Clara

Roland přestal tlačit invalidní vozík. Štěrk hlasitě křupal pod jeho drahými koženými botami, když přešel dopředu. Jeho tvář, už tak zbrázděná věkem a arogancí, se zkřivila do masky čirého zmatku.

"Cože? Slyšel jste mě, lorde Beauforte? Chci zrušit naše zasnoubení." Udržela jsem svůj hlas klidný a dívala se přímo do jeho bledých očí.

Vydal ze sebe krátký, povýšený smích a upravil si manžety svého sametového kabátce. "Vidím, že vaše problémy ještě nebyly vyřešeny. Jste zjevně vyčerpaná, Vivienne." Znovu jsem ucítila, jak jeho ruce popadly dřevěná madla za mnou, a spěšně mě tlačil vpřed. "A co náš dřívější plán na dnešní setkání?"

"Dřívější plány?" zeptala jsem se a pevně zapřela ruce do kol, abych mu zabránila pohnout se mnou byť jen o píď.

"Vivienne, my dva jsme zasnoubeni, nebo ne? Musíme plánovat. Dnes jste mi měla sdělit datum naší svatby. Proto jsem tady, drahá. Váš otec se toho nechtěl účastnit a nechal rozhodnutí na vás."

Zhluboka jsem se nadechla. Jak tvrdou lebku může jeden muž mít? "Prosím, vraťte se do svého domu. Už k vám nic necítím... k markýzi z Madridu."

"Vivienne!" Znovu vyšel zpoza vozíku a zastavil se přímo přede mnou, čímž mi zastínil slunce. Jeho povýšený úsměv zmizel a nahradil ho ošklivý úšklebek. "Co to děláte?"

"Omlouvám se," řekla jsem a přinutila se k zdvořilému výrazu. Jak těžké je v téhle době někoho poslat k vodě? Myslela jsem, že to bude snazší. Ve svém minulém životě jsem dala kopačky svému podvádějícímu bývalému příteli jedinou textovkou a zablokovala si jeho číslo. Tady jsem se musela potýkat s tímto dusivým formálním tanečkem.

"Proč najednou mluvíte takhle?" dožadoval se Roland a naklonil se blíž.

Dobrá nebesa. Jak vytrvalý, otravný muž. Co jsem musela udělat, abych se ho zbavila, aniž bych ztropila obrovskou scénu?

"Od včerejška do dneška jsem hodně přemýšlela. Omlouvám se, pane markýzi." Mírně jsem sklonila hlavu v naději, že díky projevu podřízenosti prostě s odporem odejde.

"I když je to sňatek v zájmu našich rodin, myslel jsem, že náš vztah je hlubší! Vy už mě nemilujete?"

Nejlepším způsobem, jak ukončit vztah, je být brutálně upřímný. To ví každý. A tenhle arogantní stařec zoufale potřeboval slyšet pár pravd.

"Děkuji vám za všechno, co jste pro mě udělal," řekla jsem a udržela si naprosto neutrální tón. "Můžeme dál zůstat dobrými přáteli. Znáte mou rodinu dobře. Ale svatba se ruší."

"Takže veškerá má oddanost k vám byla k ničemu?" Narovnal si napudrovanou paruku, která se mu na hlavě mírně posunula, a udělal ode mě dva kroky zpět. "Mýlil jsem se, když jsem si myslel, že jsou naše city vzájemné?"

"Ano, pan markýz se mýlil."

To byl zlomový okamžik. Muž se dramaticky změnil. Vyrazil vpřed, z jeho pohledu čišel čistý hněv a zklamání. Roland se předklonil a popadl mě za pravé zápěstí. Jeho stisk byl hrubý, prsty se mi zaryly do kůže jako svěrák.

"To, co rodina Lancasterů chce, je společenské postavení rodiny Beaufortů!" prskl, až mu odletovaly sliny. "To proto za mnou váš otec přišel jako stará krysa a navrhl tenhle sňatek. Všichni vědí, že vaše rodina upadá!"

