Svižný podzimní vítr zaškubal těžkými dřevěnými dveřmi lamarské školy, když poslední ze žáků vyběhl na víkend. Cora zhluboka vydechla a s pohledem upřeným na vířící podzimní listí, které se hromadilo na verandě, sáhla pro smeták ukrytý v přístěnku na úklid. Potřebovala zamést podlahu a uhasit oheň v krbu, než se bude moci vydat domů.

Poslední tři týdny ji vyčerpaly. Zdálo se, že čím chladnější vzduch nad Missouri vál, tím více zamrzaly mozky jejích studentů a s klesající teplotou se snižovala i jejich schopnost udržet pozornost. V místnosti byl těžce cítit prach z křídy a vůně vlhké vlny. Ale dnešek přinesl obrovské a vzácné vítězství. Jeden z jejích nejzarputilejších chlapců konečně pochopil násobilku. Jeho obličej se rozzářil, když mu čísla cvakla na správné místo, a dal Coře jiskřičku uspokojení, která ji dovedla až ke světskému úkolu, jako je zametání.

Táhnouc smeták po zaprášených podlahových prknech, shrnula suché bláto a zmuchlané papíry na úhlednou hromádku. Jak pracovala v tiché místnosti, myšlenky jí uletěly ze známých zdí tohoto dobře zavedeného města. Návštěva hřbitova a zjištění statečnosti její jmenovkyně jí pořád ještě rezonovalo hrudníkem. Přistihla se, že si představuje úplně jinou školu – usazenou na okraji nezkrotného pohraničí, snad někde v drsném teritoriu Montany nebo pod nekonečným sluncem Kalifornie.

Jaké by to bylo vyučovat tam, kde se svět zdál obrovský a nespoutaný? Slýchávala by zpoza školních oken ozvěny výstřelů v kteroukoliv denní dobu? Musela by na cestu domů držet v ruce bambitku, nebo se spoléhat na nějaký drsný doprovod, který by ji provedl nerozvinutými, rozbahněnými ulicemi? Už jen tahle samotná myšlenka jí hnala mráz po zádech. Na Západě bylo možné cokoli.

Zatímco metla špínu na kovovou lopatku, tahle fantazie se drtivě střetla s pohodlnou realitou jejího vlastního života. Představila si máminu horkou, pomalu pečenou pečeni, jež na ni čekala na jídelním stole. Vybavilo se jí bezpečí zapuštěné hluboko v rodinném solidním, dvoupodlažním cihlovém domě u jejích prarodičů, jehož tlusté zdi zadržovaly i kousavý vítr a všechny zrádné nebezpečnosti divočiny. Vyměnit tuto jistotu za nuznou chaloupku v nové osadě se zdálo jako obrovský risk. Slyšela už zkazky – řada pohraničních školních pozic nezajišťovala paní učitelce ani slušný domov.

„Zase fantazíruješ, Coro Hawkinsová,“ zamumlala si pro sebe. Hlas přerušil ticho prázdné místnosti. Obsah lopatky vyklopila do koše u dveří. Nebyl ještě plný, a tak ho nechala na pondělí. Pak vzala těžký železný pohrabáč a přesunula zbylá polínka v krbu. Chtěla mít jistotu, že řeřavé uhlíky skutečně uhasly, aby tato dřevěná budova do konce víkendu nelehla popelem.

Cora zarovnala křivé dřevěné lavice, seřadila do hraničky několik zaběhlých břidlicových tabulek a sáhla po svém cínovém obědníku. Pevně se obalila přes ramena mohutnou vlněnou šálou, obrněla se tak proti mrazivému říjnovému větru a vykročila do odpoledního chladu. Žádné známkování. Žádné plánování učebních lekcí. Čekalo ji pár dní volna a hodlala si užít každičkou vteřinu.

Její boty křupaly po blátivé, mrazem zatuhlé vozovce. Město Lamar budilo dojem naprostého ticha, jako kdyby se už připravovalo na víkend. Nedostala se daleko, když se před ní skrze zvířený prach zhmotnil všem dobře známý obrys.

Tobias Mercer řídil svého koně po opačné straně ulice. Měl na sobě silný plátěný kabát a na odražení zimy si klobouk stáhnul nízko nad uši. Uplynuly už týdny od doby, kdy s ním Cora mluvila naposledy, ale i z této vzdálenosti z něj dokázala vyčíst patetický, ublížený výraz ve tváři. Koukal na ni jako chlap léčící si zlomené srdce.

Cora potlačila těžký vzdech a v břiše se jí hrůzou vytvořil pevný uzel. Nikdy Tobymu nechtěla ublížit, ale v hlavě jí hlasitě vyzváněly matčiny rady. Proč v něm vzbuzovat falešnou naději? Proč se tvářit, že zrovna jim se naskýtá šance, když jí instinkty říkaly naprosto jasně, že zrovna on pro ni v životě není ten pravý?

Toby přitáhl otěže a dovedl svou klisnu Riveru do stání přesně proti ní. Jejímu pohledu už nenabídl onen obvyklý horlivý škleb.

