**Vanya

Minula jsem dětskou postýlku a její růžovou deku vypadající jako relikvie z mrtvé civilizace a klesla do malého křesílka u okna. Spánek byl dnes v noci směšnou představou. Když jsem zírala na domeček pro panenky a netknuté hračky, v hrudi mě hryzala urputná bolest. Tento pokoj byl pomníkem života, který mi byl ukraden. Připomínal mi otcův vřelý úsměv, jeho silné ruce. Nebyl to zrádce. Uvěznění v této časové kapsli jen utvrdilo mé odhodlání. Musela jsem odhalit pravdu za jeho smrtí.

Vyčerpání nakonec má oční víčka stáhlo dolů. Musela jsem usnout, ale ostrý zvuk mě s trhnutím probudil.

Kroky se zastavily přímo za mými dveřmi. Do ticha prosakovalo těžké, rytmické oddechování. Škvírami sem zavál pach cedru a deště – Vanceova vůně. Pouto druhů se mi v hrudi rozhořelo temným, magnetickým tepem.

Než jsem stihla jeho přítomnost vstřebat, přicupitaly chodbou další rychlé kroky.

"Alfo!" rozlehl se bezdechý šepot, který žalostně selhával ve snaze být tichý.

Vance si hluboce z hrdla povzdechl.

Ztuhla jsem a přitiskla záda k opěradlu. Neodvážila jsem se vydat ani hlásku.

"Alfo, jste v pořádku?" oddechovala Colette, hlas se jí třásl. "Přišla jsem zkontrolovat, jestli—"

"Colette," zasyčel Vance. Varování v jeho hlubokém tónu mi zježilo chloupky na rukou. "Přestaň."

"Alfo?"

"Prostě přestaň. Víš, co tím myslím."

"Ale Alfo, někdo musí dohlížet na—"

"Co-lette. Ne." Konečnost v jeho hlase udeřila jako fyzická rána.

Napětí prořízlo pronikavé škytnutí. "A-ale... Alfo, proč tu vůbec jste? Proč jste nařídil tento pokoj před čtrnácti lety zamknout a nechat nedotčený? Nemůžete přece... vaše pověst..."

"Colette, co dělám a co nedělám, do toho ti nic není," zavrčel Vance a příkaz Alfy vibroval dřevem dveří. "A ani nikdy nebude. Jdi. Pryč. A už se nevracej."

Z Colettina hrdla vyklouzlo tlumené vzlyknutí. Její spěšné kroky ustupovaly a slábly do hlubin sídla smečky.

Vance ze sebe vydal další těžký výdech. Dlouhou chvíli tam stál. Skoro jsem cítila, jak z něj skrz zeď sálá jeho vnitřní zmatek. Nakonec se jeho pomalé, odměřené kroky vzdálily.

Zkroutila jsem se do sebe a hlava mi jela na plné obrátky. Ta logika nedávala smysl. Zatáhl mě do mé minulosti, aby mě trýznil, sliboval vyhnanství v momentě, kdy skončí obřad odmítnutí. A přesto strávil noc hlídáním mých dveří a ochranou přesně toho pokoje, o kterém tvrdil, že ho nenávidí. Pouto druhů si zahrávalo s jeho myslí úplně stejně jako s tou mojí.

Překřížila jsem si ruce a zírala do tmy. Musela jsem se soustředit na přežití, ne na matoucí činy Alfy, který už mě odhodil. Ale jak se hodiny vlekly dál, mé oči zůstávaly doširoka otevřené.

***

**Kaelen

Od chvíle, kdy mi z úst vyšla slova odmítnutí, jsem nenaspal jedinou slušnou hodinu. Nyní jsem se přistihl, jak přecházím po chodbě před Vanyiným dětským pokojem jako nějaké ubohé, měsícem poblouzněné štěně.

Měsíční bohyně měla zvrácený smysl pro humor, když stvořila toto pouto. Hryzalo to můj zdravý rozum a táhlo mě to přesně k té ženě, kterou jsem musel odehnat.

Alespoň jsem se vypořádal s Colette. Doufejme, že se to varování uchytí.

Ticho sídla smečky nenabízelo žádnou útěchu, a tak jsem zamířil ke své pracovně. Záležitosti smečky nikdy nespaly. Jestliže mě měla trápit nespavost, mohl jsem se alespoň prokopat tím nekonečným papírováním.

