Vítr z Finského zálivu kvílel přes petrohradský dok, jako by oplakával něco, co už bylo mrtvé. Pasažéři zamrzli na nástupním můstku s napůl srolovanými kufry a sklenkami na šampaňské z rozlučkového brunche, které stále svírali v třesoucích se rukou. Bílé okvětní lístky růží z večírku na palubě byly rozeseté po betonu jako sníh nasáklý krví. A uprostřed toho všeho stál Declan Hayes – ruce spoutané