"Tak mě teď prosím pusťte," vyštěkla jsem a zabodla pohled do jeho ruky. "Ubližujete mi."

"Jste nevděčnice! Měla byste mi být vděčná, že jsem souhlasil, že si vás vezmu. Jste chudinka, která ani nedokáže chodit! Zastavte se a zamyslete se nad tím, jestli vás ještě někdy nějaký jiný muž přijme takovou, jaká jste!"

Z té naprosté troufalosti tohoto muže se mi vařila krev. "Co jsi to řekl?" Zpevnila jsem paže, prudce zkroutila zápěstí a podařilo se mi vymanit z jeho sevření. Zlostně jsem k němu vzhlédla a odhodila veškerou přetvářku zdvořilosti sedmnáctého století.

"Užij si svá zbývající léta na maximum," ušklíbla jsem se a dbala na to, aby můj hlas zněl hlasitě a jasně. "Protože s tím tvým ochablým ptákem je vysoce nepravděpodobné, že by tě někdy chtěla jakákoli jiná žena, která si váží sama sebe."

Rolandova tvář zfialověla. Žíla na čele mu prudce tepala. "Hlídejte si jazyk! Opovažte se mi tykat!"

Než jsem stihla mrknout, ten hajzl zvedl ruku a vlepil mi tvrdou facku.

Zahrada se rozlehla mlasknutím rány. Má hlava prudce ucukla do strany. Kůže na tváři mě pálila, přes čelist mi vystřelila ostrá, bodavá bolest. V ústech jsem ucítila pachuť mědi.

"O nynějška budu vaším markýzem a vaším manželem," zasyčel Roland, hruď se mu prudce zvedala. "Bez ohledu na to, jak moc se tomu budete bránit, tomuto sňatku neuniknete."

Pomalu jsem otočila hlavu zpět, abych mu čelila. Odmítla jsem se dotknout své hořící tváře. Odmítla jsem mu ukázat byť jen špetku slabosti. "Řekla jsem ti, že žádná svatba nebude," odsekla jsem a zírala přímo do jeho zuřivých očí.

"Vždycky jsem vás považoval za plachou," zavrčel. "Znejte své místo. Nemluvte hlasitěji ani ve stejnou chvíli jako váš budoucí manžel."

"Otevřely se mi oči. Nahlédla jsem, jaký by byl můj život po svatbě s vámi, a už to nechci. Prosím, opušt'te můj pozemek a už se nevracejte."

"Jak vzpurné od vás, vy drzá holko. Raději byste se měla připravit, že budete poslušně sloužit svému budoucímu manželovi."

Roland si prudce urovnal sametový oblek, naposledy si upravil paruku a otočil se na podpatku. Odkráčel pryč a nechal mě sedět samotnou na invalidním vozíku uprostřed štěrkové cesty.

Ten parchant mě napadl a nechal mě tu na holičkách. Jak ubohé. Jak naprosto hloupé.

Zatnula jsem pěsti tak silně, až se mi nehty zaryly do dlaní. Přála jsem si, abych mohla vstát, rozběhnout se za ním a nakopat mu ty jeho scvrklé koule až do krku. Ale nemohla jsem. Byla jsem uvězněna v tomto dřevěném křesle.

Žiju v době, které stěží rozumím, ale naprosto odmítám strávit každičký den svého života v manželství s násilnickým hajzlem!

"Budu muset vymyslet jiný způsob..." zamumlala jsem si pro sebe. Popadla jsem kola a začala tlačit. Těžké dřevo kladlo odpor, ale donutila jsem ho k pohybu. Naštěstí se po několika minutách z postranní pěšiny vynořili dva mladí otroci a přispěchali mi na pomoc, aby mě dotlačili zpět k domu.

Jakmile jsem byla ve své ložnici, požádala jsem chlapce, aby mě nechali o samotě. Dveře s cvaknutím zapadly. Ticho velkého pokoje na mě těžce dolehlo.

