Lavinia zalapala po dechu. Okny její ložnice nepronikalo téměř žádné světlo, takže stěží rozeznávala, na koho se dívá, ale postava i hlas jí připadaly povědomé. Nakonec se velice tichým hlasem zeptala: „Hattie, to jsi ty?“

Stín se nepatrně pohnul a hlas zahřměl: „Ano, jsem to já. Kde jsi byla, dítě?“ Nyní vstala, natáhla se a rozsvítila lampu vedle Laviniiny postele. V tváři se jí zračila nespokoj