**Vanya**

Vzpomínka byla jen vzpomínka. Neměla žádnou fyzickou váhu, a přesto mi tlačila na hruď s každým krokem, který jsem udělala za Vancem. Uplynulo čtrnáct let od chvíle, kdy jsem naposledy kráčela po klikaté cestě vedoucí do hlavního sídla smečky. Štěstí, které jsem kdysi v jeho zdech znala, se vytratilo, vymazáno tragédií údajné zrady mého otce. Nyní zůstala jen ta impozantní stavba, vrhající dlouhé, ostré stíny napříč pěstěnými trávníky.

Pohled jsem držela upřený do země. Po mých bocích kráčely dvě služebné, nesoucí onu ubohou plátěnou tašku, která obsahovala celý můj život, zatímco Vance mě vedl do mých dočasných komnat. Boty mi dřely o honosné mramorové schody u vchodu. Překročila jsem práh. Do smyslů mě uhodil důvěrně známý pach včelího vosku a cedru. Těmito samotnými chodbami jsem kdysi běhávala a můj smích se odrážel od vysokých stropů. Poté, co smečka označila mého otce za zrádce, jsem předpokládala, že sem už nikdy nevkročím. A přesto jsem byla tady, kráčela po plyšových karmínových kobercích a obcházela bezpečnostní protokoly, které jsem zoufale potřebovala zdolat.

"Alfo!"

Ostrý, známý hlas roztříštil ticho chodby. Vance se zastavil. Zastavila jsem krok za ním s hlavou stále skloněnou. Kroky duněly po koberci, rychlé a zběsilé.

"Alfo, tady jsi!"

Colette. Její otec převzal pozici Bety v noc, kdy byl odsouzen ten můj. Nakráčela přímo do života, domova a privilegií, které bývaly mé. Řítila se k nám, rukama nadzvedávala lem značkových šatů, aby mohla běžet rychleji. V momentě, kdy dorazila k Vanceovi, pustila látku a oběma rukama se mu pověsila na předloktí.

Vance z jejího dosahu stáhl paži. Pohyb byl plynulý, ale neomylný.

"Je to nějaká pohotovost?" zeptal se Vance.

Colette ztuhla. Její pohled sklouzl za jeho široké rameno a dopadl na mě. Oči se jí rozšířily, nabarvené rty se šokem pootevřely.

"Poh... co? Ne, já..." zakoktala Colette a její úchop reality s tím zíráním povoloval. "Co tady ona dělá?!"

Vance přimhouřil oči. "Co tady dělá, Alfo." Opravil jí tón hlasem, ze kterého temně sálala autorita.

Po Colettině krku se rozlezl sytý ruměnec. Odkašlala si a přinutila se k rozpačitému úsměvu. "Správně. Ano. Omlouvám se, Alfo. Jenom jsem se... lekla. Že ji tu vidím."

Vance jí nenabídl žádnou útěchu. "Zůstane tu až do obřadu odmítnutí. To je vše."

Brala jsem to jako propuštění. Colette to vzala jako pozvání na lov.

"Ach," vydechla Colette. Přes tvář se jí roztáhl jízlivý, pokřivený úsměv. Udělala krok zpět a klesla do přehnaného, posměšného pukrle. "Vítejte, Odmítnutá Luno. Mohu pro vás něco přinést, Odmítnutá Luno?"

Zachovala jsem prázdný výraz. "Jsem v pořádku. Děkuji."

"Jistě Odmítnutá Luna požaduje jemnější šaty? Hmm?" Colette přistoupila blíž a její hlas odkapával falešnou sladkostí. "Nepřeje si Odmítnutá Luna trochu čaje? Možná sušenku? Nedržte se zpátky, Odmítnutá Luno. Chci se postarat o všechny vaše potřeby."

Přenesla jsem váhu a pohlédla na Vance. Stál jako socha, čelist zaťatou, a nenabídl žádný zásah. Byl s tímto ponižováním smířený.

"Je Odmítnutá Luna miminko?" posmívala se Colette a špulila rty. "Malinké miminko Odmítnuté Luny?"