Konečně jsem přijala svou novou realitu. Teď jsem byla Vivienne Lancasterová. Facka na mé tváři dokazovala, že to bylo příliš intenzivní a skutečné na to, aby to byl sen. Kdo by snil o tom, že ho tolik hodin fackuje nějaký stařec hřbetem ruky? Vzhledem k tomu, že neexistovala žádná možnost návratu do mé vlastní doby nebo probuzení se v mém moderním bytě, rozhodla jsem se vzít tento život pevně do rukou a začít od nuly. Jen jsem doufala, že nic z toho, co udělám, zcela nezničí časovou osu.

Dojela jsem k dřevěnému psacímu stolu v rohu. V horní zásuvce jsem našla kůží vázaný zápisník. Byl plný poznámek od původní Vivienne.

Otevřela jsem ho a otřásla se odporem. Jak mohla být tahle mladá žena tak pošetilá, že psala vášnivé milostné dopisy tomu páchnoucímu, násilnickému starci? Stránka za stránkou byly plné romantických blábolů o Rolandovi.

Vytrhala jsem ty stránky. Zvuk trhajícího se papíru byl neuvěřitelně uspokojující. Zmačkala jsem dopisy do pevných kuliček a hodila je do chladného krbu. Od nynějška bude tento zápisník mým strategickým průvodcem.

Pokud jsem měla žít jako někdo s aristokratickými výsadami, protentokrát udělám všechno správně. Začnu tím, že pomohu zrušit otroctví, alespoň zpočátku ve svém vlastním domě.

Z mých dveří do ložnice se ozvala dvě ostrá zaklepání.

"Dále," zavolala jsem.

Dveře se otevřely a vešla má matka. Měla na sobě těžké hedvábné šaty a vřelý, zářivý úsměv. Zamířila rovnou k mému stolu.

"Zítra nás čeká společenská událost, dceruško," prozradila a oči jí jiskřily vzrušením. "Buď připravená včas. Vždycky chodíš pozdě."

"Kdo je nevěsta a ženich?" zeptala jsem se a odložila nyní prázdný zápisník.

"Jeden vévoda z této země. Nevím přesně, o koho jde, ale tvůj otec ho dobře zná. Je to někdo velmi blízký Jeho Veličenstvu, králi Karlu II. z rodu Habsburků."

Král Karel II. To jméno v mém moderním mozku spustilo rozsáhlou složku. Znala jsem historii. Znala jsem časovou osu.

"Dobrá," přikývla jsem a svůj náhlý nával euforie jsem si nechala zcela pro sebe. Zavřela jsem kožené desky zápisníku. Cokoli, co tam odteď napíšu, bude mou ultimátní tajnou zbraní.

"Kolik otroků si chceš vzít s sebou k ruce?" zeptala se ležérně.

Odkašlala jsem si. Tohle byl okamžik, kdy začít dělat změny.

"Mami, musíme si o tom promluvit. Mám od nynějška právo vyžadovat v tomto domě nějaká nová pravidla?"

Má matka se zamračila. Úsměv se jí vytratil z tváře a podívala se na mě s upřímným překvapením.

"Samozřejmě že máš, Vivienne. Copak bys chtěla, mladá dámo?"

"Měli bychom je oslovovat jejich jmény, ne otroci," řekla jsem. Na zátylku mi vyvstal studený pot. Nikdy nevíte, jak budou lidé v sedmnáctém století reagovat na základní lidská práva, ať už jsou to vaši rodiče, nebo ne. "A kromě toho bychom jim měli za jejich služby platit. Udělá je to velmi šťastnými a budou pracovat lépe."

Hleděla na mě. Její výraz byl po dlouhý, trýznivý okamžik vysoce skeptický. Ale pak na její tváři k mému naprostému šoku rozkvetl přátelský úsměv.

"Uděláme přesně to, co si naše dcera přeje," řekla tiše a natáhla ruku, aby mě pohladila po bradě.