Zahnul jsem za roh západního křídla. Ve stínech poblíž mých dveří stála čekající postava.

Moje matka, Vivien, stála vysoká ve svém hedvábném županu. Ruce měla překřížené na hrudi a oči jí pronikaly skrz slabé světlo.

"Matko," zamumlal jsem a prosmýkl se kolem ní, abych odemkl těžké dubové dveře. Otevřel jsem je, pokynul jí, aby vešla, a pevně za námi zavřel.

"Nesnáším pohled na to, jak jsi tak posedlý Vanyou Thorneovou," pronesla Vivien. Žádné pozdravy. Žádné zdvořilosti.

Došel jsem za svůj mahagonový stůl a zvedl obočí. "Posedlý?"

"To, že jsi ji vzal do toho prokletého pokoje. Přecházíš před jejími dveřmi jako hlídací pes. Víš přesně, o čem mluvím," vyštěkla a rázovala po délce perského koberce. "Přiznal jsi se jí, jak moc jsi z ní byl před všemi těmi lety poblázněný? Řekl jsi jí, že jsi nedokázal unést, že by personál rozebral její dětskou svatyni?"

"Řekl jsem jí, že na pokoj zrádce nikdo nesáhne," odsekl jsem skrz zatnuté zuby a svalil se do svého koženého křesla. "Když už to musíš vědět."

Moje matka si odfrkla a stála v pevném postoji. "Odmítl jsi ji, Kaelene. Je konec. Patří zpátky do hlíny k vyvrhelům, hrabat se v zemi se zbytkem jí podobných."

"Dávám přednost tomu neprovokovat Měsíční bohyni, když stojíme na pokraji války se smečkou Soumraku." Ve spáncích mi tepala tupá bolest. Nemohl jsem svou matku prostě jen tak odbýt jako Colette. Měla moc, vliv a neochvějný respekt starších.

Vivien se přestala procházet, opřela se rukama o můj stůl a naklonila se vpřed. "Jak může držení zrádce v blátě rozhněvat Bohyni?"

Promnul jsem si čelist a zhluboka, drsně vydechl. "Od chvíle, co jsem vyslovil odmítnutí, se Vanya pokusila ukončit svůj život."

Barva se z matčiny tváře vytratila. Zhroutila se do křesla naproti mně a její postoj dočasně opustila bojovnost. "Sebevražda? Vanya?"

"Ano. Už dvakrát jsem ji zastavil. Zrádce byl její otec, matko, ne ona. Kvůli jeho zločinům vydržela mizernou existenci. Upřímně, divím se, že to vydržela tak dlouho."

"Jaká bláhová, slabá dívka," zamumlala Vivien a protočila oči, když získala zpět své sebeovládání. Narovnala ramena a její pohled opět ztvrdl. "Bez ohledu na to, její otec zmasakroval tvého otce. Mého manžela. Nemůžeme zamést tu krev pod koberec, jako by nikdy neukápla."

"My?" vyzval jsem ji.

Zaskřípala zuby. "Ty. Víš, jak to myslím, Kaelene."

"Já minulost neignoruji," držel jsem vyrovnaný hlas. "Zabývám se současností. Pokud je držení jí pod touto střechou do obřadu tím jediným způsobem, jak ji udržet naživu, pak to je to, co udělám."

"Tak ji zařaď do úderného oddílu!" dožadovala se Vivien a plácla dlaní do stolu. "Pošli ji tam a ať se s tím problémem vypořádá nepřítel. Chápu, že ji muselo bolet, když zjistila, že nejsi ten chlapec, kterého si pamatovala, ale tahle šaráda nemůže pokračovat."

"Pošlu ji do vyhnanství," pronesl jsem ploše.

Vivien zamrkala a otevřela ústa. "Cože uděláš?"

"Vyhnanství. Vyženu ji z území, nepošlu ji dělat potravu pro děla na sebevražednou misi v úderném oddílu," zopakoval jsem a naklonil se blíž. "Jakmile překročí hranice, její přežití je její vlastní věc. Nenechám svou smečku šeptat, že jejich Alfa poslal ženu na smrt jen proto, že nedokázal snést odmítnutí."

Z matčiných rtů uniklo tiché zavrčení. Zírala na mě a oči jí blýskaly zklamáním. "Nemůžeš si dovolit vypadat před smečkou jako slaboch, Kaelene. Ne teď."

