Pohled Sienny

Jméno na vysvědčení ze školky se mi vypálilo do sítnice, sežehlo mi mozek. *Leo Mercer.* Nohy mě nesly ven z pracovny a chodbou s kobercem, hnána primární, zaslepující zuřivostí, o které jsem nevěděla, že ji v sobě mám. Vtrhla jsem do naší společné ložnice. Ne, do *Tristanovy* ložnice. Pečlivě udržovaný život, který jsme za posledních pět let vybudovali, se najednou zdál jako dusivá divadelní kulisa, obrovská iluze, a já ji potřebovala strhnout.

Strhla jsem z matrace dokonalou peřinu a odhodila polštáře, až letěly proti zdi. Mé zběsilé ruce se prohrabávaly jeho skříní a komodou a házely značkové košile a drahé kravaty po dřevěné podlaze. Hruď se mi zdvihala, můj dech vycházel v trhaných, mělkých vzlycích, když jsem klesla na kolena vedle jeho mahagonového nočního stolku. Úplně jsem vytrhla spodní zásuvku a vysypala její obsah na koberec.

Prsty jsem se otřela o vnitřní dřevo. Ozval se dutý zvuk. Falešné dno. Nehty jsem zaryla do dřevěného panelu, důmyslně zabudovaného do nábytku, a s ostrým prasknutím ho vypáčila.

Uvnitř ležela skrýš plná lesklých fotografií.

Popadla jsem je. Žaludek se mi prudce zvedl. Ty snímky byly intimně explicitní, zachycovaly Tristana a Valerii ve zmačkaném, zpoceném povlečení. Jeho ústa spočívala na jejím krku, jeho tělo se tisklo k jejímu se surovou, nezkrotnou vášní, jakou mi nikdy neukázal. Fotoaparát zachytil každý explicitní, děsivý detail jejich fyzického spojení. Byly surové. Skutečné. Pod těmi děsivými fotkami ležel složitě tvarovaný, těžký platinový náramek. Poznala jsem ty starobylé symboly vyryté do kovu. Byl to náramek spojení druhů, posvátné svědectví věčné vlčí oddanosti. Byl to ten nejvyšší slib a on ho dal jí.

Vedle něj ležela luxusní sametová krabička.

Mé třesoucí se prsty vypáčily víčko. Masivní, extravagantní diamantový prsten se mi vysmíval ve světle ložnice. Byl těžký, bezchybný a dalece převyšoval ten skromný zásnubní prsten, který mě v tu chvíli tížil na levé ruce. V hedvábné podšívce byla zastrčena malá, ručně psaná kartička.

*[Mé pravé lásce. Navždy tvůj, T.]*

To elegantní písmo roztříštilo i zbytek mé reality. Vzduch mi prudce opustil plíce. Pět let. Zírala jsem na prsten, na explicitní fotky, na ten starobylý náramek. Ta zkáza hrozila, že mě celou pohltí, vprostřed hrudi se mi otevírala obrovská černá díra.

Vtom se tichým bytem rozlehl ostré kovové cvaknutí klíče otáčejícího se v zámku vchodových dveří.

Hlava mi prudce vystřelila nahoru. Okamžitě jsem zamrzla a mé lidské srdce mi do žeber bušilo zběsilým, ohlušujícím rytmem. V předsíni zazněly těžké kroky. Tristanův hluboký, známý hlas se nesl chodbou, propletený se zvukem, ze kterého mi naskočila husí kůže.

"...mohli jsme jít rovnou ke mně," řekla Valerie. Její tichý, intimní smích se nesl vzduchem. Její tón se obrovsky lišil od té zdvořilé, podporující družičky, kterou jsem znala. Byl hravý, odkapávající společnými tajemstvími.

"Nejdřív se chci osprchovat," odvětil Tristan, v jeho hlase zaznívala ležérní náklonnost. "Smrdím posilovnou a ty víš, jak je tvůj vlkodlačí nos citlivý."

Dřevěná podlaha se mi pod koleny jakoby rozplynula. Kroky se blížily k ložnici. Dveře se rozletěly dokořán.

Vešli ruku v ruce, Valerie tiskla své tělo k jeho boku.

Zastavili se jako přimrazení, naprosto nepřipraveni na scénu před sebou.

Z pokoje zmizel všechen vzduch. Tristanovo arogantní a sebevědomé chování se v mžiku vytratilo. Budoucí Delta smečky Obsidiánového měsíce zpopelavěl. Zíral na tu rozházenou místnost, na rozbitou falešnou zásuvku a na mě, jak sedím na podlaze a svírám sametovou krabičku a nahé fotky jeho tajného života. Po tvářích mi stékaly slzy, horké a trýznivé.

"Sienno?" vykoktal Tristan. Jeho široká ramena poklesla. Vypadal neuvěřitelně malý, scvrkl se na přistiženého školáka, který marně hledá nějakou vymyšlenou výmluvu. "Co... co to děláš?"