"Děkuju, že jsi mě vyslechla, mami. Hluboko v hrudi jsem věděla, že to přijmeš." Zhluboka jsem si s úlevou oddechla. Pokud toto pravidlo přijme má matka, můj otec se taky nebude moc bránit.

"Ale prozatím tuto informaci nerozšiřuj mezi ostatními šlechtickými rodinami," varovala mě a ztišila hlas. "Nesmíme se dostat do problémů s korunou ani se sobě rovnými, ano?"

Dychtivě jsem přikývla.

Má matka mě poplácala po rameni a odešla z pokoje, čímž mě zanechala o samotě s mými překotnými myšlenkami. Má mysl se okamžitě vrátila k Rolandovi a nadcházející královské svatbě.

"Počkat..." zamumlala jsem do prázdného pokoje. "Na zítřejší vévodově svatbě určitě uvidím několik důležitých a mocných hostů. Můžu najít způsob, jak je využít ve svůj prospěch, abych Rolanda zastavila."

Popadla jsem brk, namočila ho do inkoustu a začala na čisté stránky zápisníku psát rychlé, neuspořádané věty.

"Mám informace, které by věděl jen někdo z vnějšího světa. Nevím, jestli předpovídání budoucnosti bude na arogantního šlechtice skutečně fungovat, ale... sakra! Kdo o mě vlastně bude mít vůbec zájem?" Pohlédla jsem dolů na své nehybné nohy. "Zatracenej vozík."

Následující noci byl královský palác oslepující přehlídkou nadměrného bohatství. Z malovaných stropů visely masivní křišťálové lustry a vrhaly zlaté světlo na stovky šlechticů oděných do absurdních vrstev hedvábí, krajek a napudrovaných paruk.

Seděla jsem poblíž okraje velkého tanečního sálu, naprosto znuděná. Nic zajímavého se nestalo. Kolem mého vozíku procházeli jen starší ženatí muži, kteří se drželi za paže se svými silně naparfémovanými manželkami. Jen mezi námi, nikdy bych nesouhlasila, že se zapletu s někým, kdo je už zadaný. Měla jsem své morální zásady, a to i v tomto zaostalém století.

Náhle se k mému naprostému neštěstí zvukem smyčcového kvarteta prodral bolestně povědomý hlas.

Roland.

"Rychle, prosím, dostaňte mě odtud," nařídila jsem zhurta sluhovi, který měl dnes večer za úkol tlačit můj vozík.

"Ano, madam." Mladý muž popadl madla a okamžitě mě začal táhnout dozadu, čímž mě směroval pryč od zvuku Rolandova hlasu.

Ale dav byl hustý a invalidní vozík byl široký. Nemohli jsme se pohybovat dostatečně rychle. O pár okamžiků později, když jsme se snažili najít východ, jsme se ocitli natlačeni přímo doprostřed vstupu na palácové nádvoří.

A k mému naprostému překvapení tam stál přímo Roland.

Nebyl sám. Doprovázela ho žena, která vypadala, že je zhruba v jeho věku. Byla oblečená do drahých, tmavě zelených šatů a láskyplně ho držela za paži.

"Jaké překvapení, markýzi Rolande!" řekla jsem nahlas a přerušila tím cokoli, co zrovna té ženě říkal. "Moc ráda bych vás objala, ale vzhledem ke svým omezením to asi nedokážu."

Žena při mém hlasitém tónu sebou trhla. Zírala na invalidní vozík a pak s výrazem nepohodlí odvrátila zrak.

"Kdo je to ta žena, Rolande?" zeptala se dáma a její stisk na jeho paži zesílil.

Roland zpanikařil. Vyloudil přes své zažloutlé zuby křečovitý úsměv a pokusil se vyhnout její přímé otázce. "Ah, to je jen dcera jednoho přítele..."

