*Evie*

Když se Rurik a Pavel vzdálili od kuchyně a jejich těžké kroky doznívaly v chodbě, obrátila jsem pozornost na zbývající hory svalů, které zabíraly můj prostor. Vytáhla jsem ze skříňky velkou skleněnou míchací mísu a položila ji na mramorový ostrůvek. Shromažďování surovin zaměstnalo mé ruce, zatímco mi v hlavě hučelo z adrenalinu ze strategické místnosti.

„Tak dobře, pánové,“ oznámila jsem, popadla ze spíže sáčky s moukou a cukrem. „Jelikož potřebuji rozptýlení a vy všichni vypadáte, jako byste potřebovali dávku cukru, potřebuji vaše nápady. Jaké sušenky mám upéct?“

Upřímně řečeno, čekala jsem od těch otrlých zabijáků, mužů, kteří obvykle probírali kalibry munice a únikové trasy, spíš odmítavé odfrknutí, ale má nevinná otázka rozpoutala šokujícně urputnou debatu.

„Mám prostě pocit, že obyčejné sušenky s kousky čokolády jsou klasická volba. Vlastně nadčasová,“ prohlásil Anton. Opřel se lokty o pult a tvářil se smrtelně vážně. „Stejně jako já.“

Conrad ze svého místa u lednice drsně odfrkl. „Ale jsou nudné. A ohrané. Polovinu času dostaneš tak suchou, že lituješ, žes vůbec kousl.“

Místností zaduněl Romanův hluboký, břišní smích a odrazil se od nerezových spotřebičů. „Má pravdu, Antone.“

„Máslové sušenky jsou jediná správná volba,“ vložil se do toho Nikolai. Vyskočil si na okraj pultu a nohy se mu ležérně houpaly. „Na první pohled se to může zdát obyčejné, ale nic, v čem je tolik másla, nemůže být nikdy špatné. Navíc na ně můžeš dát polevu. Výhra na obou stranách.“

„Nevím,“ přemítala jsem, klepala se do brady a těkala pohledem mezi nimi. „Souhlasím se základem obou argumentů, ale Nikolai má velmi pádný argument ohledně polevy.“

Antonovi doslova spadla brada. Ten výraz naprosté zrady v jeho tváři byl komický. Vyprskla jsem smíchy.

„Polevu můžete dát i na sušenky s kousky čokolády!“ hádal se Anton a rozhodil rukama.

„To mi přijde přehnané,“ oponoval Roman a zavrtěl svou masivní hlavou.

„Souhlasím s Romanem,“ řekla jsem. Vrátila jsem se do hluboké prostorné spíže, abych ulovila jedlou sodu. Zvýšila jsem hlas, aby mě slyšeli, a zaměřila se na největšího muže v místnosti. „A co ty, Taťko Titáne? Mám pocit, že ty jsi přes burákové máslo. Jednoduché, robustní, spolehlivé. Ten typ sušenky, který se perfektně hodí k mléku.“

Než jsem vyšla zpět, uslyšela jsem, jak kuchyní zavibrovalo jeho syté, zvučné zasmání.

„Máš pravdu. Jsou mé oblíbené,“ přiznal Roman. Obvyklé tvrdé rysy jeho tváře zjemněly a v očích se mu objevil nepřítomný, hřejivý záblesk. „Moje žena dělávala sušenky s burákovým máslem. Polovinu každé namáčela do tmavé čokolády. Je to zázrak, že jsem první rok po svatbě nepřibral padesát liber. Myslím, že jsem ji přemluvil, aby mi zrovna tyhle sušenky pekla alespoň jednou týdně.“

Usmál se, ztracený v láskyplné vzpomínce na dávno minulý život. Ta syrová náklonnost v jeho hlase mě přiměla pocítit na hrudi to nejkrásnější sevření.

„To zní úžasně, abych byla upřímná,“ řekla jsem tiše. Začala jsem odměřovat odměrky mouky a nechala rytmus té práce, aby mě uzemnil.