Hluboko v mé hrudi zaburácelo varovné zavrčení. "Myslíš, že jsem slabý?"

"Myslím, že ztrácíš veškerý zdravý úsudek, když dojde na Vanyu Thorneovou," odvětila bez mrknutí oka. "A nemyslím si, že jsi ho kdy měl."

Vzduch v pracovně zhoustl autoritou. "Je čas, aby ses vrátila do svých komnat, matko."

"Kaelene, musíš poslouchat rozum—"

"Hned," přikázal jsem. Tón Alfy práskl v uzavřeném prostoru jako bič.

Vivien ztuhla. Pomalu vstala a uhladila si předek županu. "Miluji tě, můj synu. Ale s tím napětím, které vře se smečkou Soumraku, nás tvá měkkost zničí."

"Zítra ráno vysílám úderný oddíl," informoval jsem ji chladně. "Dvacet zrádců, co napochodují rovnou do mlýnku na maso. Řekni mi, matko, zní ti tohle měkce?"

Zamračila se a rty stiskla do tenké linie. "Před obřadem?"

"Vanya mezi nimi nebude."

Vivien vyhodila ruce do vzduchu v naprostém zoufalství. "Ať je tedy její krev na tvé hlavě." Otočila se na patě a vyrazila ze studovny, dveře za ní cvakly.

Zvrátil jsem se dozadu a zíral na prázdné místo, které po sobě zanechala. Má matka byla ostrá, nemilosrdná a obvykle měla pravdu.

Zbláznil jsem se z Vanyi? Pouto druhů mi drásalo hruď, neustálá, nepopiratelná přitažlivost. Posílal jsem dvacet vlků na smrt, ale už jen to pomyšlení, že bych Vanyu vystavil nebezpečí, mi měnilo krev v led. Zavřel jsem oči a tíha pláště Alfy mě drtila na ramenech.

***

**Vanya

Slabé šustění za mými dveřmi upoutalo mou pozornost, ale nehnula jsem se z křesla. Byla jsem příliš pohlcená tikajícími hodinami ve své hlavě. Vyhnanství. To slovo se odráželo jako rozsudek smrti. Pokud mě Vance vyhnal, ztratila bych veškerý přístup ke smečkovým archivům, starším členům a jakékoli šanci na prokázání otcovy neviny. Potřebovala jsem kličku. Potřebovala jsem čas.

Odvlekla se půlhodina, než se dřevem rozlehlo ostré zaklepání.

Frustrovaně jsem vydechla. Žádný geniální plán se nezhmotnil. Zvedla jsem se, svaly ztuhlé z probdělé noci, a otevřela dveře.

Vance se tyčil v chodbě. Zíral dolů na dřevěný tác ležící na zemi, obočí stažené. "Nejedla jsi."

Koukla jsem na talíř. "Nevěděla jsem, že to tu je. Omlouvám se, Alfo."

"Nikdo tě neinformoval?" Čelist se mu zaťala.

"Ne, Alfo." Upřímně řečeno, jídlo bylo to poslední, na co jsem myslela. Studená snídaně nespraví ten fakt, že mi zbývá týden, než mi někdo vyvrátí život od kořenů. Uzel v mém žaludku se každou uplynulou vteřinou utahoval víc a víc.

"Hmph," zahučel Vance a v temných očích mu zablýsklo podráždění. "Jez. Cestou."

Přikývla jsem a dřepla si, abych talíř vzala. Popadla jsem studenou slaninu a smažené vejce a pleskla to mezi dva suché plátky chleba.

Když jsem se postavila, natáhla jsem se po klice. Vance se pohnul v tu samou vteřinu. Jeho teplé, mozolnaté prsty se otřely o mé. Do paže mi vystřelil šok čisté elektřiny a hnal se přímo do srdce. Pouto druhů se rozhořelo, žádalo si propojení a křičelo na nás, abychom zkrátili vzdálenost.

Vance sebou trhl a stáhl ruku zpět, jako by se spálil. Zamračil se, otočil se ke mně svými širokými zády a vyrazil chodbou.

