Pohled Rhey

Velkolepý taneční sál mě dusí. Stojím strnule poblíž masivního křišťálového sloupu, nehty zabořené do dlaní, a sleduji výjev, který mi tříští svět. Dnešek měl být tím dnem. Dnes jsme měli s mým osudovým druhem, Declanem, oznámit naše zasnoubení.

Místo toho jsem nucena stát ve stínech a dívat se, jak líbá jinou ženu.

Jeho ruce svírají pas Aurelie Vanceové a tisknou ji těsně k němu. Její paže ho ovíjejí kolem ramen a líbají se s odpornou vášní přímo uprostřed tanečního parketu. Pouto druhů, které mě s Declanem spojuje, mi v hrudi křičí; je to drásající, palčivá agónie, kvůli níž stěží popadám dech.

Přesně vím, proč to dělá. Před pár měsíci zemřel na bojišti Alfa naší smečky. Jeho smrt zanechala obrovské mocenské vakuum, které uvrhlo smečku do chaosu, zatímco se kandidáti prali o titul. Declan touží po pozici Alfy víc než po čemkoli jiném. Víc než po mně.

Chladnokrevně si vybral Aurelii, aby si zajistil vládu. Je dcerou Silase Vance, nejmocnějšího lykanského předsedy na světě. Lykani ze stínů ovládají populaci vlkodlaků. Silas Vance má dostatek moci a vlivu na to, aby sám jmenoval novým Alfou kohokoli. Declan si to spočítal. Život po boku své osudové družky, nebo absolutní moc s dcerou předsedy.

Vybral si.

Ve snaze uniknout oslepující bolesti našeho pouta se stahuji k masivnímu mramorovému baru v rohu místnosti. Hudba je příliš hlasitá, štěbetání příliš ostré.

„Dám si whiskey a pro dámu martini.“

Přímo vedle mě zaduní hluboký, autoritativní hlas. Ten zvuk vibruje vzduchem a vyžaduje okamžitou poslušnost. Barman spěchá, aby objednávku vyřídil.

Pohlédnu doprava. Stojí tam vysoký muž v temném obleku šitém na míru. V tlumeném osvětlení baru mu nevidím jasně do tváře, ale jeho přítomnost je impozantní, hutná syrovou mocí.

„Je to budoucí nevěsta, nebo budoucí ženich, kdo vás uvrhl do tak chmurné nálady?“ ptá se hladkým tónem, v němž zaznívá náznak pobavení.

„Prostě nemám ráda večírky,“ lžu a nespouštím oči z barmana.

„Já také ne,“ zamumlá cizinec. Přenese váhu a opře se o pult. „Jsem tu z čiré povinnosti.“

Barman přede mě posune sklenici se studeným martini. Popadnu ji a okamžitě si zhluboka loknu. Alkohol mě pálí v krku. Povzdechnu si a čekám, až likér otupí tu neúprosnou, bodavou bolest v hrudi. Pokaždé, když si představím Declanovy ústa na těch Aureliiných, zlomí se další kousek mé duše. Dva roky spolu. Značka na mém krku. Znamenalo to pro něj vůbec něco?

Položím prázdnou sklenici. „Děkuji za pití.“

Otočím se, abych z té zdrcující konverzace uprchla. Potřebuji z téhle místnosti vypadnout, než se zhroutím. Ale jak sklouzávám z vysoké stoličky, jemné hedvábí mé halenky se prudce zachytí o zubatou hranu pod pultem.

Přes hudbu se ozve hlasité trhnutí. Látka se roztrhne.

Ztrácím rovnováhu. Podpatek se mi zachytí o mosaznou opěrku a já padám dozadu. Gravitace mě strhává dolů, pevně zavřu oči a připravuji se na tvrdý náraz o mramorovou podlahu.

Ten však nepřijde.

Uprostřed pádu mě lehce zachytí silné, hustě svalnaté paže. Náraz mi vyrazí dech z plic, ale stisk je pevný jako skála. Otevřu oči a pohlédnu vzhůru. Dech se mi zadrhne v krku.

Muž, který mě drží, je zničujícím způsobem pohledný. Podpírá mou váhu, jako bych nic nevážila, a jeho široká hruď se mi pevně opírá o záda. Na pravé tváři se mu objeví výrazný, roztomilý dolíček, jak se mu po rtech rozlévá pomalý úsměv.

„Madam, to do mě takhle padáte vždycky?“ dobírá si mě a v tmavých očích mu jiskří rošťáctví.

