**Vanya**

„Přijímám tvé odmítnutí.“

Ta slova mi vyšla z úst. O úder srdce později si kletba vybrala svou daň. Mou levou tvář rozřízl syrový, spalující žár. Měla jsem pocit, jako by mi přímo na kůži přitiskli cejchovadlo. Zamkla jsem kolena a odmítla sebou trhnout. Kůže praskla. Do tváře se mi vyryla čerstvá rána. To bylo to znamení. Třetí jizva. Důkaz pro celý svět, že jsem byla jako družka odmítnuta už potřetí v životě. Byl to božský trest vyhrazený jen těm, kteří se vzepřeli záměru Měsíční bohyně.

Pro ty, co byli nemilovaní. Nechtění.

Z čerstvé rány vyvřela teplá krev. Stékala mi po tváři, kopírovala linii čelisti a pak skapávala na tuhou, tmavou látku límce mé taktické uniformy. Stála jsem uprostřed velkého tanečního sálu smečky Dawnflare. Křišťálové lustry kolem mě vrhaly na dav zářivou, zlatavou záři. Ve skupinkách tu postávaly stovky nadějných žen, oděných do hedvábí, sametu a jemné krajky. Voněly drahými parfémy a nervózním potem a všechny se ucházely o pozornost elity smečky. Nezapadala jsem sem. Měla jsem na sobě těžké plátěné kalhoty, kanady a opasek s vybavením. Nebyla jsem tu od toho, abych tančila nebo třepetala řasami. Byla jsem tu jako hlídka perimetru. Válečnice. Štít pro ty samé lidi, kteří opovrhovali mou existencí.

Možná bych v jiném životě a pod jiným jménem byla družky hodna. Ale ne tady. A už vůbec ne druha zrozeného z pokrevní linie Vanceů.

Kaelen Vance, Alfa smečky Dawnflare, stál pár kroků ode mě. Krátce, prkenně přikývl. Jeho široká ramena zůstala pod oblekem na míru ztuhlá. Bradu držel zvednutou a vyzařoval auru zraněné hrdosti. Neměla jsem mu jeho reakci za zlé. Byla jsem dcera zrádce. Má krev nesla tu nejtěžší skvrnu, jakou mohl vlk snést. To byl důvod, proč jsem žila ve špíně, důvod, proč jsem bojovala o zbytky. Byla jsem Omega válečnice, zlomená a nezpůsobilá pro posvátné pouto s druhem. Že Měsíční bohyně spárovala Alfu s nejnenáviděnějším vyvrhelem smečky, byla urážka.

„Je míň než bezcenná,“ ušklíbla se Colette.

Z davu vystoupila moje bývalá kamarádka z dětství. Měla na sobě třpytivou karmínovou róbu, která obepínala její křivky. Připlula po Kaelenově boku a majetnicky mu zavěsila ruku do ohbí paže. Její ostré, jantarové oči přejížděly po mé krvácející tváři s neskrývanou radostí.

„Nemůžu uvěřit, že Měsíční bohyně ve své nekonečné moudrosti vůbec navrhla, aby se tohle stvoření stalo tvou družkou,“ prohlásila Colette hlasem dostatečně hlasitým, aby to slyšeli okolní šlechtici. „Jaký zvrácený, kosmický vtip.“

Zachovala jsem prázdný výraz. Nechala jsem tu urážku po sobě stéct. Colette jen dala hlas myšlenkám, které se odrážely v mysli všech v místnosti.

„S tvým dovolením, Alfo,“ řekla jsem. Sklonila jsem hlavu do mělké, uctivé úklony. Otočila jsem se na podpatku, připravená zanechat je jejich soucitu a znechucení.

„Počkej.“

Alfův příkaz práskl vzduchem jako bič. Síla ve Vanceově hlase mi zmrazila krev v žilách. Mé boty přimrzly k dřevěné podlaze. I kdybych chtěla utéct, mé tělo by mě neposlechlo. Na páteř mi dolehl neviditelný stisk jeho autority.

„Ano, Alfo?“ zeptala jsem se. Pohled jsem upírala na jeho vyleštěné boty. Jen jsem chtěla, aby mě nechal jít. Potřebovala jsem dojít k bufetovému stolu, vzít si ubrousek a zastavit krvácení. Kapky karmazínu už špinily bezchybná podlahová prkna a já cítila, jak mi nepřátelské pohledy personálu z řad Omeg vypalují díry do týla. Oni budou ti, kdo budou nuceni drhnout mou krev ze dřeva.

„Na něco zapomínáš,“ pronesl Vance.

