Clara

Ve tmě rozkvetly zkreslené tvary, jakmile jsem s námahou otevřela těžká víčka. Na spodině lebeční mi bušila tupá, pulzující bolest. Svět kolem mě se točil v pomalých, dezorientujících kruzích a tahal mě z nekonečné černé prázdnoty letecké havárie. Věděla jsem, že nejsem sama. O ušní bubínky se mi otíral chraplavý, drsný šepot, který v tom šeru pořád dokola vyvolával jakési jméno.

Když se mé vědomí konečně ukotvilo, narazila do mé mysli přílivová vlna neznámých vjemů. Vzduch byl cítit tajícím voskem, zvětralým vínem a vlhkou vlnou. Svět, který jsem znala – ta moderní, uspěchaná realita letadel a prosklených mrakodrapů – byl pryč. Tohle místo působilo neskutečně, vykreslené plápolavou oranžovou září nedaleké svíčky. Můj neklidný pohled těkal po stínech a snažil se přijít na to, co je skutečné. Přežila jsem tu havárii? Jsem mrtvá? Byla tohle nějaká bizarní forma posmrtného života?

Hruď mi sevřela panika. Srdce mi bušilo do žeber jako lapené zvíře. Plíce mě pálily, jak jsem bojovala o to, abych zklidnila svůj chaotický dech. Připadalo mi to jako probuzení z horečnaté noční můry, jenže ta můra ne a ne zmizet.

V hlavě se mi množily otázky a hrozily, že utopí můj zdravý rozum. Kde jsou trosky? Kde byli záchranáři? Místo abych podlehla narůstající hrůze, zatnula jsem čelisti. Potřebovala jsem se pohnout. Potřebovala jsem vstát a zhodnotit situaci.

Poručila jsem svým nohám, aby se posunuly k okraji měkké matrace. Nestalo se nic.

Žaludek mi probodl chladný osten děsu. Přinutila jsem mozek k většímu výkonu a přikázala kolenům, aby se ohnula, a prstům u nohou, aby se pohnuly. Ticho. Má dolní polovina tam ležela, mrtvá a bezvládná, jako by patřila někomu jinému. Měla jsem pocit, jako by mě k zemi přitlačovaly těžké pytle s pískem.

Popadla jsem silnou červenou přikrývku, která mě zakrývala, a odstrčila ji stranou. K mému šoku stál na druhé straně postele nějaký muž. Měl husté, neupravené vousy a zíral na mě dolů s dravým zábleskem v tmavých očích.

„Co se to sakra děje?“ zachraptěla jsem, v krku sucho a škrábavo. „Kdo jste?“

Vrhl se kupředu, svou těžkou vahou zatlačil do matrace a naklonil se nade mě. Zapřela jsem mu ruce do hrudi ve snaze ho odstrčit, ale mým pažím chyběla obvyklá síla. Jeho zvrhlý pohled hltal mou tvář. Ten parchant mě evidentně chtěl ošukat. Ale co to mělo do prdele znamenat? Kdo byl tenhle neupravený cizinec a proč se v mém osobním prostoru choval tak nadrženě?

„Zapomněla jsi na svůj slib?“ zableptal. Dech mu páchl levným alkoholem.

„Prosím, nechte toho!“ zařvala jsem, sevřela ruce v pěst a ohnala se po jeho ramenou. „Pomoc! Ať mi někdo pomůže!“

„Nech toho skandálu, ženo!“ Muž, který vypadal dost staře na to, aby mohl být mým otcem, mě hrubýma rukama chytil za zápěstí. Naklonil se blíž a utišoval mě, přičemž mi ta slova prakticky plival do tváře. „Chováš se zvláštně, co je s tebou, Vivienne?“

Vivienne? Proč mi říkal Vivienne? Z naprosté absurdity té situace se mi hlava roztočila ještě rychleji.

„Cože? Jak jste mě to nazval?“ vyhrkla jsem a vytrhla svá zápěstí z jeho sevření.

