Jména nepatří vždycky jen nějaké osobě.

Někdy

patří okamžiku,

kdy se na tu osobu vzpomíná

správně.

Nevzpomíná na ni svět.

Ani záznamy.

Ani paměť.

Ale čas.

Tohle se událo vzápětí.

Jednoho rána, kolem sedmé,

jsem našla svou matku sedět v obývacím pokoji.

Nečetla si.

Nepsala.

Nenapodřimovala.

Prostě tam jen seděla,

jako by čekala na něco,

co nedokázala pojmenovat.

Stála jsem ve dveřích,

a dobře věděl