Pohled Tessy

Celý svět se s prudkým zaskřípěním zastaví. Ticho, které sestoupí na štěrkovou příjezdovou cestu, je těžké a dostatečně hutné na to, aby mi vytlačilo dech z plic. Siennina bezchybná tvář se vedle mě zkroutí do zlomyslné masky čiré, nefalšované nedůvěry. Ta proměna je až překvapivá. Jednu vteřinu hraje tragickou, plačící oběť. A hned v té další její pěstěné prsty spadnou z Kaelenovy svalnaté paže, jako by jí jeho horká kůže právě spálila maso až na kost.

"Jak..." zakoktá Sienna, a z hlasu jí odkapává ledový jed. Ta sladká, pisklavá fasáda se roztříští a odhalí ten ošklivý, skřípavý tón, co je pod ní. "Jak jsi to mohl říct?"

Kaelen ji přeruší bez jediné unce zaváhání. Svůj impozantní postoj nezjemní. Nenatáhne ruku, aby svou předurčenou Lunu utěšil. Místo toho narovná svá široká ramena a vrhne na štěrk dlouhý, temný stín.

"Sienno, ještě nejsme druzi," prohlásí chladně Kaelen. Jeho hluboký hlas postrádá jakékoli teplo, zvoní v tichém odpoledním vzduchu jako kovaná ocel. "Dokonce ani nevíme, jestli nás dnes v noci Měsíční bohyně spojí. Nejsme spolu. Spojím se s tebou jen proto, že je to má striktní povinnost vůči smečce."

Žaludek se mi prudce převrátí. Trhnu sebou, ta čistá, tupá síla jeho slov mě zasáhne jako fyzická rána. I já pocítím krátké, pomíjivé bodnutí soucitu se svou sestrou. Slyšet budoucího alfu, jak explicitně říká, že jeho závazek není nic víc než politická povinnost, je zdrcující.

Kaelen s tím ale ještě neskončil. Udělá krok vpřed a čelist pevně zatne.

"S Tessou jsme už léta nejlepší přátelé," pokračuje, tón se mu zatvrdí do nezpochybnitelného rozkazu. Zvedne tmavé obočí a jeho temné oči ji provokují k tomu, aby se ho pokusila navzdory rozzlobit, aby zpochybnila jeho autoritu. "Samozřejmě, že mi na ní záleží nejvíc."

Sienna hlasitě lapne po dechu. Udělá vrávoravý krok vzad a hruď se jí prudce zvedá upřímnou, nespoutanou zuřivostí. V modrých očích jí plane ledový vztek a chřípí se jí rozšiřují, jak si uvědomuje, že tuhle bitvu prohrála. Nekřičí. Nehádá se. Ostrým, zuřivým zabručením mi násilně vytrhne ze zmrzlých rukou rozbitý stříbrný náhrdelník. Otočí se na svých značkových podpatcích a vřítí se zpátky k masivnímu sídlu smečky, její těžké kroky se odrážejí jako výstřely z pistole, dokud se za ní s prásknutím nezavřou těžké dubové dveře.

Když s Kaelenem osiřím na příjezdové cestě, srdce mi zběsile tluče o žebra. Krev mi hučí v uších. Nikdy, opravdu nikdy se k ní nechoval tak křiklavě drsně a chladně. Vždycky dokázal zvládnout svou frustraci a v zájmu stability smečky udržel klid. Ale dnes šlo to slušné přetvařování stranou.

"Kaelene..." hlesnu a to slovo se mi zadrhne v suchém hrdle.

Otočí své velké tělo a postaví se mi celou vahou čelem. Jeho chladný, alfí zevnějšek roztaje v okamžiku, vystřídán hlubokou, probouzející se něhou, ze které mám až nebezpečně slabá kolena.

"Nemohl jsem nechat, aby s tebou takhle mluvila," řekne, hlas mu klesne do hlubokého, uklidňujícího zadunění.

Sklopím pohled a prsty si nervózně pohrávám s roztřepeným lemem své vybledlé košile. Na krk mi pálí žhnoucí slunce, ale to horko, co se mi valí do tváří, s počasím vůbec nesouvisí. Je to směs ohromné hanby a tajného, zakázaného tepla, které mi rozkvétá v hrudi.

"Nemusel ses mě zastávat, Kaelene," zašeptám a olíznu si suchý spodní ret. Přinutím se vzhlédnout a pohlédnu mu do jeho pronikavých očí. "Sienna mě zabije, jakmile odjedeš. Dnes v noci bude tvojí osudovou družkou. Neměl bys ji štvát."

Kaelen si drsně odfrkne. Udělá krok blíž, zkrátí vzdálenost mezi námi, až cítím syrové, mužské teplo vyzařující z jeho mohutné postavy. Jeho upřený, temný pohled se zabodne do mého a pak pomalu, rozvážně, sklouzne dolů, aby si intenzivně prohlédl moje ústa.