Konečně couvl, postavil se a odstoupil od matrace. Ten muž byl úplně nahý. Jeho domnělá erekce mířila přímo mým směrem, ačkoliv jsem v tom hustém ochlupení penis sotva rozeznala. Chraň bůh. S naprostým odporem jsem odvrátila tvář, při tom pohledu se mi zvedal žaludek.

„Co se ti stalo? Copak jsi na mě zapomněla, má drahá?“ zeptal se a po zarostlé tváři se mu rozlil hloupý, opilecký úsměv.

Byla to pravda. Na tohoto ubohého muže jsem neměla jedinou vzpomínku. Jeho chraplavý hlas, který řezal do světla svíčky, pro mě nic neznamenal.

„Omlouvám se, dneska jsem trochu zmatená,“ podařilo se mi ze sebe dostat, zatímco jsem očima fixovala strop, abych se nemusela dívat na jeho dolní polovinu. „A jak dlouho mi tu příšernou věc ještě budete nechávat před očima?“

Zachichotal se, přiložil si prst ke rtům a gestem mi naznačil, abych byla zticha. Otočil se ke mně zády a přešel k rustikálnímu dřevěnému stolu u velkého okna. Odtáhl těžký vínový závěs a zvedl láhev z tmavého skla.

„Věděl jsem, že jsi neměla tolik pít,“ zamumlal a v šeru si láhev prohlížel. „Jsi opilá, Vivienne.“

„Přestaňte mi tak říkat. Já jsem Clara.“

Položil láhev a zvučně se zasmál. Nechápala jsem, co je na tom všem k smíchu. Došel zpátky k posteli a zastavil se jen pár centimetrů od ní.

„Říkal jsem ti, ať tolik nepiješ,“ dobíral si mě a přes tvář se mi znovu přelil zápach alkoholu. „Podívej se, jak jsi ubohá, nepamatuješ si ani vlastní jméno.“

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se s tvrdším tónem v hlase.

Můj úsečný tón mu ten otravný úšklebek okamžitě smazal z tváře.

„Jsme u mě,“ řekl a zkřížil paže na hrudi. „Ale už jsi na odchodu, takže nemyslím, že bychom spolu dnes v noci spali poprvé. Počkej chvíli, má služebná tě odveze domů.“

„Služebná? O čem to sakra mluvíte?“

Zamračil se a naklonil hlavu. „Neměl jsem tušení, že by pití mohlo takhle změnit tvé způsoby. Co je to za slovník?“

„Trhněte si!“ vyštěkla jsem.

„Jak nehorázné!“ vydechl a předstíral pohoršení. „Tvůj otec musí nutně přezkoumat tvé nedávné chování.“

Odvrátil se a začal na sebe natahovat jakési bizarní, staromódní oblečení. Košile s volány, těžké kalhoty. Vypadalo to jako kostým z historického dramatu.

„Nepotřebuju tu služebnou, o které jste mluvil,“ řekla jsem a svírala v prstech prostěradlo. „Trefím domů sama.“

Odmlčel se a obrátil pozornost zpět ke mně. „Jak to myslíš?“

„Jsem jen trochu zmatená, ale cestu domů si pamatuju. Jen potřebuju vědět, kde jsem.“

„Jsme v Madridu.“

„Týjo, to jsem dost daleko od Almeríe,“ zamumlala jsem a snažila se složit si střípky skládačky dohromady. „Jak jsem se sem dostala? Zachránil jste mě z té nehody?“

„Nevím, o čem to mluvíš, a nemyslím si, že si na tuhle novou Vivienne někdy zvyknu.“ Hlasitě si povzdechl. Bohudík už byl oblečený a ta jeho malá erekce na mě nemířila. „Uvidíme se zítra ráno. Doufám, že ti bude lépe.“

Co tím myslel? To jako navrhoval, že v téhle noční můře budu pokračovat i zítra?

„Není sebemenší šance, že mě ještě někdy uvidíte,“ odsekla jsem. „Děkuji, že jste mě zachránil.“

Zaskřípala jsem zuby, hodila váhu dopředu a pokusila se přehoupnout nohy přes okraj postele. Zůstaly ale mrtvými, bezvládnými kotvami, které mě stahovaly dolů. Zřítila jsem se zpátky do polštářů a těžce oddechovala.

