POHLED: KAELIA

Co to do prdele? Zírala jsem nepřítomně na masivní bariéru před sebou. To jako nikdo neotevře?

Vytáhla jsem telefon, jehož displej jasně zářil v přítmí odpočívadla ve druhém patře. Vyskočila na mě zpráva.

*Scarlett Vance: Prostě pojď dál, mrcho. Je odemčeno.*

Aha. Kurva. Fajn.

Zvedla jsem třesoucí se ruku, dlaň kluzkou od nervózního potu, a pevně sevřela prsty kolem lesklého zlatého madla těžkých mramorových dvoukřídlých dveří. Zatáhla jsem za kov a zatlačila. Samotná váha kamene vyžadovala, abych se do toho pořádně opřela ramenem. Vteřinu poté, co jsem překročila práh, se masivní dveře za mými zády s automatickou, děsivou plynulostí zavřely. Prostorem se rozlehl rázné, těžké cvaknutí, jak zapadly do zámku.

Černočerná chodba okamžitě pohltila každý zbývající kousek okolního světla z dunícího klubu venku. Mramor od podlahy až ke stropu mě uzavřel do dusivé temnoty. Tíživé ticho mi tlačilo na ušní bubínky a vymazalo agresivní rockový rytmus z přízemí. Neviděla jsem si ani na špičku nosu.

„Haló?“ zavolala jsem, hlas se mi v prázdném prostoru třásl. Neviděla jsem jedinou zatracenou věc. Nic.

„Kae!“ zleva se z krátké, skryté chodby ozval Scarlettin známý hlas.

Instinktivně jsem se otočila za zvukem. Udělala jsem váhavý, vyděšený krok vpřed do prázdna. Ve chvíli, kdy pata mé těžké boty dopadla na podlahu, sepnul se senzor. Podél podlahových lišt se rozsvítila řada bodových světel a osvětlila cestu temnotou.

*No, díky bohu.*

Náhlá záře odhalila, že ten černočerný prostor přede mnou je ve skutečnosti dlouhá, strohá mramorová hala vedoucí k přilehlé místnosti na samém konci. Ztěžka jsem se nadechla, popadla popruh kabelky jako záchranné lano a procházela chladnou chodbou, vedená čistě zvukem hlasu mé sestřenice.

Zahnula jsem za ostrý roh a vstoupila do rozlehlé, obrovské kanceláře. Byla zařízená v černé barvě, což zrcadlilo zlověstnou, tíživou estetiku chodby. Scarlett se ležérně rozvalovala na velké, půlměsícové kožené pohovce.

Scarlett tam však nebyla sama.

Za masivním, těžkým mahagonovým stolem seděl ten nejohromněji nádherný muž, jakého jsem kdy viděla. Vzduch v místnosti byl zničehonic hustý, nabitý smrtící, magnetickou přitažlivostí. Jeho pronikavý smaragdově zelený pohled se na mě okamžitě zaměřil. Ty zářivé oči mi pomalu, vypočítavě a dravě přejely po těle. Jeho ostře řezaná čelist se viditelně zatnula a vyzařoval z něj intenzivní, nepopiratelný nesouhlas s mým zanedbaným oblečením a rozcuchaným vzhledem. Vypadal jako muž, který na nikoho nečeká, natož na někoho, kdo vypadá jako chodící katastrofa.

Jeho plné rty se stáhly do mírného zamračení a při hodnocení mé osoby zvedl bradu. S upřímným šokem jsem si všimla, že je podstatně mladší, než jsem u nechvalně proslulého mafiánského bosse čekala. Očekávala jsem šedivé vlasy a vrásčitou tvář. Místo toho měl tento muž silně svalnatou, impozantní postavu, která se prakticky drala ven z rukávů jeho bezchybně ušitého, drahého tmavého obleku od Armaniho.

Jemný oblouk jeho upraveného obočí povyskočil v temném pobavení, když přesunul svůj zářivě zelený pohled na mou nádhernou sestřenici. Tiché sdělení bylo naprosto jasné: *To je ona? To je to, na co jsem čekal?*

Polkla jsem obrovský knedlík úzkosti, který se mi tvořil v krku, a zamračila se na něj zpátky. Záměrně jsem odtrhla oči od jeho zastrašující přítomnosti, abych se místo toho soustředila na Scarlett.