"Tuhle otázku bych měla pokládat já, madam," přerušila jsem ho plynule a ignorovala jeho lež. "Včera byl tento muž mým snoubencem. Požadoval, abychom stanovili datum svatby. A teď se promenáduje na královské události s jinou ženou?"

Roland mě obdařil vražedným, přísným pohledem. Pocházel z mocné francouzské rodiny, která po léta žila ve Španělsku, a byl zvyklý zastrašovat lidi k mlčení. Ale jeho pohled mě nevyděsil ani na vteřinu.

Podívala jsem se přímo na ženu vedle něj. Věděla jsem přesně, co dělám. Všechno, co jsem chtěla, bylo dát tomuhle parchantovi ochutnat jeho vlastní toxickou medicínu. Ten chlap mě oklamal a podle vyděšeného výrazu ve tváři té ženy oklamal i ji. Chodil kolem a prohlašoval se před mou rodinou za svobodného, žádoucího mládence, zatímco ve skutečnosti už byl ten idiot tajně ženatý!

"Je to lhář," řekla jsem ženě bez okolků. "Hodně štěstí s ním."

Než na mě kdokoli z nich stačil zakřičet, dala jsem znamení svému sluhovi. "Dostaňte mě z jeho přítomnosti. Hned."

Zaplavil mě úžasný pocit lehkosti, když mě sluha s vozíkem odtlačil pryč od toho dramatu. Možná se to všechno vyřeší přirozeně. Ani nebudu muset hledat nějakého mocného muže, aby mi pomohl zrušit zasnoubení. Markýzova rozzlobená manželka to pravděpodobně udělá sama a zavraždí ho ve spánku.

Můj sluha mě protlačil těžkými dřevěnými dveřmi ven na vnější palácové nádvoří.

"Nechte mě na pár minut o samotě," řekla jsem mu.

Uklonil se a odešel zpět dovnitř.

Zhluboka jsem se nadechla. Čistý vzduch sedmnáctého století byl ohromující. Nebylo to nic jako to smogové znečištění, které dýcháme v jednadvacátém století. Voněl po vlhké zemi, v noci kvetoucím jasmínu a chladném kameni.

Zavřela jsem oči a užívala si ten klid.

Ticho roztříštilo křupání těžkých bot na kameni.

"Co to kčertu!" zamumlala jsem a otevřela oči.

Roland vypochodoval z palácových dveří a kráčel přímo ke mně rychlými, soustředěnými, zuřivými kroky. Zbavil se své ženy a teď šel po krvi.

Popadla jsem kola a marně se snažila těžké křeslo otočit, abych unikla.

Náhle ze stínů vystoupila mohutná postava. Jakási náhlá, mocná síla popadla zadní část mého invalidního vozíku a zastavila ho na místě.

"Zabloudila jste, slečno?"

Ztuhla jsem. Zabarvení toho hlasu bylo neuvěřitelné. Byl hluboký, pronikavý a rezonoval mi přímo v hrudi. Okamžitě jsem pocítila vlnu úlevy.

Ať už to byl kdokoli, obešel křeslo a zastavil se přímo přede mnou, čímž se postavil mezi mě a blížícího se Rolanda.

Když Roland toho muže spatřil, prudce se zastavil. Nemohla jsem v sobě udržet svou nervózní energii. Vzhlédla jsem k cizinci.

"Jsem dcera hraběte Arthura Aldena z Valladolidu," řekla jsem a snažila se udržet hlas klidný. Nespouštěla jsem oči z Rolanda v dálce, ale mluvila jsem na muže, který stál nade mnou. "Jmenuji se Vivienne Lancasterová."

"Ach, ta dívka z rodiny Lancasterů."

Konečně jsem vzhlédla k jeho tváři.

