„Otče, prosím... nech ho být!“ žadonila jsem.

Silný kožený bič mi práskl o záda. Kůží mi projela palčivá bolest a roztrhla napůl zhojené rány ze včerejška. Po páteři mi stékala teplá krev a vsakovala se do tenké košile.

„Zavři hubu!“ zařval. S jeho slovy mě ovanul odporný puch levného, zkyslého chlastu. „Ty se opovažuješ mě zpochybňovat? Tohohle malýho parchanta dneska neušetřím. Zabiju ho. Možná se pak naučíš poslušnosti.“

Zvedl bič vysoko do vzduchu. Dlouhý stín spletené kůže dopadl na křehké, třesoucí se tělíčko mého mladšího bratra. Bratr zakašlal a stočil se do pevného klubíčka na špinavé podlaze, příliš slabý na to, aby vůbec vykřikl.

Vrhla jsem se vpřed. Ovinula jsem paže kolem otcových tlustých nohou a zaryla polámané nehty do jeho kalhot. „Prosím!“ vykřikla jsem zlomeným hlasem. „Udělám, co jen budeš chtít. Přísahám na svůj život. Jen se ho nedotýkej. Je nemocný, otče. Zemře.“

Oči mu plály nepříčetným vztekem. Tvář se mu zkroutila do groteskní masky šílenství.

„Řekl jsem, ať vypadneš!“

Vykopl a hrubou silou mě odstrčil. Žebra mi tvrdě narazila na dřevěnou podlahu. Z plic mi unikl vzduch. Lapala jsem po dechu, bojovala o vzduch, právě když znovu zvedl bič—

„Callo Valeová!“

Trhnutím jsem se probudila. Uniformu mi smáčel studený pot. Hruď se mi dmula a srdce mi bušilo do žeber jako chycený pták narážející do klece.

Byla to jen noční můra, Callo. Jsi v pořádku.

„Callo Valeová!“

Ostrý hlas prořízl mou zamlženou mysl. Zamrkala jsem do oslepujících zářivek večerky.

„Do prdele,“ zamumlala jsem a promnula si obličej.

Moje manažerka, paní Capellová, stála ve dveřích odpočívárny. Tvář měla rudou vztekem, rty semknuté do tenké, rozzuřené linky.

„Callo, tohle je už potřetí tento týden, co tě nacházím spát v mém obchodě. Tohle je pracoviště, ne tvůj obývák. V pracovní době se nespí!“ vyhubovala mi a ruce si pevně založila v bok.

Pohlédla jsem na hodiny visící na loupající se zdi. Čtyři ráno. Zavřela jsem oči sotva na hodinu. Mé tělo posledních sedm dní fungovalo jen na levném kofeinu, hromadícím se stresu a nebezpečném nedostatku spánku.

„Omlouvám se, paní Capellová. Po minulé směně jsem vůbec nespala,“ vysvětlovala jsem a zvedala se z tvrdé plastové židle. Vyčerpání mi zatěžovalo kosti jako olovo. Právě jsem dokončila osmihodinovou noční směnu od devíti ráno do jedenácti do večera ve své druhé práci a stihla si odpočinout možná tři hodiny, než jsem se doplazila sem. Mé tělo křičelo po týdenním odpočinku, ale dluhy a drahé účty za bratrovu léčbu mě držely jako rukojmí.

„Nezajímá mě, jestli jsi sem běžela maraton. Jakmile projdeš těmihle dveřmi, na ničem z toho nezáleží. Nikdo za tebe tvou práci neudělá a už vůbec se neudělá sama, zatímco ty tu sníš.“

Trhla jsem sebou při jejím ostrém tónu. V žaludku se mi vytvořil uzel hlubokého děsu. Instinkty přežití se probudily a varovaly mě před tím, co přijde.