Nepodíval se na mě. Místo toho obrátil pozornost ke shromážděnému davu. Roztroušený smích a krutý šepot okamžitě utichly. Nikdo nechtěl, aby si Alfa myslel, že se mu posmívají. Ticho v tanečním sále zhoustlo a ztěžklo.

„Obřad odmítnutí se bude konat za dva týdny.“

Jeho slova mě zasáhla jako studená vlna. Jasně. Skoro jsem zapomněla na pravidla jeho postavení. Na rozdíl od běžných vlků Alfa nemohl přetrhnout pouto s druhem pouhou slovní výměnou. Pokud chtěl Alfa odmítnout svého osudového druha, musel uspořádat formální obřad odmítnutí za svitu měsíce. Bez rituálu by pouto mezi našimi dušemi zůstalo neporušené, jako hnisající rána, která se nikdy nezahojí. Můj první druh byl také Alfa. Znala jsem ten vyčerpávající proces až moc dobře.

„Složím před Měsíční bohyní slib, že tuto družku odmítám,“ řekl Vance a jeho hlas se odrážel od klenutých stropů. „To je vše. Užijte si prosím zbytek plesu.“

Udělal rázný pohyb, aby se odvrátil. Colette sevřela jeho biceps pevněji a přitiskla se hrudníkem k jeho paži.

„Nenech si tou nehodnou děvkou kazit náladu, Alfo,“ zapředla Colette a zatřepotala na něj svými těžkými řasami. „Užij si zbytek noci s námi.“

*Spíš se mnou*, pomyslela jsem si. Kousla jsem se do vnitřní strany tváře, abych potlačila temné uchechtnutí. Colette nikdy nezměnila taktiku. Naháněla Kaelena Vance už od doby, kdy jsme jako štěňata pobíhali po lesích. V dobách, kdy jsme my tři byli vlastně přátelé. Ještě předtím, než mi krev a zrada roztrhaly svět na kusy.

Zostřila jsem zrak na Vanceova široká záda. „Alfo? Smím už jít? Rozumím, že obřad bude za dva týdny. Jako vždy jsem ti plně k dispozici. Jen mi řekni čas a místo a já tam budu.“

Vance se neobtěžoval opětovat můj pohled. Nevěnoval mi jediný pohled přes rameno. Prostě se otočil a odešel, aniž by se nad mou samotnou existencí byť jen na vteřinu zamyslel. Colette ze sebe vydala bezdechý, triumfální smích.

O chvíli později se Vance v chůzi zastavil. Nepromluvil, ale ostře trhl bradou směrem ke vzdálené zdi, kde stály dlouhé banketové stoly. Byl to tichý, přezíravý příkaz. *Jdi se očistit.*

Ignorovala jsem úšklebky a ukazující prsty přihlížejících. Rychle jsem se rozešla k bílým lněným ubrusům. Nejenže má krev znečistila dřevěnou podlahu, ale na límci mé uniformy se teď šířila tmavá skvrna. Personál bude zuřit. Za tenhle nepořádek nepochybně zaplatím později.

Když jsem dorazila ke stolu a popadla hrst bílých ubrousků, přitiskla jsem si měkkou látku na čerstvou jizvu. Štípnutí mi vehnalo slzy do očí, ale zahnala jsem je mrkáním. Z druhé strany místnosti jsem stále slyšela Colettino fňukání, její ječivý hlas mi drásal nervy.

„Ale Vanci-brouku,“ našpulila Colette rty a zatahala ho za rukáv. „Ten ples nebude bez tebe ani zdaleka tak zábavný.“

„Už toho mám dost, Colette,“ zabručel Vance. Pevným, rozhodným pohybem se vymanil z jejích svírajících prstů.

Znala jsem ho dost dobře na to, abych z jeho tónu dokázala číst. Nemyslel tím jen, že má dost večírku. Myslel tím, že má dost *jí*. Ale Colette, zaslepená vlastními ambicemi, nechala tu narážku proletět bez povšimnutí.

„Jéé, Vanci-brouku, nebuď takový,“ žadonila.

Přitiskla jsem si ubrousek k ústům pevněji, abych potlačila smích. Ten výraz čistého, nefalšovaného znechucení, který se mihl Vanceovou tváří, byl k nezaplacení. Otočil hlavu a možná si myslel, že ten výraz nikdo nepostřehl. Ale já ho viděla.

„Ne,“ řekl Vance tónem, který neponechával prostor pro smlouvání. „Odcházím. Dobře se bav, Colette. Snad potkáš svého druha.“

S tímto definitivním odmítnutím vyrazil z tanečního sálu, jeho dlouhé nohy ho rychle nesly velkými dvoukřídlými dveřmi. Byl to Alfa. Nemohl prostě jen zmizet ve stínech jako duch, ale vzal do zaječích, jak nejrychleji to šlo.

