Úhel pohledu: První osoba

„Nebo možná prostě řeknu svému vedoucímu směny, že musím odejít...“ Slova mi odumřou v krku, když Vance natáhne ruku. Ovine své tlusté prsty kolem mé ruky a vnutí mi ji na své masivní předloktí.

Všechny instinkty na mě křičí, abych ruku vytrhla, ztropila scénu, udělala cokoliv, jen neodešla potichu. Přesto zdravý rozum vítězí. Provokovat dvě chodící cihlové zdi uvnitř přelidněné restaurace by pro mě nedopadlo dobře, obzvlášť když netuším, jestli jsou opravdovou hrozbou, nebo jen přerostlými poslíčky.

Nevidím žádnou jinou skutečnou možnost, než na to zinscenované zastrašování přistoupit, a tak nechám ruku položenou na jeho šlachovitých svalech. Dovolím mu, aby mě odvedl z plochy restaurace. Pohledy mých uvězněných zákazníků mě pálí do zad, když vycházíme prosklenými dveřmi do oslnivého denního světla.

U obrubníku na volnoběh vrní elegantní černý vůz s těžce ztmavenými skly. Vypadá jako něco z mafiánského filmu. Vance otevře zadní dveře a gestem mi ukáže, abych vklouzla dovnitř. V okamžiku, kdy se usadím na koženém sedadle, nastoupí hned vedle mě a zablokuje mi jedinou cestu ven. Rhys nepronese jedinou slabiku. Jen obejde vozidlo, vsouká se na sedadlo řidiče a zařadí rychlost.

Jízda začíná v dusivém tichu.

Tisknu se na dveře a dělám mezi Vancem a sebou co nejvíc místa, kolik jen plyšové zadní sedadlo dovolí. Můj mozek pracuje na plné obrátky a zoufale si dává kousky skládačky dohromady. Proč by si Alfa Měňavců předvolával náhodnou servírku?

Musí to mít spojitost s Kaelenem.

Podal na mě snad nějakou formální stížnost? Nebo si tu pravdu nějak dal dohromady sám? Došlo mu, že jsem jeho osudová spřízněná duše, a rozhodl se mě, kopající a křičící, odtáhnout přímo na své území?

Z faktu, že je v tom zapleten Alfa, se mi žaludek svírá do bolestivých uzlů. Moje znalosti politiky Měňavců prakticky neexistují, ale základy znám. Alfa je nejvyšší autorita. Jeho slovo je zákon.

Jestli mám být teď vystavena na odiv kočičímu Alfovi, hodilo by se aspoň malé upozornění předem. Přinejmenším jsem se mohla převléknout ze své mastnotou potřísněné uniformy.

Jízda je milosrdně krátká, ale s každou uplynulou vteřinou se napětí stupňuje. Sjíždíme z hlavních silnic a blížíme se k odlehlému komplexu kočkovitých Měňavců. Tak daleko jsem ještě nikdy nebyla. Měňavci jsou notoricky uzavření a své hranice hlídají s lítou oddaností. Je vzácné, aby za své brány pustili lidi. Část mého já uvažuje, jestli před lidským světem neskrývají nějaké temné, dramatické tajemství. Nebo možná prostě jen pohrdají turisty, kteří bloumají po jejich území a snaží se ulovit virální fotky v jejich zvířecích podobách.

Myslí zalétnu k těm pochmurným novinovým zprávám, které jsem četla před pár lety. Skupina lidských pytláků byla zatčena za lov Měňavců. Tvrdili, že za srst a šupiny Měňavců se na černém trhu platí astronomické částky, dalece převyšující ty za běžná zvířata. Kolovaly dokonce zvěsti, že krev a kosti Měňavců jsou cennou komoditou pro Čarodějnice a Čaroděje, protože slouží jako silné magické katalyzátory. Z té myšlenky mi naskakuje husí kůže. Pití lektvaru s příměsí kostního prachu zní jako něco přímo z hororového románu.

Ty morbidní myšlenky zapudím ve chvíli, kdy vůz zpomalí.