„Taky že byly,“ zamumlal Roman. „Nemyslím si, že by na jejím receptu bylo něco technicky výjimečného. Byla to prostě standardní sušenka z burákového másla máčená v čokoládě, ale nikdy jsem jich neměl dost.“

„Uvidím, jestli se mi je podaří pro tebe znovu vytvořit, jestli chceš,“ nabídla jsem mu a setkala se s jeho pohledem. „Ale musím tě varovat, že možná nebudou chutnat úplně stejně. Tou tajnou přísadou je vždycky samotný kuchař.“

Roman na mě vrhl ten svůj zničujícím způsobem sladký úsměv, což byl ostrý kontrast k jeho děsivé fyzické přítomnosti. „Nikdy neodmítnu nic, co pro mě uděláš, sestřičko.“

Mrkla jsem na něj a při tom láskyplném oslovení se mi v hrudi rozlilo teplo. Pak jsem se otočila ke Conradovi. Stál se založenýma rukama a sledoval tu výměnu názorů svým obvyklým vypočítavým pohledem. Přimhouřila jsem oči a dlouze si prohlížela jeho ostré rysy a pečlivé držení těla.

„Sakra,“ zamumlala jsem a namířila na něj prst poprášený moukou. „Tvoje je čokoládová sušenka, že jo?“

Conrad překvapeně zamrkal, než z něj unikl upřímný smích. „Proč by to mělo být špatné?“

„Protože je vlastně nejtěžší je zvládnout,“ vysvětlila jsem a opřela se o ostrůvek. „Na papíře to zní tak jednoduše. Ale sušenku z hořké čokolády můžeš zkazit rychleji než cokoli jiného. O minutu déle v troubě a je z toho cihla. Samozřejmě, že by to byla tvoje oblíbená. Jsou klamně složité, ale když se trefí správná rovnováha, je to božské. Podobně jako ty.“

Conrad zavrtěl hlavou a jeho smích přešel do pobaveného úšklebku. „Nikdy bych nehádal, že povídání o našich oblíbených druzích sušenek mě nechá takhle zranitelně diagnostikovaného. Ale jsme tady.“

„A co ty, jezevčí lasičko?“ zeptal se Nikolai a naklonil se dopředu nad pultem, aby upoutal mou pozornost.

„Hádej,“ vyzvala jsem ho se zkříženýma rukama.

Nikolai okamžitě přijal výzvu. Přimhouřil oči, naklonil hlavu a analyzoval můj postoj. „Cukrová sušenka?“ zkusil to, ačkoliv jeho tón prozrazoval váhání.

„Nemýlíš se, ale taky nemáš pravdu. Pokračuj, Gonzo,“ škádlila jsem ho.

Zíral na mě další celou minutu. Sledovala jsem, jak se mu v hlavě točí kolečka, dokud se mu oči najednou nerozzářily. Po tváři se mu roztáhl široký, chlapecky pohledný úsměv. „Citrónovo-cukrová sušenka,“ prohlásil vítězoslavně.

Přikývla jsem, neschopná skrýt pobavení nad jeho zjevnou pýchou. „Přesně tak. Ale proč vlastně?“

Upřímně jsem si nemyslela, že by pro svůj odhad měl nějaký psychologický rozbor, a pochybovala jsem oprávněně. Ve skutečnosti to byl Conrad, kdo odpověděl ze svého koutu.

„Protože je jednoduchá a sladká, ale s nečekaným nádechem trpkosti,“ řekl Conrad. Oči se mu setkaly s mými a měly v sobě jemný, chápavý záblesk. „Podobně jako ty.“

„Zmije boduje,“ zajásala jsem a pozvedla jeho směrem pomyslnou skleničku.

