**Vanya**

„Co to—?“ vykoktala jsem, ale zbytek slov mi uvízl v hrdle.

Vance mě drtil proti své pevné hrudi. Brutální náraz mi vymrštil hlavu dozadu a nos mi tvrdě narazil do jeho klíční kosti.

„Nikdy není nic tak beznadějné, abys musela udělat TOHLE, Vanyo Thorneová!“ zařval. Jeho hluboký hlas mi vibroval přímo skrz žebra.

Udělat co? Držel mě uvězněnou v dusivé kleci svalů a žáru. Smysly mi zaplavila vůně jehličí, ostré šalvěje a deště. Žár vyzařující z jeho kůže mě pálil přes mokrou, špínou znečištěnou uniformu. Silně jsem si uvědomovala jeho impozantní postavu. A nezpochybnitelný fakt, že se po přeměně z vlčí podoby neobtěžoval obléknout.

„Je to jen odmítnutí,“ zavrčel Vance a konečně ustoupil natolik, abych mohla nasát trochu vzduchu do pálících plic. Zlostně se na mě zadíval. V jeho rozzuřených tmavých očích tančily chaotické stíny. „Už jsi zažila dvě. To není omluva pro to, abys skočila z útesu.“

Odvrátil se, popadl tmavé boxerky, které prve odhodil do trávy, a natáhl si je na své svalnaté nohy.

Jeho vyčítavý tón mě odtáhl o desetiletí zpět, do dob, kdy smečce ještě vládl jeho otec. Do dob, kdy jsme byli nejlepší přátelé. Na jazyku mi ulpěla hořká pachuť. Ty časy mi nechyběly.

Ze rtů mi vyklouzl suchý, nervózní smích. Ta situace mi připadala až příliš absurdní. „Alfo, nejsem tu proto, abych se zabila.“

Vance mě ignoroval. Nebo se možná prostě jen rozhodl nevěřit jedinému slovu, které jsem vyřkla. Jeho pohled se znovu upřel do mého, temný a hrozivý. „Thorneová!“

Zvedla jsem jedno rameno v nedbalém pokrčení. Při tom pohybu skleněná láhev od vodky cinkla o jeho bok.

Vance sklopil zrak k alkoholu. Z hrdla se mu vydralo divoké zavrčení. Ruka mu vystřelila kupředu a vytrhla mi těžkou skleněnou lahev přímo ze sevření. Zatřásl s ní jen pár centimetrů od mého obličeje. „Co to má znamenat? Jsi strážkyně, pro Bohyni. Ve službě bys neměla pít!“

„Má směna už skončila, Alfo,“ povzdechla jsem si. Za spánky mi tepala tupá bolest. „Dnes mě zase odmítli. Bolí to.“

Bolí. To slovo viselo ve studeném nočním vzduchu. Říct to nahlas mě zbavilo silné vrstvy brnění. Nebyla to jen šikovná výmluva. Skutečně to bolelo. Vždycky jsem věděla, že ta bolest žije hluboko ve mně, ale strávila jsem roky jejím pohřbíváním. Způsobilo snad jeho zběsilé, šílené zavalení, že jsem ztratila ostražitost?

„Tak ji musíš snést.“ Vanceův hlas klesl do mrazivé kadence, která ladila s ledovcem v jeho očích. „Snes tu bolest, kterou si zasloužíš. A zůstaň tady. Navždy.“

„Já tu zůstávám.“ Vynutila jsem si klidný, prázdný úsměv a udělala uvážlivý krok z jeho stínu. „Alfo, možná bude nejlepší, když mě prostě necháte na pokoji.“

Vance si mě zkoumavě prohlížel. Rysy jsem nechala zamčené v prázdné masce. Nenabídla jsem mu vůbec nic. Emoce byly jako naostřená čepel; když jste je ukázali, ostatní je použili, aby vás rozsekali na kousky.

„Chceš, abych tě nechal o samotě,“ promluvil Vance pomalu, s tónem odkapávajícím hutnou nedůvěrou. „Zatímco stojíš na samém okraji smrtícího srázu.“

„Seděla jsem na okraji,“ opravila jsem ho s kamennou tváří. „Teď na něm stojím.“

„Ještě pět centimetrů a byla by z tebe zohavená mrtvola na dně rokle,“ odsekl Vance.