„Copak se děje, Vivienne?“ zeptal se a nadzvedl obočí.

„Proč jste mě přivázal k posteli?“

Vyloudil na tváři zmatený úsměv a očima mi přejížděl po těle s tím samým dravým hladem. „Tak proč nevstaneš a neodejdeš?“

„Protože jste mě sem přivázal.“

Došel zpátky k posteli, natáhl se, odhodil těžkou přikrývku a odhalil mé nahé nohy. Ukázal na ně.

„Protože před třemi měsíci jsi ztratila hybnost nohou a já se o tebe starám.“

Zatajil se mi dech. „Cože? Jak to myslíte, že jsem ztratila hybnost nohou?“

Zavrtěl hlavou, vzal z nočního stolku malý stříbrný zvonek a dvakrát na něj zazvonil. O chvíli později s vrzáním povolily těžké dřevěné dveře a do pokoje vešla černoška.

„Pomůže ti se obléct a pak tě na tvém invalidním vozíku odveze ke kočáru,“ řekl muž a otočil se ke mně zády. „Dobrou noc, Vivienne. Doufám, že se brzy zotavíš.“

Popadl ze stojanu bílou pudrovanou paruku, narazil si ji na hlavu a bez jediného dalšího pohledu vyšel ze dveří. Dolehlo na mě těžké ticho toho pokoje.

Žena přistoupila k posteli opatrnými, odměřenými kroky. „Paní, váš kočár je připraven. Victor vás odveze bezpečně domů.“

Odstoupila stranou a odhalila masivní, archaický dřevěný aparát s velkými koly. Invalidní vozík. Ten pohled ve mně něco hluboko v hrudi zlomil. Po tvářích se mi rozlily horké slzy a rozostřily mi zrak. Za očima mi tepala prudká, trýznivá bolest hlavy. Přála jsem si, aby to ta havárie letadla dokonala. Smrt mi připadala lepší, než se probudit ochrnutá v nějakém blázinci.

Žena se vyhýbala mému pohledu. Otočila se, sebrala z nedaleké židle hromadu složitých těžkých látek a vykročila ke mně.

„Počkejte, nesahejte na mě,“ přikázala jsem a přitáhla si přikrývku až k bradě.

Trhla sebou. „Odpusťte mi, paní. Nechtěla jsem vám ublížit.“

„Neublížila jste mi, jen se mě nedotýkejte. Nemůžu tomu uvěřit. Jak to myslíte, že nemůžu chodit? Ztratila jsem hybnost po té havárii?“

„Pomůžu vám, paní,“ zopakovala tiše.

„Přestaňte mi tak říkat. Nejsem žádná vaše paní. Musíte být stejně stará jako já.“

Zůstala zticha. Její submisivní postoj byl v rozporu s bystrou inteligencí, kterou jsem viděla v jejích tmavých očích. Působilo to, jako by jen čekala na rozkaz svého pána.

„Odpusťte mi,“ zašeptala.

„Přestaňte mumlat a prosit o odpuštění. Prostě mi pomozte z téhle postele.“

Vyjekla jsem, když mi její silné ruce sevřely stehna. Sledovala jsem, jak mi zvedá nohy, ale nic jsem necítila. Žádný tlak, žádné teplo. Jen děsivou, necitlivou prázdnotu od pasu dolů. Podařilo se jí mě nasoukat do těžkého korzetu a směšných, vrstvených šatů, než mou mrtvou váhu přesunula na tu dřevěnou židli.

„To je jako invalidní vozík?“ zeptala jsem se a sevřela hrubé dřevěné područky. „Co to má sakra být za věc?“

„Tenhle vozík byl darem od pana markýze.“

„Od markýze? To myslíte vážně. Jako další mi řeknete, že jsem cestovala v čase.“

„Nerozumím tomu, co říkáte, paní, ale brzy se budete cítit dobře.“

Promnula jsem si tepající spánky. „Počkat. Kde to jsme? Jaký je rok?“

„Píše se rok 1699,“ odpověděla bez zaváhání.

