POHLED KAELIE

Vzduch v otcově pracovně byl prosycen pachem starého pergamenu, hořícího vosku a vznášející se hrozby války. V pruzích slunečního světla, které proudilo vysokými okny, tančil prach, ale denní teplo ke mně nedosáhlo. Můj otec, král Eldorie, stál za svým masivním dubovým stolem. Klouby prstů se opíral o rozlehlou mapu našeho království a oči upíral do mých.

"Provdáš se za krále Dravena," řekl.

Ta slova dopadla do tiché místnosti jako kámen. Dech se mi zadrhl v hrdle. Už jen to jméno působilo jako kletba, jako chladná tíha, která mi ztěžkla na hrudi. Zírala jsem na něj, čekala na pointu, čekala, až se mu na tvář vrátí známé teplo jeho úsměvu. Jeho tvář však zůstala nehybnou maskou královské povinnosti.

"Tati, to si děláš legraci, že?" Vynutila jsem si suchý smích, ačkoli se mi začaly třást ruce. "Proč bych si kdy brala krále Dravena?"

Král Draven byl náš nepřítel. Byl nebezpečný. Byl nemilosrdný. Nikdy jsem neviděla jeho tvář, ale zámeckými chodbami se rozléhaly děsivé historky. Služebné si šuškaly o králi, který vládne svým zemím železnou pěstí a má ledové srdce. Nezanechával za sebou nic než popel a krev.

"Nemohu si Dravena vzít," řekla jsem hlasem zhrublým narůstajícím zoufalstvím. "Neteď. Nikdy."

"V této záležitosti nemáš na výběr," prohlásil otec. Jeho tón nepřipouštěl žádné námitky. "Mé rozhodnutí je konečné. Nežádám tě o svolení, Kaelio. Dávám ti přímý rozkaz."

"Ale tati, nemůžu uvěřit, že jsi ochoten mě obětovat takovému netvorovi!" Udělala jsem krok vpřed a dlaněmi plácla o okraj jeho stolu. "Jak bys mohl? Jsem tvoje dcera. Proč se ke mně takhle chováš?"

Můj otec ani neucukl. Můj nekompromisní pohled opětoval ztvrdlým zíráním. "Tady nejde o tebe, Kaelio. Jde o náš národ. Jde o Eldorii a o náš lid. Pokud to znamená, že musím obětovat jednoho člověka pro vyšší dobro ostatních, udělám to. I kdyby ten člověk byl má vlastní krev."

"Ale tati—"

"Jsi princezna," přerušil mě a zvýšil hlas. "Měla bys vědět, že máš povinnost vůči svému lidu. To je cena, kterou musí královská rodina zaplatit. Nežijeme pro sebe. Žijeme pro království. Prosím tě, abys pochopila, že právě teď tě tvůj národ potřebuje."

Zírala jsem na muže, který stál naproti mně. Vypadal jako můj otec, ale mluvil jako cizinec. Mé dětské sny o manželství postaveném na lásce, o nalezení partnera, který by mě bral jako sobě rovnou, zemřely přímo v této místnosti. Ta fantazie se pod jeho neúprosným pohledem roztříštila na milion ostrých kousků. Přála jsem si být jen obyčejnou dívkou. Možná bych pak mohla žít svůj život tak, jak jsem chtěla, svobodná od dusivých řetězů této koruny.

"Potřebuji trochu času, abych si to promyslela," zašeptala jsem, otočila se na podpatku a zamířila k těžkým dřevěným dveřím.

"Čas je luxus, který nemáme!" křikl za mnou. "Musí to být rychlé, Kaelio! Draven nás neušetří, pokud toto spojenectví neuzavřeme!"

Zavřela jsem za sebou dveře a odřízla tak jeho varování. Stáhla jsem se do svých komnat, mé boty klapaly o kamennou podlahu chodby. V hrdle se mi zvedl těžký vzlyk a dusil můj dech, ale potlačila jsem ho. Spolkla jsem hořkou pachuť zrady. Slzy byly slabostí, kterou jsem si nemohla dovolit. Slzy byly luxusem pro dívku, která ještě měla nějakou budoucnost. Nebudu plakat. Pláč by nic nezměnil.

Pokud jsem měla být prodána netvorovi jako kus dobytka, chtěla jsem mít alespoň jednu poslední noc svobody. Odmítla jsem sedět ve svém pokoji a čekat na svůj konec.

Rozrazila jsem dveře svých komnat a okamžitě se otočila zpět. "Mirel!" zavolala jsem.

Mirel přiběhla chodbou, zástěra za ní povlávala. Byla to má osobní služebná, ale co bylo důležitější, byla to má jediná opravdová přítelkyně. Vyrostly jsme spolu, už jako malé holčičky jsme si v zámeckých zahradách sdílely tajemství.