Zírám na ten dolíček a v hlavě mi hučí. „Vy jste ale vtipálek, že?“

Jeho úsměv se rozšíří. Pak mu pohled sklouzne na mou hruď a úsměv rychle vystřídá zamračení. Sleduji jeho pohled. Moje halenka je zničená, na boku roztržená a odhaluje krajku podprsenky.

„Dovolte mi vzít vás nahoru do mého exkluzivního VIP apartmá,“ říká a jeho hluboký hlas mi vysílá po zádech zvláštní mrazení.

„Cože?“ hlesnu a srdce mi poskočí.

„Vaše košile je zničená. Nahoře v apartmá mám náhradní, kterou si můžete vzít,“ vysvětluje a nespouští ze mě oči.

Zamrkám; můj mozek se přes opar alkoholu a zlomené srdce těžce snaží jeho nabídku zpracovat. Jeho vzhled je hříšný, rozptylující. „Ach. Dobře. Děkuji.“

Kývne na barmana, aniž by ode mě odvrátil zrak. „Napište naše pití na mé apartmá.“

„Jistě, pane.“

Odvádí mě od baru a provádí mě davem. Nastoupíme do soukromého výtahu. Z jeho těla sálá ohromné množství tepla a zavalí mě svěží mátová vůně. Moje vlčice, která celou noc v agónii kňučela, najednou utichne. Je to, jako by pouhá blízkost tohoto muže přebíjela agónii mého zpřetrhaného pouta druhů.

Těžké dřevěné dveře VIP apartmá za námi zaklapnou a uzavřou nás v tichém luxusu.

„Sundejte si košili,“ přikáže a jeho tón se změní v něco temnějšího. Přejde přes plyšový koberec k velké šatní skříni.

„Prosím?“ písknu a překřížím si paže na hrudi.

Ohlédne se přes rameno. „Abyste si mohla obléct tu čistou.“

„Jasně,“ vydechnu.

Popadnu roztrhané hedvábí a přetáhnu si ho přes hlavu. Zničenou látku odhodím na nedalekou židli a horní polovinu těla nechám odhalenou jen v černé krajkové podprsence. Na holou kůži mi dýchne chladný vzduch apartmá.

Otočí se a v ruce drží čistou košili na knoflíčky.

V okamžiku, kdy mě uvidí, ztuhne. Jeho vysoká, impozantní postava strne. Jeho temné, hladové oči pomalu kloužou po mém odhaleném krku, prodlévají na dmoucích se prsou přetékajících přes krajkové košíčky podprsenky, až dolů k mému odhalenému břichu.

Hledím na něj a vnímám jeho ostrou linii čelisti, široká ramena, neúprosné sevření jeho úst. A pak mě to zjištění zasáhne jako fyzická rána do hrudi.

Tuhle tvář znám. Lykanská rodina dává přednost stínům před září reflektorů, ale viděla jsem jeho fotku ve složkách smečky.

Je to Silas Vance.

Nechvalně proslulý playboy, předseda lykanů.

Aureliin otec.

Declanův budoucí tchán.

„Jste to vy,“ vyhrknu a klopýtnu o krok dozadu.

Silas zvedne tmavé obočí a jeho pohled střelí vzhůru k mému. Hodí čistou košili na postel. „Vy mě znáte?“

„Vím o vás,“ upřesňuji a srdce mi buší do žeber.

Nakloní hlavu. Rty se mu zkřiví do pomalého, dravého úšklebku. Kráčí ke mně odměřenými, uvážlivými kroky jako predátor, který zahání svou kořist do kouta. Z čiré dominance, která z jeho těla sálá, se mi tají dech.

„A co o mně víte?“ ptá se a hlas mu klesne o oktávu.

„Jen to, co jsem slyšela,“ přiznávám a udělám další krok vzad.

„Povídejte.“

„Jste Silas Vance. Předseda lykanů.“ Ztěžka polknu, jak zády narazím na chladnou, pevnou stěnu apartmá. „Jste notorický playboy. Každý týden máte novou ženu a nikdy nespíte se stejnou ženou dvakrát.“

Zastaví se jen pár centimetrů ode mě. Opře se rukama o zeď vedle mé hlavy a uvězní mě. „Je to tak? Povídejte dál.“

Alkohol mi horkce proudí v žilách. Zdrcující agónie z Declanovy zrady mě znovu zasáhne. Declan si vybral Silasovu dceru. Declan mě odhodil kvůli moci. V břiše se mi vznítí rebelský, lehkomyslný oheň. Když si může dopřávat Declan, proč bych nemohla já?

