Torin svraštil obočí a jeho mysl zápasila s hořkou pravdou, kterou Martha právě odhalila. Opravdu klesla rodina Hayesových tak hluboko? Vzpomněl si na Chloe, jak před třemi lety svírala mříže jeho vazební cely. Její tvář byla smáčená slzami, hlas se jí lámal, když přísahala, že na něj počká. Slíbila, že si ho vezme ve chvíli, kdy vyjde na svobodu. Ta vzpomínka teď v jeho ústech chutnala jako popel. Jak mohla žena, kterou miloval, odkopnout jeho i jeho rodiče bez jediného zaváhání? Narovnal ramena a v duchu učinil němý slib, že Chloe vypátrá, stoupne si před ni a vyrve jí pravdu z úst.

Než stačil udělat jediný krok ke dveřím, stěnami malého domku otřásla ohlušující rána. Někdo bušil do chatrných dřevěných předních dveří a těžké rány hrozily, že rozštípnou rám na kusy.

Marthino křehké tělo sebou na židli trhlo. Z její zjizvené tváře se vytratila krev a zanechala ji bledou jako stěna. Jejích jemných rysů se zmocnila panika.

„Mami, kdo je to?“ zeptal se Torin ostře, když si všiml její čiré hrůzy.

„Do ničeho se nepleť,“ prosila Martha, její slepé oči se rozšířily strachem, když se k němu drápala. Její třesoucí se ruce ho popadly za košili a strkaly ho k jeho stísněné ložnici. „Běž dovnitř. Nevycházej ven, Torine! Ať se stane cokoli, zůstaň tam!“

Nechal se postrčit do tmavé chodby, ale dveře nechal pootevřené a sledoval dění úzkou škvírou. Martha se třesavě nadechla, uhladila si obnošené šaty a nahmatala západku.

Dveře se rozletěly, ještě než stačila otočit klikou. Do malého obývacího pokoje vtrhl tyčící se holohlavý muž. Po boku mu stáli tři podsadití muži, jejichž silné paže a krky pokrývala rozeklaná tetování. Jejich těžké boty nanášely na ošlapaná podlahová prkna bláto a neprojevovaly sebemenší úctu k domovu, do něhož vpadli.

„Máš ty prachy, stará?“ vyštěkl holohlavý muž a s úšklebkem přejel pohledem po zchátralé místnosti.

Martha přikývla, ruce se jí třásly, když sáhla do otlučené plechovky na odkládacím stolku v rohu. Vytáhla žalostný, obnošený váček. „Ano, Chope. Mám. Tady to je.“

Venku v uličce se mezitím shromáždil malý hlouček sousedů, přilákaný hlasitým povykem. Tlumeně reptali a udržovali si od vchodu bezpečnou vzdálenost.

„Ti chlapi si sem chodí pro peníze každičký měsíc,“ zašeptal jeden stařec. „Je to bezohledná banda.“

„Brát krvavé peníze od slepé vdovy,“ vložil se do toho další soused. „Kde je tu právo a spravedlnost?“

„Ztište hlas,“ varovala je jedna žena. „Poslala je rodina Thorneových, aby vybrali splátku podle plánu. Chcete, aby příště zlámali nohy vám?“

Chop vytrhl váček z Marthiných rukou. Zmáčkl ho a jeho výraz se zkřivil znechucením. Otočil váček dnem vzhůru a vysypal jeho obsah na podlahu. Po podlahových prknech se rozletěla změť zmačkaných jednodolarových bankovek, několik padesátidolarovek a déšť drobných mincí.

„Co je to k čertu za odpad?“ zařval Chop a namířil tlustý prst na drobné. „Dělá ta hromada smetí vůbec deset tisíc?“

„Je to tam všechno, Chope, přísahám,“ zakňučela Martha a nutila se do zoufalého, servilního úsměvu. „Spočítali jsme každý cent, než jste dorazili. Jestli mi nevěříte, můžete si to přepočítat sám.“

„Myslíš, že mám čas počítat drobné?“ odplivl si Chop. Bez varování stáhl nohu dozadu a vrazil svou těžkou pracovní botu přímo do Marthina břicha.

Křehká žena se přehnula napůl, lapala po dechu a tvrdě se zřítila na hrubou podlahu.

„Do zítřka to seřaď do stovek!“ štěkl Chop, tyčící se nad její schoulenou postavou.

„Mami!“

Torin rozkopl dveře od ložnice dokořán a vyrazil sprintem přes místnost. Padl na kolena, opatrně ovinul paže kolem své matky a zvedl její pohmožděné tělo z podlahy. Jemně ji posadil na nedalekou dřevěnou židli a zkontroloval její tvář, jestli nekrvácí.

Pak se Torin otočil. Jeho pohled se zavrtal do Chopa a planul v něm smrtící, ledový klid.

„Torine, neměl bys tu být!“ vykřikla Martha a v panice svírala jeho rukáv. „Vrať se! Prosím, nepleť se do toho!“

„Zůstaň v klidu, mami,“ řekl Torin hlasem jako tiché hřmění. „Už jsem doma. Nech mě to vyřídit.“

Chop si změřil mladíka stojícího před ním. Když ho poznal, po tváři se mu rozlil krutý, posměšný úšklebek.

„No podívejme, kdo to je,“ ušklíbl se Chop a zkřížil mohutné paže. „Ten odvážný malý hrdina, co vzal cihlou po hlavě pana Declana Thornea. Už tě pustili z klece? Vybral sis sakra blbý den na návrat domů, trestanče.“

Torin přimhouřil oči a neřekl nic.