„Hej, na tu jednoduchou část jsem přišel,“ namítl Nikolai se smíchem. „Jen by mi to zbytek zabralo trochu déle zformulovat. Conrad je možná opravdu tak dobrý ve čtení myšlenek jako já.“

„A co Pavel?“ vložil se do toho Anton a odmítal nechat hru zemřít. „Jaké jsou vaše nejlepší odhady jeho oblíbené sušenky?“

Setkali jsme se s Conradem pohledem. Nemuseli jsme o tom ani diskutovat. Oba jsme se ušklíbli a otevřeli pusu v úplně stejnou vteřinu.

„Biscotti,“ řekli jsme sborem.

Anton znechuceně nakrčil nos. „Považuje se to vůbec za sušenku?“

„Právě proto to tak dokonale sedí,“ řekl Conrad a na tváři se mu objevil široký úsměv. „Upřímně, je Pavel vůbec skutečný člověk?“

Jako na zavolanou se dveře kuchyně víc rozlétly. Pavel a Rurik vešli zpátky do místnosti přesně ve chvíli, kdy Conradovi ta slova opustila ústa. Bezchybné načasování vyvolalo mezi zbývajícími muži vlnu hlasitého smíchu. Anton se chytal za břicho a Nikolai málem sklouzl z pultu.

Conrad zvedl ruce v předstírané kapitulaci, jakmile zástupce spatřil. „Omlouvám se, Pavle.“

„Neomlouvej se,“ řekl Pavel. Jeho stoická maska praskla, když se s námi zasmál. „Tuhle otázku si pokládám skoro denně. Co tu proboha probíráte?“

„Debatovali jsme o tom, jaká je čí oblíbená sušenka a co tato volba vypovídá o jeho psychologickém profilu,“ vysvětlil Nikolai. Zasmál se ještě hlasitěji, když viděl ten čistý zmatek, co se mihl přes Pavlovu a Rurikovu tvář. „Je to vlastně docela poučné,“ hájil se.

Rurik jen zavrtěl hlavou a v hrudi mu zavibrovalo syté, temné zasmání. Přešel podlahu kuchyně cílevědomými kroky, ignoroval chaos kolem sebe a zamířil přímo ke mně. Postavil se za mě a ovinul mi své silné, těžké paže kolem pasu. Jelikož jsem měla ruce momentálně obalené moukou a cukrem, nemohla jsem mu objetí oplatit. Zdálo se, že je s tím naprosto spokojený, opřel si bradu o mé rameno a nakukoval do míchací mísy. Teplo jeho pevné hrudi na mých zádech mě okamžitě uzemnilo.

„Miluju tebe a tu tvou náhodnost,“ zamumlal Rurik blízko mého ucha, jeho dech mě lechtal na kůži.

„Gonzo nelhal,“ opřela jsem se zpět do jeho objetí a usmála se na něj. „Bylo to velmi poučné sezení.“

„Takže jaká je tvoje oblíbená sušenka, Pavle?“ naléhal Anton. Naklonil se vpřed a zoufale toužil po potvrzení.

„Sušenky vlastně moc rád nemám,“ přiznal Pavel s ležérním pokrčením ramen. „Nebo vůbec žádné sladkosti. Jako dítě jsem je nikdy neměl, takže si nemyslím, že by se na mém patře někdy vyvinula chuť na sladké věci. Ale milerád sním celé balení biscotti, když mi ho položíš před nos.“

„Slyšels je to říct, že jo?“ vyhrkli Nikolai a Anton současně a s úžasem zírali na Pavla.

„Slyšel koho říct co?“ zeptal se Pavel a střídal pohled mezi nimi se vzácným výrazem zmatku.

„Conrada a Evie,“ spěchal Anton s vysvětlením a zběsile mával rukama. „Řekli, že tvá oblíbená sušenka je biscotti, těsně předtím, než jste vy dva vešli zpátky do kuchyně. A pak jsem se zeptal, jestli je to vůbec opravdová sušenka, a Conrad se zeptal, jestli ty jsi vůbec opravdový člověk.“ Anton vypadal tou konverzací ještě pobaveněji, když se mu teď jeho podezření potvrdilo.

