, jak lapala po dechu. „Jsi blázen! Pusť mě! Máš vůbec ponětí, co ti můj otec udělá, když mi ublížíš?“

„Před čtyřmi lety ses mě pokusila upálit zaživa,“ zašeptala Clara a oči jí zchladly na led. „Opravdu sis myslela, že tu budu jen tak stát a nechám tě, abys mě zavraždila podruhé? Jelikož tak moc miluješ tu svou vzácnou pozici dědičky, ukážu ti, jaké to přesně je, když ztratíš něco, co je ti drahé.“

Sloane přejel mráz po zádech. Surové odhodlání v Clařině hlase v ní vyvolalo vlnu paniky. Tohle nebyla ta měkká dívka, kterou se před lety pokusila zabít. Tahle žena byla nebezpečná. Kdyby Clara zjistila pravdu o dvojčatech – že jsou stále naživu – všechno, co Sloane vybudovala, by se zhroutilo. Sloane to musela přežít, ale Clara jí nedala čas přemýšlet.

Clara trhla a táhla Sloane dozadu. Zamířily k východní straně hřbitova, kde se terén prudce svažoval k divoké řece. Sloane klopýtala v hustém plevelu a její dech přicházel v trhaných, bolestivých vzlycích, jak jí Clara svírala krk.

Osobní strážci je pomalu následovali a udržovali si odstup. Měli hrůzu z toho, aby neudělali nějaký pohyb, který by Claru přiměl zlomit Sloane vaz.

„Claro, přestaň... nedělej to,“ žadonila Sloane ochraptělým hlasem. „Když mi ublížíš, ani pro tebe to neskončí dobře. Pusť mě a můžeme si promluvit jako civilizované sestry.“

Clara ten ubohý pokus o vyjednávání ignorovala. Její pohled zůstával upřený na rozbouřenou řeku před nimi. „Pokud budeme mluvit, tak jedině o samotě. Řekni svým psům, ať odejdou.“

Sloane srdce bušilo o žebra. Kdyby svou ochranu poslala pryč, byla by vydána Claře na milost. Clara ale neměla zájem špinit si ruce. Skutečná pomsta spočívala v tom, že nepřítel bude muset žít v bdělé noční můře.

Došly na okraj břehu. Půda byla blátivá a kluzká a prudce se svažovala do burácející hluboké řeky. Clara strčila Sloane až na samotný okraj. Sloaniny nohy uklouzly na mokré hlíně a ona málem ztratila rovnováhu.

„Řekni jim, ať odsud zmizí,“ přikázala Clara a její hlas prořízl zvuk burácející vody. „Nebo tě tam rovnou strčím.“

„To by ses neodvážila,“ zasyčela Sloane skrz zatnuté zuby, ačkoliv se jí nohy třásly tak silně, že sotva stála.

„Tak mě zkus,“ odsekla Clara. „Přivedla jsi dvacet mužů, aby mě popravili. Než zemřu, s radostí tě s sebou stáhnu do pekla.“

Aby to dokázala, Clara do Sloane prudce strčila. Sloane vykřikla a zavřela oči, když ucítila, že padá k temné, vířící vodě. Ale v té úplně poslední vteřině ji Clara popadla za límec a trhla s ní zpátky.

Sloane otevřela oči a zírala dolů na fatální sráz jen pár centimetrů od špiček nohou. Čirá hrůza ji zlomila. Ztratila veškerou svou vyrovnanost. „Běžte! Všichni odsud zmizte!“ zaječela Sloane z plných plic a hlas se jí lámal strachem. „Stáhněte se! Hned!“

Strážci se na sebe podívali a váhali. Ale když viděli čistou paniku ve Sloanině tváři, pomalu zacouvali a ustoupili do hustého křoví. Nešli sice daleko, ale už nepředstavovali přímou hrozbu.

Když byli strážci dočasně mimo dohled, Clara naposledy utáhla svůj stisk na Sloane. Než si Sloane vůbec stačila uvědomit, co se děje, Clara skočila vpřed a stáhla je obě přes okraj.

Zřítily se rovnou do mrazivé časně jarní řeky.

Ledová voda zasáhla Sloane jako fyzická rána a vyrazila jí dech z plic. Proud byl rychlý a táhl ji pod hladinu. „Pomoc! Ať mi někdo pomůže!“ křičela Sloane, když se její hlava vynořila nad hladinu, divoce sebou házela a polykala plnými doušky mrazivou vodu.

Strážci uslyšeli její křik, vyběhli z křoví a skočili do řeky, aby ji zachránili. Ale Clara už byla pryč.

Před čtyřmi lety, když se skrývala v zahraničí, se Clara donutila podstoupit tvrdý fyzický trénink, včetně zimního plavání. Plavala v jezerech tak studených, že na hladině plavaly kry. V porovnání s těmi mrazivými hlubinami byla tahle řeka jen mírným ochlazením.

Sloane pustila v okamžiku, kdy dopadly do vody, a potopila se hluboko. Tichým pohybem a nacvičenými, nenucenými tempy plavala pod vodou. Zkalený proud ji před zraky ostatních skrýval. Než se Sloanini muži dostali k její sestře, Clara už mezi ně položila více než stometrovou vzdálenost.

Na blátivém břehu řeky strážci Sloane z vody vytáhli. Byla napůl utopená, rty měla jasně bledě modré a vlasy připláclé k obličeji. Seděla na studeném blátě a nekontrolovatelně se třásla.

Elegantní a vyrovnaná dědička rodiny Ashfordů byla pryč. Na jejím místě seděla zbědovaná, hysterická žena. Její tvář se zkřivila do divokého, čarodějnického výrazu, jak zírala na temnou řeku.

„Najděte ji! Musíte tu děvku najít!“ zaječela Sloane a hlas se jí lámal čirou zlobou. „Chci ji mrtvou! Osobně z ní stáhnu kůži zaživa a vysaju jí do poslední kapky krve! Dělejte!“

Strážci se okamžitě vrhli zpátky do řeky, prohledávali rákosí i temnou vodu, ale jejich snaha byla marná.

Daleko po proudu Clara doplavala ke klidnému, odlehlému úseku říčního břehu. Proud zde byl mírný a husté listí nad hlavou nabízelo dokonalé útočiště. Popadla nízko visící větev a vytáhla se na blátivý břeh. Tiše se nadechla, tělo se jí lehce třáslo od studeného vzduchu, přestože její mysl zůstávala ostrá a soustředěná.

Už se chystala vylézt na travnatý břeh, když se zastavila jako přimrazená. Z místa těsně nad ní se rozléhaly hlasy...