Pohled dívky

Probudila jsem se s nesmírnou bolestí z brutálního bití, které jsem dostala předchozího dne. Každý sebemenší pohyb byl čistou agónií. Mé svaly křičely na protest, když jsem se donutila zvednout z tvrdé podlahy a proklínala krutou realitu, že jsem přežila jen proto, abych čelila dalšímu dni v tomto živoucím pekle. Navzdory svému zbitému stavu jsem byla přidělena k úklidu cedrových domů pro hosty na východní straně v rámci příprav na návštěvu krále. Vlekla jsem své bolavé tělo masivní chatou, otírala těžké dřevěné stoly, leštila sklo a stlala postele pro hosty, kteří mou existenci nikdy nevezmou na vědomí. Alfa vyžadoval pro tuto návštěvu dokonalost. Živil v sobě bludné přesvědčení, že si král nějakým způsobem vybere jeho snobskou, arogantní dceru za svou družku. Byla by to strašná Luna, natož královna, ale v této smečce bylo slovo alfy zákonem.

Zatímco jsem drhla podlahu z tvrdého dřeva, mé myšlenky bloudily. Často jsem snila o tom, že se přeměním do své vlčí podoby a uteču daleko od této noční můry. Ale drsná pravda mě vracela zpátky na zem. Byla jsem vyhladovělá, slabá z těžké podvýživy a nekonečné fyzické týrání znemožňovalo přeměnu. Moje vlčice byla uvězněna hluboko uvnitř, tichá a spící, a nechávala mě čelit hrůzám této smečky samotnou. Zatímco jsem byla ztracena v těchto zoufalých myšlenkách, do zad mi narazilo těžké tělo.

Braddock mě přepadl ze zálohy a prudce mě přirazil k cedrové stěně.

"Máš tak sladkou prdel," ušklíbl se zlomyslně, jeho horký dech dopadal na citlivou kůži mého krku.

Bez kouska zaváhání vrazil své hrubé ruce pod roztrhané tričko, které jsem nosila jako provizorní sukni. Neměla jsem ani spodní prádlo; otrokům takový luxus nebyl dovolen. Vrazil mi prsty do mé suché vagíny.

"Tak těsná a mokrá," posmíval se a bezohledně mi v ní kroutil rukou.

Snažila jsem se křičet, snažila jsem se prosit o milost a bránit se, ale mé vyhladovělé tělo bylo proti jeho hrubé síle k ničemu. Zvedl mě a hodil na jednu z čerstvě povlečených postelí. Jeho těžká ruka mě přitiskla pod krkem a odřízla mi přísun vzduchu. Když jsem ze sebe vyškrtila zoufalou prosbu, uhodil mě přes obličej, až se to ostré prásknutí rozlehlo tichou místností. Pak si rozepnul kalhoty a vrazil do mě svůj tlustý pták, znásilnil mě přímo tam. Pevně jsem zavřela oči, své krátké nehty jsem zarývala do matrace, zatímco on funěl a vrážel do mého potrhaného těla s drtivou silou.

Dveře se rozletěly. Alfa vešel do domu pro hosty. Ani nemrkl nad tím hrůzným znásilněním, které se odehrávalo přímo před ním. Ignoroval mé utrpení a díval se na mě s čirým opovržením.

"Hoďte ji do žaláře, dokud hostující král neopustí území," nařídil alfa.

V hrudi mi vystřelila panika. V panice jsem kopala a prosila, když se ze mě Braddock stáhl a popadl mě za paže. Byla jsem k smrti vyděšená z těch mrazivých, černočerných, pavouky prolezlých podzemních cel. Alfa se mému utrpení jen zasmál, otočil se na podpatku a opustil místnost.

Braddock mě bez milosti vlekl po prašných cestách do tmy pod sídlem smečky. Mé paty dřely o hrubé kamenné schody. Hodil mě do vlhké cely. Vzduch tady dole páchl po hnijícím dřevě a zatuchlé krvi. Kolem zápěstí mi sevřel těžké železné okovy, přikoval mi ruce ke studené kamenné zdi a vytáhl mi paže tak vysoko, že jsem se nemohla ani posadit. Pak zamkl kovové dveře a nechal mě o samotě.

Zhroutila jsem se k vlhké zdi a vyplakala si oči. Věděla jsem přesně, proč snáším toto nekonečné utrpení. Byla jsem jiná než zbytek smečky. Byla jsem prokleta černými vlasy a oříškovýma očima, zatímco ostatní otroci měli jasně zrzavé nebo matně hnědé vlasy. Také jsem měla na vnitřní straně pravého stehna zřetelné mateřské znaménko ve tvaru pohoří. To bylo všechno, co stačilo k tomu, aby se ke mně chovali jako k nemocnému zvířeti. Neprosila jsem se o to narodit se takhle, ale oni dbali na to, abych za to každý den platila.

Naprosté vyčerpání mě stáhlo do neklidného, horečnatého spánku.

V mých snech černočerná cela zmizela. Obklopilo mě oslepující světlo. Skrz pronikavou záři jsem uviděla mrskavý pohyb ocasu černého vlka. Kýval se sem a tam, než zmizel v prázdnotě. Světlo začalo pohasínat.

Probudilo mě zakňučení rezavých pantů.

Corbin, alfův syn, vklouzl do mé temné cely. Na rozdíl od svého sadistického otce Corbin opovrhoval tím, jak se s otroky zachází. Ohlédl se přes rameno, než si klekl vedle mě na špinavou podlahu.