"Pojď, Mirel," řekla jsem a popadla ji za zápěstí. "Jdeme ven."

"Ale vaše výsosti..." začala s očima rozšířenýma panikou.

"Neříkej mi tak. Jsme nejlepší kamarádky."

"Dobře, princezno," opravila se a pátravě se mi zadívala do tváře. "Jsi v pořádku?"

Už to věděla. Služebnictvo vědělo vždycky všechno dřív, než byla učiněna oficiální oznámení. Věděla o mém nadcházejícím sňatku s Dravenem.

"Jsem v pořádku," řekla jsem a donutila se k úsměvu, který nedosáhl k mým očím. "Nemusíš si o mě dělat starosti. Tak pojď, půjdeme se trochu pobavit." Táhla jsem ji dolů po schodišti pro služebnictvo a zamířila rovnou ke stájím.

"Víš, jsi zvláštní," poznamenala Mirel a snažila se držet krok s mými dlouhými kroky. "Kdyby na tvém místě byla jakákoli jiná princezna, právě by plakala ve své posteli. Ale ty se chceš prostě bavit."

"Já nejsem jako ostatní dívky, Mirel," připomněla jsem jí, když jsme rozrazily těžké dveře stájí. Vzduch naplnila vůně sena a vlhké hlíny. "Proč bych se měla trápit a brečet, když to nic nezmění? Místo oplakávání osudu, kterému nemohu uniknout, se raději půjdu bavit."

"Jsi blázen, princezno," zamumlala si pod vousy.

Vydala jsem ze sebe dutý smích. "Vezmeme si koně."

Na stájníka jsem nečekala. Sama jsem si osedlala koně, pohybovala se nacvičenou rychlostí a vyšvihla se do sedla. Mirel se vyškrábala na svou klisnu a stále si něco mumlala a stěžovala.

Vycválaly jsme z hradních bran a zamířily přímo do hustých, temných lesů, které obklopovaly panství. Noční vzduch byl svěží a kousavý. Vítr mě šlehal do tváře a cuchal mi vlasy. Na jeden krátký, prchavý okamžik působilo vzrušení z jízdy jako dočasný balzám na oheň, který mi hořel v duši. Poháněla jsem koně k větší rychlosti a ignorovala nebezpečí nerovného lesního terénu. Moji rodiče by zuřili, kdyby věděli, že jsem se vyplížila, ale mně to bylo jedno.

"Je to tu potmě nebezpečné!" křičela za mnou Mirel, její hlas sotva přehlušil dusot kopyt. "Musíme se vrátit!"

Ignorovala jsem její zoufalá varování a pobídla koně vpřed. "Brzy mě provdají!" zařvala jsem zpět přes rameno. "Tohle už možná nikdy nebudu moct udělat! Prostě buď zticha a jeď se mnou!"

Když viděla, že ji neposlechnu, konečně to vzdala a následovala mě. Mou tvrdohlavost znala až příliš dobře.

Jely jsme hluboko do srdce lesa, dokud ticho neprořízl zvuk tekoucí vody. Dojely jsme k odlehlému potoku, ukrytému před zvědavýma očima královského dvora hustými korunami prastarých stromů. Zatáhla jsem za otěže a seskočila z koně ještě předtím, než úplně zastavil.

"Ty jsi taková divoška!" křikla Mirel, když jsem se rozběhla rovnou k vodě.

Zasmála jsem se. V Eldorii platilo všeobecně známé pravidlo, že ženy by neměly brát do ruky zbraně ani se chovat jako muži. Já ale trávila roky tajným trénováním šermu na opuštěných nádvořích. Chodila jsem lovit do lesů, dokud otce nepřestalo bavit mě trestat a prostě nepřivřel oko. Tahle nespoutaná svoboda, špína za nehty a vítr ve vlasech, to byl můj skutečný domov.

Došla jsem na břeh potoka. Bez jediného zaváhání jsem ze sebe svlékla těžký královský oděv. Nechala jsem silný samet i svazující korzety spadnout na lesní půdu. Stála jsem nahá v chladném nočním vzduchu a třásla se, jak mi vánek klouzal po holé kůži. Připadalo mi to jako poslední akt vzdoru. Zoufalý způsob, jak si nárokovat vlastní tělo zpět, než bude předáno cizinci.

Skočila jsem rovnou do ledové vody.

Mrznoucí teplota šokovala můj organismus a smyla ze mě dusivou tíhu otcových slov.

"Jak můžeš plavat nahá?" zaječela Mirel ze břehu a zakryla si oči. "Jsi princezna! Co když tě někdo uvidí? Nikdy jsem nepotkala nikoho tak šíleného, jako jsi ty!"