Desmond Sinclair byl vysoký, neuvěřitelně elegantní muž se silnou, impozantní postavou, díky které vypadal jako válečník nacpaný do šlechtického obleku. Vzpíral se svému skutečnému věku. Jeho pleť byla přirozeně opálená, což zvýrazňovalo jeho exotické, nápadné rysy. Nevypadal bledě a neduživě jako zbytek aristokratů uvnitř. Jeho tvář byla drsná a výrazná, s hluboce posazenýma tmavýma očima, které vyzařovaly těžkou auru tajemna. Jeho pronikavý pohled a mírně klenuté obočí mu dodávaly intenzivní, enigmatický vzhled.

"Slyšel jsem o vás dobré věci," pokračoval. "Je mi líto vašeho neštěstí."

Jeho hlas byl jeskynně hluboký, a přitom zároveň uklidňující. Bylo to skutečné moře klidu, což zcela odporovalo zasmušilé, nebezpečné auře muže, který stál přede mnou.

"Ten téměř čtyřicetiletý stařec, kterého tam v dálce tolik obdivujete," řekl cizinec nenuceně, když si všiml, jak zlostně zírám na Rolanda. "Jsem vévoda z Barcelony, Desmond Sinclair. Co pro vás mohu udělat?"

Stařec? Vážně? Myslí si tenhle chlap, že je posledním kouskem chleba na zemi? Ale musela jsem uznat, že je nepopiratelně nádherný. Vypadal jako model z obálky nějakého laciného romantického románu. Nezdálo se možné, že by muž takto atraktivní skutečně existoval z masa a kostí.

"Vévodo," začala jsem a rozhodla se přeskočit ty formální kecy. "Tohle je poprvé, co se setkáváme. Neberte to špatně, ale budu přímá v tom, co chci."

Pohlédl na mě a očima mi sjel po těle. "Nejsou ty šaty příliš krátké? Na někoho na invalidním vozíku máte krásné nohy."

Spadla mi čelist. Jak neuvěřitelně zbytečná, arogantní poznámka! Co se mu to sakra honilo hlavou? Nemohla jsem uvěřit, že si prostě jen tak otevřeně prohlížel mé nohy uprostřed napjaté konfrontace.

"Pomožte mi!" zasyčela jsem a odmítla reagovat na jeho nevhodnou poznámku.

Ušklíbl se. "Vždycky říkám, že poprvé je všechno nezapomenutelné. Dokonce i setkání se mnou je vzácností. Takže toho využijte, má sladká dámo, protože další takovou příležitost už sotva někdy dostanete."

"Cože?" Zírala jsem na něj, naprosto zmatená. Ten prostý, arogantní úsměv, kterým mě obdařil, byl k vzteku. Jaký natvrdlý, do sebe zahleděný chlap.

"Vyděsil jsem vás svým hlasem a nechal vás dezorientovanou?" dobíral si mě a mírně se naklonil. "Vím, že je někdy hluboký a chraplavý. I já sám se ho někdy leknu. Ale v tom spočívá můj šarm, slečno."

Silně jsem protočila oči. "Vaše fascinace sebou samým je vskutku fascinující, můj drahý vévodo."

"Miluji se nade vše," odvětil bez zaváhání. Sáhl do své sametové kapsy a vytáhl zdobené zlaté kapesní hodinky. Se znuděným výrazem zkontroloval čas. "Pokud mě vlastně nepotřebujete, tak odcházím."

"Počkejte!" vyhrkla jsem. Roland k nám znovu začal kráčet. "Mám pro vás návrh na dohodu." Řekla jsem to s těžkou lítostí v hlase. Tak arogantní muž by nikdy nepřijal dohodu od zmrzačené dívky.

"Dohodu?" Úsměv, který se mu rozlil po tváři, byl čirá zhýralost.

"Nevím, jestli je to něco, co bych tady měla říkat nahlas..." zaváhala jsem a ztišila hlas. "Vím něco velmi důležitého o Jeho Veličenstvu."

Viděla jsem, jak za tím klidným, arogantním úsměvem jeho oči zpozorněly. Přímo pod povrchem se skrýval mazaný muž.

