Pohled dívky

V mých zlomených nohách tepala tupá, rytmická bolest, když jsem tlačila kovový vozík vpřed. Zrezivělá kolečka skřípala o leštěné tvrdé dřevo jídelny v sídle smečky a vibrace mi prostupovaly až do pohmožděných paží. Pracovaly jsme od pěti od rána, drhly podlahy a leštily stříbro, abychom se připravily na každoroční návštěvu krále Vance. Každé samici mezi sedmnáctým a pětadvacátým rokem bylo nařízeno zúčastnit se banketu. Nenáviděla jsem práci v sídle smečky. Samci si vždycky našli nějakou výmluvu, aby na mě sáhli, když jsem procházela kolem.

Tlačila jsem vozík těžký křišťálovými sklenicemi k dlouhému dubovému stolu. Do místnosti si to nakráčela Colette. Měla na sobě bezchybné hedvábné šaty a vypadala přesně jako ten rozmazlený spratek, kterým byla. Myslela si, že je jí souzeno stát se další Lunou, a spoléhala na svůj vztah s Corbinem, budoucím Alfou.

Luskla na mě prsty. "Přines mi vodu."

Sevřela jsem rukojeť vozíku, až mi zbělely klouby. "Ne. Můžeš si pro ni dojít sama."

Oči se jí zúžily. "Jsi otrokyně. Budeš dělat, co se ti řekne."

"Nejsi moje šéfka," odsekla jsem.

Ve chvíli, kdy mi ta slova opustila ústa, jsem věděla, že jsem udělala fatální chybu. Colette se otočila na podpatku a vyřítila se ven. O několik minut později zaduněly o podlahová prkna těžké boty. Braddock, hlavní dozorce otroků, vpochodoval do jídelny. Neřekl ani slovo. Vyrazil vpřed, popadl plnou hrst mých vlasů a trhl mnou dozadu.

Pokožka na hlavě mi hořela, když mě vlekl ze sídla smečky po kamenných schodech dolů k žaláři. Zlomené nohy se mi bezmocně táhly po hrubém kameni. Odvlekl mě temnou chodbou a tvrdě mě odhodil do vlhké cely. Moje rameno narazilo do železných mříží.

"S tebou si to vyřídím později," ušklíbl se Braddock a zamkl dveře.

Stočila jsem se do klubíčka na studené podlaze. Chtěla jsem utéct. Otrokyní jsem byla od svých dvanácti let. Jako miminko mě odložili do sirotčince klanu Studeného proudu a ve chvíli, kdy jsem dospěla, mě donutili k těžké práci. Žili jsme o tvrdém chlebu a vodě a přežívali jen díky vzácným přídělům navíc, které nám občas propašoval Corbin.

Před celou se rozlehly kroky. Braddock se vrátil a rozmotával dlouhý kožený bič zakončený zubatým stříbrem.

"Ne, prosím. Omlouvám se. Už to nikdy neudělám," žadonila jsem a tiskla se zády k vlhké zdi.

"Příliš pozdě, holčičko."

"Moc se omlouvám!"

Moje slzy pro něj nic neznamenaly. Vešel do cely a udeřil mě hřbetem ruky přes obličej. Ta síla mi trhla hlavou do strany a v uších mi začalo zvonit. Než jsem se stihla vzpamatovat, popadl mě za paže a srazil mě obličejem dolů na špinavé lůžko. Vytáhl mi sukni nahoru a roztrhl mi spodní prádlo.

Bez varování mi vrazil svůj pták hluboko do vagíny.

Vykřikla jsem čirou, palčivou bolestí. Tření mi trhalo kůži. Popadl mě za boky, narážel svým tělem do mého a s každým brutálním přírazem do mě vtlačoval svůj ocas hlouběji.

"Prosím, přestaň!" vykřikla jsem s lámajícím se hlasem.

"Drž hubu, ty děvko!" zařval.

"Prosím, přestaň. To bolí!"

