Úhel pohledu: První osoba.

Ostrý praskot facky se rozléhá stísněným prostorem mého malého bytu, zvuk tak hlasitý, až mi z něj zvoní v uších. Dlaň mi divoce hoří žárem z té obrovské síly nárazu.

Na zlomek vteřiny se čas úplně zastaví. Pak Greg zakleje. Ten samolibý, bigotní úšklebek, který měl na tváři ještě před chvílí, se roztříští a jeho obličej se zkřiví do ohavné masky čiré zuřivosti. Stáhne paži dozadu a v jasné odvetě na mě zvedne těžkou ruku. Oči má divoké, zbavené jakýchkoli civilizovaných zábran. Připravím se na nevyhnutelný náraz, zatnu čelisti, pevně zavřu oči a čekám na úder.

Ale ten nikdy nedopadne.

Kaelen je jen šmouhou pohybu. Přežene se přes mě poryv zvířeného vzduchu, když vyrazí vpřed a zadrží ten úder s děsivou, nepřirozenou rychlostí. Chytí Gregovo tlusté zápěstí do drtivého, železného sevření dřív, než se ta ruka vůbec stihne přiblížit k mé tváři.

„Vypadni,“ varuje ho Kaelen a jeho hlas klesne do hluboké, smrtící, zvířecí tóniny, která vibruje přímo skrz podlahová prkna. „Už na Briu nikdy nepromluv.“

Greg se vzpouzí a lapá po dechu, jak se snaží vytrhnout, ale Kaelenův úchop je nezlomný. Skoro slyším, jak se pod tím tlakem drtí kosti v Gregově zápěstí. Vysoký Měňavec nekřičí, nemá to zapotřebí. Smrtící příslib v jeho tónu stačí na to, aby z místnosti vysál všechen kyslík.

„Doporučuji ti, aby ses poohlédl po jiném bydlení,“ pokračuje Kaelen a jeho zlaté oči se zúží do nebezpečných štěrbin, „když jsi tak moc proti přítomnosti Magiků.“

Bledý a zpanikařený Greg si vytrhne paži na svobodu přesně v tu vteřinu, kdy se Kaelen rozhodne sevření povolit. Zavrávorá dozadu a ztrácí pevnou půdu pod nohama. Chvatně couvá, zakopne o práh, a pak se otočí a prchá po schodech do svého bytu ve druhém patře jako vyděšené lovené zvíře.

Do mého obývacího pokoje se znovu zřítí těžké ticho, husté a dusivé. Vydám ze sebe roztřesený povzdech a masíruju si spánky, protože mi přímo za očima začíná pulzovat krutá bolest hlavy.

„Tohle jsem fakt neměla dělat,“ zamumlám si tiše pro sebe a oviňu si paže kolem pasu. „Nemusel znát moji identitu. Odhalit se jako Magička byla hloupost. Agnes teď bude muset najít do druhého patra jiného platícího nájemníka, a na peníze z toho nájmu spoléhá. Varovala mě, že prý nepůsobí moc tolerantně.“

Kaelenovo intenzivní nepřátelství se náhle vypaří. Toporný, obranný postoj, který zaujímal, když čelil Gregovi, dramaticky změkne. Během jediného úderu srdce se ze smrtícího protivníka, připraveného zlomit člověku vaz, změní ve fascinovaného spojence. Jeho široká ramena klesnou a predátorské napětí se z jeho těla vytrácí, když se jeho zlaté oči hladově zafixují na mou čerstvě odhalenou značku.

„Ten chlap dostal, co si zasloužil,“ zamumlá hlasem, v němž se zračí roztěkanost způsobená tmavým inkoustem, který ostře kontrastuje s mou bledou kůží. Zkoumá linie symbolu Neznámých, jako by se v něm skrývala všechna tajemství vesmíru.

Stáhnu si rukáv k zápěstí a propálím ho pohledem. Nic z tohohle chaosu by se nestalo, kdyby hned na začátku nebušil na moje dveře jako šílenec. Nával adrenalinu rychle opouští mé tělo a je nahrazen chladným, prázdným vyčerpáním. Jsem unavená až do morku kostí. Jsem vzhůru necelou půlhodinu a můj normálně klidný, nenápadný život se už teď hroutí. Chci jen zalézt zpátky pod peřinu a předstírat, že se dnešek nikdy nestal.