„Užívám si ty blbosti stejně jako ty, Antone,“ řekl Pavel a rtů se mu dotkl suchý úšklebek. „Ale neslyšel jsem je to předpovědět. Slyšel jsem jen, jak Conrad zpochybňuje mou existenci. O čemž, pro pořádek, stále ještě nejsem rozhodnutý.“

Rurik přenesl váhu a opřel se o mramorový pult hned vedle mě. Složil své svalnaté paže přes širokou hruď a jeho tmavé oči přejížděly po jeho mužích. Sledoval, jak se to škádlení vyvíjí, a tiše se smál naší kolektivní hlouposti. Viděla jsem, jak z jeho ramen odtéká napětí. Vychutnával si ten prchavý okamžik domácího klidu, nasával ho do sebe předtím, než nám nad hlavami konečně propukne bouře, o které jsme všichni věděli, že se vaří.

„Dobře, a co Šéf?“ dožadoval se Anton a plácl dlaní o pult. Byl neúnavný. Odmítal nechat tuhle hru skončit. A upřímně, za to jsem ho milovala. „Kdo uhodne jeho oblíbenou?“

Pohlédla jsem úkosem na Rurika. Chvíli jsem pátrala v jeho tmavých, pronikavých očích a hledala odpověď ukrytou v těch hlubinách. Koutek úst se mi stočil do úsměvu, když jsem ji našla.

„Ne. Ne. Evie nesmí odpovídat,“ prohlásil Anton nahlas a namířil na mě obviňující prst. „Ta očividně podvádí. Nikolai taky nesmí. Oba mají jasnou výhodu.“

Otočila jsem očima a popadla metličku. „Když dojde na pečivo, jsi velmi panovačný, můj roztomilý ruský strážce.“

Sledovala jsem, jak si Pavel a Roman vyměnili dlouhý, zamyšlený pohled. Roman si promnul čelist, než promluvil. „Pravděpodobně to bude úplně ta samá co Eviina. Možná s mírnou změnou chuti. Ale asi ji má rád, protože jako pětiletý věděl, že je její oblíbená, tak z ní udělal i svou oblíbenou.“

Než jsem to stihla zastavit, unikl mi ze rtů hlasitý výbuch smíchu. Vedle mě se Rurik zasmál, ten zvuk byl sytý a omluvyprostý.

„Jaká je tedy její oblíbená?“ vyzval ho Rurik a zvedl na Romana obočí.

„Citrónovo-cukrová sušenka,“ odpověděl za něj Anton. S vykulenýma očima těkal pohledem mezi Rurikem a Romanem. „Měl Roman pravdu?“

Rurik se znovu zasmál a odrazil se od pultu. „Měl. Měl pravdu i s tou změnou chuti. Mám raději pomerančové. A ty byly mé oblíbené už od mých pěti let. Jeden z otcových soukromých šéfkuchařů mi je dělával pravidelně, když zjistil, jak moc mi chutnají.“

„Proč mě to nenapadlo,“ zanaříkal Anton a poraženecky zavrtěl hlavou.

„Když nic jiného, tak tu dnes večer vedeme ty důležité konverzace,“ řekla jsem a usmála se na celou místnost. „Právě teď měníme svět, chlapci.“ Tušila jsem, že mi oči co nevidět vzplanou tou výmluvnou nadpřirozenou zelenou září, vzhledem k náhlému přívalu ochranitelské náklonnosti, kterou jsem k těmto mužům pocítila. Jak jsem mluvila, podívala jsem se přímo na Rurika. Rozpoznala jsem jemný posun v jeho výrazu, ten způsob, jakým se jeho pohled zostřil. Krátce jsem zavřela oči, pomalu se nadechla, stlačila energii dolů a snažila se vrátit své oči zpět do normálu.

Bezstarostná atmosféra vydržela ještě několik drahocenných vteřin, než se na nás realita s rachotem sesypala zpět.