„Ahoj, sestřeničko,“ řekla Scarlett se zářivým úsměvem na tváři. „Dlouho jsme se neviděly.“

„Ahoj,“ vykoktala jsem.

Všimla jsem si, jak se zelené oči toho muže při zvuku mého hlasu ostře zúžily a jeho němý odsudek mi pálil díry do spánku.

Scarlett vypadala jako milion dolarů. Její zářivě tyrkysové oči vynikaly díky silným stříbrným a uhlově černým očním linkám. Přestože jsem ji vlastně neviděla rok, vypadala úplně stejně. Nádherná a smrtící. Její krátké, rebelsky zastřižené jasně červené vlasy rámovaly její klamně panenkovskou tvář a při každém pohození hlavy se pod bodovými světly leskly. Vypadala jako modelka z titulní strany, nebo spíš jako mafiánská princezna.

Scarlett okamžitě vyskočila z černé pohovky. Rychlými kroky přešla místnost a vtáhla mě do pevného, vřelého objetí. Než jsem stačila popadnout dech, fyzicky mě za paži potáhla vpřed a zastavila mě přímo před tím masivním mahagonovým stolem.

Srdce mi v hrudi zběsile bušilo. Byla jsem přemožena těžkou úzkostí z toho, že jsem v tak těsné blízkosti skutečné postavy z podsvětí, a moje nervy byly v koncích.

„J-jsem tu už hodinu,“ postěžovala jsem si tiše a nekontrolovatelně koktala, jak na mě úzkost dolehla plnou silou. V celém svém životě jsem nikdy nebyla tak blízko ničemu, co by souviselo s mafií. Pokud tedy nepočítáte Scarlett, což já nepočítala.

„Já vím,“ mlaskla Scarlett. Odtrhla oči od mých a vrhla na svého zaměstnavatele přísný pohled. „Někdo potřeboval trochu víc přesvědčování.“

Tváře mi polilo horko. Hluboce ponížená jejich nepokrytým zkoumáním jsem ztěžka polkla. Přesvědčování? Opravdu? Nebyla jsem charitativní případ žebrající o drobky na ulici. Vrhla jsem na muže za stolem ostrý pohled, ignorujíc arogantní úšklebek, který mu křivil rty, zatímco se na mě dál mračil.

Otočila jsem se zpět ke Scarlett a narovnala ramena, abych pevně zopakovala svou předchozí hranici. „Oh, no... už jsem ti říkala, že se jako klubová tanečnice cítím naprosto nekomfortně. Nebudu to dělat.“

Nad mahagonovým dřevem se rozlehlo drsné, posměšné odfrknutí.

Muž za stolem se zvedl ze židle. Dech se mi zadrhl v hrudi. Bez námahy se tyčil nad veškerým nábytkem, měřil hodně přes metr devadesát. Jeho široká ramena jako by blokovala to slabé světlo za ním.

„Ukonči tu situaci, Scarlett,“ přikázal s ležérní, ale pevnou autoritou. „Potřebuju už jet.“

Uši mi málem shořely. Jeho hlas byl neuvěřitelně hladký a sytý, měl v sobě temnou, sametovou kvalitu, ze které mi přeběhl mráz po páteři. Tváře mi hořely, když si ležérně překřížil své obrovské paže přes hrudník. Drahá látka jeho obleku Armani se napínala přes mohutné křivky jeho bicepsů, když na mě shlížel s neskrývaným opovržením.

„Jasně,“ souhlasila Scarlett a otočila se zpět ke mně. V jejích elektricky modrých očích zablesklo hravé rošťáctví. „Nenajímáme tě jako tanečnici, Kae. Zajistila jsem ti místo služebné, která u něj bude bydlet.“

Zalila mě vlna tak hluboké a okamžité úlevy, až se mi málem podlomila kolena.

