Děsivé uvědomění zasáhlo Lavinii jako rána do hrudi. *Zavražděn.* Její oříškové oči se rozšířily, žilami jí proběhla čirá hrůza, jak vstřebávala chmurnou zprávu odrážející se na verandě. Emmettův bratranec, chladnokrevně zabit. Ty lidi neznala, přesto pomyšlení na to, co přeživší sourozenci právě vytrpěli, bylo nepředstavitelné.

Prsty jí znecitlivěly. Těžký dřevěný kbelík jí vyklouzl ze sevření a dopadl do hlíny s hlasitým, mokrým žuchnutím. Voda se přelila přes okraj, cákla přes lem její sukně a vsákla se do kůže jejích bot. Nepořádek ignorovala, kbelík nechala kbelíkem a horečně spěchala přes dvůr.

Emmett stál poblíž schodů na verandu, jako přimražený. Šok vysál život z jeho obvykle živé tváře, takže byl bledý a ohromený.

„Můj bože!“ vydechla Lavinia. Natáhla se a chytila obě Emmettovy ruce a stiskla jeho mozolnaté prsty, aby mu nabídla útěchu. „To je hrozné. Co se stalo?“

Emmett naprázdno polkl a hlas se mu třásl. „Nevím to úplně přesně. Vypadá to, že Silas o tom nechce mluvit, a Cora je příliš rozrušená.“ Zamrkal a zadíval se na zem. „Žili tak deset nebo patnáct mil od města Nevada. Žádná jiná města nablízku, jen roztroušení sousedé sem a tam. Pěkně blízko kansaské hranice.“

Hrudi Lavinie projel ostrý osten poplachu. Její mysl bleskově mapovala geografii a počítala míle. Dostavil se děs.

„My jsme blízko kansaské hranice,“ řekla Lavinia s hlasem zvýšeným obavami.

Napjatý vzduch prořízl temný, posměšný smích.

Lavinia prudce otočila hlavu. Luther seděl rozvalený na své dřevěné židli a držel dýmku. Jeho výhrůžné oči spočinuly přímo na ní a leskly se nemístným pobavením. Z naprostého nedostatku empatie v jeho pohledu se jí zvedl žaludek.

„Tvoje žena se snadno vyděsí, Emmette,“ posmíval se Luther. Jeho hlas se táhl a kapal z něj povýšený tón, když pomalu kráčel zpět ke svému sedadlu na trávě a pokoušel se ponížit její oprávněné obavy.

Lavinia se naježila. Její proslulá povaha vzplanula doběla a spálila přetrvávající šok. Pustila Emmettovy ruce, připravená hodit společenské konvence za hlavu a pohádat se s tím surovým mužem přímo tam na trávě. Udělala k němu krok, čelisti sevřené.

Než stihla promluvit, Emmett ji popadl za paži. Stáhl ji zpět a uchránil ji před slovní potyčkou. „Byli blíž, Lavinie,“ zamumlal a snažil se ji uklidnit, ačkoliv jeho oči prozrazovaly jeho vlastní nejistotu.

Zpražila Luthera pohledem. Bafal z dýmky a zacházel s onou hrůzostrašnou zprávou, jako by to byl jen kolemjdoucí vánek.

Zoufalství se sápalo po Laviniině hrdle. Tváří v tvář této tragédii potřebovala proaktivní kroky. Obrátila se ke kruhu zachmuřených mužů. „Nemůžeme se k tomu stavět tak lhostejně. Jsou v okrese Vernon úřady, které bychom měli informovat? Nemůžeme přece něco udělat?“

Její otec, Gideon Vance, vystoupil vpřed. Zasáhl chladnou, pragmatickou logikou a utnul její prosbu o hraničářskou spravedlnost. „Nemyslím si, že by mohl kdokoli s těmi nájezdníky cokoliv udělat,“ řekl jemně a položil jí pevnou ruku na rameno. „Víš, že v Kansasu řádí už roky. Pokud si tam lidé postaví domov, prakticky v divočině, budou si na ně muset dávat pozor. Je to škoda, že Emmettův bratranec zemřel. Pomozme mu tím, že se postaráme o jeho bratra a sestru. Zvláště o jeho sestru. Chudák dívka. Tak mladá a ztratila toho tolik.“

Gideon si povzdechl. Odvedl Lavinii od mužů, stáhl ji s sebou, když se vrátil ke své židli. Předal slovo Hiramovi Colburnovi, který začal zbylým hostům zachmuřeně vyprávět tragickou historii rodiny Hayesových.

S pocitem bezmoci a hledajíc útěchu se Lavinia usadila otci na koleni. Byl to instinktivní tah, skrýt se jako vyděšená malá holčička, zatímco její mysl pádila. Hiramův hluboký hlas, nesoucí se přes dvůr, poslouchala jen napůl. Mozek jí pracoval na plné obrátky, stravován zoufalou potřebou přijít na to, jak by mohla prakticky pomoci truchlícím sourozencům ukrývajícím se uvnitř šerého statku.