Moje vidění najednou vzplane. Ta změna v mém zraku je okamžitá. Ve vzduchu se zhmotní zářivě modré vlákno a žhnoucí červená nit, pulzující důvěrně známou energií. Táhnou se do dálky a potvrzují to, co už jsem tušila.

Siena a můj nesnesitelný osudový druh, Kaelen, jsou někde velmi blízko.

Dívám se skrz ztmavené okno a prohlížím si útočiště kočičí smečky. Pozemky jsou rozlehlé a dominují jim husté, starobylé lesy. Dává to smysl. Potřebují tu rozlehlou divočinu, aby v ní mohli běhat a lovit ve svých přirozených podobách. Projíždíme kolem tyčících se stromů a odbočíme na nedotčenou, klikatou ulici lemovanou masivními, okázalými domy. To čisté bohatství, které tu je vystaveno na odiv, je ohromující. Ta rozlehlá sídla musí stát miliony. Je zřejmé, že ekonomika Měňavců vzkvétá na úrovni, kterou jsem nikdy nechápala.

Pomalu jedeme po té neposkvrněné ulici, dokud nedorazíme na samý konec.

Dům, který se před námi tyčí, zastiňuje všechny ostatní. Je to velkolepé, impozantní sídlo, ze kterého vyzařuje moc a staré peníze. Tohle je ten zřejmý cíl cesty. Rhys zaparkuje vůz nedaleko vchodu.

Vance vyleze první, otočí se a znovu mi nabídne rámě.

Převalí se přes mě vlna zlomyslnosti. Unesli mě z práce, ponížili mě před mými stoly a odtáhli mě sem bez špetky souhlasu. Ignoruji jeho nataženou ruku a vystoupím z vozidla z vlastní vůle.

Můj vzdor trvá přesně tři vteřiny.

Vance ignoruje můj tvrdohlavý postoj. Natáhne se a sevře mou ruku železným úchopem. Neublíží mi, ale naprostá síla v jeho prstech nenechává žádný prostor k debatě. Pevně mi položí ruku zpátky na svou paži a přebírá fyzickou kontrolu nad mými pohyby, zatímco mě eskortuje ke schodišti před vchodem.

Rhys se připojí krok za nás, tichý jako duch.

Kousnu se do vnitřní strany tváře a odmítám plýtvat energií na zbytečné hádky. Snažím se vybavit si jakýkoli střípek informací, který o kočičím Alfovi vím. Podle toho, co si pamatuju z místních zpráv, je to starší pán. Respektovaná osobnost. Nikdy jsem o něm neslyšela žádné děsivé historky, že by měl na svědomí krvavá řádění, na rozdíl od chaotických zvěstí obklopujících vůdce psí smečky.

Počkat.

Na povrch vyplave vzpomínka stará několik měsíců. Předním stránkám novin tehdy dominovala tragická autonehoda. Byl při ní zabit prominentní Alfa Měňavců a jeho manželka. Byl to ten kočičí Alfa?

Nemám čas tu myšlenku zpracovat. Procházíme velkolepými dvoukřídlými dveřmi do rozlehlé, opulentní vstupní haly. Z klenutých stropů visí křišťálové lustry, které vrhají hřejivou záři na leštěné mramorové podlahy. Jak kráčíme hlouběji do sídla, míjíme zavřené postranní dveře.

Moje modré vlákno mizí přímo skrz dřevo. Siena je rozhodně tam uvnitř.

Ale Vance se nezastavuje. Vede mě absurdně dlouhou, luxusní chodbou. Naše kroky se rozléhají od stěn, dokud nedojdeme k masivním, zdobeným dřevěným dveřím na samém konci.

Moje zářící červená nit vede přímo skrz střed toho těžkého dřeva.

Na druhé straně je Kaelen.

Věděla jsem to. Ať už je tenhle chaos cokoliv, nese to jasné stopy jeho prstů. Vance natáhne ruku, zatlačí do těžkých dveří a vejde dovnitř, aniž by se namáhal zaklepat.