"Pokud by to nevadilo, půjdu si rovnou lehnout," řekla jsem pomalu. Znovu jsem se podívala na Vance a čekala, že mě nasměruje do ubikací pro služebnictvo nebo do sklepa. Navigovala jsem nepřátelským územím naslepo.

"Jůů, je malá Odmítnutá Luna unavená?" zatvrkala Colette a vstoupila mi do zorného pole. "Potřebuje snad malá Odmítnutá Luna panenku na spaní?"

Zírala jsem na ni. Colette chtěla jen publikum. Chtěla, aby se jí Vance smál, aby potvrdil její dominanci nad dcerou zrádce. V koutku úst mi zacukalo drobným, mimovolným úšklebkem. Vzpomněla jsem si na nás jako na děti. Colette Vancea kdysi proháněla právě po těchto chodbách, zoufale toužila po jeho pozornosti a zakopávala o vlastní nohy, zatímco on se před ní schovával.

Colette tu změnu v mém výrazu zachytila. Její falešné špulení rtů zmizelo. Založila si ruce v bok.

"Čemu se ušklebuješ?" dožadovala se.

Okamžitě jsem nasadila neutrální tvář. "Ničemu."

Colette se prudce otočila k Vanceovi. "Alfo! Ta zrádkyně smečky se mi ušklebovala."

Vance se na ni shlédl. "Proč se vůbec obtěžuješ na ni dívat?"

Colette zamrkala, jeho lhostejnost ji vyvedla z míry. Rychle se vzpamatovala a vypustila ostrý smích. "Ano. Máte pravdu. Promiňte, Odmítnutá Luno."

Zdála se být spokojená a zatřepetala na Vance řasami. Ale Alfa už byl v pohybu.

"Buď potichu, Colette. Všichni už měli být v posteli," pronesl Vance, otočil se k ní zády a vykročil po přilehlé chodbě.

V momentě, kdy se Vance odvrátil, se Colettino chování zlomilo. Milá dívka zmizela. Vkročila mi rovnou do osobního prostoru.

"Pamatuj si, Odmítnutá Luno," zasyčela a vbodla mi svůj upravený ukazováček tvrdě do klíční kosti. "Jsi míň než špína. Míň než špína. Bez ohledu na to, jaký trik na nás Měsíční bohyně hraje, on je můj. Ne tvůj. Rozumíš? Za dva týdny z tebe nebude nic."

Přikývla jsem a nechala své oči zesklovatět. Byla jsem vyčerpaná. "Ano."

Colettina ruka se mihnula vzduchem.

*Plesk.*

Facka v prázdné chodbě hlasitě praskla. Hlava mi odletěla do strany. Na levé tváři mi rozkvetlo ostré štípání.

"Odpovídej mi, když s tebou mluvím!" zavrčela Colette. "Co jsem říkala?!"

Pomalu jsem otočila hlavu zpět. Zvedla jsem ruku a promnula si pálící kůži na tváři. Hlas jsem držela plochý, prosta slz, které si přála. "Říkala jsi, že jsem míň než špína."

"A?" pobídla mě Colette s vysoko vztyčenou bradou.

"A že Alfa Vance je tvůj," zopakovala jsem.

"A taky že je. A jakmile bude to vaše hloupé pouto druhů přetrženo, on to pochopí taky." Colette ze sebe vydala vyfouknutí a pohlédla na mě spatra.

Znovu jsem přikývla. Potřebovala jsem jen, aby uhnula, abych si mohla najít svůj pokoj a spát.

Colettina ruka vyletěla podruhé.

*Plesk.*

Tato rána dopadla výš, její klouby zavadily o kořen mého nosu. Za očima mi vzplála horká a jasná bolest. Z nosní dírky mi unikla teplá kapka tekutiny a stékala ke rtu. Na jazyku mě uhodila kovová pachuť krve.

"Nechovej se ke mně blahosklonně s tím svým pokyvováním!" odplivla si Colette.

"Colette."