Pak to ucítila.

Po kůži jí přejel ledový, nemrkající pohled. Ten pocit připomínal pavouka cupitajícího jí po zátylku.

Lavinia střelila očima do strany. Luther.

Sledoval ji. Nemrkal. Kroutil si mezi prsty své pískově blond mroží kníry. Ostrý kontrast mezi Emmettovou jemností a Lutherovou znepokojivou povahou jí naháněl husí kůži. Luther v sobě měl hluboké, sadistické sklony. Otřásla se, když se jí vynořila odporná vzpomínka. Jako děti chytával v lese malá zvířata. Zatímco ho Emmett prosil, aby je nechal jít, Luther je mučil. Zlomil králíkovi vaz nebo rozřízl ptáka, a to přímo před Lavinií, jen aby ji slyšel křičet. Krmil se její bolestí.

Opovrhovala jím. Divila se, že se ještě nepřihlásil do armády, už jen pro tu posvěcenou příležitost vyžívat se v krveprolití.

Sedíc pod jeho dravčím pohledem, po páteři jí přeběhl mráz. Dvůr byl plný lidí, ale Luther se na ni díval, jako by byla zahnaná kořist. Přemýšlela, jaké zvrácené, misogynní myšlenky vůči ní choval v této chaotické chvíli. Představoval si její strach? Představoval si ten zvuk, který by vydala, kdyby jí ovinul ruce kolem krku? V břiše se jí zvedl odpor a udělalo se jí fyzicky špatně.

„Lavinie!“

Kouzlo se zlomilo. Clarissa stála u servírovacích stolů a mávala na ni. „Pojď, musíme dokončit přípravy.“

Lavinia seskočila z otcova kolena, vděčná za to hlasité vyrušení. Pospíchala zpět přes dvůr a sebrala svůj rozlitý dřevěný kbelík. Koutkem oka si všimla, že ji Emmett při odchodu sleduje. Jeho pohled v sobě měl měkkou, láskyplnou náklonnost, která ukotvila její zběsilý tlukot srdce. Luthera mezitím civění přestalo bavit. Odvrátil pozornost a vyklepával si dýmku o židli, Hiramovo pokračující vyprávění ho nezajímalo.

Z hlubin statku se vynořila Beatrice. Hostitelka měla na tváři křečovitý, nucený úsměv. Nedosahoval jí k očím, ale bradu držela vysoko, zoufale se snažíc zachovat alespoň špetku radosti z tohoto významného dne jejího syna.

Když se Lavinia připojila ke Clarisse u servírovacích stolů a pomohla jí s drobnými pracemi na večírku, kousky Hiramova chmurného vyprávění se nesly přes dvůr. Dílky do sebe zapadaly. Beatricin bratr a jeho žena se před pětadvaceti lety přestěhovali do okresu Vernon. Podlehli děsivému boji s tuberkulózou. Ta samá zdrcující nemoc nyní sužovala mladou Coru. Hluboká ztráta nechala těžce pracujícího Aldena a Silase, aby se na hranicích postarali sami o sebe. A teď byl Alden mrtvý.

Clarissa urovnala hromádku látkových ubrousků a naklonila se k Beatrice blíž. „Jak jsou na tom vaše neteř a synovec?“ zeptala se tlumeným šepotem.

Beatrice ztuhla. V jejím tónu byla cítit divoká, neústupná rodinná hrdost. „Jsou to silné děti,“ trvala na svém obranně. Hlas měla ostrý, odmítala nechat traumatizované příchozí litovat hosty. „Cora odpočívá a Silas se dává do pořádku.“

Narovnala podnos s nakrájeným chlebem, ruce se jí pohybovaly s křečovitou účelností. „Nevím, jestli se k nám venku přidá. Možná jim jídlo donesu později. Jsou bezpochyby vyhladovělí.“ Beatrice se odmlčela a zadívala se přes dvůr na probíhající oslavu. Maska jí na zlomek vteřiny sklouzla a odhalila nemožný žal matky snažící se chránit svého syna. „Pochybuji, že mají na slavení sebemenší náladu. A nechci Emmettovi zkazit tenhle den, pokud se tomu dá vyhnout.“

Lavinia sevřela okraj dřevěného stolu. Chápala Beatricinu palčivou touhu ochránit synův milník, ale vzduch kolem nich působil dusivě. Beatrice trvala na tom, že navzdory tragédii bude oslava pokračovat, nemožný pokus o oddělení smutku a radosti. Lavinia si otřela vlhké ruce do zástěry a potýkala se se znepokojivou atmosférou. Dvůr bzučel tichými šepoty, ale stíny blížící se války překročily jejich práh a nechaly za sebou tíživá tajemství, která čekala na své odhalení při večeři.