"Ach? Jak fascinující..." zamumlal Desmond a jeho tón klesl o oktávu. "Nenávidím toho muže dvou tváří."

"Cože? Neměl byste o králi takhle mluvit!" varovala jsem ho a rozhlédla se po prázdném nádvoří.

"Není tu nikdo kromě vás a mě. Proč se obtěžovat s předstíráním?"

Odkašlala jsem si. Roland se blížil. Potřebovala jsem vévodu okamžitě zaháčkovat.

"Královy dny jsou sečteny," prozradila jsem a vypustila bombastický historický fakt, který by mohl vědět jen cestovatel časem z budoucnosti. Natáhla jsem ruce a pevně je ovinula kolem Desmondovy pravé paže.

"Vivienne!"

Roland k nám konečně dorazil. Ztěžka oddechoval, tvář rudou vztekem.

"Zrovna teď... to ses opravdu překonala, holko!" štěkl Roland a vrčel jako vzteklý starý pes. "Pojď sem. Musím ti hned teď udělit lekci."

Vévodovi z Barcelony se Rolandův tón nelíbil. Zjevně neoceňoval, když v jeho blízkosti štěkal rozkazy jiný muž. Desmond přesunul váhu a pevně se postavil mezi mě a mého trýznitele.

"Překáží vám?" zeptal se mě Desmond plynule a ani na okamžik nespustil oči z Rolandovy široké, rozzuřené tváře.

"Cože?" prskl Roland. "Starejte se o své vlastní záležitosti, můj milý šlechtici. Kdo jste, že se mě snažíte zastavit? Jsem markýz z Madridu!"

"Opravdu?" Desmondův hlas zněl naprosto ploše. "Markýz dnes neznamená vůbec nic."

Roland se naježil.

Bylo to tady. Tohle byla má naprosto nejlepší šance, jak se trvale zbavit bývalého snoubence, kterým jsem opovrhovala. To, že Rolandova žena odhalila jeho lži, zjevně nestačilo k tomu, aby mě nechal na pokoji. Odmítala jsem žít svůj život tím, že mě bude pronásledovat a obtěžovat tenhle starý úchyl.

Než stihl kdokoli z mužů vrhnout další urážku, otevřela jsem ústa a zvolila nukleární možnost.

"Nemyslím si, že už ho dokážu dál tajit, miláčku," řekla jsem nahlas.

Přinutila jsem se k sladkému, láskyplnému úsměvu a podívala se přímo do Desmondovy tváře v modlitbě, aby ten arogantní vévoda přistoupil na mou šílenou lež.

Otočila jsem hlavu, abych vrhla zlostný pohled na Rolanda. "Lorde Beauforte, omlouvám se, ale ta bokovka jste tady byl vy. Vždycky jsem byla s vévodou z Barcelony. Je to neuvěřitelně zkušený muž, který mě naprosto uspokojuje. Každou noc mě šuká do bezvědomí. A upřímně řečeno, s tvrdým ptákem opravdového muže byste nikdy nemohl soupeřit, vzhledem k vašemu ochablému ptákovi."

"Cože?" zeptali se oba muži na naprosto stejnou otázku v naprosto stejnou chvíli.

Roland vypadal, že dostane infarkt. Desmond se na mě podíval, jeho hluboko posazené oči rozšířené upřímným šokem.

Natáhla jsem ruku a lehce štípla Desmonda Sinclaira do jeho svalnatého předloktí. Jak pohledný chlap, ale s extrémně dlouhým vedením.

"Král..." zašeptala jsem tiše, abych mu připomněla náš obchod.

Desmondovým očím blesklo pobavení. Šok se rozplynul v temný, dravý úšklebek.

Vzhlédl zpět na Rolanda, ovinul svou velkou ruku kolem mého ramene a přitáhl si mě blízko ke své noze.

"To, co řekla, je pravda," zapředl Desmond, z jeho hlasu čišelo arogantní uspokojení. "Jsme spolu."