„Tak to je asi pět zatraceně důležitých centimetrů,“ odvětila jsem. Očima jsem přejela láhev vodky v jeho obrovské ruce. Klouby měl zlověstně bílé. Rozhodně mi ji nemínil vrátit. Jaká škoda.

Když Vance zachytil můj pohled, schoval lahev za svá široká záda. „Vrať se do Jeskyně,“ rozkázal.

Alfův příkaz bzučel syrovou mocí. Má vnitřní vlčice se mu instinktivně podřídila. Krátce jsem přikývla a otočila se k vzdáleným světlům sídla smečky.

„Thorneová,“ zavolal Vance a už podruhé té noci zastavil mé kroky.

„Ano, Alfo?“ ohlédla jsem se přes rameno.

Stříbrné měsíční světlo se zachytilo v bouřlivých hlubinách jeho očí. „Zrádci,“ pronesl s mrazivou konečností, „není dovoleno vzít si život.“

Věnovala jsem mu dutý, uklidňující úsměv. Nedlužila jsem mu žádnou útěchu, ale stejně jsem mu ji poskytla. „Ne, Alfo. Rozumím.“

V čelisti mu cuklo. Výraz se mu uzavřel do nečitelné kamenné zdi. Odvrátila jsem se a pokračovala v cestě zpět, a zřetelné mravenčení na krku mi napovídalo, že nevěří ani jedinému mému slovu.

Následující týden se zvrhl v čiré šílenství.

Vance si mylně vydedukoval, že mě mé odmítnutí dohnalo na pokraj sebevraždy. Nařídil naprosto dusivou úroveň sledování, aby monitoroval každý můj pohyb. Od chvíle, kdy jsem mu na útesu dala svůj chabý slib, se začal objevovat všude. Bojová cvičení, hlídky na perimetru, dokonce i běžná služba v kuchyni najednou vyžadovaly jeho osobní dohled.

Když mě nemohl stínovat sám, poslal svého zástupce.

Během odpolední hlídky jsem si dala krátkou pauzu a našla si odlehlé místo dole u břehu řeky. Voda tu byla hluboká a zrádná, vířila v tichých, smrtících proudech. Děti ze smečky měly do této oblasti přísný zákaz vstupu. Seděla jsem na plochém kameni a užívala si vzácnou samotu, když vtom za mnou zašustilo husté křoví.

Vyskočila jsem na nohy a svaly se mi napjaly k útoku.

Ze stínů borovic vystoupil Beta Brant Ashcroft.

„Pohov,“ nařídil Ashcroft.

Opustila jsem bojový postoj. „Beto Ashcrofte?“

Ashcroft můj zmatek ignoroval. Nakráčel až k okraji vody. Zkoumavě si prohlédl dravý proud, upřeně se zadíval na mé bosé nohy a pak pohlédl na mé kanady pohozené v hlíně o pár stop dál.

„Tato řeka byla zabavena Alfou Vancem pro jeho soukromé účely,“ prohlásil Ashcroft plochým, autoritativním tónem. „Musíte odejít.“

Zamrkala jsem. Absurdita toho prohlášení mi zkratovala mozek. „Omlouvám se, Beto. To jako... chce Alfa Vance celou řeku?“

„Ano,“ odpověděl Ashcroft, aniž by mrkl okem. „Sbalte si věci a běžte.“

Spolkla jsem hořký knedlík frustrace. Nasadila jsem si své těžké boty a trhavými pohyby si je zavázala. Byla to jen další potupa, která se přidala k nekonečnému seznamu těch, co jsem v této smečce musela snášet. Neplýtvala jsem na něj ani povzdechem. Popadla jsem své věci a odešla.

Bizarní sledování eskalovalo hned další den. Prováděli jsme cvičení v boji zblízka na otevřeném prostranství za sídlem. Instruktor mě spároval s Jacem. Nabídlo to příjemnou oddechovou pauzu od mých obvyklých partnerů, kteří výcvik používali jen jako záminku k tomu, aby mi zlomili žebra.

Vyměňovali jsme si rány a rytmické plácání pěstí narážejících na předloktí se rozléhalo po trávě. Během jedné rychlé výměny jsem špatně odhadla kryt. Ostrý kousek Jaceovy ochranné výstroje mě zachytil za ruku a rozřízl mi nepatrnou ranku na ukazováčku.

Jace se zarazil a začal se hluboce omlouvat. Nabídl mi, že mi to zalepí, ale instruktor na něj štěkl jeho jméno a odvolal ho, aby spároval s jiným strážcem.