„Myslím, že je načase, aby sis našla jinou práci. Nějakou méně náročnou. Tuhle zjevně nezvládáš.“

Panika mi sevřela hrdlo a udusila má slova. „Paní...“ zakoktala jsem, udělala krok vpřed s třesoucíma se rukama. „Tuhle práci potřebuju. Byl to jen těžký týden. Už se to nestane. Přísahám.“

„Ano, to už se nestane. Už tu totiž nepracuješ. Pět minut. Dám ti pět minut na to, aby sis sbalila věci a vypadla.“

Nájem jsem musela zaplatit za dva dny. Neměla jsem žádné úspory. Bankovní účet byl úplně vysátý. Nehty se mi zaryly do dlaní, až kůže téměř praskla. Zavřela jsem oči, spolkla každou špetku hrdosti a padla na kolena. Studené linoleum se mi zakouslo do holé kůže. Sepjala jsem ruce a vzhlédla k té pyšné ženě, která se nade mnou tyčila. Koutek úst se jí zvedl do zvráceného, spokojeného úšklebku. Užívala si ten pocit moci. Milovala pohled na to, jak jí zaměstnanci klečí u nohou a prosí.

„Poslední šance,“ zaprosila jsem, hlas sotva víc než šepot. „Prosím.“

Před třemi lety bych se bránila. Vrazila bych jí podpatek své boty do obličeje. Ale boj mi vždycky přinesl jen další bolest, další potíže, které jsem si nemohla dovolit.

Oči se jí zúžily do úzkých štěrbin. Nepohnutě si překřížila paže na hrudi. „Zlatíčko.“

„Prosím... jen ještě jednu šanci.“

„Nenuť mě volat ochranku.“

V koutcích očí mě zaštípaly slzy, ale kousla jsem se do vnitřní strany tváře, dokud jsem neucítila chuť železa. Odmítla jsem brečet. Ne tady. Ne před ní. Ne po tom všem, co jsem už přežila. Rozevřela jsem sevřené dlaně, zvedla se z podlahy a vzala si ze skříňky svůj obnošený batoh.

Neřekla jsem už ani slovo. Vyšla jsem z obchodu. Zvonek nad skleněnými dveřmi mi za zády výsměšně zazvonil na rozloučenou.

Drsný prosincový vítr mě zasáhl jako fyzická rána. Ledový vzduch se mi zakousl do odhalených tváří. Můj dech stoupal v hustých bílých obláčcích do temné, prázdné noci. Přitáhla jsem si tenký kabát těsněji kolem třesoucího se těla a nekontrolovatelně se chvěla. Neměla jsem tušení, co dělat dál. V hlavě se mi vířila čísla, nezaplacené účty, termíny splatnosti nájmu a náklady na léky.

Šla jsem víc než hodinu zasněženými ulicemi. Nohy mi v levných botách znecitlivěly. Jediné, co jsem chtěla, bylo vlézt do svého mrňavého jednopokojového bytu, přetáhnout si deku přes hlavu a zavřít se před světem.

Zastavila jsem se před svým bytovým domem, zhluboka se nadechla mrazivého vzduchu a pak zatlačila do těžkých vchodových dveří. Chodba byla temná, osvětlená jedinou blikající žárovkou, která nade mnou bzučela. Ve vzduchu těžce visel známý puch plísně a zatuchlého cigaretového kouře.

Ale něco bylo špatně. Chloupky na zátylku se mi zježily. Hluboko v břiše se mi zvedl neklidný pocit.

Můj byt byl až na samém konci chodby. Jak jsem se blížila, žaludek mi spadl.

Moje oblečení, mých pár knih a osobní věci byly rozházené po špinavých podlahových prknech. Můj starý kufr byl opřený o popraskanou zeď a jeho zip byl roztržený dokořán. Dveře bytu byly pootevřené. Uvnitř se ozývaly těžké kroky.

„Co to sakra...?“ zašeptala jsem. Krev se mi nahrnula do uší a přehlušila bzučící světlo. Vrhla jsem se vpřed a dveře rozrazila dokořán.