Colette zůstala stát zmražená uprostřed místnosti. Tváří se jí mihlo zklamání, které se rychle proměnilo v syrovou, ošklivou zuřivost. Obličej se jí zkřivil do zlobného vrčení. Věděla jsem, že její vztek potřebuje ventil, a věděla jsem přesně, na koho se zaměří.

Okamžitě se na mě obořila. Nakráčela přes podlahu tanečního sálu, její podpatky cvakaly o dřevo jako výstřely.

„Ty hloupá děvko! Všechno jsi zkazila!“ zasyčela Colette. Zastavila se přímo přede mnou, hruď se jí vztekem dmula.

Zpražila mě pohledem a pak ho přesunula na banketový stůl vedle mě. U okraje stál křišťálový pohár plný až po okraj tmavě červeného vína. Colette se sklenice zmocnila. Švihnutím zápěstí mrštila její obsah přímo na mou hruď. Studená tekutina cákla na mou taktickou košili, prosákla hustou látkou a zchladila mou kůži.

„Jejda,“ uchechtla se a rty se jí zkroutily do krutého úsměvu. „Neviděla jsem, že tam stojíš.“

Na krátkou vteřinu jsem zavřela oči. Ano, personál z řad Omeg mě teď už stoprocentně zavraždí ve spánku. Nebo mi do postele vysype kbelík jedovatých pavouků. Jak je znám, tentokrát budou mnohem kreativnější.

Neřekla jsem nic. Natáhla jsem ruku, vzala další hromádku ubrousků a začala jimi vysoušet čerstvou skvrnu od vína na hrudi.

Můj nedostatek reakce Colette jen víc rozzuřil. Chtěla hádku. Chtěla slzy. Rychle, vypočítavě se rozhlédla po místnosti, aby se ujistila, že se na nás upírají všechny oči. Pak přenesla váhu, zvedla nohu a vykopla masivní dřevěnou nohu zpod bufetového stolu.

Konstrukce s ohlušujícím praskotem povolila. Zapracovala gravitace. Stříbrné podnosy vylétly do vzduchu. Křišťálové mísy se roztříštily o podlahu a rozmetaly ostré střepy na všechny strany. Desítky sklenic na víno explodovaly a pršely červenou tekutinou po nedotčeně bílých prknech podlahy. Pečená masa, jemné pečivo a drahé ovoce se s čvachtáním válely po zemi ve zničené, chaotické spoušti.

Colette si okamžitě přitiskla ruce na ústa. Vytřeštila oči a nasadila masku čistého, nevinného zděšení.

„Vanyo! Co jsi to udělala?!“ zaječela Colette a její hlas se rozlehl tichou místností. „To, že tě Alfa Vance odmítl, ještě neznamená, že musíš v záchvatu vzteku ničit majetek smečky!“

Pevně jsem zavřela oči. V hrudi se mi ozval hluboký, těžký povzdech. Teď už jsem byla lapená v její hře.

Dav se vrhl kupředu jako smečka vyhladovělých divokých psů. Obklíčili mě, tváře zkřivené pohoršením.

„Ty krávo! Jak se opovažuješ ničit majetek Alfy!“ zařval na mě obrovitý vlk, a přistoupil tak blízko, až mi jeho plivanec dopadl na tvář. „Jsi míň než špína! Nejsi hodna dýchat stejný vzduch jako smečka Dawnflare, a přesto ti rodina Alfy prokazuje milost a dovoluje ti zůstat! Takhle se jim odvděčuješ?!“

Udělala jsem tichý, uvážlivý krok vzad. Ruce mi zůstaly viset podél těla. Malé komunikační zařízení ve tvaru slzičky ukryté v mém levém uchu byl zbrusu nový prototyp, který pro mě sestrojil Jace. Nechtěla jsem, aby sliny nějakého naštvaného šlechtice vyzkratovaly drátky.

Colette, která můj nenápadný ústup vůbec nepostřehla, se uculila. Nasávala zuřivost davu, oči jí zářily zlomyslným triumfem.

„Je naprosto beznadějná. Nechápu, proč se Alfa vůbec obtěžuje držet si takového toulavého psa nablízku,“ přidal se jeden z Colettiných patolízalů a přilil tak olej do ohně.

„Ona není jen beznadějná,“ prohlásila Colette a stoupla si na čisté místo na podlaze, aby promluvila k davu. „Ona je zbabělec! Nebýt mě, mohli dnes povraždit celou smečku! Já byla ta, kdo našel nepřátelské zvědy, jak slídí kolem našich hranic—“

Nehorázná lež. Colette zaječela a utíkala jako o život při prvním zapraskání větvičky. Byla jsem to já, kdo vystopoval nepřátelské zvědy a neutralizoval hrozbu.