Cora ze sebe vytlačila zdvořilý úsměv, zatínala prsty pevně kolem obědníku. „Dobré odpoledne, Toby,“ zvolala a popošla kousek blíž k okraji cesty. „Zavítal jsi zas do města na návštěvu prodejny se smíšeným zbožím?“

„Nikoliv, slečno,“ zněla odpověď. Jeho hlas zněl dutě, tělo nesl tak strnule. Shora se na ni upíral s tím samým mizerným, skličujícím pohledem. „Stavil jsem se v bance, potřeboval jsem si popovídat s tvým tátou.“

Cořin úsměv pohasínal. Se skepsí na něj povytáhla obočí. „Opravdu?“

„Ano, slečno.“

Z nenadálé oficiality ji to okamžitě zastihlo nepřipravenou. *Slečno?* Od kdy ji Toby Mercer nazýval slečnou?

Zatímco si stihla položit tuto otázku, ukázal muže u ní na to prázdné místo na sedadle jeho vozu. „Směl bych tě svézt k domovu?“

Naklonila hlavu, propíchávala očima rýsující se tuhou konturu brady. Pochybnosti po jejích zádech vysílaly nepříjemné mravenčení. Cora si byla vědoma, že on by jejím jménem k ničemu takovému nesliboval, nicméně odmítnout projížďku v tuhle chvíli by celou tuhle nelehkou situaci akorát vystupňovalo do krajností. Zrovna tak se i jí hodí vyslechnout si ten zbytek, pro nějž si sem pro ni dnes přišel.

„Dobře,“ řekla a udržela si neutrální tón. V krátké projížďce městem neviděla žádnou bezprostřední hrozbu.

Toby slezl ze strany řidiče a nabídl jí ruku v rukavici, aby jí pomohl nahoru. Cora ji krátce přijala a vyhoupla se na sedadlo vozu. River zařehtala a dupla kopytem do chladné země, což byla ostrá připomínka, že tahle polovina října chladem a krutostí nešetří. Cora se posunula na samotný okraj dřevěné lavičky jen do té dálky bez toho, že by na sebe strhla jakékoli neúprosné proklouznutí z vozu. Nechala za sebou velmi obsáhlou prázdnotu mezi nimi.

Toby obešel vůz, vylezl nahoru a usadil se na své místo. Krátce práskl koženými otěžemi. Vzhledem k tomu, že původně mířil opačným směrem, musel navést River do širokého oblouku a obrátit vůz zpět směrem, kterým Cora právě šla.

Cesta započala v naprosto dusivém tichu. Rachocení kol vozu a klapot koňských kopyt poskytovaly jediné krytí pro narůstající napětí. Cora zírala upřeně na cestu před sebou, studený vítr ji štípal do tváří a s každou vteřinou se cítila více jako v pasti.

Konečně, když se srovnali na cestu směrem k její ulici, si Toby odkašlal.

„Tvůj tatínek řekl to samé, co minule,“ začal Toby hrubým hlasem. „Řekl, že to záleží na tobě.“

Cora se na něj ani nepodívala a nechala zrak upřený k obzoru.

„S ohledem na to, jak ses mi vyhýbala, mi už ale došlo, že odpověď vlastně mám,“ pokračoval Toby a drsnou slupkou mu probleskla bolest. „Došlo mi, že o dvoření se mi nemáš zájem, Coro Hawkinsová. Ale chtěl jsem si bejt jistej, že se nepletu. Protože to s tebou nehodlám jen tak vzdát, aniž bych to slyšel z tvých vlastních úst.“

Cořin žaludek se zkroutil do pevného uzlu, jenž odrážel tu hrůzu, kterou pociťovala naposledy, když ji kvůli trávení společného času zahnal do úzkých. Přesunula pohled z cesty na profil jeho ošlehané tváře. Na prchavou, zbabělou vteřinu zvažovala jít tou lehčí cestou. Možná by měla prostě říct ano. Možná, když s ním půjde na jednu nebo dvě procházky, on sám přijde na to, že se k sobě absolutně nehodí. Ušetřilo by jí to tuhle bezprostřední konfrontaci.

Ta myšlenka se ale vypařila stejně rychle, jako se objevila. Co když si bude myslet opak? Co když taková schůzka ze soucitu jen přiživí to jeho pobláznění? Jestli už teď věřil tomu, že jsou pro sebe stvořeni, vymotat se z toho by se pak stalo dokonalou noční můrou.

Toby otočil hlavu a jeho tmavě hnědé oči se na ni upřely. Samotná váha jeho očekávání jí tlačila na tvář. Už se nemohla schovávat v tichu. Musela to utnout, jasně a provždycky.

„Poslouchej, Toby,“ začala Cora s hlasem pevným i přes to, že se jí splašil tep. „Myslím, že jsem tě vždycky brala spíš jako kamaráda než... cokoliv jiného.“

Toby sevřel otěže pevněji, až mu zbělely klouby. „Ale mohli bychom bejt něčím víc, Coro. Nemůžeš to vědět, dokud to se mnou nezkusíš.“

Znělo to jako férový argument u zoufalého muže, ale Cora už to teď měla v hlavě srovnané. Nepotřebovala žádný test na to, aby poznala, že mezi nimi není žádná chemie, že v ní nezapaloval onen hraničářský plamen, o kterém tam tehdy celé dopoledne snila.

„Toby...“ pokusila se vpadnout mu do řeči se snahou o zjemňující tón pro ulehčení tohohle pádu.

Přerušil ji a jeho chování se změnilo z patetického na tvrdé.

„Máš snad vyhlídnutýho někoho jinýho, Coro?“