**KAELIA**

Červená a neonově růžová laserová světla protínala hustou, zamlženou atmosféru nočního klubu a pulzovala v dokonalé souhře s rockovým remixem s těžkými basy, který mi otřásal hrudním košem. Seděla jsem sama u lepkavého, zapomenutého stolu, zastrčeného hluboko do toho nejtemnějšího koutu zadní části. Přímo přede mnou se na obřím tanečním parketu svíjelo chaotické moře zpocených, o sebe se třoucích těl, ale já si připadala jako duch strašící ve vlastním životě.

Moje mysl se točila v toxické, neúprosné smyčce. Moje realita se před pouhými několika hodinami roztříštila na ostré střepy, vzala to brutální oklikou přímo přes peklo a zřítila se do nicoty. Teď jsem tu seděla, usrkávala zředěný drink a zoufale čekala, až se tu zjeví moje starší sestřenice Scarlett a vnese do té černé propasti mé současné existence alespoň paprsek světla.

Vtáhla jsem plastové brčko mezi rty a pořádně si lokla svého Long Island Iced Tea. Surový žár levného, mizerně namíchaného alkoholu mi popálil hrdlo a donutil mě zhluboka se rozkašlat. Barman v tomhle podniku zjevně chápal hodnotu opilcových peněz. Na chlastu rozhodně nešetřil. Můj zrychlený dech zamlžil silnou vrstvu kondenzace na vychlazené sklenici.

Otřela jsem si ústa hřbetem ruky, zvedla zrak a přelétla pohledem davy polonahých návštěvníků klubu. Scarlett slíbila, že se tu sejdeme v osm. Prasklý displej mého telefonu na mě zíral s krutou pravdou: bylo už po deváté.

Kde sakra je?

V hrudi se mi rozbušila panika, svíravá a dusivá. Odemkla jsem telefon, otevřela naši konverzaci a začala psát zběsilými, neohrabanými palci.

*Já: Scarlett??? Kde sakra jsi? Říkala jsi, že mě v tom nenecháš, ale nikde tě nevidím. Jestli tu nebudeš do pěti minut, odcházím.*

Zírala jsem na svítící bublinu se zprávou a ve studených vlnách mě zaplavovalo zoufalství. Popadla jsem tenký řemínek své levné kabelky, připravená přijmout smutnou realitu, že mě opustil další člověk v mém životě, když vtom vyskočila šedá bublina se třemi blikajícími tečkami.

*Scarlett Vance: Klídek, Kae. Jsem nahoře ve VIP a mluvím o tobě se šéfem. Dej mi vteřinku.*

Sevřela jsem telefon pevněji, srdce mi zběsile bušilo do hrudní kosti.

*Já: Mluvíš o mně se šéfem????? Proč?!?!?! Už jsem ti říkala, že TADY PRACOVAT NECHCI!*

*Scarlett Vance: Poslouchej, mrcho, právě kouzlím. Hlavně si nech kalhotky na sobě – nebo si je sundej – to je mi fuk, ale prostě ještě pár minut vydrž.*

„K čertu s ní,“ sykla jsem skrz zuby. Práskla jsem telefonem displejem dolů na lepkavý stůl, vytrhla brčko z drinku a hodila do sebe zbytek pálivého alkoholu.

Překřížila jsem si paže na hrudi a zabodla pohled do blikajících stroboskopů, ale jediné, co jsem viděla, byl Garrett Hayes. Můj bývalý přítel. Můj bývalý spolubydlící. Můj bývalý profesor angličtiny.

Už jen při pomyšlení na jeho jméno se mi žaludek sevřel odpornou směsicí vzteku a hluboké zrady. Tenhle sobecký zkurvysyn by měl být tím, kdo sedí v tomhle špinavém koutě a snaží se utopit své hříchy v drincích za deset babek. Ne já. Byl to on, kdo mě uháněl. Zahnnal mě po hodině do kouta, krmil mě poetickými řečičkami o nepopiratelném spojení a začal si se mnou románek, který hrubě porušoval přísný etický kodex univerzity. Zmanipuloval mě, abych se k němu přestěhovala, a proboha doslova trval na tom, abychom žili spolu. Přísahal na všechno svaté, že mě miluje. Slíbil, že mě ochrání a vezme to na sebe, kdyby naše tajemství někdy prasklo.