Valerie se vzpamatovala děsivou rychlostí. Její paže se odpojila od Tristanova pasu a na její dokonale vykonturované tváři se roztáhl samolibý, vítězný úsměv. Duhovky se jí proměnily, zableskly se zářivou, dravčí zlatou. Vlk pod její lidskou kůží se vydral napovrch, opájející se tím krveprolitím.

"No," prohlásila Valerie bezcitně a odhrnula si pramen platinových blond vlasů přes rameno. Neprokazovala ani špetku viny. "Hádám, že tajemství je prozrazeno."

Zalkla jsem se vzlykem, klouby svírající fotografie mi zbělely.

"Upřímně, už mě to skrývání celé ty roky unavovalo," pokračovala a její zlaté oči se slomyslnou radostí zapíchly do těch mých. "I když jsem nečekala, že k tomu velkému odhalení dojde zrovna večer před svatbou."

"Pět let," hlas se mi prudce třásl. Vyškrábala jsem se na nohy, fotky se rozsypaly po koberci. "Věnovala jsem pět let svého života tomuto vztahu. Nám. A tys to celou dobu táhl s mojí družičkou?"

Tristan udělal váhavý krok vpřed, očima těkal k důkazům na podlaze. "Sienno, poslouchej mě—"

"Poslouchat co?" zaječela jsem, když spalující vztek konečně překonal mé trýznivé slzy. "Vysvětlíš mi ty fotky? Vysvětlíš mi náramek spojení? Vysvětlíš mi Lea?"

Valeriin samolibý úsměv se rozšířil do krutého, vševědoucího úšklebku. S krutým zadostiučiněním udělala krok vpřed, vychutnávajíc si ten úder. "Ach, dozvěděla ses o našem synovi. Ano, Leovi je už šest."

Ta slova mě zasáhla jako fyzická rána do žaludku. Šest.

"S Tristanem jsme spolu spali dlouho předtím, než tě vůbec poznal," odhalila Valerie s hlasem odkapávajícím jedovatou pýchou. "Dlouho předtím, než vůbec vkročil do té kavárny, aby si hrál na člověka."

Dílky skládačky do sebe zapadly s až odpornou jasností. Ty posvátné noci při úplňku. Tristan opouštějící byt s tvrzením, že se musí účastnit přísných, starobylých rituálů smečky. Říkal mi, že lidé mají zakázáno měsíčním ceremoniálům přihlížet. Říkal mi, že je to trýznivá povinnost.

Byl to lhář. Ty noci trávil budováním tajné rodiny. S ní.

"Takže těch pět let byly jen samé lži?" dožadovala jsem se, hruď se mi těžce zdvihala. Zpražila jsem Tristana pohledem a hledala v jeho tváři sebemenší kousek muže, kterého jsem milovala. Nebylo tam nic. "Každý úplněk. Každá pozdní noční schůze smečky. Byly to všechno jen výmysly? Jen jsi mě využil, aby sis zajistil tu svou vzácnou pozici Delty?"

Tristan narovnal záda. Koktající školák zmizel a vystřídal ho vypočítavý vlk. Udělal ke mně další krok a nasadil až odporně povýšený tón.

"Sienno, ztiš hlas," poučil mě uhlazeně. "Musíš pochopit, jak funguje politika smečky. Ty jsi má předurčená družka. Mít lidskou předurčenou družku je pro můj vzestup ve smečce politicky nezbytné. Starší vyžadují stabilitu. Ale tvá role mé manželky nevylučuje mé další potřeby."

Spadla mi čelist. Čirá troufalost jeho slov mě paralyzovala. "Tvoje potřeby?"

Z povzdálí se do toho vložila Valerie. Ten zvuk mi rval uši. "Nejsi nic víc než politická propustka, Sienno. Obyčejný pěšák, který má udělat dojem na Alfu. Tristan potřebuje předurčenou družku na papíře, aby si mohl nárokovat titul Delty."

Přešla k Tristanovi a majetnicky mu přejela rukou po hrudi. Nezastavil ji.

"Ale mě skutečně miluje," chvástala se Valerie a její zlaté oči se mi vpíjely do mých. "Já jsem jeho pravá družka v každém ohledu, na kterém záleží. A náš syn, Leo, je jeho jediným a pravým dědicem. Ty jsi jen rekvizita pro zítřejší obřad."

"Rekvizita," zopakovala jsem, to slovo mi v ústech chutnalo jako popel. Můj smutek vyhořel a zanechal za sebou spalující, vzdorné posílení. Podívala jsem se na muže, kterého jsem uctívala. Byla to zrůda v obleku ušitém na míru. "Nevezmu si tě. Svatba se ruší."

Tristanova tvář potemněla. Jeho jantarové oči zablikaly a přelily se do děsivé, zářivé zlaté. Rozzuřen mým vzdorem překonal vzdálenost mezi námi dřív, než jsem stačila mrknout.

Popadl mě za zápěstí. Jeho děsivá, nelidská síla mi sevřela kosti jako ocelový svěrák. Vyjekla jsem, snažila se vytrhnout, ale byl jako nehybná kamenná zeď.