„Ty to nevíš?“ zasmál se Chop, což byl drsný, skřípavý zvuk, k němuž se jeho potetovaní ranaři okamžitě přidali. „Dneska je ten velký den. Tvoje sladká malá přítelkyně Chloe a pan Thorne se berou.“

Torinovi uvízl dech v hrdle. Ruce se mu sevřely v pěst a nehty se mu zaryly tak hluboko do dlaní, až hrozilo, že mu poteče krev.

„Cos to říkal?“ zeptal se Torin, jehož hlas byl protkaný nedůvěrou.

„Říkal jsem, že ta holka, pro kterou jsi šel do vězení, se dneska provdá za pana Thornea,“ jásal Chop a udělal krok blíž. „Svatba se právě teď koná v hotelu Prestige. Největší párty roku. Ledové sochy, šampaňské, prostě všechno. Jakožto její ubohý bývalý přítel, nezastavíš se, abys jí dal své požehnání?“

Martha ze sebe vydala zlomený nářek, celé tělo se jí třáslo. Hrůza z Chloeiny zrady starou ženu naprosto zdrtila a potvrdila její nejhorší noční můry. Nepřítel, který je přivedl na mizinu, ji oslepil a zmlátil jejího manžela, si teď bral přesně tu ženu, pro jejíž ochranu šel její syn do vězení.

Z Torina vyzařovala dusivá aura. Vzduch v místnosti ztěžkl a teplota klesla. Udělal jeden rozvážný krok směrem k vetřelcům.

„Na kolena,“ přikázal Torin. Jeho tón neobsahoval žádný hněv, jen mrazivou, mechanickou jistotu. „Omluvte se mé matce. Udělejte to, a ušetřím vaše bídné životy.“

Ranaři zamrkali a vyměnili si zmatené pohledy. Pak Chop propukl v záchvat hysterického smíchu.

„Ty chceš, abych si klekl?“ Chop si setřel slzu z oka, tvář zkřivenou do ošklivého úšklebku. „Ty vyzáblý malý zmetku. Tři roky v lochu a myslíš si, jaký jsi tvrďák.“

Chop přesunul váhu a napřáhl své mohutné pravé rameno. Vrhl těžký, brutální hák namířený přímo na Torinovu čelist s úmyslem roztříštit mu lebku jedinou ranou.

Torin ani nehnul brvou.

Jak se pěst blížila, Torin změnil postoj. Švihl nohou vzhůru v oslepujícím, rychlém oblouku. Jeho noha minula Chopovo krytí a tvrdě narazila přímo do vymahačových třísel. Náraz byl precizní a zdrcující, rozdrtil Chopova varlata o pánevní kost.

Chopovy oči vystouply z důlků. Barva se mu vytratila z tváře a nahradila ji hluboká, dusivá fialová. Spustil paže, oběma rukama si chytil rozkrok a zhroutil se na podlahu. Vydal ze sebe vysoké, bezdechý sípání, svíjel se v mučivých bolestech, zatímco mu z holé lebky lil pot.

Martha zaječela, ruce jí vyletěly k obličeji. „Torine! Nemůžeš si dovolit se zase do něčeho připlést!“ Strach z toho, že se její syn vrátí do chladné cely, přebil její fyzickou bolest.

Skrz svou dusivou agónii se Chop převalil na bok a zíral nahoru podlitýma očima. „Zabijte ho!“ zařval a odplivl si slinu na podlahu. „Umlaťte toho parchanta k smrti!“

Tři potetovaní ranaři se na Torina vrhli s bezduchou agresivitou.

Torin zůstal přikovaný na místě. Uklidňujícím způsobem se nadechl a usměrnil surovou energii, kterou Titus odemkl v jeho meridiánech. Když se první z ranařů napřáhl, Torin zvedl ruce.

Švihl zápěstími v jednoduchém, odmítavém pohybu.

Z konečků jeho prstů vyšlehlo několik rychlých záblesků bledého světla, které prořízly zaprášený vzduch. Záhadná energie zasáhla ranaře naprosto přesně.

Účinek byl okamžitý. Nohy útočníků se proměnily v želé. Jejich hybnost zmizela, když se jim současně podlomila kolena, což všechny tři poslalo s tvrdým nárazem na dřevěnou podlahu přímo k Torinovým nohám.

Arogantní drzost z místnosti zmizela. Chop přestal sténat a v naprosté hrůze zíral na mladíka tyčícího se nad nimi.

Torin shlížel dolů s pronikavou, božskou intenzitou. Neviditelná tíha jeho přítomnosti přišpendlila ranaře k podlaze. Snažili se vstát, ale jejich svaly odmítaly poslechnout. Nezbývalo jim nic jiného než zůstat klečet, roztřesení pod jeho pohledem.

„Omlouváme se,“ vykoktal jeden z potetovaných mužů a zuby mu jektaly strachem.

„Odpusťte nám,“ prosil další, dávaje najevo svou zoufalou lítost.

Torin pohlédl na svou slepou, vyděšenou matku a pak na sousedy, nakukující rozbitým rámem dveří. Věděl, že by jim jedinou myšlenkou mohl zlomit vaz, ale odmítl proměnit svůj obývací pokoj v jatka a matku ještě více traumatizovat.

Torin švihnutím zápěstí uvolnil paralyzující tlak, který je držel při zemi.

„Ztraťte se,“ odsekl Torin.

Ranaři se škrábali jeden přes druhého, zakopávali a klopýtali, jak vytahovali sténajícího Chopa za podpaží. Táhli neschopného vymahače k rozbitým dveřím, zoufale se snažíc uniknout.

Když překračovali práh do uličky, Chop s námahou zvedl hlavu. Přes rameno vrhl poslední, zákeřný pohled, jeho oči planuly tichým příslibem krvavé pomsty.

Torin stál naprosto nehybně uprostřed zničené místnosti, jeho výraz uzamčený v chladné lhostejnosti, tou hrozbou nezviklán.