Vanceův hlas se odrazil chodbou. Nesla se v něm těžká, unavená váha.

Obě jsme se otočily. Vance stál pár metrů od nás a sledoval nás.

Colette okamžitě změnila postoj. "Alfo! Tvrdila tu, že bude budoucí Lunou. Jen jsem jí připomínala, kde je její místo."

Vance si dlouze, frustrovaně povzdechl a prohrábl si tmavé vlasy rukou. "Prostě jdi spát, Colette."

"Ale—"

Kroky přerušily její obhajobu. Zpoza rohu vyšel hlavní komorník, ruce elegantně složené za zády. Prošel přímo kolem Colette, oči upřené na Vance.

"Alfo, pokoj je připraven," oznámil komorník.

Vance krátce kývl a následoval komorníka dlouhou chodbou. Služebné šly za ním. Colette neztrácela čas. Rozběhla se, aby Vance dohonila, a okamžitě se znovu chytila jeho paže a přitiskla se hrudí k jeho bicepsu.

Hřbetem ruky jsem si setřela krev z horního rtu, zhluboka se nadechla a následovala je do hasnoucí chodby.

"Jste v pořádku, Alfo?" zeptala se Colette a její hlas klesl do sladkého vrnění. Jezdila mu rukou nahoru a dolů po rukávu. "Zdáte se být napjatý."

Komorník se zastavil před těžkými dubovými dveřmi. Stiskl mosaznou kliku a ukázal dovnitř.

"Toto je ten pokoj, Alfo," řekl komorník.

Colette udělala krok vpřed a podívala se přes komorníka do otevřeného prostoru. Ztuhla. Z hrdla se jí vydralo hlasité, ostré zalapání po dechu. Čelist jí spadla dokořán. Otočila se k Vanceovi, s očima divokýma nevírou.

"Cože!" zaječela Colette.

Rychle mrkala a těkala pohledem mezi otevřenými dveřmi, Vancem a mnou. Vance její výbuch ignoroval. Držel své temné oči upřené přímo na mou tvář.

Stála jsem na chodbě a nervózně si pohrávala s prsty. Žaludek se mi stáhl. Co bylo uvnitř? Vězeňská cela? Úklidová komora plná stříbra?

Prošla jsem kolem Colette, ignorovala její pronikavý pohled a podívala se dveřmi.

Dech se mi zadrhl v krku.

Pokoj byl zářivě, vesele růžový. U protější zdi stála bezchybně čistá dětská postýlka z bílého kovaného železa, přikrytá květovanou dekou. Bílé sezení u okna lemovalo sklo, ozdobené volánovými růžovými závěsy. V rohu stál velký, několikapatrový dřevěný domeček pro panenky. V proutěném kočárku ležely tři porcelánové panenky, které zíraly svými malovanými obličeji do pokoje.

Byl to můj pokoj.

Můj dětský pokoj. S mými věcmi. Uspořádaný přesně tak, jak jsem ho tu nechala před čtrnácti lety v den, kdy mě stráže odvlekly na omeganské ubikace.

"Co...?" zašeptala jsem. Hlas se mi zlomil. To slovo mi sotva přešlo přes rty. Vzhlédla jsem k Vanceovi.

Jeho tvář byla jako maska z chladného kamene. Strčil si ruce do kapes. "Nikdo nechtěl používat pokoj, ve kterém žil potomek zrádce."

Zírala jsem na něj. Ta lež bila do očí. Instinktivně jsem přikývla a trénink omegy převzal velení dříve, než můj mozek stihl zpracovat pravdu. "Ano, samozřejmě, Alfo."

Ale v mysli mi to šrotovalo. Látka na panenkách měla být zpuchřelá. Prach měl pokrývat každý povrch v tlustých, šedých vrstvách. Ložní prádlo mělo být zažloutlé a rozpadlé. Místo toho vzduch voněl po citronovém leštidle a čerstvé levanduli. Někdo tenhle pokoj uklízel. Udržoval ho. Zakonzervoval ho.