„—a Vanya prostě jen stáhla ocas a utekla! Musela jsem upozornit hlídky na perimetru sama—“

*Plác!*

Colette se s brutální silou rozmáchla. Její dlaň dopadla na mou už tak zraněnou tvář. Ostrý kov jejích prstenů se mi zařízl do kůže. Čerstvá jizva po odmítnutí se doširoka rozšklebila. Vzduchem stříkla horká krev, okamžitě zbarvila můj tmavý límec a potřísnila Colettinu bledou ruku.

Štípavá bolest mi vystřelila do lebky. Hlava mi škubla do strany.

„Bolí to?“ zasmála se Colette. Ležérně si z prstů setřepala mou krev, takže její kapky dopadly na zničenou podlahu. Pak zvedla svou botu s těžkým podpatkem a kopla mě silně do břicha.

Dopadla jsem na zem. Střepy rozbitého skla zakřupaly pod mými koleny.

„Vylížeš tu podlahu dočista!“ poručila Colette.

Zvedla jsem hlavu. Podívala jsem se jí přímo do jejích zářících jantarových očí. Tvrdě jsem si zachovala prázdný výraz, kamennou masku skrývající bouři pod ní.

„Na tvůj rozkaz. Beto Colette,“ řekla jsem tiše.

Nebyla jsem tak hloupá, abych se bránila uprostřed nepřátelského davu, kterému chyběly snad jen vidle a pochodně. Ale upřímně řečeno, bylo mi to jedno. Nezajímala mě ta bolest. Nezajímalo mě ponižování, rozlité víno nebo jizva po odmítnutí, která mi hořela na tváři. Tohle byla má realita. Tohle pro mě byla každodenní záležitost. Dnes jsem zrovna náhodou stála před větším publikem než obvykle.

Sklopila jsem víčka a udržovala svou fasádu bez emocí. Měla jsem úkol. Čtrnáct let. Uplynulo celých čtrnáct let od té krvavé, deštěm nasáklé noci, kdy se můj otec vzbouřil proti smečce. Čtrnáct let nesu titul potomka zrádce. Snášela jsem bití, opovržení i nekonečné utrpení, protože jsem potřebovala přístup do archivů smečky. Potřebovala jsem odhalit pravdu za jeho údajnou zradou. Byla jsem tak blízko nalezení chybějících záznamů. Nemohla jsem si dovolit ztratit nervy a nechat se teď vyhostit. Dokud nebudu mít své odpovědi, naštvat elitu by byla taktická chyba, kterou jsem odmítala udělat. Družka Alfy? Prosím vás. Měla jsem větší problémy.

„Hej, Vanyo.“

Známý hlas prořízl napětí. Vykročil ke mně Jace Alden. Byl dalším dítětem odsouzeného zrádce, poznamenaným stejnou neviditelnou skvrnou, jakou jsem nesla já. Rozzuřený dav se rozestoupil jako Rudé moře, šokován tím, že se nějaký Omega opovážil přerušit jejich zábavu.

Jace si mračících se šlechticů nevšímal. Zastavil se vedle mě a blýskl jasným, ležérním úsměvem. V tomhle pekle jsme si byli rovni. Kryli jsme si navzájem záda.

„Proč mě nenecháš vzít si zbytek tvé směny a ty můžeš krýt moji později?“ nabídl Jace a pohledem střelil po mé promočené, zakrvácené uniformě. „Vypadá to, že se stejně potřebuješ převléct.“

V hrudi mi vzplanula vděčnost. Nemohla jsem riskovat úsměv, a tak jsem jen ostře přikývla. Zvedla jsem se z podlahy poseté sklem, otočila se ke Colette zády a rychlým krokem odkráčela z tanečního sálu.

Když se za mnou těžké dvoukřídlé dveře s bouchnutím zavřely, uslyšela jsem smyčcové kvarteto, jak spouští novou melodii. Když zmizel jejich oblíbený boxovací pytel, vrátili se šlechtici k tanci.

Vklouzla jsem do temných, úzkých chodeb, které používalo služebnictvo. Roky přežívání ve stínech mě naučily, jak se pohybovat naprosto neslyšně. Kráčela jsem s kradmou přesností a vyhýbala se křižovatkám, kde se obvykle shromažďovaly naštvané uklízečky z řad Omeg. Proplouvala jsem bludištěm chodeb a mířila rovnou k zadnímu východu obrovského sídla.

