„Chci říct přesně to, že váš tatínek Harlanovy muže zastřelil,“ potvrdila Lenora, její hlas zněl klidně napříč šustícím podzimním listím.

Tato bezostyšná slova utkvěla v ostrém vzduchu nad rybníkem. Cora sledovala, jak se jediný hnědý list odděluje z dubové větve, snáší se na hladinu a narušuje její odraz. Snažila se smířit představu svého otce – trpělivého a laskavého muže, který ji učil číst – s mužem, který stojí nad krvácejícími těly s dýmajícím revolverem v ruce. Napětí, jež jí svíralo hruď, se pomalu měnilo ve studený a tíživý úžas.

„Když se usadil prach,“ pokračovala Lenora a upírala pohled na vzdálenou linii stromů, „pomohli jsme lidem z města ten nepořádek uklidit a začít znovu. Nakonec jsme se přestěhovali zpátky na farmu, kde jsme vás dvě holčičky vychovávali, dokud jsme se nemuseli vrátit sem a postarat se o babičku a dědečka. Když Bessie zemřela, potřebovali někoho. Neviděla jsem smysl v najímání pomoci zvenčí, když jsem tu práci mohla dělat sama. Kromě toho mi chyběli. Rodina znamená pro mě i pro vašeho otce všechno.“

Dívky vstřebávaly těžkou historii, která jim seděla přímo před očima. Cora přemítala o ohromném rozsahu toho, co její rodiče společně přežili. Jejich pouto bylo zoceleno v ohni kulek a krve. Avšak ve vyprávění zůstávala křiklavá mezera.

„Ale mami,“ naléhala Cora a lehce přimhouřila oči. „Vlastně jsi vůbec neřekla, co se stalo s Harlanem Bennettem. Lidé ve městě si sice šeptají, ale zdá se, že nikdo pravdu nezná. Myslím, že ty ano.“

Lenora ztuhla. Tváří jí přelétl stín a její oči ztvrdly na nečitelné. Uhladila si rukama sukni, což byl záměrný zdržovací manévr. „To není něco, o čem bychom chtěli mluvit, Corie. Musíš si pamatovat, že Harlan byl synovec tvého strýčka Gideona, stejně jako je tvůj tatínek synovec tety Beatrice. Byly to temné časy. Mnoho rodin se tehdy rozdělilo napolovic a nakreslilo v prachu jasnou čáru. Někdo bojoval za Unii a jiný jezdil s rebely.“

Cora pomalu přikývla. Matka jí odpověděla na otázku, aniž by pronesla jediný explicitní detail. Ta narážka visela v prostoru mezi nimi, těžká a násilná. Harlan našel temný a brutální konec, a její otec ho zosnoval. Těžce polkla a rozhodla se schovat si zbývající otázky pro otce. Jelikož si už dala dohromady většinu téhle krvavé skládačky, možná by jí on nakonec byl ochoten říct i zbytek.

„Vy dva s tatínkem jste měli opravdu lásku jednu z milionu, že jo?“ zeptala se Nora. Hlas se jí lámal a rukou si mnula slzící oči.

„Měli. A pořád máme.“ Matčinu tvář proměnila teplá záře, která odehnala stíny války.

Cora ucítila v hrudi ostré bodnutí závisti. Sledovala ten zářivý výraz a pochybovala, že se její vlastní tvář někdy takhle rozzáří už jen při zmínce mužského jména.

„Přesně takhle to cítím k Charliemu,“ řekla Nora a hřbetem ruky si osušila tváře. „I když jsme o sebe nemuseli bojovat, přežívat válku nebo něco podobného. Přesto si myslím, že bychom to přežili. Stejně jako ty a tati.“

„Buď vděčná, že jsi to nemusela zjišťovat, zlato.“ Lenora se naklonila a jemně setřela zatoulanou slzu z Nořiny čelisti. „Muži jako tvůj otec a Charlieho otec bojovali, aby vaše generace tohle břemeno nemusela nést. Lidé jako Theron položili životy za to, v co věřili, i když jsme stáli na opačných stranách barikády.“

„Bojoval Theron za otroctví, mami?“ zeptala se Cora. Život v hraničním státě, jakým bylo Missouri, znamenal, že jizvy této instituce byly všude stále viditelné, ačkoli Bennettovi na své půdě nikdy otroky neměli.

„Ne,“ řekla Lenora a zavrtěla hlavou. „Theron bojoval za práva států. Skálopevně věřil, že se federální vláda nemá co plést do individuálních zákonů každého ze států.“

„A tatínek bojoval za osvobození otroků?“ zeptala se Nora a slzy jí v chladném vánku usychaly.