Připravím se a očekávám přeplněnou místnost. Vymahače, starší smečky, zastrašujícího starce sedícího v křesle, které připomíná trůn. Místo toho je rozlehlá kancelář prázdná, až na jedinou postavu.

Kaelen sedí za masivním mahagonovým stolem a u ucha má přitisknutý telefon. Když vejdeme, vzhlédne, zamumlá do sluchátka rychlou omluvu a zavěsí. Pomalu se zvedne ze své kožené židle.

„Alfo Crossi,“ ohlásí Vance a jeho hluboký hlas se rozlehne v tiché místnosti. „Přivedli jsme sem Briu Valeovou, jak jste žádal.“

Srdce se mi zastaví.

Dech se mi vytratí z plic. Bojuju zoufalou, brutální válku, abych udržela neutrální výraz ve tváři a potlačila paralyzující šok a narůstající hrůzu, které hrozí, že mě pohltí.

Kaelen je Alfa.

No samozřejmě že je.

Protože když mi už vesmír musí na krk hodit osudovou spřízněnou duši, nemohl to být prostě jen nějaký průměrný, slušný chlápek. Musel to být ten nejkomplikovanější, nejvýše postavený a arogantní predátor v celém regionu. Proklínám svou nepozornost k místní politice Měňavců. Kdybych se alespoň obtěžovala číst noviny, mohla jsem to předvídat.

On je Alfa. Znamená to, že se mám poklonit? Projevit respekt? Plazit se a prosit o život?

Ta myšlenka shoří v záblesku ohnivého rozhořčení. Není to můj Alfa. A bez ohledu na jeho postavení, on prostě právě poslal dva hromotluky, aby mě unesli z mojí směny.

„Děkuji, Vanci. Rhysi,“ řekne Kaelen, zatímco jeho zlaté oči jsou intenzivně upřeny na mě. „Můžete odejít.“

Oba masivní muži skloní hlavy v hlubokém, uctivém kývnutí a vycouvají z místnosti. Těžké dřevěné dveře se za nimi s cvaknutím zavřou a uvězní mě uvnitř s tím jediným mužem, kterému jsem se chtěla vyhnout.

Rozkročím nohy na šířku ramen a ruce si pevně opřu v bok. Odmítám se pod jeho těžkým pohledem krčit. Potřebuju přijít na to, co to hraje za hru, než vypustím ven ten vztek, co ve mně vře.

Kaelen velkoryse ukáže na jedno z plyšových sametových křesel naproti svému mahagonovému stolu.

„Raději budu stát,“ prohlásím a můj hlas zazní v tiché kanceláři jasně a vyrovnaně. Upínám se k tomuhle malému zbytku klidu, hrdá na to, že jsem ještě nezačala křičet.

Kaelen na tom netrvá. Obejde těžký stůl a nenuceně se opře o jeho leštěný okraj. Překříží si paže a vypadá každým coulem jako ten dominantní vůdce, kterým má být.

„Rozhodl jsem se, že pokud skutečně máš tu moc, o které tvrdíš, že ji máš, pak bych ji měl využít,“ prohlásí chladně, naprosto klidným tónem, který mě přivádí k šílenství. „Strávíš nějaký čas s mou sestrou a Derrickem. Potvrdíš vztah mezi nimi. Jestli je pravda, že má jinou osudovou družku, pomůžeš mi tu osobu najít a identifikovat.“

Čelist mi prakticky spadne až na podlahu.

Nevěřícně na něj zírám. Opravdu právě řekl, že mě chce využít? Potom, co mě sem nechal proti mé vůli odtáhnout, vtrhl na moje pracoviště a ohrozil moje živobytí, si myslí, že může prostě vydávat rozkazy, jako bych byla jen nějaký užitečný nástroj na jeho pracovním stole?

„Ne,“ odpovím prostě.

Jediná slabika protne to těžké napětí v místnosti.

Jeho zlaté oči vystřelí vzhůru a vpijí se do mých. To nenucené vystupování se roztříští a nahradí ho okamžitý, bleskový vztek.

„Ne?“ zopakuje a jeho hlas klesne do nebezpečného zavrčení.