Následovala jsem ho a držela si odstup. Ukousla jsem si malé, opatrné sousto ze sendviče. Vance hodil pohled přes rameno a zaměřil se na mé ubohé uždibování. Neměla jsem tušení, jak ten chlap vycítil mou nechuť k jídlu, ale čistá dominance, která z něj sálala, mě donutila ukousnout si pořádný kus. Pokud jsem ho později měla odprosit o odložení mého vyhnanství, naštvat ho teď by byla strašná strategie.

Minuli jsme hlavní ubytovny smečky a mířili přímo na prašná hřiště výcvikového centra zrádců. Ve vzduchu visel těžký prach. Držela jsem jazyk za zuby, ale Vance stejně promluvil, hlas prozaický a bez emocí.

"Musíme vybrat úderný oddíl," oznámil.

Z poloviny rozžvýkaný chléb se mi v ústech proměnil v popel. Žaludek mi klesl až do bot. Úderný oddíl. Sebevražedná mise. Posílal mé společníky, lidi, se kterými jsem krvácela a potila se, na smrt. A přivedl mě sem, abych mu ty oběti pomohla vybrat. "Ach."

Vance se zastavil a zkoumavě se na mě podíval. Chladná kalkulace v jeho pohledu mě donutila si uvědomit, že moje zaváhání je nebezpečné.

"Ano, samozřejmě, Alfo," vyškrtla jsem ze sebe a hlas se mi stáhl.

Krátce přikývl a pohledem proskenoval prašné cvičiště, hledaje našeho velitele oddílu.

Než jsem se stihla připravit, vrazila do mě velká postava. Jaceovy paže se obtočily kolem mého pasu a zdvihly mě ze země v drtivém objetí. "Díky Měsíční bohyni! Když ses ráno neukázala, myslel jsem, že—"

Z Vanceovy hrudi se vyrvalo hluboké, vibrující zavrčení. Znělo to jako zvíře připravené někomu zlomit vaz.

Ztuhla jsem, pouto druhů pulzovalo Vanceovou náhlou, teritoriální zuřivostí. Rychle jsem Jacea poplácala po rameni a promítla do toho tu nejplatonickou energii "jsme jen přátelé", jakou jsem dokázala sebrat, a odstrčila ho o krok zpět. "Alfo, vadilo by ti moc, kdybych si s přítelem promluvila v soukromí?"

Vanceovy oči byly černé, upřené na Jacea. Nebezpečné zavrčení bylo jeho jedinou odpovědí, když se otočil a rázoval do středu cvičiště, zatímco se mu bláto křupalo pod těžkými botami.

Jace mě chytil za loket a odtáhl do stínu kůlny se zbraněmi, daleko od naslouchajících uší ostatních cvičících. "Co se to do prdele v noci stalo?"

Zavrtěla jsem hlavou a rychle rozebrala ten bizarní výlet do svého starého pokoje a tu strážní službu, co on vytáhl.

"...stále si myslí, že máš sklony k sebevraždě," vyvodil Jace s ustaraným svraštěním obočí.

"Ano," přiznala jsem a zírala do země.

"V tom je víc," naléhal Jace. Znal mě až příliš dobře.

Polkla jsem knedlík v krku. "Hned po obřadu odmítnutí mě má v plánu vyhnat."

"Co... on cože? Ale ty přece nemáš skutečné sklony k sebevraždě!" Jace si prohrábl své tmavé, rozcuchané vlasy a přecházel v úzkém kruhu. "Do prdele. Tohle je moje chyba. Zavinil jsem ti to říznutí na prstu. Poslal jsem tě na tu pauzu s vědomím, že zamíříš k útesům."

"Netušila jsem, že bude brát to pouto druhů během odmítání tak vážně," zašeptala jsem a panika konečně probublala na povrch.

"A vyhnanství? Opravdu? Pokud jsi nebyla sebevražedná předtím..." zamumlal Jace, tvář bledou. "Bohyně, Vanyo, tak strašně se omlouvám. Tohle zničí všechno, cos vyšetřovala. Venku jako tulák nepřežiješ."

Vyhnanství znamenalo ztrátu mé smečky. Znamenalo to ztrátu jediné šance očistit otcovo jméno. Zírala jsem na Jacea, mysl mi zběsile procházela zákony smečky, zoufalá po nějaké kličce.

Pak se mi v mozku rozsvítil zapomenutý kus legislativy.

Vyrazila jsem vpřed a popadla Jacea za zápěstí drtivým stiskem. "Vezmi si mě!"