"Ty to vůbec nechápeš, že ne, Tesso?" zeptá se hlasem ztěžklým náhlou, hutnou emocí.

Zůstanu naprosto zticha, můj ohromený mozek nedokáže zpracovat jeho neuvěřitelně napjatý výraz. Moje plíce zapomněly, jak fungovat.

Povzdechne si, trhaný zvuk, který se mu dere z hloubi široké hrudi. Přinutí se pohledem zpátky do mých očí. "Ty vážně nemáš absolutně nejmenší tušení, co pro mě doopravdy znamenáš."

Než vůbec stihnu začít formulovat nějakou odpověď na to zemi otřásající přiznání, Kaelen udělá pomalý, napjatý krok dozadu. Promne si zadní část krku, a když mu přes tvář přejde temný stín, zatne čelist.

"Už bych měl jít," varuje potichu, hruď se mu zvedá a klesá v těžkých nádeších. "Mám strach z toho, co bych mohl udělat, kdybych v tvé blízkosti zůstal déle. Dnes je úplněk. Můj vlk začíná být neklidný. Dere se na povrch."

Obočí se mi stáhne zmatkem, ale ten syrový hlad v jeho očích mě drží přikovanou na místě.

"Potřebují mě doma na přípravy na obřad," pokračuje Kaelen a trochu potřese hlavou, jako by se chtěl sám probrat z nebezpečného transu. Rty se mu zkřiví do zničujícího, nakřáplého úšklebku. "Ale nemůžu se dočkat, až tě dnes večer uvidím, vrabčáku. Chci tě vidět v těch jemných, korálově růžových šatech, co jsem ti dal."

Horko mi prudce vystoupá po krku a usadí se hluboko do hořících tváří. Ty šaty. Ty krásné, drahé hedvábné šaty, kterými mě překvapil minulý týden. Už je mám vyžehlené a pečlivě nachystané na posteli, kde čekají na oslavu.

Snažím se ze sebe dostat ležérní zasmání, ale vyjde ze mě jen jako roztřesený, bezdechý zvuk. "V tak velkém davu si mě asi ani nevšimneš."

Jeho úšklebek zmizí. Hravá energie se vypaří, nahrazena vážným, nelítostným slibem.

"Ze všech lidí v místnosti si tebe všimnu vždycky jako první," slíbí Kaelen a jeho chraplavý šepot mi pošle mráz přímo po páteři. "Pro mě ty vždycky vynikáš, Tesso."

Srdce mi zadrhne. Uvědomuje si, co se mnou ta slova dělají? Ví, že do rozbitého srdce bezvlčí dívky zasévají semínka nemožné naděje?

"Jdi dovnitř," poručí jemně. "Než to dneska večer začne, trochu si odpočiň."

S jedním posledním přetrvávajícím pohledem nasedne do svého hučícího auta. Zůstanu zmrzlá stát na štěrku a sleduji, jak to vozidlo uhání po dlouhé cestě, až mi zmizí z dohledu. Přesně v okamžiku, kdy zmizí zadní světla, ochranné teplo jeho přítomnosti vyprchá a hluboko v kostech se mi usadí ledový děs. Kaelen je pryč. Jsem sama na nepřátelském území.

Otočím se a pomalu zamířím k domu, vleku nohy do obrovských schodů. Potřebuju najít své staré oblečení na úklid. Matka mi dala naprosto jasně najevo, že se ode mě očekává, že vydrhnu kuchyně dřív, než dorazí hosté.

Kráčím potemnělou chodbou a děsím se té nevyhnutelné konfrontace. Dojdu k prahu dveří svého pokoje a otevřu je, abych naprosto zamrzla na místě.

Sienna sedí ležérně na okraji mé matrace. Nohy má překřížené, a přes tvář se jí táhne zlomyslný, triumfální úsměv. Její pěstěné ruce zlomyslně a agresivně svírají hromadu roztrhané, zničené látky.

Mému mozku trvá celou vteřinu, než rozpozná tu barvu. Korálově růžová.

Zadrhne se mi dech. Krásné hedvábné šaty, které mi Kaelen dal — to jediné krásné, co vlastním — jsou absolutně zničeny. Jsou roztrhané na cáry a ty jemné švy roztrhané brutální silou.

"Jen jsem si myslela, že ti vrátím tu laskavost, sestřičko," zavrčí Sienna. Její sladká vůně zhořkne zlobou. Bezcitně odhodí naprosto zničenou, potrhanou látku na podlahu, jako by to byl kus odporného odpadu.

Srdce mi spadne do kalhot. Nemůžu mluvit. Nemůžu se pohnout. Prostě jen zírám na to zničené hedvábí kupící se na zaprášených prknech podlahy.