Vance natočil svou impozantní figuru ke Colette. Stále zírala do pokoje a hruď se jí prudce zvedala.

"Jdi. Hned," nařídil Vance.

"Ale, Alfo..." zakoktala Colette s bledou tváří.

"Dobrou noc, Colette," řekl Vance. Nezvedl hlas, ale ze smrtícího tónu, který zněl v jeho slovech, Colette zakňučela. Zoufale se stáhla zpět, otočila se na podpatku a chodbou prakticky běžela zpátky, odkud jsme přišli.

Vešla jsem do pokoje. Plyšový koberec se pod mými ošoupanými botami probořil. Nedokázala jsem odtrhnout oči od proutěného kočárku. Přejela jsem prsty po okraji domečku pro panenky. Ani jediné smítko prachu.

Otočila jsem se zpět, abych se podívala na Vance. Hrudníkem mi cloumal uragán šoku a hořkosladké nostalgie. Snažila jsem se skrýt tvář, ale věděla jsem, že mám obranu prolomenou. Vance stál ve dveřích. Udělal půlkrok zpět. Na zlomek vteřiny vypadaly jeho temné oči ztrápeně. Přes jeho strnulé rysy přeběhl záblesk něčeho jemného, něčeho zlomeného.

Pak mrkl a vrátil se Alfa. Chladný. Odtažitý. Neodpouštějící.

Věnoval mi poslední ledový pohled, otočil se na patě a rázoval chodbou pryč.

Stála jsem sama uprostřed růžového pokoje. Vance byl pryč. Byla jsem to jen já a ložnice, kde se před čtrnácti lety zastavil čas.

***

***Deník Vanyi - před čtrnácti lety (úryvek)***

"Pšššt!" zasyčel Kaelen, jeho vytáhlá paže se obtočila kolem mých ramen. Připlácl mi špinavou, hlínou umazanou ruku na pusu. "Všechno to zkazíš!"

Popadla jsem ho za zápěstí a vtiskla si ruce na jeho klouby, abych utlumila své vlastní chichotání. Krčili jsme se ve stínech za velkým mramorovým sloupem v chodbě v horním patře.

Dole v chodbě dupala nohama chůva Agatha a nakukovala do všech otevřených dveří.

"No tak, vy dva. Je čas na vyučování," brblala žena středního věku a její těžké sukně šustily o koberec.

"Počkej si..." zašeptal mi Kaelen do ucha. Jeho dech mě lechtal na krku.

Chůva Agatha napochodovala ke dveřím mého pokoje.

Když do těžkých dubových dveří strčila, past sklapla. Plný kbelík hustého černého inkoustu, který jsme balancovali na zárubni dveří, se překlopil dopředu. Temná tekutina se snesla dolů a přistála přesně uprostřed Agathiných šedivěním prokvetlých vlasů a rozstříkla se přes její naškrobený bílý límeček.

"Ach!" zaječela chůva Agatha a ruce jí klesly na kolena. Popadla svou zástěru a začala si zběsile otírat inkoust stékající po její vrásčité tváři. "Ach, vy dvě uličnice!"

Kaelen dal ruku pryč z mých úst. Vyprskla jsem v hlasitý, nekontrolovatelný smích a moje malá hlavička se zvrátila dozadu. Kaelen vyskočil zpoza sloupu a namířil vítězoslavný prst na kapající chůvu.

"Mám tě!" zařval.

Chůva Agatha otevřela ústa, aby ho pokárala, tvář zrudlou vzteky. Ale slova jí zemřela v krku. Oči se jí rozšířily a zaostřily na něco za námi.

Okamžitě klesla do hluboké, třesoucí se úklony.

"Alfo Alaricu," vykoktala ze sebe.

Můj smích se vypařil. Vzduch v chodbě se proměnil v led. Modlila jsem se, aby se podlahová prkna rozevřela a spolkla mě zaživa.

Dopadl na nás masivní stín.

"Tak, tak," rozlehl se chodbou hluboký, dunivý hlas. "Copak to tu vy dva zase provádíte, hmm?"