Místo toho, když se o nás dozvědělo vedení, obrátil o sto osmdesát stupňů. Nakráčel do děkanovy kanceláře a hrál si na bezmocnou oběť. Podíval se mi přímo do očí a tvrdil, že jsem ho svedla a pak ho vydírala, aby ve vztahu pokračoval.

Nechal mě vyloučit.

A ta nejubožejší, nejvíc zničující část? Já na to přistoupila. Seděla jsem v tom tvrdém koženém křesle a přikyvovala jeho lžím, protože mě o to předtím v soukromí prosil. Přísahal, že potřebuje svou učitelskou práci, aby nás uživil. Slíbil, že se vezmeme, jakmile se prach usadí. Já blbka mu uvěřila. Obětovala jsem své vzdělání, svou pověst a svou budoucnost pro muže, který použil mou důvěru jako zbraň. Na tu tečkovanou čáru jsem podepsala svůj zkurvený život.

Ta zrada bolela víc než samotné vyloučení. Udržoval si svou milující fasádu přesně tak dlouho, aby mě dostal zpátky do bytu. Naposledy mě ošukal na naší posteli a do kůže mi šeptal falešná ujištění. Teprve když skončil, teprve když ze mě vyklouzl, tu přetvářku zahodil. Odkryl tu hnusnou, sobeckou pravdu v celé její nahotě. Nikdy neměl v úmyslu si mě vzít. Neměl v úmyslu si mě u sebe nechat.

Ten zmrd mi dokonce už předtím sbalil kufry. Schoval je do skříně, jen aby do mě mohl naposledy strčit to svý mrňavý péro, než mě vykopne na ulici jako nějakou šlapku za dvanáct babek. Odhodil mě bez jediné myšlenky.

Přitiskla jsem si dlaně na oči a bojovala s horkými slzami ponížení. Byla bych teď nepříčetná vzteky, kdybych si nepřipadala tak neuvěřitelně hloupá. Přála jsem si, abych mohla varovat jeho další oběť. Přála jsem si najít tu další holku, na kterou si políčí, a říct jí, že profesor Hayes má křehké ego a péro o tři palce kratší, než by měl mít dospělý chlap. Řekla bych jí, že jeho práce s jazykem je beztak lepší sázka na jistotu, vzhledem k tomu, že ho má delší než péro.

Teď byl můj obličej na titulní straně školních novin s nálepkou manipulativního predátora. Ocitla jsem se na ulici jako žebračka. Neměla jsem ani dolar, neměla jsem titul a neměla jsem kde spát. Což mě přivádělo zpět k mé sestřenici, která slíbila, že mi pomůže.

Telefon mi zabzučel o stůl.

*Scarlett Vance: Běž po zadních schodech nahoru do VIP. Řekni tomu obrovskýmu medvědovi na balkoně, že jdeš za mnou, a on tě dovede do zadní kanceláře. Ale dělej, protože Navarro už chce jít.*

*Já: Navarro? To myslíš vážně???*

*Scarlett Vance: Prostě pojď! Dělej!*

Dech se mi zadrhl v hrdle. Bastian Navarro. Nechvalně proslulý majitel tohoto nočního klubu a Scarlettin šéf. Zvěsti, které ho obklopovaly, malovaly děsivý obraz temných obchodů a hlubokých vazeb na mafii. Scarlett ty mafiánské drby nikdy nepotvrdila, ale znala jsem svou sestřenici natolik dobře, abych věděla, že jsou pravdivé. Měla v sobě nelítostnou tvrdost, přežívala na jeho výplatní pásce od chvíle, kdy v patnácti utekla z domova. Deset let v podsvětí. Neměla jsem tušení, jaký je její přesný pracovní titul, nebo jaká ohromná dovednost ji udržela v zaměstnání u mafiánského bosse celou dekádu, ale předpokládala jsem, že není nájemný vrah.

Tedy, alespoň jsem se modlila, aby nebyla.

Scarlett byla jen o dva roky starší než já, ale proplouvala světem s otrlými instinkty někoho, komu je o staletí víc. Stále jsem si pamatovala den, kdy poslala našeho násilnického strýce do prdele, zmizela z města a od nuly si vybudovala nezávislý život. Tváří v tvář nepřízni osudu stála pevně a vzbuzovala respekt. Já se naopak ohýbala jako křehký stromek v tom nejslabším vánku. Když šlo do tuhého, Scarlett ztvrdla. Já? Já vstřebávala hříchy a bolest ostatních. Zhroutila jsem se a poddala se.