Z plic se mi vytratil vzduch. „Jak to myslíte? Můj bože, já jsem v sedmnáctém století?“

„Odpusťte, že to říkám, ale nemůžu si pomoct,“ promluvila žena a upravovala mi sukně. „Vypadáte dnes úplně jinak než jindy. Přiznávám, že i to, že vás vidím plakat, je pro mě něco nového. Od té doby, co jsem vás poznala, jste na mě byla vždycky přísná.“

Dlouze, třesavě jsem si povzdechla. Můj mozek se horečnatě snažil zpracovat tu záplavu nemožných informací. 1699. Markýz. Ochrnutí. Přísná aristokratka. Šlo to naprosto proti jakékoliv logice. Byla jsem Clara Vanceová. Byla jsem milá, ambiciózní, moderní. Nejednala bych s touhle ženou jako s póvlem. Hnusilo se mi vidět ji, jak se chová jako otrok a přistupuje ke mně jako k nějaké nadřazené bytosti. Byly jsme si rovny.

„Můžete mi podat zrcadlo?“ zeptala jsem se třesoucím se hlasem. „Řekněte mi, že tady něco takového je, prosím.“

Přikývla a podala mi malé kulaté zrcátko se stříbrnou rukojetí. Zvedla jsem si ho k obličeji.

Ruce se mi prudce třásly. Tvář, která na mě zírala zpátky, nebyla moje. Clara Vanceová byla pryč.

V odrazu jsem viděla úchvatnou, mladou ženu. Měla krátké blond vlasy, které rámovaly jemnou, výraznou tvář. Z jejích jasně modrých očí vyzařovala divoká intenzita. Díky světlé, bezchybné pleti vypadala jako porcelánová panenka. Ve svém předchozím životě jsem takhle krásná nikdy nebyla.

„Jste velmi krásná a inteligentní, slečno Lancasterová,“ řekla žena tiše.

„Pro dnešek už jsem slyšela dost nesmyslů,“ zamumlala jsem a nechala zrcadlo klesnout do klína. „Musím být buď blázen, nebo jsem uvízla někde v předpeklí. Odvezte mě z tohoto místa.“

Zatlačila do těžkého vozíku. V tichosti jsme projížděly obrovským, rozlehlým domem. Každou kamennou chodbu lemovaly velkolepé tapiserie a pozlacené portréty. Bylo to doslova panské sídlo.

Dorazily jsme k hlavnímu vchodu. Ve svitu měsíce tam čekal velký kočár tažený koňmi. Předstoupil další černošský sluha, vysoký muž představený jako Victor. Bez námahy mě zvedl z vozíku a posadil mě na plyšové sametové sedadlo kočáru. Drsná realita otroctví, která se odehrávala přímo před mýma očima, mi v útrobách vyvolala vlnu nevolnosti.

Victor mlaskl jazykem a koně vyrazili kupředu. Zírala jsem z malého okénka, zatímco kočár hrkal přes hrbolaté dlážděné ulice. Budovy vypadaly jako simulace starověku ve virtuální realitě. Těžké kamenné zdi, kované lucerny, prašné cesty. V mysli se mi spřádalo tisíc divokých teorií.

Jediné, co jsem chtěla, bylo probudit se ve vlastní posteli. Chtěla jsem cítit povědomou vůni svého pracího prášku. Chtěla jsem vejít do své moderní kuchyně a slyšet, jak mi matka říká dobré ráno. Lapala jsem po dechu a potlačovala novou vlnu paniky. V hlavě se mi rozléhala cikánská varování mé matky. Opravdu jsem v té kovové trubce zemřela. Letadlo spadlo, Clara Vanceová přestala existovat a moje duše se nějakým způsobem zmocnila těla téhle krásné, ochrnuté aristokratky.

Než kočár dorazil k panství Lancasterů, rozhostil se nad mými překotnými myšlenkami zvláštní klid. Stará Clara byla pryč. Teď jsem byla Vivienne Lancasterová, nejstarší dcera mocného muže ve Španělské říši.