„Zčásti. Ale hlavně vstoupil tvůj otec do války, aby zastavil gerilové oddíly, které se proháněly zdejším regionem. Ti muži drancovali celá města. Chtěl proti nim bojovat. Asi si myslel, že kdyby Konfederace padla, tihle plenitelé by ztratili pevnou půdu pod nohama a museli by se svými nájezdy přestat.“

„To pro tebe muselo být mučivé,“ řekla Cora a obdařila matku malým, soucitným úsměvem. „Mít na obou stranách války někoho, koho jsi milovala.“

„To bylo. Ale nebyla jsem sama.“ Lenora si dlouze a těžce povzdechla a odhrnula si zatoulanou loknu tmavých vlasů z tváře. „Nespočet rodin to rozervalo na kusy. Modlím se, aby se nic takového naší zemi už nikdy nestalo. Byla to hrozná a krvavá doba.“

„V některých oblastech to teď není o moc lepší,“ namítla Nora. „Pořád tam jsou plenitelé. Jen už nevláčí žádnou vlajku.“

Cořina mysl se rozběhla zpátky k rozhovoru s jejím otcem, který vedli o něco dřív. Nora měla pravdu. Stále existovaly obrovské, nezákonné končiny, divoká místa nedotčená uhlazeností civilizace. Divoká část Cory tam hladově toužila vyrazit, aby spatřila rozlehlé pláně a drsné pohraničí. Realita takového života však nesla obrovskou daň. Její matka musela barikádovat dveře a bránit domov proti ozbrojeným vetřelcům s puškou v rukou.

Dokázala by to Cora taky?

Její otec se mohl pochlubit naprosto neomylnou muškou a odmítal nechat své dcery vyrůstat bezbranné. Začal je učit střílet v okamžiku, kdy dokázaly stát dost vysoko, aby zapřely pažbu do ramen. Znala chladnou váhu kovu, ostrou vůni střelného prachu a ráz po zpětném kopnutí zbraně. Přesto však nikdy neobrátila hlaveň proti žádnému živému tvoru, dokonce ani proti divokému krocanovi na večeři. Nedokázala si představit, že by namířila zbraň na jinou lidskou bytost a vzala jí život. Ale tam venku, na nezkrocených okrajích Západu, si to okolnosti mohly vyžádat. Kdyby stála tváří v tvář člověku jako Harlan Bennett, našla by odvahu zmáčknout spoušť?

„Tady u nás si s něčím takovým nemusíme dělat starosti,“ řekla Lenora s odmítavým a ujišťujícím úsměvem. „Tak, teď už se musíme vrátit. Babičce a dědečkovi určitě už chybíme.“

Stavili se u nich v domě ujistit se, že prarodiče mají vše potřebné, než se vydají na farmu, ale Cora souhlasila, že by je neměli nechávat samotné moc dlouho. Babičce dělala chůze v dnešní době problémy a dědečka stále trápilo rameno od kulky, kterou dostal před více než dvaceti lety. Lenora je nenechávala o samotě déle než na několik hodin.

Všechny tři ženy se postavily a protahovaly ztuhlost ze zad. Cora oprášila hlínu ze sukně a ještě jednou se naposledy rozhlédla na tichý rybník, uvažujíc, jestli sem do těchto odlehlých míst ještě někdy zavítá. Návštěva hřbitova rozvířila duchy, o jejichž existenci neměla tušení. Vybavila si náhrobek Therona Bennetta a zajímalo ji, jak by se pohnula historie, kdyby zůstal naživu. Vzala by si ho její matka namísto otce? Nebo kdyby si Hirama přesto vzala, byla by propast v rodině natolik hluboká, že by teta Beatrice natrvalo zpřetrhala všechny vazby?

Když se k vodě obrátily zády a kráčely k domu, jejich boty křupaly v napadaném listí, Nora se ozvala. „Jednoho dne nám musíš o Hattie povědět úplně všechno.“

„Ano, jednoho dne vám to řeknu,“ zašeptala Lenora a v očích se jí objevila něha. „Byla to moc milá mladá žena.“

„Proč jsi tedy Coru nepojmenovala po ní?“ zeptala se Nora.

„Protože Cora se narodila přesně ve chvíli, kdy Bessie onemocněla, a já jí slíbila, že po ní dítě pojmenuju,“ vysvětlila Lenora a během chůze oběma svým dcerám položila hřejivou ruku na ramena. „Bessie toho pro mě tolik udělala. Jela se mnou tenkrát do Springfieldu, když jsem se tam vydala zjistit, co je s tvým tátou a Theronem. Nakráčela přímo do toho chaosu. Bez Bessie nevím, jestli bych to vůbec přežila.“

Cora zamrkala a ta slova jí zaznívala v mysli. Celý život nenáviděla své prostřední jméno. Pro její uši vždy vyvolávalo obraz křehké a shrbené staré babičky pletoucí u ohně. Chyběla mu elegance těch jmen, které nosily její vrstevnice. Ale slyšet pravdu, která za tím vězela, všechno změnilo.

Cora Bessie Hawkinsová.

Převalovala si tohle jméno ve svých myšlenkách. Patřilo ženě, která se vrhla přímo do centra masakru po proběhlé bitvě, aby ochránila ty, na kterých jí záleželo. Toto jméno znamenalo pevnou, neotřesitelnou loajalitu a hraničářskou odvahu. Když skrze podzimní listí prokoukl známý cihlový komín domu jejích prarodičů, v hrudi se jí usadila neklidná bolest. Hladila hrubou látku své sukně a cítila, jak se záchvěv hluboké inspirace mísí s ostrými pochybnostmi. Nosila jméno hrdinky, ale nosila v sobě ten stejný plamen? A co víc, zajímalo ji, jestli někdy vykročí za bezpečné hranice Missouri a udělá v životě cokoliv, co bude natolik statečné nebo natolik hodné toho, aby bylo po ní pojmenováno dítě.