"Vivienne mě podváděla... s vámi? Můj vznešený vévodo?" vykoktal Roland a ucouvl. Jeho hněv rychle vyprchával a měnil se ve strach.

"To, že mi to říkáte přímo do očí, na věci nic nemění," varoval ho Desmond a jeho hlas klesl do smrtící, hluboké tóniny. "Chcete dnes v noci zemřít, markýzi?"

Roland sebou prudce trhl. Udělal tři rychlé kroky vzad, vyděšený mohutným vévodou.

"Tedy, musím se s vámi nyní rozloučit. Má výpomoc pro můj kočár už jde." Roland ze sebe vykoktal výmluvu, když se z palácových dveří neobratně blížili dva z jeho sluhů.

"Přeji vám nádherný večer, má lásko!" zavolal na něj Desmond výsměšným, chraplavým hlasem.

Roland se zastavil, jeho pýcha ho donutila položit ještě jednu poslední otázku. "Je to, co jste právě řekli, opravdu pravda?"

"Ano, je to naprostá pravda. Velmi jsem si oblíbil dceru z rodu Lancasterů," prohlásil Desmond, čímž nenechal žádný prostor pro argumenty.

"Jak jsem již mnohokrát řekla, naše zasnoubení je u konce, markýzi Rolande," dodala jsem a ujistila se, že můj hlas zní hlasitě a pevně. Musel to jednou provždy přijmout.

"Ale proč teď?" zanaříkal Roland.

"Na lítost už je pozdě," odsekla jsem.

Můj sluha konečně vyšel zpět ven, uviděl to napětí a rychle přispěchal, aby popadl madla mého vozíku.

"Opravdu chcete zrušit naše zasnoubení?" zeptal se mě Roland naposledy a vypadal přitom uboze.

"Už je zrušeno," řekla jsem přímo, s naprosto nulovým zaváháním.

"Vážně si myslíte, že máte právo—"

"To stačí, markýzi," přerušil ho Desmond ostře. "Můžete jít svou cestou."

"Samozřejmě," zabručel Roland ve snaze zachovat si tvář. "Ale půjdu svou cestou s touto dívkou. Je to má snoubenka!"

"Neslyšel jste, co řekla?" Desmond na něj nepokrytě zíral. Zcela opustil svůj výsměšný tón a plně vstoupil do role mého nebezpečného ochránce. "Věřím, že jste ji slyšel jasně prohlásit, že to zasnoubení odvolala. Přestaňte si myslet, že jste stále její snoubenec."

"Nejsem ten typ muže, který bude sedět s rukama v klíně a nechá vítr, aby mu zničil obývací pokoj," vyhrožoval Roland neurčitě a vypnul hruď.

"Zavřete okno a vítr nic nezničí," odsekl Desmond chladně.

Když Roland uslyšel Desmondovu odmítavou odpověď, uvědomil si, že prohrál. Vrhl na mě jedovatý, pomstychtivý pohled, otočil se na patě a odkráčel pryč na temné nádvoří.

Vydechla jsem obrovskou úlevou. "Děkuji, že jste mi pomohl. Ten hloupý muž mě do této dohody vmanipuloval."

Desmond se na mě podíval. Nebezpečná aura zmizela a nahradil ji ten k vzteku povýšený úšklebek.

"Chci vás lépe poznat, slečno," zamumlal. "Miluji způsob, jakým se chováte a komunikujete. Jste zcela nevšední žena."

Usmál se na mě. Pak, bez varování, natáhl ruku a svými velkými prsty mě povýšeně pohladil po zátylku, jako bych byla nějaký chytrý psí mazlíček, který právě předvedl hezký trik.

Než jsem stačila jeho ruku odehnat, můj zachránce se stáhl, otočil se a rozešel se pryč přes kameny nádvoří.

Seděla jsem na invalidním vozíku a tvář mi hořela hlubokým podrážděním. Vážně? On si opravdu myslí, že jsem nějaká malá holka, která potřebuje poplácat po hlavě?