Pan Fowler, můj pan domácí, stál uprostřed místnosti. Ten mastný, plešatějící muž se mračil, zatímco prudce otevíral zásuvky mé komody. Popadl hrst mých zbývajících košil a hodil je na nepořádnou hromadu na zemi.

„Pane Fowlere!“ vykřikla jsem. Náhlý hněv zakryl mé vyčerpání. „Co to děláte?“

Ani sebou necukl. Ani se neobtěžoval vzhlédnout.

„Dlužíš na nájmu,“ řekl chraplavým a drsným hlasem. Otočil se a hodil po mně špinavým úšklebkem. „Už tu nemůžeš zůstat.“

„Mám ještě dva dny!“ protestovala jsem a vešla do místnosti. Natáhla jsem se, abych zvedla ze země své svetry, ale on vyrazil vpřed. Jeho tlusté, nemyté prsty se mi sevřely kolem paže a trhly mnou zpět.

„Dva dny? Nemáš z čeho platit, holčičko. Znám tvůj typ,“ ušklíbl se. Udělal krok blíž. Oči mu přejížděly po mém těle, chladné a dravé.

Nenáviděla jsem pocit bezmoci. Nenáviděla jsem, jak mě zahnali do kouta. Neměla jsem peníze, právě jsem přišla o práci a ta druhá mi sotva pokryla jídlo na den. Neměla jsem žádnou rodinu, které bych mohla zavolat. Byla jsem na všechno sama.

„Odejdu,“ zašeptala jsem a veškerá bojovnost mě opustila. Dneska budu prostě spát na ulici. Lepší mráz než tahle noční můra.

Pan Fowler uvolnil sevření a ustoupil. Po tváři se mu roztáhl spokojený úšklebek, když sledoval, jak si klekám a sbírám roztroušené věci do rozbitého kufru. Stál nade mnou a jeho pohled ulpíval na mém těle, až mi z toho naskakovala husí kůže.

„Máš hezkej obličej a tělíčko,“ řekl a hlas mu klesl do slizkého, odporného tónu. „Co takhle zaplatit tím?“

Ztuhla jsem, s rukou vznášející se nad košilí.

„Slibuju, že tě tu nechám bydlet zadarmo,“ dodal a udělal ke mně další krok. Jeho těžké boty zaduněly o podlahu.

Zalila mě vlna čirého hnusu. Odsunula jsem se pozpátku a zvětšila vzdálenost mezi námi. V očích měl odporný hlad. Silně jsem ho strčila do hrudi, dlaní jsem narazila na jeho mastnou košili. „Nedotýkejte se mě.“

Pak jsem mu vrazila facku. Ostré plácnutí se rozlehlo malou místností. Dlaň mě štípala.

On si fakt myslel, že může využít mého zoufalství.

„Ty děvko!“ zařval.

Než jsem stihla zareagovat, jeho velká ruka vystřelila a popadla mě za vlasy. Hrubou silou mi trhl hlavou dozadu. Na temeni mi explodovala bolest. Vykřikla jsem a vrávorala proti jeho hrudi. Na krk mi dopadl jeho nakyslý, horký dech.

„Pusťte mě!“ křičela jsem a zmítala se.

Druhou ruku mi strčil pod košili. Drsnými, mozolatými prsty mi škrábal po holé kůži a dral se nahoru k mým prsům.

Slepá panika mi ochromila mozek. Žilami mi projel adrenalin. Se zoufalým výbuchem hrubé síly jsem popadla těžký, rozbitý kufr ze země. Rozmáchla jsem se s ním dozadu plnou silou. Tvrdý plastový roh ho udeřil přímo do obličeje.

Ozvalo se odporné křupnutí. Pan Fowler vydal zuřivý ryk bolesti. Pustil mé vlasy, zapotácel se dozadu a chytil se za krvácející nos.

Nečekala jsem. Vyrazila jsem ze dveří a utíkala jako o život.