Nepřestávala jsem prosit. Snažila jsem se odtáhnout, ale on mě plácl zezadu do hlavy, až se mi zatočil svět. Tiskl svou těžkou, mozolnatou ruku přes má ústa a tlumil můj křik. Přestala jsem bojovat. Zplihla jsem na matraci, slzy mi proudily po tvářích a tiše jsem vzlykala, zatímco mě dál šukal, dokud neskončil.

Vytáhl se, zapnul si kalhoty a znovu mě popadl za vlasy. Klopýtala jsem a zakopávala, když mě vlekl ze žaláře nahoru na nádvoří ke stromu na bičování. Přivázal mi ruce k hrubé kůře.

Bič se stříbrnou špičkou práskl do vzduchu a pak se mi zakousl do zad. Jedna. Dvě. Tři. Deset hlubokých, krvácejících ran bičem mi roztrhlo kůži jako trest za odmlouvání.

Když skončil, odřízl mě. "Vrať se do práce."

Krev mi prosákla košilí, ale já jsem se odpotácela zpět do hlavní jídelny. Colette stála u stolu se svými kamarádkami. Ukázala na má krvácející záda a zasmála se. Ignorovala jsem ji a začala pokládat křišťálové sklenice na stůl. Colette předstoupila a schválně mi drcla do lokte, čímž poslala jednu sklenici roztříštit se o podlahu.

Dveře kuchyně se rozletěly. Vylétla z nich hlavní kuchařka s obličejem rudým vzteky.

"Přestaň rozbíjet věci!" zaječela, zvedla ruku a silně mě uhodila přes pohmožděnou tvář.

Neodpověděla jsem. Klekla jsem si, posbírala střepy z rozbité sklenice a dokončila prostírání stolu. Mé tělo křičelo po úlevě. Vykklouzla jsem bočními dveřmi a zamířila do zahrady na krátkou přestávku. Nádvoří bylo prázdné a odpolední slunce nabídlo mé chvějící se kůži krátkou chvilku tepla.

Zavřela jsem oči a snažila se popadnout dech, ale ticho zničilo těžké křupání bot.

Otočila jsem se. Braddockova pěst mi narazila přímo do spánku. Zřítila jsem se do hlíny a před očima mi explodovaly hvězdičky.

"Co tady venku děláš?" dožadoval se odpovědi a stál nade mnou.

"Dávala jsem si přestávku," zašeptala jsem a svírala si pulzující hlavu.

Klekl si a vlepil mi facku tak silnou, že mi roztrhl ret. "Vrať se do práce."

"Ano, pane."

Vyškrábala jsem se na nohy a odkulhala zpátky do kuchyně. Kuchařka na mě strčila další těžký vozík s nádobím. Tlačila jsem ho chodbou a kolečka hlasitě skřípala. Když jsem míjela Alfovu pracovnu, těžké dubové dveře stály pootevřené.

Slyšela jsem Alfu křičet do telefonu, jeho hlas byl protkaný čirou panikou.

"Jak jako, že to král Vance ví? Jestli zjistí, co jsme udělali... jestli odhalí, koho tu držíme v zajetí, znamená to válku! Nesmíme dovolit, aby to zjistil!"

Zatajil se mi dech. Skrytý zajatec? Válka?

Snažila jsem se vozík rychle protlačit kolem dveří, ale Alfa přesně v tu chvíli vyrazil ze své pracovny. Jeho oči se do mě zabodly. Bez vteřiny zaváhání máchl svou obrovskou rukou a udeřil mě přímo do hrudi, až mě to odhodilo dozadu. Tvrdě jsem dopadla na podlahu a vyrazilo mi to dech z plic.

Překročil mě, aniž by se na mě podruhé podíval. Vyškrábala jsem se na nohy, uklidila vozíky a zamířila rovnou k barákům pro otroky na okraji území.

Stály tam tři zchátralé budovy: barák pro ženy, barák pro muže a barák pro staré. Přesně uprostřed seděl starý sirotčinec. Podmínky tam byly příšerné a většina starých otroků umírala. Nakonec jsme tam měli skončit všichni.