Vytřepala jsem ruku, ignorujíc nepatrnou kapku krve, a otočila se čelem k mému dalšímu protivníkovi.

Cestu mi zatarasila zeď z pevných svalů. Beta Ashcroft se zhmotnil ze vzduchu.

„Beto?“ zeptala jsem se, zatímco jsem nepřítomně zírala na jeho širokou hruď.

„Jste zraněná,“ konstatoval. „Jděte na ošetřovnu a nechte si to okamžitě prohlédnout.“

Podívala jsem se na svůj prst. Drobný škrábanec už přestal krvácet. „Beto, je to jen nepatrné škrábnutí—“

„Znělo to snad jako návrh, Thorneová?“ štěkl Ashcroft a jeho hlas práskl nad cvičištěm jako bič.

Okamžitě jsem narovnala páteř. „Ne, pane!“

„Kam máte namířeno?“ zkoušel mě.

„Na ošetřovnu, pane!“ odrecitovala jsem poslušně.

„Dobře. Jsem rád, že si rozumíme. Čeká na vás celý tým lékařů.“ Ashcroft zvedl jedno vyzývavé obočí a troufal mi odporovat.

Otočila jsem se na podpatku a k nemocnici smečky prakticky běžela.

O deset minut později jsem seděla na sterilním lůžku. Bělovlasý doktor si něco brblal pod fousy, zatímco mi kolem nezraněného prstu omotával tlustou, směšnou vrstvu gázy. Zírala jsem na ten bílý obvaz a přemítala o šílených událostech uplynulého týdne.

„Dávejte na sebe lepší pozor,“ odfoukl si doktor a obvaz zavázal. „Nechci to od Alfy znovu slíznout.“

Slíznout to? Obočí se mi stáhlo k sobě. To si Vance opravdu myslí, že jsem pro sebe aktivním nebezpečím?

Logicky by mi to mělo být jedno. Moje existence v téhle smečce vyžadovala chladnou lhostejnost. Co na tom záleželo, co si Kaelen Vance myslí o mém duševním zdraví?

Přesto se mi v hrudi zažehla tvrdohlavá jiskřička zvědavosti. To dusivé sledování mi drásalo nervy. Potřebovala jsem otestovat hranice jeho paranoie.

Pozdě v noci jsem se proplížila tichými chodbami a vklouzla do knihovny smečky. Vance nechával obrovské archivy otevřené pro veřejnost čtyřiadvacet hodin denně.

Obrovitá místnost působila prázdně, až na jednoho postaršího vlka čtoucího pod lampou ze zeleného skla u těžkého dubového stolu. Dívaje se přes brýle na čtení, jeho uslzené oči sledovaly každý můj pohyb, zatímco jsem procházela potemnělými uličkami. Prozkoumávala jsem zaprášené police a hledala dokonalou návnadu, kterou bych potvrdila svou teorii.

Prsty jsem přejela po ošoupaném hřbetu. Vytáhla jsem tlustý svazek s názvem *Sto sebevražedných hádanek*. Zastrčila jsem si těžkou knihu bezpečně do podpaží a vypochodovala rovnou hlavními dveřmi ven.

Nemusela jsem čekat dlouho, než past sklapne.

Hned druhý den odpoledne jsem se vrátila do knihovny. Šla jsem rovnou k zadní uličce. Celá police, ve které jsem knihu našla, zela prázdnotou. Všechny do jednoho svazku v té řadě zmizely.

U dubového stolu seděl ten samý stařec. Otočil stránku novin a jeho ostrý pohled se upíral na mou tvář.

„Takže dnes žádné knihy o sebevraždách, co?“ zeptala jsem se a gestem ukázala na prázdné dřevo.

„Ne,“ odpověděl stařec mrazivým tónem. „Alfa rozhodl, že jsou nebezpečné.“

Nebezpečné. Jasně. Nebezpečné pro mě.

„Děkuji,“ zamumlala jsem, otočila se na podpatku a zamířila zpět k ubytovnám.

Ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře do stísněného pokoje, který jsem sdílela s další strážkyní, zježily se mi chloupky na rukou. Něco tu nehrálo. Levný kartáč na vlasy na mé komodě ležel v jiném úhlu. Spodní zásuvka mého nočního stolku byla napůl pootevřená. Odkryla jsem deku. Postel byla svlečená a znovu pečlivě ustlaná podle nejpřísnějších vojenských standardů.