Než jsem došla ke dveřím, vynořila se z rušné kuchyně Myra. Ta starší hospodyně měla v očích zoufalý výraz. V pravé ruce nesla plnou, neotevřenou láhev prémiové vodky.

„Slyšela jsem ten křik. Věděla jsem, co se děje, tak jsem poslala Jace, aby tě z toho vytáhl,“ zašeptala Myra. Přispěchala ke mně a vtiskla mi tu těžkou skleněnou láhev do rukou. „Tady. Vezmi si to. Jdi někam do ticha a uvolni se.“

Odmlčela se. Její opotřebovaná, vrásčitá ruka se natáhla a jemně mě pohladila po zádech. Bylo to vzácné, letmé gesto vřelosti.

„Všichni víme, že jsi naše nejlepší válečnice, Karmazínová Vanyo,“ zamumlala tiše Myra. „Zapomeň na ty namyšlené hlupáky.“

„To už jsem udělala,“ odpověděla jsem. Koutků mých rtů se dotkl nepatrný, upřímný úsměv.

Nervózní hospodyně přikývla, hodila přes rameno paranoidní pohled a odcupitala zpátky do bezpečí hlučné kuchyně.

Otevřela jsem těžké boční dveře a vyšla do chladného nočního vzduchu. Láhev s vodkou jsem pevně svírala v ruce.

Přešla jsem do plynulého klusu, moje dlouhé nohy rychle polykaly vzdálenost. Nepřeměnila jsem se do své vlčí podoby, ale díky rokům vyčerpávajícího bojového výcviku jsem byla neuvěřitelně rychlá i na dvou nohách. Studený vítr mi šlehal do vlasů a chladil pálivý pocit na mé zjizvené tváři. Trvalo to ani ne patnáct minut, než jsem dorazila na okraj území smečky.

Přede mnou se tyčily pískovcové útesy. Byly vysoké, strmé a velkolepé, padající stovky stop dolů do rozeklané rokle. Chodila jsem sem často. Bylo to jediné místo, kde jsem si mohla v klidu odpočinout, dýchat a přemýšlet. Ne že bych dnes v noci chtěla moc přemýšlet. Mysl mi neustále utíkala ke krvi, křiku a blýskajícím se tesákům z doby před čtrnácti lety. Skládačka byla téměř hotová. Musím už jen přežít o něco déle.

Došla jsem až na samý okraj propasti. Posadila jsem se na vlhkou trávu a zhoupla boty nad tím děsivým srázem. Zírala jsem do černé propasti pod sebou. Odšroubovala jsem kovový uzávěr láhve s vodkou a do nosu mě udeřila ostrá vůně alkoholu. Přiložila jsem si skleněný okraj ke rtům.

Než jsem se ale stihla byť i jen jednou napít, ozval se za mnou hluboký, dunivý zvuk.

*Dum. Dum. DUM.*

Pod těmi těžkými kroky se mi otřásala země pod nohama. Trhla jsem hlavou a vyvalila oči. Skrz hranici stromů se hnal obrovitý, půlnočně černý vlk a řítil se přímo na má záda.

„Co to u všech—?!“ vydechla jsem.

Práskla jsem lahví do trávy, vyskočila na nohy a svaly se mi napjaly k boji.

Než jsem se ale vůbec stihla pokusit povolat svou vlastní vlčici, ta černá bestie se vymrštila do vzduchu. To mohutné stvoření se vzneslo nad trávu. Uprostřed skoku se tmavá srst rozplynula. Kosti praskaly a v mžiku oka se přetvářely. Když dopadl na zem přímo přede mnou, byl to zase člověk.

Byl to Alfa Kaelen Vance.

„Co...“ zavrčel, hlas se mu změnil ve smrtící, hrdelní rachot.

Vrhl se kupředu. Jeho obrovské ruce vyletěly vpřed a prsty se mi sevřely kolem zápěstí jako ocelový svěrák. Děsivou silou mě odtrhl od okraje útesu. Jeho nahé, tyčící se tělo narazilo do mého. Jeho holá hruď se natiskla přímo na mou promočenou, vínem ušpiněnou uniformu. Žár vyzařující z jeho kůže byl spalující. Jeho horký, těžký dech mi ovíval citlivou kůži na krku. Držel mě za ruku tak pevně, až se mi dělaly modřiny, a zíral na mě divokýma, nepříčetnýma očima. Vypadalo to, jako by opravdu věřil, že se chystám skočit do prázdnoty. Chladný, necitelný Alfa z tanečního sálu byl pryč.

„Co si jako MYSLÍŠ, že u VŠECH SVATÝCH DĚLÁŠ?!“