Vešla jsem do ženské ubytovny. Záda mi hořela od ran bičem a kůži jsem měla ulepenou potem, krví a Braddockovým pachem. Chtěla jsem si stoupnout pod horkou sprchu, ale otrokům takový luxus nebyl dovolen. Došla jsem ke zrezivělému kovovému umyvadlu a co nejlépe se umyla ledovou vodou.

Odkulhala jsem ke svému lůžku – tenkému, tvrdému dřevěnému prknu položenému na hliněné podlaze, přikrytému od molů prožranou dekou plnou děr. Dnes v noci mě nezahřeje, ale bylo to to jediné, co jsem měla. Posadila jsem se, bolel mě každý sval v těle.

Dřevěné dveře ubytovny se s bouchnutím rozletěly.

Ve dveřích stál Braddock. Ukázal na mě tlustým prstem. "Pojď se mnou."

V očích se mi okamžitě zalily slzy. Věděla jsem přesně, co chce. Ale vstala jsem a následovala ho, nohy se mi třásly s každým krokem. Vyvedl mě ven, hluboko do temného lesa za ubytovnou, kde nás nikdo nemohl slyšet.

Ve chvíli, kdy jsme byli z dohledu, se otočil a praštil mě přímo do břicha. Přehnula jsem se napůl a lapala po dechu, když jsem padla do vlhkého listí.

Než jsem se stihla vzpamatovat, byl Braddock na mně. Popadl límec mé košile a roztrhl ji, čímž odhalil mou hruď. Vytáhl mi sukni až do pasu. Neobtěžoval se s žádnou předehrou. Rozepnul si kalhoty a silou vrazil svůj tlustý pták do mé suché vagíny.

Vykřikla jsem, z té surové, trhající bolesti se mi začalo dělat temno před očima. Zasténal a vrážel do mě svůj ocas se surovou, drtivou silou. Přitiskla jsem si obě ruce na ústa, abych utlumila svůj křik, nehty se mi zaryly do vlastních tváří, zatímco jsem ho nechala dokončit. Ležela jsem tam v hlíně, zírala vzhůru na temnou klenbu stromů a cítila se jako prázdná, rozbitá skořápka.

Když konečně skončil, vstal, utřel se a hodil mi mou roztrhanou, zničenou košili do obličeje.

"Vrať se do ubytovny," nařídil, než se otočil a odešel do tmy.

Nemohla jsem se hned pohnout. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a plakala v hlíně. Prosby ho nezastavily. Žadonění ho nezastavilo. Nic nefungovalo.

Vstala jsem a omotala si roztrhanou látku kolem hrudi. Místo abych zamířila zpět k barákům, šla jsem k okraji lesa, kde řeka padala do obrovského vodopádu. Byl velký jako desetipatrová budova. Stála jsem u okraje a dívala se dolů na zubaté skály a tříštící se bílou vodu pod nimi.

Chtěla jsem skočit. Chtěla jsem ukončit tu nekonečnou fyzickou agónii, zničující zoufalství a naprostou bezmoc. Bylo by tak snadné prostě jen vykročit z okraje.

Už jsem tenhle život nemohla dál snášet. Zítřek měl být dalším vyčerpávajícím pracovním dnem při přípravách na příjezd krále Vance. Smečka byla zaneprázdněna maskováním svých otrokářských operací. Obléknou nás do pěkného oblečení a donutí nás chovat se jako hosté, kterých se klan ujal. Někdy nás nutili lhát a říkat, že jsme na návštěvě ze sousedních území.

Loni mě během jeho návštěvy drželi zavřenou v ubytovně, protože Braddock nechtěl, aby král viděl mé modřiny. Tehdy mi bylo možná šestnáct. Už jsem ani neznala svůj skutečný věk. Tu jednu noc byl klid, bez bití a znásilňování.

Král Vance přijížděl každý rok, údajně hledal svou osudovou družku. Ale nikdy ji nenašel. Když jsem zírala dolů do temné propasti vodopádu, přetrvávající očekávání jeho zítřejšího příjezdu se mi vysmívalo. Odstoupila jsem od okraje.

Nikoho nezachrání. Upřímně řečeno, nemyslela jsem si, že král vůbec chce svou družku najít.