"Neboj se," ušklíbne se zlomyslně Sienna, stoupne si a uhladí si své značkové džíny. "Přinesla jsem ti na dnešní večer nějaké hezké šaty, když už zjevně nevlastníš nic vhodného na moje narozeniny."

Kopne mi zmačkanou kouli látky přímo pod nohy. Jsou to špinavé, poskvrněné krémové šaty. Smrdí zatuchlinou a jsou pokryté tmavými, neidentifikovatelnými mastnými fleky. Není to nic víc než použitý hadr na podlahu.

"Sienno..." vyhrknu a hlas se mi třese.

Dočapne ke mně, podpatky agresivně klape do dřeva. Zastaví se pár centimetrů od mojí tváře, a modré oči jí planou krutým, dominantním světlem.

"Poslouchej mě moc dobře, ty hloupá děvko," zasyčí a vtrhne do mého osobního prostoru. "Jestli si dneska večer tenhle špinavý hadr neoblečeš, postarám se naprosto jistě o to, že vteřinu poté, co se o půlnoci stanu Lunou, budeš z tohohle území navždy vypovězena."

Zakoktám se a ucouvnu. "Kaelen by ti nikdy nedovolil—"

"To už z něj budu fated mate!" odsekne, a tím mě přeruší s krutým smíchem. "Opravdu si myslíš, že neposlechne příkazy své Luny? Budu si s ním rovna. Jeho předurčená partnerka. Myslíš si, že on, nebo celá smečka, půjde proti mému prvnímu oficiálnímu rozkazu?"

Ztuhnu. Krev se mi vytratí z tváře. Má pravdu. Kaelen se mě dnes zastal, ale nemůže mě chránit navždy. Jakmile dnes o půlnoci zapadne na své místo pouto spojení, převezmou to staré zákony našeho druhu. Alfa musí svou Lunu ctít. A jestli ta Luna bude vyžadovat vyhnání bezvlčí Omegy, nebude mít ze zákona na vybranou, než se podvolit. Pro dívku bez vlka znamená vyhnanství na územích rogue jistou smrt.

Sienna nakloní hlavu a její úšklebek se rozšíří, když sleduje ten čistý strach rodící se v mých očích. Natáhne ruku, prsty mě pevně sevře za bradu a nehty se mi bolestivě zaryjí do kůže.

"Nemůžu se půlnoci dočkat," zašeptá, a její dech mě ovanul do tváře. "Udělám z tvého ubohého života učiněné peklo."

S výrazem čirého odporu odežene mou tvář pryč. Otře se o své vlastní oblečení, jako by ji samotný dotek se mnou kontaminoval.

"Tyhle špinavý šaty ti perfektně sedí," ušklíbne se a pohlédne na špinavý hadr na zemi. "Špinavý. Zničený. Stejně jako ty."

A s těmito posledními, jedovatými, život ničícími slovy mě opustí a odpochoduje ven z pokoje. Dveře se za ní zabouchnou tak silně, až panty zachrastí.

Podlomí se mi kolena. Okamžitě se svalím na studenou podlahu. Ignoruji špinavé krémové šaty a doplazím se k roztrhaným korálově růžovým stuhám. Třesoucíma se rukama seberu to zničené hedvábí a ze všech sil ty potrhané kusy tisknu k hrudi. Z hrdla se mi vydere dušený vzlyk. Zabořím tvář do trosek Kaelenova daru a fyzicky se dusím pod obrovskou, drtivou váhou hluboké nenávisti k téhle zneužívající rodině. Nenávidím svou sestru. Nenávidím svou matku. Nenávidím tuhle krutou, nelítostnou smečku.

Hodiny neúprosně ubíhají.

Dole je velkolepá narozeninová oslava v plném proudu. Hlasité basy hudby duní prkny podlahy a vibrují mi do bosých nohou. Z otevřeného okna ke mně doléhá smích a jásání, a je v ostrém kontrastu k ohlušujícímu tichu mého pokoje.

Špinavé krémové šaty jsem si nevzala. Místo toho mám na sobě pořád svoje špinavé, velké, flekaté oblečení na úklid. Celé odpoledne jsem strávila drhnutím rozlehlých kuchyňských podlah, umýváním nekonečných stohů mastných hrnců a taháním těžkých pytlů zásob. Jsem celá od bílé pekařské mouky. Kolena mám otlučená, klouby na rukou sedřené, a moje vlasy páchnou příšerně jak zatuchlá mycí voda.

Zůstávám ukrytá v temných stínech mého osamělého pokoje, jen kousek za krajkovou záclonou. Smutně se dívám z okna a sleduji, jak se celá oslava na obrovském nádvoří rozvíjí.