„Bydlet?!“ vypískla jsem, neschopná skrýt svou náhlou radost. „Díky bohu! To je perfektní! To zázračně vyřeší můj zoufalý problém s bezdomovectvím! Věděla jsem, že se na tebe můžu spolehnout, Scar. Prostě jsem věděla, že mě nezklameš.“

Drtivá tíha toho, že budu spát na ulici, zmizela. Ve svém ohromujícím nadšení, že jsem si zajistila klidný, nevzrušující život a bezpečné místo na spaní, jsem nadšeně blábolila a slova ze mě padala ve zběsilém chvatu.

„Víš, jaký mám z těhle míst strach,“ pokračovala jsem a neurčitě ukázala na temný klub kolem nás. „Víš, jak moc potřebuju klidný, nevzrušující život. Bezpečné místo na spaní. Jak se ti to vůbec podařilo zařídit? Kde to mám podepsat? Pro koho budu pracovat?“

Zářivě jsem se na ni usmála, zaplavená vděčností.

Ve svém zaslepujícím nadšení, že si zajistím střechu nad hlavou, mi unikla varovná znamení. Nevšimla jsem si hluboce ustaraného sevření Scarlettiných rtů. Unikl mi ten krátký, mučivý záblesk viny, který jí přelétl přes dokonalou tvář panenky. Byla jsem příliš vzrušená. Příliš zoufalá. Příliš nadšená, že se nemusím svlékat donaha pro peníze a že mi někdo nabízí bezpečnou postel.

Brutální realita situace mi nedošla, dokud mé zběsilé blábolení neutichlo a obrovská kancelář se neponořila do mrtvého, dusivého ticha.

Ticho se táhlo, hutné a těžké jako hrobka.

Pak si tyčící se muž za stolem se zjevným podrážděním odkašlal a to ticho roztříštil.

Scarlett sebou nepatrně trhla. Otočila se k němu a pak formálně ukázala rukou.

„Kaelio, dovol mi představit ti Bastiana Navarra,“ oznámila Scarlett a její hlas ztratil svůj hravý nádech. Podívala se mi přímo do očí a shodila tu největší bombu. „On je tvůj nový zaměstnavatel. Budeš žít výhradně s ním jako jeho osobní služebná. A na jeho sídlo s ním máš odjet... přesně v tuto chvíli.“

Žaludek mi spadl až k podlaze silou tuny cihel.

Všechna krev se mi rychle vytratila z tváře. Kůže mi zledovatěla.

*Bastian Navarro.*

To jméno se mi v lebce rozléhalo jako umíráček. Tvrdě mě zasáhl náhlý, nezastavitelný příval děsivých vzpomínek. Před vnitřním zrakem se mi míhaly záblesky ponurých nočních zpráv. Příběhy o neidentifikovaných mrtvolách vhozených do řeky. Temné kriminální spekulace vysílané na každém kanálu. Násilná, krvavá úmrtí neustále a potichu spojovaná se jménem Bastian Navarro. Nemilosrdný, okouzlující stín, který řídil podsvětí tohoto města.

Ochromená hrůzou jsem zírala na muže stojícího za stolem.

Zíral na mě zpátky. Jeho smaragdové oči v sobě skrývaly chladnou, nelítostnou vypočítavost. Čirá dominance vyzařující z jeho mohutné postavy mě přibila na místo. Sledoval, jak ve mně roste děs, a jeho pohled mě němě vyzýval, abych tu dohodu odmítla. Vyzýval mě, abych couvla.

Byla jsem zakořeněná v paralyzující hrůze. Hrdlo se mi stáhlo. Hrudník se mi svíral, až jsem se nedokázala zhluboka nadechnout. Hluboce, z celého srdce jsem litovala, že jsem souhlasila s tím, že do toho klubu půjdu. Litovala jsem, že jsem prošla těmi těžkými mramorovými dveřmi.

Nyní jsem byla v bezprostřední péči známého mafiánského zabijáka.

Můj zamrzlý mozek zkratoval. Ze všech těch výkřiků, které se mi hromadily v hrudi, dokázaly mé otupělé rty vydat jen jediné, bezdechové slovo.

„Cože?“