„Přesně tak. Ne.“

Moje pečlivě plánované sebeovládání se vypaří. Přehrada se protrhne a každá špetka zášti, kterou jsem v sobě chovala od chvíle, kdy vtrhl do mého domu, se vyvalí ven.

„Proč bych proboha dělala cokoliv, co mi nařídíš?“ vyjedu na něj a udělám krok vpřed. „Vydáváš rozkazy, jako by mě měly zajímat tvoje názory. Nezajímají! Vecpeš se mi do domu, sám se pozveš dál, a pak na mě křičíš, když ti řeknu, abys odešel! A teď? Teď jsi mě v podstatě unesl! Byla jsem uprostřed směny. Pravděpodobně přijdu o práci, protože jsem odešla dřív, a kvůli čemu? Co ti dává právo tohle všechno dělat?“

Kaelen na mě zamračeně shlíží dolů a vzduch v místnosti houstne syrovým, těžkým zastrašováním.

„Já jsem tady Alfa,“ zavrčí a hruď se mu roztáhne, jak dává najevo svou dominanci. „A vést lidi je moje práce.“

Vydám ze sebe hlasité, posměšné uchechtnutí a protočím oči tak silně, až to zabolí.

„Nejsi můj Alfa,“ odseknu a z mého hlasu odkapává pohrdání. „A rozhodně nejsi žádný vůdce. Vůdcem jsi, jedině když se lidé rozhodnou tě následovat. Já jsem dnes neměla na vybranou, jestli sem přijdu. Což z tebe dělá míň vůdce a víc kreténa.“

Ta urážka dopadne jako fyzická rána.

Kaelen prudce vstane a opustí své nonšalantní opírání se o stůl. Přistoupí blíž a tyčí se nad mou mnohem menší postavou. Využívá svou výšku, široká ramena a svou pouhou přítomnost k tomu, aby se mě pokusil přinutit k podřízenosti.

„Ty jsi mi taky nenechala na vybranou!“ zavyje a obranný vztek se z něj valí ve vlnách. „Vyhodila jsi mě! Odmítla jsi se mnou mluvit, i když jsem stál přímo v tvém domě!“

„Protože ses nacpal dovnitř a dožadoval se mého času!“ křiknu hned zpátky a odmítám ustoupit byť jen o píď. Zvednu bradu a postavím se jeho zuřivému zlatému pohledu čelem. „Nikdy tě nenapadlo se mě prostě zeptat? Nebo mě možná pozvat na schůzku jako normální člověk? Dostala jsem se do tohohle průšvihu, protože chci ochránit tvou sestru. Toho jsem se nevzdala. Jsem naprosto ochotná Sieně pomoct.“

Zhluboka se nadechnu, hruď se mi prudce zvedá, jak vynáším svůj konečný verdikt.

„Ale nejsem ochotná za tebou poskakovat a plnit každý tvůj rozkaz jako nějaký domácí mazlíček.“

Slova visí ve vzduchu, ostrá a neústupná.

Zatnu ramena a zaryju si nehty do dlaní. Připravím se na nevyhnutelnou explozi. Očekávám, že se rozpoutá zuřivost Alfy, že zařve, něčím mrští, že potvrdí svou dominanci nad tou drzou lidskou bytostí, která se odvažuje křičet mu do tváře.

Ale řev nepřijde.

Kaelen strne uprostřed pohybu. Zuřivý oheň v jeho zlatých očích zabliká a pak pohasne. Dlouhou, těžkou vteřinu na mě zírá, než udělá uvážený krok zpět.

Z hrudi se mu vydere hluboký, trhaný povzdech a hlasitě se rozlehne v prostorné kanceláři. Otočí se ke mně zády a prohrábne si vlasy. Začne přecházet sem a tam. Projde celou délku místnosti, jeho těžké boty duní do koberce. Jednou. Dvakrát. Třikrát.

Zůstávám zmrzlá na místě, pozoruji jeho široká záda a čekám v napjatém tichu.

Nakonec se jeho přecházení zastaví. Pomalu se otočí zpátky, aby mi čelil.