Zhluboka, trhaně jsem si povzdechla, odstrčila židli a vstala. Koňská dávka alkoholu se mi rychle dostala do krevního oběhu a proměnila mé nohy v želé. Oslnivé záblesky stroboskopů z tanečního parketu mi vypalovaly sítnici, zkreslovaly odhad vzdálenosti a okrádaly mě o rovnováhu. Kličkovala jsem po lepkavé podlaze, proplétala se skupinkou svíjejících se raverů a mířila k téměř dva metry širokému schodišti, označenému zářícím červeným neonovým nápisem *Pouze pro VIP*.

Dunivá hudba mi bušila do ušních bubínků a vyvolávala tupou bolest na spodině lebeční. Mířila jsem ke schodům, ale špička boty se mi zasekla o okraj vyvýšeného stupínku. Zavrávorala jsem do strany a ztěžka klopýtla k tlustému sametovému provazu.

Ze stínů vystřelila obrovská, masitá ruka a chytila mě za paži železným stiskem, aby mě ušetřila pádu obličejem rovnou na schody.

„Moc jsi toho vypila, maličká?“ zeptal se hluboký, dunivý hlas, po kterém následovalo temné zachechtání.

Zamrkala jsem na urostlého vyhazovače hlídajícího vchod. Dokonale odpovídal Scarlettinu popisu. Obrovská hora chlapa s širokým, těžkým čelem a ostrými, zlými rysy ve tváři. Přesto se na jeho rtech barvy hořké čokolády roztáhl překvapivě přátelský úsměv, který mu dodával přesně ten vzhled, jak ho Scarlett nazvala: obrovský medvěd.

„Chceš, abych ti zavolal tágo?“ zeptal se, zatímco jeho tlustá ruka podpírala mou váhu.

Věnovala jsem mu malý, nervózní úsměv a nepatrně zavrtěla hlavou. „Ne,“ odpověděla jsem lehce se třesoucím hlasem. „Jsem Scarlettina sestřenice. Říkala, že mě pustíš dál.“

Medvědovi se rozšířily oči poznáním. Husté obočí mu vyletělo až k vlasům a jeho úsměv se změnil v pobavený úšklebek. „Aha. Slečna Kaelia,“ broukl.

Jeho ostré černé oči si mě přeměřily, studovaly mé rozcuchané vlasy, zrudlé tváře a drobnou postavu. Dal si načas, aby zhodnotil můj vzhled, a jeho pohled se zdržel na mém nervózním postoji.

„Nevypadáš, že bys byla se Striker příbuzná,“ poznamenal a použil Scarlettinu klubovou přezdívku. Vlasy si obarvila na divokou, zářivě červenou barvu v den, kdy odjela z našeho rodného města.

Překřížila jsem si ruce přes svá bujná prsa a potlačila otrávený povzdech. Nebylo to poprvé, co jsem tohle srovnání slyšela. Nesdílely jsme vůbec žádnou fyzickou podobnost. Měřila jsem pouhý metr padesát sedm, byla jsem plná výrazných křivek a měla měkkou, plnější postavu. Scarlett naopak byla dlouhá a štíhlá jako proutek. Měla elegantně tvarované končetiny a pevný, pružný střed těla. Nebyla jsem tlustá, ale váhu jsem nesla v hrudníku a na bocích. Dala bych hodně za to, abych mohla vyměnit své měkké břicho za její vypracované břišáky, nebo si půjčit alespoň dvanáct centimetrů z její ohromující výšky.

Medvěd si všiml mého obranného zamračení. Jeho pobavený úšklebek přešel do úsměvu od ucha k uchu. „Ah, tady je ta podoba. Obě máte stejný zlý pohled a ty zvláštní modrozelené oči.“

Překvapeně mi povyskočilo obočí. „Uh-huh.“

Pustil mou paži a kývl svou hlavou velkou jak balvan do rytmu dunivých basů. Natáhl jeden tlustý prst, odhákl mosaznou karabinu červeného sametového provazu a ukázal k temnému schodišti.