***

Vysokými klenutými okny lancasterské jídelny proudilo ranní sluneční světlo. Dlouhý mahagonový stůl pokrývaly stříbrné podnosy s navršenými kopci masa, čerstvého chleba a ovoce. Vzduch naplňovala vůně pečeného bažanta a silného čaje.

Seděla jsem na pravém konci stolu na své tuhé dřevěné židli.

„Spalo se ti v noci dobře?“ zeptal se muž sedící v čele stolu a jeho pronikavé oči se vpily do mých. Na sobě měl bezchybný sametový kabát zdobený složitou výšivkou.

„Ano,“ odpověděla jsem si nejistá ohledně správné etikety.

Kolem mé židle proběhla malá, nanejvýš šestiletá holčička, a hlasitě se chichotala, jak po koberci honila malou dřevěnou hračku.

„Neříkala jsem, že je zakázáno pobíhat během jídla?“ povzdechla si žena sedící po mé levici a promnula si spánky. Měla na sobě ohromující, extravagantní hedvábné šaty, které vypadaly dost těžce na to, aby způsobily bolesti zad. „Chovej se slušně, dítě.“

Ta scéna zmátla mé smysly. Ačkoliv jsem vnímala, že jsou to pro mě cizí lidé, v hrudi se mi vzedmula vlna cizích emocí. Vivienniny vzpomínky se prolínaly s mými. Znala jsem tyto lidi. Byli to moji rodiče.

„Pojďme jíst, než to vychladne, Lilian,“ řekla jsem a vyzařovala klidnou autoritu, o které jsem neměla tušení, že ji mám.

Holčička ztuhla. Jmenovala se Lilian. Vyjeveně na mě zírala, pak tiše došla ke své židli a posadila se, ruce složené v klíně.

„Co to bylo za zázrak?“ zeptala se elegantní žena – moje matka – a nadzvedla obočí. „Má krásná nejstarší dcera vychovává tu nejmladší z naší rodiny?“

„Cože? Jak to myslíte?“ zeptala jsem se a s námahou držela na uzdě svou moderní dikci.

„To je poprvé, co jsi usměrnila svou sestru. Výborně.“ Vřele se usmála. Její vytříbená aristokratická ladnost byla nepopiratelná. Celý život jsem studovala historii; věděla jsem, že tyhle bohaté ženy nosí svou extravaganci jako brnění.

„A jak se dnes cítíš?“ zeptal se otec, jehož hluboký hlas ovládl místnost. Když jsem se na něj podívala, zaplavil mě hluboký pocit tepla. Vivienne ho zbožňovala. Byl to spravedlivý, výjimečný muž. Prolnuté vzpomínky to dokazovaly.

„Necítím nohy, ale žiju,“ řekla jsem bezvýrazně.

Otcův výraz zjemněl. „Zotavíš se a brzy se vrátíš ke své rutině.“

Zůstala jsem zticha, žvýkala kousek tuhého chleba a pozorovala je. Byl tohle ten zvrácený osud, před kterým mě matka varovala? Ve své vlastní časové ose jsem zemřela jako ztroskotanec a nezanechala po sobě žádný odkaz. Teď jsem se znovuzrodila v sedmnáctém století, obdarovaná obrovským bohatstvím a milující rodinou. Mým jediným skutečným problémem bylo tohle rozbité tělo.

V hrudi mi vzplanula divoká jiskra. Pokud jsem vážně dostala druhou šanci na život, nepromarním ji pláčem. Chtěla jsem po sobě zanechat stopu. Měla jsem znalosti z budoucnosti. Věděla jsem, jak se historie odehrála. Vybuduji si svůj odkaz přímo tady, ať už jsem uvězněná na vozíku, nebo ne.

Mé soustředění roztříštil ostrý, pronikavý hlas. Do jídelny vběhl sluha a hluboce se uklonil.

„Lady Vivienne, omlouvám se, že ruším, ale váš snoubenec, lord a markýz Roland z Beaufortu, na vás čeká v kočáře před dveřmi.“

V žaludku mi hrklo. Ten vousatý muž z minulé noci. Markýz Roland. Zapátrala jsem ve Vivienniných doznívajících vzpomínkách a našla jsem odpornou stopu náklonnosti k němu. Ona toho arogantního starého opilce milovala. Ale teď jsem tu byla já, Clara. Necítila jsem nic než odpor.