„Potřeboval jsi ještě něco?“ vyhrknu netrpělivě a obranně si překřížím paže na hrudi.

Kaelen zamrká a konečně odtrhne zrak od mé zakryté paže, aby se mi podíval do tváře. Můj prudký posun v tónu ho viditelně zmate; očividně očekával vděčnost nebo nějakou chvíli sblížení. Ale nedám mu ani vteřinu, aby znovu našel rovnováhu.

„Protože jestli ode mě nepotřebuješ nic dalšího, mám něco na práci a ocenila bych, kdybys prostě odešel.“

Navzdory do očí bijící červené niti osudu, která údajně spojuje naše duše, jsem naprosto nepřipravená na to, zvládat takovou tíhu emocí takhle brzy ráno. Je mi jedno, jestli jsme osudoví druhové. Popadnu ho za paži, zabořím prsty do jeho pevného bicepsu a fyzicky vedu zmateného Kaelena k domovním dveřím. Velikostní rozdíl mezi námi je komický, ale on se nechá táhnout; je příliš překvapený, než aby se mému neurvalému zacházení bránil.

„Myslím, že jsme tady skončili. Teď se s tebou nedokážu vypořádat, takže je načase, abys odešel,“ řeknu mu pevně a strčím jeho široká ramena přímo přes práh na chodbu.

Ustoupím zpátky do bytu. „Je mým osudem být kamarádkou tvé sestry, takže se určitě ještě uvidíme. Hezký den.“

Zabouchnu mu ty těžké dveře přímo před jeho ohromenou tváří.

Zasunu závoru na místo s uspokojivým kovovým cvaknutím. Deset vteřin uběhne v požehnaném tichu. A pak začne svými masivními pěstmi bušit do masivního dřeva. Rám dveří viditelně rachotí pod tou neuvěřitelnou silou jeho klepání.

„Brio! Otevři dveře, ještě jsem s tebou neskončil,“ křičí skrz bariéru.

„No, JÁ s tebou mluvit skončila! Jdi pryč, Kaelene,“ zavolám zpátky, odmítajíc udělat byť jen krok blíž a odemknout závoru.

Dřevem pronikne řada tichých nadávek. „Tady jsme neskončili. Budeš se mnou mluvit, a to brzy,“ slibuje temně a jeho slovy se proplétá povel Alfy.

Neodpovím. Místo toho se proplížím místností k mému oknu ve třetím patře a přitisknu tvář na sklo. O minutu později ho zahlédnu, jak kráčí ven z budovy. Pozoruju, jak si to rázuje ulicí, s rukama vraženýma hluboko do kapes, dokud nezahne za roh a nezmizí mi z očí.

S těžkým zasténáním dovleču své olověné nohy přes podlahu a vyčerpaně se vplížím zpět do své neustlané postele. Přetáhnu si přikrývky přes hlavu a zoufale toužím po zapomnění ve spánku. Ale můj pokus o odpočinek je naprosto sužován nekonečnými, živými přehrávkami toho, jak se ochranně postavil mezi Grega a mě, přičemž ta neuvěřitelná síla vyzařující z jeho těla udržuje moji mysl frustrujícím způsobem bdělou.

Uplynou dva trýznivě jednotvárné dny, než moje křehká, poklidná bublina znovu splaskne.

Beru chaotickou obědovou směnu v Meridianu na poslední chvíli. Původně jsem měla mít vzácný, velmi kýžený den volna, ale můj manažer Marcus mi volal hned zrána a prakticky mě prosil o laskavost, protože kolega zavolal, že je nemocný. Zoufale potřebuju peníze navíc, takže jsem skousla pýchu a souhlasila. A teď toho zodpovědného rozhodnutí hluboce lituju.

Restaurace je během polední špičky nacpaná k prasknutí. Mé otlačené nohy křičí v mučivém protestu proti firemně nařízeným jehlovým pastem na smrt. V duchu proklínám kohokoliv, kdo rozhodl, že servírky musí proplouvat po kluzké podlaze jídelny na deseticentimetrových podpatcích. Upřímně doufám, že ten člověk si po zbytek svého ubohého života ukopne prsty na nohou o každý jednotlivý kus nábytku.

Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila, nasadím široký, falešný úsměv zákaznického servisu a jdu pozdravit stůl byznysmenů v oblecích, usazených u stolu číslo patnáct.

„Dobrý den, vítejte v Meridianu. Jmenuji se Bria a dnes vás budu obsluhovat. Mohu vám pro začátek nabídnout něco k pití?“

Ani jeden z těch tří mužů se nenamáhá s odpovědí. Dokonce se mi ani nepodívají do tváře. Místo toho náhle zmlknou a se široce rozevřenýma očima ve špatně skrývaném poplachu zírají na něco, co se rýsuje přímo za mými zády.

Přímo po páteři mi sjede chladné mrazení uvědomění. Někdo si záměrně odkašle – je to hluboký, dunivý zvuk, který těžce vibruje ve vzduchu.

Pomalu se otočím a zjistím, že do mého osobního prostoru efektivně vtrhli dva masivní, urostlí muži. Jsou stavění jako pevné cihlové zdi, ležérně oblečení do upnutých tmavých triček a džínů, které naprosto nijak neskrývají jejich nebezpečné svalstvo.

„Bria Valeová?“ zeptá se ten větší. Natáhne ke mně tlustou, hustě žilnatou paži. Jeho tón je přísně formální, ale jeho tmavé oči nestrpí žádné námitky. „Prosím, jděte s námi.“

V hrudi mi okamžitě žhavě a jasně vzplane panika. Co se to sakra děje? Zběsile se rozhlédnu po rušné jídelně a zoufale hledám Marcuse nebo jakoukoli známku nepoužitelné ochranky restaurace. Na druhé straně místnosti zahlédnu další servírku, ale místo aby se tvářila ustaraně, jen na mě vrhá naštvané pohledy, očividně rozzlobená, že dělám rozruch. Rychle mi dochází, že jsem na to úplně sama.

Naprosto odmítám tiše přijmout únos za bílého dne uprostřed mé směny.

Schválně udělám krok zpět a odmítám se dotknout jeho nabízené paže. „Kdo jste a proč bych s vámi měla jít?“ vyhrknu a pekelně bojuju o to, abych udržela hlas v klidu.

Výraz toho muže zůstává pečlivě, děsivě prázdný. „Omlouvám se, slečno Valeová. Jmenuji se Vance a tohle je Rhys. Jsme z místní smečky kočkovitých Měňavců,“ řekne Vance plynule.

Udělá vypočítavý krok vpřed, přiblíží se tak moc, že naruší můj osobní prostor a prakticky mě natlačí k okraji stolu číslo patnáct. Byznysmeni vedle mě se krčí do svého koženého boxu, zoufale se snažíce vyhnout očnímu kontaktu s predátory v místnosti.

„Náš Alfa okamžitě požaduje vaši přítomnost,“ dodá Vance a jeho hlas nenechává naprosto žádný prostor pro vyjednávání.

Moje mysl pádí milionem různých směrů. Kočičí Alfa? S místními kočkami nemám vůbec žádné vazby. Jediný Měňavec, se kterým jsem se kdy potýkala, je Kaelen, a ten patří k vlkům. Proč by proboha kočičí smečka posílala dva obří vymahače, aby mě odvlekli z práce?

Jsem v pasti uprostřed restaurace bez jakéhokoli bezpečnostního jištění. Vím, že nedokážu fyzicky přemoct dva obří vymahače z řad Měňavců, ale zároveň se zarputile zdráhám způsobit masivní scénu, která by mě stála místo, tím, že bych křičela o pomoc.

Polknu knedlík strachu v krku a učiním poslední zoufalý verbální pokus oddálit nevyhnutelné.

„Jak vidíte, právě teď pracuji,“ upozorním ho a neurčitě mávnu směrem ke své uniformě a tichým zákazníkům uvězněným vedle nás. „Kdybyste se mohli vrátit za pár hodin, až mi skončí směna...“

Hlas se mi vytratí do ztracena, protože moje předstíraná sebedůvěra zaváhá pod drtivou tíhou jejich kombinovaných, predátorských pohledů.

Měňavci nemrkají. Nepřenesou váhu z nohy na nohu. Nepohnou se ani o centimetr. Jen na mě shlížejí s chladným, neústupným záměrem.