„Jakkoli jsem si tuhle konverzaci užil,“ začal Roman, jeho hluboký hlas klesl o oktávu a smazal Antonovi úsměv z tváře. „Také chci vědět, jaké staré přátele máš v Panamě.“ Upřel pohled na Rurika.

Změna v místnosti byla okamžitá. Teplo kuchyňské debaty se vypařilo a nahradilo jej těžké, důvěrně známé napětí z blížícího se násilí.

„Mého otce,“ konstatoval Rurik suše. To jméno viselo ve vzduchu jako olověné závaží. „Právě jsem mu volal.“

Roman se zamračil a svraštil obočí. „Myslel jsem, že je v Evropě?“

„Přes léto byl,“ vysvětlil Rurik tónem postrádajícím jakékoli rodinné teplo. „Na zimu rád migruje na jih.“

Conrad se narovnal ze svého uvolněného postavení opřeného o lednici. „Takže, jeho lidi jdou po Gaelovi?“

Rurik pomalu, rozvážně přikývl. „Řekl jsem mu, že Gael bude dnes v noci na otevřeném prostranství, ale potřebuje den nebo dva, než ho vytáhnou, vzhledem k té citlivé situaci s jeho matkou. Řekl, že tam dnes v noci pošle tým, aby zajistili perimetr a postarali se o to, že Gael zůstane v bezpečí. Ale nedojde k přímému kontaktu ani k nucené extrakci ještě pár dní.“

Přestala jsem míchat suché ingredience a otřela si pomoučené ruce do ručníku. „Tvůj otec Gaela opravdu zná?“ zeptala jsem se, upřímně zvědavá na spletitou síť kartelové a mafiánské politiky.

„Zná,“ odpověděl Rurik a obrátil pozornost na mě. „Gael si dělal jméno už předtím, než jsem po otci převzal impérium. Gael udělal krok k převzetí kontroly krátce poté, co jsem nastoupil já, částečně proto, že už jsme měli vypracovanou stínovou dohodu pro dobu, kdy převezme vedení. Ten chlap, kterému urval moc, byl nenáviděný snad úplně všemi v branži. Bylo v nejlepším zájmu mé rodiny Gaela podpořit. Můj otec vlastně tu změnu viděl přicházet několik let předtím, než Gaela vůbec napadlo se vzbouřit, ačkoli si nebyl jistý, jestli to bude Gael, nebo jiný chlap na podobné pozici v hierarchii.“

„Co se stalo s tím druhým chlapem?“ zeptala jsem se.

„Stále řídí část Gaelova podniku,“ pokrčil Rurik rameny. „Když na to přišlo, rozhodl se, že nechce ten obrovský terč na zádech, který s sebou šéfování přináší. Ale řekl Gaelovi, že ho podpoří v odstranění předchozího bosse.“

„Co se stane potom, co Grigoriho lidi dostanou Gaela z Kolumbie?“ zeptal se Roman a vrátil konverzaci zpět k bezprostřední logistické noční můře.

„Půjdeme ho vyzvednout my,“ řekl Rurik tiše.

Jakmile mu ta slova opustila ústa, podíval se přímo na mě. Ten stoický, nedotknutelný mafiánský boss zmizel a zanechal za sebou muže, který v sobě nesl tichou, zranitelnou nejistotu. Viděla jsem ty nevyřčené otázky, jak mu plavou v tmavých očích. Byl k smrti vyděšený z toho, že ode mě žádá příliš. Nebyl si jistý, jestli jsem fyzicky či psychicky připravená podniknout nebezpečnou cestu na území kartelu, nebo jestli vůbec chci vstoupit hlouběji do stínů jeho světa, abych se setkala s tím děsivým mužem, který ho vychoval.

Udržovala jsem s ním oční kontakt a nechala ticho protáhnout přesně tak dlouho, aby se začal potit.

„Půjdou ho vyzvednout všichni?“ zeptala jsem se. Už jsem znala odpověď, ale chtěla jsem si s ním zahrát.