„Je to můj snoubenec... musel jím být,“ zamumlala jsem tiše.

„Jak to myslíš?“ zeptal se otec a jeho analytický pohled se zostřil. Nadzvedl obočí a vrásky na čele se mu prohloubily.

„To nic není, tati,“ řekla jsem a sklouzla k modernímu oslovení, než jsem se zarazila. „Musím jít za svým snoubencem. Omluvte mě.“

Kývla jsem na sluhu, aby mi pomohl. Muž vytlačil můj těžký dřevěný invalidní vozík z jídelny a dolů po širokých předních schodech. Archaický design vozíku mi s každým drncnutím otřásl páteří. Technologie tu prakticky neexistovala, ale potlačila jsem nutkání si stěžovat.

Ranní vzduch byl svěží. Kočár čekal na štěrkové příjezdové cestě. Silný sluha mě zaparkoval poblíž vchodu do zahrady, uklonil se a na mou žádost odešel.

Markýz Roland vystoupil z kočáru. Na ostrém denním světle vypadal ještě starší. Bylo mu s přehledem přes padesát. Jeho oděv byl směšnou přehlídkou bohatství – plyšové látky, zlaté knoflíky, pudrovaná paruka, která mu na hlavě seděla nakřivo.

„Jak se dnes cítíš?“ zeptal se, když ke mně přišel se samolibým úsměvem.

„Mnohem lépe, můj snoubenče. Potřebovala jsem si odpočinout,“ odpověděla jsem skrze zatnuté zuby.

„Dobře. Dokonce jsi nezapomněla, že jsem tvůj snoubenec.“ Přistoupil blíž. Ta složitá výšivka na jeho kabátu musela stát jmění. „Půjdeme se projít do zahrady?“

Co to bylo za pitomou otázku. Seděla jsem uvězněná v dřevěném vozíku s mrtvýma nohama. Jak jsem asi měla kamkoliv jít? Zírala jsem do jeho stárnoucí tváře. Nikdy ve svém životě v jednadvacátém století bych o muže, jako je on, ani nezavadila pohledem. Co bylo s Vivienniným mozkem v nepořádku, že jí připadal přitažlivý?

„Samozřejmě, lorde Beauforte,“ řekla jsem a maskovala své opovržení. „Mohl byste mi pomoci? Tenhle vozík mi neposkytuje velkou oporu.“

Popadl dřevěná madla za mnou a začal mě tlačit po štěrkové cestě. „Tenhle vozík navrhl můj přítel, baron Gareth. Vyrábí ty nejlepší vozíky.“

Kousla jsem se do jazyka. Žít jako žena v této éře znamenalo přikyvovat nekonečnému masírování ega průměrných mužů.

Roland žvanil o místní politice a svých panstvích. Nenuceně mluvil o svém bohatství a pak stočil řeč na svou pracovní sílu. Otevřeně se chvástal novými dodávkami afrických dělníků, které hodlal koupit pro své pozemky na jihu. Uctíval obchod s otroky, jako by to byla geniální obchodní strategie.

Žilami mi projela horká vlna znechucení. Netušil, že v hlavě nosím vědomosti celých staletí. Netušil, že děsivá instituce otroctví, kterou tak vychvaloval, bude nakonec rozdrcena.

Svírala jsem dřevěné područky, až mi zbělely klouby. Znala jsem pravidla sedmnáctého století. Sňatky byly obchodní transakce dohodnuté mocnými otci. Ženy neměly absolutně žádné slovo.

Jenže já byla Clara Vanceová. Odmítala jsem si vzít rasistického, arogantního starce. Společenské následky mi byly ukradené. Skandál mi byl fuk. Můj nový otec vypadal jako spravedlivý muž; bude muset mé rozhodnutí podpořit.

Nesnesla jsem poslouchat jeho hlas už ani o vteřinu déle.

„Chci zrušit zasnoubení.“