„Běž dál, zlatíčko. Nepotřebuješ, abych tě doprovázel.“ Jeho tón se změnil, klesl o oktávu níž do něčeho mnohem vážnějšího a zlověstnějšího. „Na odpočívadle zahni doleva. Běž k jediným dveřím na konci chodby. Hlavně se ujisti, že jdeš *doleva*, cukrouši. Pokud zabloudíš doprava, skončíš v úplně jiném světě a už by ses taky nemusela dostat ven.“

Po páteři mi přeběhl mráz. Varování viselo těžce ve vlhkém vzduchu mezi námi.

„Jasně, dobře. Cokoliv. Díky, Medvěde,“ zamumlala jsem a snažila se znít odvážněji, než jsem se cítila.

Zasmál se, v jeho mohutné hrudi to hluboce zadunělo. „Není zač, cukrouši.“

Zatnula jsem zuby. Zaprvé jsem nesnášela přezdívku cukrouš. Pokud si Scarlett myslela, že mě v tomhle pochybném podniku dokáže navrtat do role tanečnice a donutit mě přijmout nějaké ponižující umělecké jméno, tak se úplně pomátla.

Prošla jsem kolem té hory svalů a zbývající schody jsem brala tak opatrně, jak mi jen můj alkoholem nasáklý mozek dovolil. Červený koberec pohlcoval zvuk mých těžkých bot. S každým krokem, který jsem udělala po spoře osvětleném VIP schodišti, dusivé horko z hlavního parketu ustupovalo chladivému průvanu z klimatizace.

Došla jsem na odpočívadlo ve druhém patře a zastavila se. Srdce mi zběsile bušilo do žeber. Prostor se zde dělil na dvě odlišné cesty, oddělené ostrou prostorovou hranicí.

Po mé pravici pulzovala temná chodba přerušovaným modrým světlem. Ze stínů se linula zvláštní, průzračná, hypnotická melodie, která se tloukla s agresivním rockovým rytmem zdola. Zahlédla jsem letmý, zneklidňující střípek světa, před kterým mě Medvěd varoval. Rozlehlé pole obnažených těl. Tanečnice se pod neonovou září pohybovaly plynulou, hadí ladností a jejich holá kůže zachytávala záblesky modrého světla.

Ztěžka jsem polkla a odvrátila pohled od té nedovolené podívané. Záměrně jsem se pravé straně otočila zády a postavila se čelem k levé chodbě.

Na samém konci chodby stály masivní, těžké mramorové dvoukřídlé dveře. Žádné nápisy. Žádné kliky. Jen impozantní, ponurý kámen navržený tak, aby udržel nechtěné hosty venku.

Dlaně se mi zpotily nervozitou. Přinutila jsem své těžké boty pohnout se vpřed a zkrátit vzdálenost k Navarrově soukromé kanceláři.

*Zhluboka dýchej, Kaelio. To zvládneš,* uklidňovala jsem se a otřela si zpocené ruce o džíny. *Potřebuješ práci. Jakoukoliv práci. Dokonce i práci striptérky. Dýška jsou asi skvělá. Nahoře i dole máš parádní výbavu, prostě mysli na ty prachy. Mysli na peníze. Potřebuješ střechu nad hlavou.*

Kurva. Při té myšlence se mi žaludek sevřel čerstvou nevolností. Nikdy jsem nebyla exhibicionistka. Představa, že odhaluji své tělo cizím lidem pod blikajícími modrými světly, mě děsila.

Zastavila jsem se na místě přímo před studenými mramorovými dveřmi. Vzduch tady nahoře se zdál být řídký, nabitý nebezpečnou, nevyřčenou mocí. Za touhle kamennou bariérou čekal Bastian Navarro. Mafiánský boss. Muž, který obchodoval se stíny a tajemstvími.

Poté, co jsem se párkrát zhluboka nadechla na uklidněnou, zvedla jsem ruku a pevně zaklepala na těžký mramorový povrch. Zvuk se rozlehl tichou chodbou, tupý a dutý.

Udělala jsem krok vzad, znovu si překřížila paže na hrudi a čekala.

Ticho se protahovalo.

Čekala jsem dál. A čekala. Hypnotická hudba z pravé chodby se jako by vysmívala mé narůstající úzkosti. Tíživé zoufalství z Garrettovy zrady se proměnilo v dusivé, děsivé očekávání.

Pořád se nic nedělo. Žádný hlas se neozval. Nezacvakal žádný zámek. Neotevřel mi žádný bodyguard, aby mě vtáhl dovnitř.

Jen absolutní, děsivé ticho.