Křišťálové lustry se zachvěly, když střelba roztříštila tichou eleganci restaurace. V tom chaosu se Rurikův temný pohled upřel na Evie. Byla to osudná, okamžitá posedlost. Byl to nelítostný mafiánský boss města, ale v tom zlomku vteřiny se stala středobodem jeho pozornosti. Na druhém konci místnosti si toho všiml Carmine, lehkomyslný syn konkurenčního bosse. Rty se mu zkroutily do krutého úšklebku. Měl v úmyslu využít Evie jako páku, aby odvrátil Rurika od potrestání chamtivých frakcí, které trhaly město na kusy.

Rurik nezaváhal. Vytrhl Evie z jejího obyčejného života a zamkl ji za neproniknutelné zdi svého úkrytu.

Nyní každý její pohyb stínovalo pět tyčících se, smrtících osobních strážců. Zpočátku to byly hradby svalů s kamennými tvářemi, které ji pozorovaly chladnýma, odtažitýma očima. Evie se však odmítla krčit strachy. Do jejich temného světa vnesla zářivé, tvrdohlavé teplo. Rurik věděl, že už je do ní blázen od té první noci, ale jeho muži potřebovali čas. Její nezdolný duch pomalu odštěpoval jejich ztvrdlé slupky.

V kuchyni úkrytu začala jejich obrana konečně praskat. Její sousedka, paní Fletcherová, kdysi Rurikovi řekla: „Ukáže ti ty nejlepší části tebe samotného, když jí to dovolíš.“ Evie udělala přesně to. Stala se jejich emocionálním majákem, který osvětloval nejtemnější kouty jejich duší. Pomohla těmto zabijákům zorientovat se v hluboce pohřbených traumatech a dokázala jim, že si stále zaslouží lásku. Ti muži se znovu naučili smát a jejich těžká břemena pod jejím pevným pohledem zlehkla. Na oplátku ji muži naučili budovat železné hranice. Vztahy byly o dávání a přijímání a oni se postarali o to, aby přesně věděla, jak se chránit.

Jak se sbližovali, vyplula na povrch překvapivá pravda. Nikdo z nich nebyl obyčejný. Evie, Rurik a osobní strážci zjistili, že mají jedinečné, nadpřirozené dary. Každý dar doplňoval ty ostatní. Rurikova velitelská přítomnost ladila se surovou, živelnou silou jeho stráží a tvořila nezlomnou frontu právě ve chvíli, kdy hrozilo, že nebezpečné spiknutí svrhne jeho impérium.

Skutečná zkouška přišla ve strategické místnosti. Obrazovky vrhaly na Antonovu napjatou tvář ostrou modrou záři. Evie se nakláněla přes jeho široké rameno a prstem přejížděla po digitálních mapách.

„Jdou po Gaelovi,“ zamumlal Anton a prsty mu létaly po klávesách.

Evie se sevřel žaludek. Odhalili smrtící spiknutí odvíjející se v Kolumbii. Gael, jejich věrný spojenec, měl být popraven.

„Musíme ho odtamtud dostat,“ řekla Evie odhodlaně. „Musí vidět svou matku, než zemře. Nesmíme ho zklamat.“

V naprosté synchronizaci zorganizovali zběsilou záchranu. Anton vyčistil únikovou trasu, což jim umožnilo vytáhnout Gaela z nepřátelského území právě včas a zachránit mu život.

Nepřátelé se však stále blížili ze všech stran. Na konci chodby v chabě osvětlené kanceláři stál Rurik u těžkého dubového stolu se zatnutou čelistí. Aby zaručil Gaelův bezpečný přesun přes hranice, musel Rurik učinit zoufalé rozhodnutí. Zvedl zabezpečený telefon a vytočil číslo, na které nevolal už léta.

„Otče,“ řekl Rurik a jeho hlas zněl jako napjaté zadunění. Vyměnil si zachmuřený pohled se svým zástupcem, Pavelem. Jeho odcizený otec byl jedinou schůdnou možností, která jim zbývala.

Když o chvíli později zavěsil, Rurik na Pavla krátce kývl. Potřebovali okamžitě dokončit logistiku extrakce. Rurik a Pavel zanechali ponurou realitu kanceláře za sebou, kráčeli dlouhou chodbou, jejich těžké kroky se rozléhaly na tvrdém dřevě, zatímco prošli kolem a vzdálili se od kuchyně.