A moje vypůjčená kniha hádanek byla pryč.

„Nemůžu uvěřit, že ho to fakt zajímá,“ zamumlala jsem do prázdné místnosti a v břiše se mi utáhl uzel hlubokého zmatku.

„Tady jsi!“ prořízl ticho ječivý, nosový hlas.

Otočila jsem se ke dveřím. Ve veřejích se opírala Colette, paže pevně překřížené na hrudi a zlomyslný úšklebek jí křivil rty.

„Kdyby Alfa Vance věděl, že se tu poflakuješ jako líný slimák, určitě by si s tebou pěkně ostře promluvil,“ ušklíbla se Colette a podupávala nohou. „Je zřejmé, že ti někdo musí říct, co máš dělat s volným časem.“

Podívala jsem se na hodiny na zdi. Byla jsem v polovině své hodinové pauzy na oběd – mého jediného odpočinku za celý den. Colette to moc dobře věděla. Pevně jsem sevřela čelist a neodpověděla jsem.

„No tak?!“ štěkla Colette. „Pohni sebou a následuj mě!“

Vlekla jsem se za ní spletitými chodbami, dokud jsme nedorazily do zapařené, páchnoucí kuchyně smečky.

Colette dokráčela k průmyslovým dřezům a teatrálně ukázala na tyčící se horu špinavých, zaschlých hrnců a pánví. „Udělej tohle.“

Oči se mi zúžily. Služba v kuchyni se točila a tohle nádobí bylo výhradně Colettinou povinností. Bylo jasné, že ten neřád nechala hnít a hromadit se celé dva dny, zatímco se flákala a dělala jen Bohyně ví co.

„Dělej,“ poručila a krutě se zazubila. Opřela se o přípravný pult a založila si ruce.

Plánovala tam stát a sledovat mě, jak dělám její špinavou práci. Nevydala jsem jedinou stížnost. Hádat se s pětadvacetiletým rozmazleným spratkem mi připadalo jako obrovské plýtvání kyslíkem. Vyhrnula jsem si rukávy uniformy nad lokty a otočila kohoutkem na horkou vodu.

„Uf, ty jsi tak neschopná,“ zakňourala Colette, když se ta masivní vana několik minut plnila.

Vzala jsem si houbičku a začala z keramického talíře drhnout zaschlou, dvoudenní špínu.

„Proč se vůbec obtěžujou tě tu držet?“ posmívala se a její hlas se rozléhal přes tekoucí vodu. „Ani se nesnažíš. Opři se do toho!“

Popadla jsem těžký litinový hrnec potažený připečenou mastnotou. Drhla jsem silně, až mi klouby zbělely, ale černé skvrny odmítaly zmizet. Špína vypadala, jako by tam byla roky.

„Ty jsi jedna hloupá d*vka. Neumíš ani pořádně umýt hrnec,“ plivla Colette jedovatě. Zůstala přikovaná na svém místě a nenabídla ani špetku pomoci.

Frustrovaně jsem vyfoukla vzduch nahoru k ofině a posunula těžký hrnec stranou. Natáhla jsem se přes kovový pult a prsty obemkla silnou rukojeť ostrého kuchyňského nože. Potřebovala jsem čepel k seškrábání připálené mastnoty.

Colette vyrazila vpřed. Zlomyslným trhnutím mi prsty zamotala do kořínků vlasů. „Ještě jsi neskončila s tím hrncem!“ zaječela a strhla mi hlavu dozadu.

Šokem jsem sebou trhla. Ten prudký pohyb způsobil, že mi ruka vyletěla nahoru. Chladné ocelové ostří kuchyňského nože se mi přitisklo přímo na zběsilý pulzní bod na zápěstí.

Kuchyní otřásla ohlušující rána.

Místností se prohnala šmouha smrtícího pohybu. Colette odletěla dozadu, s křikem tvrdě narazila do protější stěny a sesunula se na podlahu.

Kolem mého zápěstí se obtočila obrovská ruka. Železně tvrdé prsty se mi zaryly do masa a svíraly ho s brutální, děsivou silou. Moje kosti vrzaly a třely se o sebe pod tím nesmírným tlakem, což mi nahoru do paže vyslalo oslepující záblesk agónie.

Alfa Vance se tyčil nade mnou, hruď se mu dmula, v očích mu plála chaotická zuřivost. Zíral na čepel spočívající těsně u mých žil.

„Pusť to,“ poručil Vance.