„Zastav se, ty šílená děvko!“ zaduněl chodbou jeho rozzuřený hlas.

Za mnou do podlahy bušily těžké kroky. Rozrazila jsem vchodové dveře budovy a vyběhla do mrazivé noci. Horké slzy mi zamlžovaly zrak, ale neodvážila jsem se zpomalit. Běžela jsem s každou špetkou energie, která mi zbyla v bolavých svalech. Neohlížela jsem se. Temné ulice se mi skrz uslzené oči slévaly v točící se změť sněhu a stínů. Při každém nádechu mě pálilo na hrudi.

Najednou mi do očí blesklo oslepující bílé světlo.

Vzduch prořízlo ohlušující skřípění pneumatik trhajících se o zledovatělý asfalt.

A pak náraz.

Těžký kovový nárazník mě udeřil do boku. Zasněženou ulicí se rozlehlo odporné rupnutí. Ostrá, oslepující agónie mi vystřelila do pravé nohy, zasáhla mě jako kabel pod proudem. Vykřikla jsem, přepadla přes tvrdou kapotu auta a pak narazila na namrzlou dlažbu. Lapala jsem po dechu, náraz mi vyrazil vzduch z plic. Svět se mi točil v závratných kruzích.

„Chyťte ji!“ rozlehl se chladným vzduchem drsný hlas.

Přinutila jsem se otevřít oči. Skrz padající sníh jsem viděla pana Fowlera a dva další urostlé muže, jak běží ulicí a rychle zkracují vzdálenost.

Neměla jsem čas přemýšlet. Instinkt přežití převzal velení.

Sáhla jsem pod lem sukně a prsty se mi sevřely kolem chladné, povědomé střenky malého kapesního nože připevněného ke stehnu. Vytáhla jsem ho. Čepel s cvaknutím vyskočila.

Zvedla jsem se. Poraněná noha křičela na protest a hrozila, že se pode mnou podlomí. Zapotácela jsem se doprostřed silnice a svírala nůž tak pevně, až mi zbělely klouby.

Kulhala jsem k elegantnímu černému autu, které mě právě srazilo. Otevřela jsem zadní dveře a vrhla se dovnitř.

Interiér byl teplý, což byl ostrý kontrast k kousavé zimní bouři venku. Vzduch byl hustý, dusivý sytou vůní kůže, drahé kolínské a čistého, nefiltrovaného nebezpečí. Bylo mi to jedno. Před očima se mi míhaly tmavé skvrny, ale moje ruka zůstávala pevná.

Jedním plynulým, zoufalým pohybem jsem se vrhla vpřed. Přitiskla jsem ostrou hranu čepele přímo na hrdlo muže sedícího na zadním sedadle.

Ani jsem se na něj nepodívala. Zírala jsem na řidiče přes zpětné zrcátko.

„Jeď, nebo mu tady podříznu hrdlo!“ zasyčela jsem syrovým hlasem, který se chvěl panikou.

Srdce mi bušilo do žeber. Připravila jsem se na boj. Čekala jsem, že mě popadnou za zápěstí, budou křičet, vytáhnou zbraň.

Ale nic se nestalo. Řidič na mě jen zíral do zrcátka, oči rozšířené naprostým šokem, přimrazený na místě.

Muž pod mou čepelí se ani nehnul. Nezalapal po dechu. Ani se neodsáhl od ostrého kovu zařezávajícího se mu do kůže. Místo toho se mu koutek rtů zvedl do pomalého, temného úšklebku. Připadalo mu to zábavné.

Pomalu naklonil hlavu k řidiči, čímž se mu kůže ještě víc přitiskla na čepel, a nepatrně přikývl.

Řidič těžce polkl, zařadil a šlápl na plyn.

Muž na zadním sedadle konečně otočil hlavu. Hluboké, černočerné oči se upřely do mých a uvěznily mě ve svém pohledu.

„Kam to bude, zlato?“