"To je všechno, co se mi pro tebe dnes večer podařilo sehnat," zašeptal a položil malý kousek ztvrdlého chleba a promáčknutý plechový hrnek s vodou. "Můžu se pokusit přinést ti později víc."

"Děkuju," odpověděla jsem, můj hlas byl chraplavý a sedřený od křiku.

Corbin přikývl a spěchal ven, zamkl za sebou těžké dveře. Riskoval přísné zbičování už jen tím, že byl tady dole. Ale má vděčnost se rychle změnila v hořké ponížení. Moje ruce byly připoutány ke zdi příliš těsně na to, abych na jídlo dosáhla. Musela jsem sklonit tvář k vlhkému kameni a sníst to nuzné jídlo ze špinavé podlahy jako toulavý pes. Zvládla jsem jen pár soust, než se mi žaludek stáhl do uzlů.

Poté, co jsem do sebe vpravila vodu, přitiskla jsem si svá sedřená, zbitá záda na hrubou cihlovou zeď. Chlad prostupoval do mých potlučených kostí. Tělo se mi třáslo od slz a každý vzlyk vyslal do mých pohmožděných žeber nové vlny bolesti. S pláčem jsem usnula zpět do neklidného spánku.

Bílé světlo z mého předchozího snu se vrátilo. Tentokrát mě nejen oslepilo; přineslo s sebou tajemný hlas bez těla.

"To bude dobré, tvůj čas přichází," rozlehl se vřele hlas v mé mysli.

"Kdo je to?" zeptala jsem se do prázdna, mé snové já prohledávalo tu prázdnou bílou rozlohu.

"Všechno má svůj čas," odpověděl hlas záhadným tónem.

Světlo vybledlo. Probudila jsem se s pocitem zmatení z té vize. Kdo na mě mluvil? Než jsem stihla ten podivný sen zpracovat, byl zmatek nahrazen čirou hrůzou.

Chodbou se o kamenné zdi rozléhal mrazivý zvuk cinkajících klíčů. Byla to výměna stráží. Se vzrůstajícím děsem jsem si uvědomila, že noví strážci nezapomněli na polonahou dívku připoutanou v cele.

Těžké železné dveře se rozletěly. Dovnitř vešli tři strážci, jejichž chamtivé oči bloudily po mé odhalené kůži. Mrazivá kamenná podlaha se mi zakousla do holých zad, když ze mě strhli mou provizorní sukni. Svedla jsem zoufalý, marný boj, kopala jsem bosýma nohama a mlátila sebou proti těžkým železným řetězům, ale oni se mému marnému odporu jen smáli. Snesli se na mě jako smečka vyhladovělých vlků. Roztáhli mi nohy a střídali se ve vnucování svých tlustých ocasů do mé bolavé, suché vagíny a hromadně mě znásilnili na té mrazivé hlíně a kameni. Když moje tělo přestali používat, zbili mě. Jejich těžké boty mi narážely do žeber, břicha a nohou. Nepřestali, dokud už mé zlomené tělo nemohlo snést víc. Samotný rozsah fyzické bolesti mě stáhl dolů do temnoty.

Moje úplně poslední vědomá myšlenka předtím, než jsem omdlela, byla zoufalá, prchavá naděje. Modlila jsem se, aby hostující král zítra našel svou družku a nějak nás všechny zachránil z této bdělé noční můry.

Když jsem nabyla vědomí, mrazivá cela byla tichá, ale mé tělo se cítilo, jako by ho přejel nákladní vlak. Fyzické poškození bylo katastrofální. Snažila jsem se přenést váhu, přitáhnout si kolena k hrudi, ale nohy nereagovaly. Mou dolní polovinou projela odporná, oslňující agónie. Byly zase zlomené.

Po pohmožděných tvářích mi stékaly slzy. Překonala jsem tu oslepující agónii a pokusila jsem se pomocí paží vytlačit do sedu. Jakmile jsem přenesla váhu na ruku, vytrhl se mi ze suchého hrdla ostrý, krvežíznivý jekot. Zápěstí se pode mnou podlomilo. Bylo také zlomené. Zhroutila jsem se zpět na vlhkou kamennou podlahu, lapala po dechu a před očima mi tančily černé skvrny. Ústa mi naplnila kovová pachuť krve. Byla jsem v pasti.

Pak se chodbou rozlehl zvuk těžkých kroků.

Buch. Buch. Buch.

Braddock se vracel. Těžký zvuk jeho bot o kamennou podlahu vysílal mé potlučené páteři záchvěvy.

Věděla jsem, že bude nasranější než kdy jindy, až zjistí, že nemůžu chodit. Pokud nebudu moct chodit, nebudu moct pracovat. A pokud nebudu moct pracovat, budu pro smečku zbytečná. Třásla jsem se hrůzou a snažila se vléci své rozbité tělo dozadu. Dřela jsem krvácejícími lokty o hlínu a snažila se stáhnout zpět do nejtemnějších stínů cely. Zadržela jsem dech a snažila se udělat co nejmenší a nejneviditelnější ve chvíli, kdy jeho hřmotná postava vstoupila do cely.

Stál ve dveřích a blokoval můj jediný východ. Podíval se dolů na mé zlomené nohy a zkroucené zápěstí. Místo hněvu se mu rty pomalu stočily nahoru. Zíral dolů na mé zmrzačené, krvácející tělo s tím nejďábelštějším úsměvem na tváři – zlovolným, zvráceným výrazem, který sliboval nepředstavitelnou agónii, úsměvem, ze kterého by se i dospělý muž přikrčil.