Sienna vypadá naprosto úchvatně. Stojí uprostřed pěstěného trávníku a jen září pod blikajícími světýlky. Oblečena je v nádherných, stříbrných šatech, které chytají světlo měsíce a dělají z ní bytost nadpozemskou. Obklopují ji členové smečky, kteří jí předávají dary a ze vší úcty sklánějí hlavy. Ona se směje, popíjí drahé šampaňské a svou oslavu osmnáctých narozenin radostně oslavuje jako opravdová, uctívaná královna.

Hruď mě nesnesitelně bolí.

Dnes v noci mám přeci i já osmnácté narozeniny. Půlnoc označuje ten posvátný věk, kdy vlci mají pocítit nadpřirozené nutkání, ten přesný okamžik, kdy najdou svého pravého, osudového druha. Jenže já jsem zlomený, bezvlčí vlkodlak. Nemůžu se proměnit. Neslyším hlas Měsíční bohyně. Silně pochybuji, že vůbec vadná Omega, jako já, nějakého druha má. Vesmír by nevyplýtval spřízněnou duši na dívku určenou k vyhoštění.

Polknu obrovský knedlík v hrdle a smutnýma očima skenuji bzučící dav.

Pak ho konečně spatřím.

Kaelen se prodírá hustým zástupem tancujících těl. Ve společenském obleku vypadá tak dechberoucně hezky. Černý oblek mu dokonale sedí k jeho širokým ramenům, jeho tmavé vlasy má uhlazené dozadu. Ale nevypadá šťastně. Nevypadá jako muž, který si za chvíli označí svou nádhernou Lunu.

Ostrou čelist má extrémně sevřenou. Jeho široká hruď se zvedá a klesá s těžkým, nepravidelným nádechem. Jeho tmavé oči zběsile bloudí po celém nádvoří a zoufale se někoho v davu snaží najít. Odstrkává sbor starších a Siennu naprosto ignoruje, jakmile se na něj snaží zamávat.

Hledá mě. Cítím to v kostech.

Bzučící dav nadšeně zahájí to hlasité, oslavné odpočítávání k půlnoci. Tohle je přesně onen osudový okamžik, kdy by si alfa podle práva i tradic měl označit svou Lunu.

"Pět!" zařve smečka a ve svěžím nočním vzduchu zvedá sklenice.

Sienna stojí pyšně v samotném středu, asertivní a se sebejistým vítězným úsměvem, který má pevně nasazený na své bezchybné tváři.

"Čtyři!"

Kaelen hází hlavou ze strany na stranu. Jeho panika je doslova hmatatelná, vyzařuje z něj na hony i z takové dálky. Co zoufale hledá? Myslí si snad, že jsem utekla?

"Tři!"

Srdce se mi rozbuší a buší do žeber tak tvrdě, že se bojím, že snad prorazí samotnou kost. Zpocenými dlaněmi svírám parapet okna. Nakláním se dopředu a můj dech mlží studené sklo.

"Dva!"

Najednou, jako by snad dokonce i on fyzicky pocítil tíhu toho zoufalého tlaku mého pohledu odněkud ze dvou pater, zastaví Kaelen v půlce kroku. Trhne hlavou nahoru. Zaměří ten svůj intenzivní, palčivý pohled nahoru. Projde kolem všech světýlek i davu a zabodne se přímo do mého potemnělého okna.

Naše oči do sebe přes sklo prudce narazí.

Já po těch slovech zakopnu a odpotácím se zpátky. Ostré vyjeknutí se mým rtům vydere, jak mě zasáhne přímo do mojí duše obrovský elektrizující náraz. Udeří to jako mohutný blesk a spálí to vše, skrz co prochází, každé nervové zakončení v mém vyčerpaném těle to rozněcuje. Vzduch v mé ložnici ze spalující horkosti začne doslova vařit. Vůně jehličí s obrovským přívalem pižma zaplaví moje smysly, a je to tak silné, že je to i cítit na jazyku.

Ne. Mé chvějící se ruce vyletí k mým ústům. To naprosto není možné. Já jsem bezvlčí. Jsem rozbitá.

"Jedna!" zaječí dav sborem. Zazní půlnoc.

Dole ze dvora se prudce do noční oblohy rozlehne z hloubi Kaelenovy mohutné hrudi nesmírně hlasité a děsivé pronikavé zvířecí zavrčení, které naprosto okamžitě utlumí jásající smečku. Oči mu rudnou v divokou karmínovou barvu.

Ten elektrický náraz cítí i on. Ví, kde se skrývá ta pravda.

Ta neskutečná a světem otřásající realita si stoupá v bledém svitu měsíce navždy mezi nás, spojuje a poutá ty naše dvě duše obrovskou pevnou neprolomitelnou dávnou magií.

My dva jsme mateové.