"Pusť mě!" zakřičela jsem.

S hrůzou jsem sledovala, jak se jeho nehty prodlužují. Keratin zhrubl a prodloužil se do ostrých, zahnutých drápů. Špičky mi propíchly jemnou kůži. Na zápěstí mě ostře píchlo, načež následoval teplý pramínek drobných kapek krve stékající po mé paži.

"Svatba je zítra," nařídil Tristan. Jeho hlas klesl o oktávu, vibroval syrovou autoritou Alfy, až mi z toho drkotaly zuby. "Nemůžeš odmítnout pouto druhů. Je to pro mou pozici Delty klíčové. Tohle manželství zajistí mé pokrevní linii status na generace a ty v tom sehraješ svou roli."

"Vy dva si zasloužíte jeden druhého!" zaječela jsem. Zmítala jsem se v jeho sevření, bolest v zápěstí mi dodávala adrenalin.

Shromáždila jsem všechnu zbývající sílu, zkroutila ruku a prudce ji vytrhla z jeho trestajícího sevření. Jeho drápy mi na kůži zanechaly tenké, pálivé škrábance, ale to mi bylo jedno.

Strhla jsem ten skromný zásnubní prsten z prsteníčku levé ruky. Kov mi sedřel kloub. Zatáhla jsem ruku dozadu a mrštila diamant přímo Tristanovi do obličeje.

Těžký kov ho udeřil přímo do lícní kosti. Trhl sebou a jeho ruka vyletěla k červené značce, která se mu na kůži rozlévala.

"Vem si ho!" zařvala jsem, hlas se mi odrážel od stěn ložnice. "Odmítám být tvou družkou! Odmítám se zúčastnit tvého obřadu značkování!"

Tristan vycenil zuby. Z hrudi se mu vydral hluboký, hrdelní vrčivý zvuk. "Nevíš, co děláš, Sienno! Z tohohle nemůžeš vycouvat! Tady jde o hierarchii smečky! Jde o povinnost a nezlomnou tradici!"

Valerie sebevědomě vstoupila mezi nás, aby Tristana chránila. Podívala se na mě svrchu. Z jejího postoje vyzařovala arogance.

"Měla bys klečet na kolenou a děkovat nám," prohlásila Valerie povýšeně a zkřížila paže na hrudi. "Měla bys být neskutečně vděčná. Máš vůbec představu, jaké nesmírné bohatství a elitní postavení se pojí s tím, když se staneš družkou budoucího Delty? Budeš si žít v luxusu, zatímco my s Tristanem budeme řešit skutečné záležitosti smečky. Získáš titul. Přestaň se chovat jako rozmazlený fracek a přijmi své místo."

Něco hluboko ve mně konečně prasklo.

Vodítko, které drželo na uzdě mou zlomeninu srdce a zuřivost, se rozpadlo. Nezajímala mě jejich vlkodlačí síla. Nezajímala mě smečka. Nezajímaly mě následky.

Zvedla jsem ruku. Máchla jsem paží se vší tou trýznivou zradou, kterou jsem v sobě měla.

Má dlaň pleskla o Valeriin samolibý, dokonale nalíčený obličej.

Dala jsem jí takovou facku, jakou jsem jen fyzicky dokázala.

Ostré, ozvěnou znějící třesknutí rány celou místnost umlčelo.

"Já nejsem váš odrazový můstek!" zakřičela jsem, hruď se mi těžce zdvihala.

Ložnice se propadla do smrtícího, dusivého ticha. Vzduch ztěžkl, zhoustl smrtícím napětím, ze kterého se mi zježily chloupky na zátylku. Ruka mě štípala od síly úderu.

Valeriina hlava se otočila ke straně. Stála jako přimrazená.

Pak se pomalu narovnala.

Otočila hlavu zpátky ke mně.

Její krásná tvář se začala děsivě proměňovat. Kosti pod její kůží se posunuly a praskaly. Její lidská čelist se s odporným, vlhkým křupnutím prodloužila a vytlačila ven do čumáku. Její rty se stáhly a odhalily zuby, které se naostřily do smrtících tesáků, jaké by se do lidských úst nikdy nemohly vejít. Podél lícních kostí jí vyrazila hrubá srst.

Její zlaté oči se zúžily do smrtících, predátorských štěrbin. Z hloubi hrdla jí zaburácelo tiché, krev tuhnoucí vrčení, které vibrovalo podlahou a stoupalo mi do nohou. Čistá hrůza z vrcholového predátora zaměřeného na svou kořist mi zmrazila krev v žilách.

"Ty hloupý, ubohý člověče," zavrčela Valerie.

Její hlas byl silně zkreslený, démonické, hrdelní chroptění se drásalo přes její částečně proměněnou, monstrózní podobu. Ze smrtících tesáků jí kapaly sliny a dopadaly na dřevěnou podlahu.

"Nikdo neuhodí vlkodlaka a nezůstane naživu, aby o tom mohl vyprávět."