"Pojď, Mirel!" šlapala jsem vodu a smála se jejímu pobouřenému výrazu. "Nebuď taková sucharka! Prostě vlez do vody!"

Mirel se rozhlédla po temném lese a očima těkala mezi stíny, aby se ujistila, že nás nikdo nepozoruje. Po chvilce váhání ze sebe svlékla své prosté šaty pro služebnictvo a s hlasitým šplouchnutím skočila do potoka.

Plavaly jsme dlouho. Nechaly jsme studenou vodu znecitlivět naše starosti, dokud měsíc nevystoupal vysoko na oblohu. Než jsme se osušily a oblékly, byla černočerná tma. V tichosti jsme dojely zpět k paláci a vplížily se dovnitř vchodem pro služebnictvo jako pár obyčejných zlodějek.

Po špičkách jsme prošly chodbou a vklouzly do mých komnat.

V okamžiku, kdy za námi těžké dveře zaklaply, prořízl tmu hlas.

"Kde jsi byla?"

Trhla jsem sebou. Mirel lapla po dechu a ustoupila o krok za mě.

Má matka, královna, seděla v rohovém křesle. Do mých komnat nikdy nechodila. Vždy pro mě poslala služebnou.

Horečně jsem přemýšlela nad nějakou uvěřitelnou výmluvou. Nemohla jsem jí říct, že jsem se vyplížila ven a nahá plavala v lese. Podívala jsem se na Mirel, ale má přítelkyně byla ztuhlá hrůzou.

"Vím, že ses zase vyplížila," řekla matka a vstoupila do světla svíček. Její hlas byl ostrý, poháněný skutečným strachem. "Jak můžeš být tak neopatrná? Co kdyby se ti něco stalo? Co kdyby tě v lese zajali Dravenovi průzkumníci?" Obrátila svůj zuřivý pohled na mou služebnou. "A ty. Ty máš princezně v tomhle plížení zabránit. Jak jsi mohla takové chování podporovat?"

Viděla jsem, jak matce v očích plane zuřivost. Okamžitě jsem vykročila vpřed a postavila se mezi ni a svou nejlepší kamarádku.

"Není to její chyba," řekla jsem a stála si za svým. "Je to moje chyba. Donutila jsem ji, aby šla se mnou. Byla proti, ale nedala jsem jí na vybranou."

Matka na mě zírala a hruď se jí zvedala doznívající panikou. Ale když mi pohlédla do očí, její hněv pomalu vyprchal. Povzdechla si, byl to dlouhý, vyčerpaný zvuk. Znala mou tvrdohlavost. Věděla, že jakmile si něco vezmu do hlavy, nikdo mi špatný nápad nevymluví.

"Jsi tak lehkomyslná," zamumlala. Natáhla ruku a hravě mě zatahala za ucho, neschopná na mě mou poslední noc doma dál zuřit.

Následujícího rána smylo chladné denní světlo i zbývající iluze o mé svobodě. Rozhodnutí se v mé mysli upevnilo. Včerejší noční vzpoura se zdála být jen vzdáleným snem.

Kráčela jsem zpátky kamennými chodbami a vešla do otcových komnat. Stráže za mnou zavřely dveře a nechaly nás v tiché místnosti o samotě. Srdce mi v hrudi ztěžklo jako kus olova.

Otec vzhlédl od stolu. "Kaelio. Přemýšlela jsi o tom? Rozhodla ses?"

Stála jsem rovně, bradu zvednutou. Neukážu mu svůj strach. "Rozhodla jsem se, tati. Provdám se za krále Dravena."

Přestal se hýbat. Dlouhou chvíli se na mě díval, než se mu na rtech mihl smutný, provinilý úsměv. Maska nekompromisního krále spadla a odhalila unaveného otce.

"Je mi to líto, Kaelio," řekl tiše. "Musím si vybrat národ před vlastním dítětem."

"To je v pořádku, tati," odpověděla jsem, ačkoli mi ta slova chutnala jako popel. "Jsi král. Někdy musíš dělat těžká rozhodnutí. Nemusíš se cítit provinile. Chápu břímě tvé koruny."

"Děkuji ti," zamumlal, obešel stůl a jemně mě pohladil po vlasech.

Podívala jsem se na mapu na jeho stole a očima přejížděla hranice Eldorie a Drakenfordu. Odpočítávání do konce mého života coby Kaelie z Eldorie oficiálně začalo.

Stáhl ruku z mých vlasů. Udělal krok zpět a jeho poslední slova zpečetila můj osud.

"Musíš si připravit věci, Kaelio. Pozítří odjíždíš do Drakenfordu."