Zvednu bradu a zkrátím tu malou vzdálenost mezi námi. „Vaše oči...“ zašeptám a zrakem přejíždím po jeho ostrých rysech. „Slyšela jsem, že jsou uhrančivé. Musím souhlasit.“

Silas znehybní, jeho dech se prohloubí. „Co dál?“

„Když se usmějete,“ zamumlám a nechám pohled sklouznout k jeho ústům, „udělá se vám na tváři tenhle roztomilý dolíček.“

Dívám se mu na rty.

Než stihnu říct další slovo, jeho ústa se srazí s mými.

Není na tom nic něžného. Ten polibek je zoufale hladový, majetnický a syrový. Jeho rty hltají ty mé a rozevírají mi čelisti. Jeho jazyk mi vnikne do úst a s panovačným žárem ochutnává každý můj kousek. Ta čistá síla mi úplně vymaže mysl.

Oplácím mu polibek se stejnou dychtivostí. Rukama mu vyjedu po hrudi a popadnu klopy jeho saka.

Silas zavrčí, je to hluboký, hrdelní zvuk. Jeho ruce mě chytí za pas, zvedne mé tělo z podlahy a tvrdě mě přitiskne ke zdi. Přebírá velení instinkt. Bezpečně oviňuji své holé nohy kolem jeho úzkého pasu a zamykám kotníky za jeho zády.

Jeho ústa opouštějí má, aby s otevřenými rty zanechávala horké polibky podél mé čelisti a citlivé kůže na krku. Tvrdě mi saje na tepně, což mi sešle příval tekutého žáru přímo do lůna.

Potřebuji ho víc. Mé prsty dychtivě tahají za jeho kravatu a uvolňují hedvábný uzel. Stáhnu mu sako ze širokých ramen a nechám ho spadnout na zem. Společně trháme knoflíky jeho košile. Přetáhne si ji přes hlavu a odhodí ji stranou.

Přitisknu dlaně naplocho k jeho odhalené hrudi. Zkoumám tvrdé valy jeho břišních svalů a vnímám nesmírný, palčivý žár jeho kůže. Svaly se mu pod mým dotekem napínají a poskakují.

Znovu mi zajme rty a líbá mě, až ztrácím dech. Jeho velké ruce mi sklouznou po hrudním koši a palci letmo zavadí o spodní stranu mých prsou.

Odtáhne se jen na tolik, aby se mi podíval do očí, hruď se mu zvedá. „Jsi si jistá, že to chceš?“ zachroptí.

„Ano,“ vydechnu hlasem zhrublým touhou. „Oba jsme svolní dospělí. Proč ne?“

Jeho oči ztemní nespoutanou touhou. Znovu se ponoří dovnitř, jeho ústa drtí má. Velkými rukama mi sáhne na záda, prsty přejíždějí po jemném ramínku podprsenky a nacházejí kovové zapínání.

Mým mozkem najednou projede ostré, zběsilé myšlenkové spojení.

‚Rheo! Prosím, pojď domů!‘

Hlas patří mé adoptivní matce. Její tón je protkán čirou, nefalšovanou panikou. Moje matka nikdy nepanikaří.

Zvuk jejího děsu mě zasáhne jako kbelík ledové vody. Omamný opar se v mžiku roztříští.

Vyjeknu a odtrhnu ústa od Silase. Okamžitě spustím nohy z jeho pasu, až mi chodidla dopadnou na podlahu. Tvrdě ho odstrčím za jeho odhalenou, svalnatou hruď.

„Přestaň,“ řeknu bez dechu a vymaním se z jeho sevření. „Musím jít.“

Silas o půl kroku ucouvne. Z hrdla se mu vydere temné, frustrované zavrčení. Z náhlého odmítnutí mu v očích bleskne zlost. Natáhne se a chytne mě za paži do svěráku, čímž mě zastaví v útěku ke dveřím.

„Nemám moc trpělivosti. Přestaň vtipkovat,“ vyštěkne a jeho dominantní aura vzplane.

„Moc se omlouvám,“ odpovím a moje vlastní panika stoupá. „Ale jsem si jistá, že máte spoustu jiných možností. Pusťte mě.“

Snažím se vytrhnout paži, ale jeho stisk je železný. Zíráme na sebe, zvedá se nám hruď. Připravuji se s ním bojovat, má vlčice cení zuby.

Silas mi hledí do zpanikařených očí. Hněv se z jeho tváře pomalu vytrácí a je nahrazen těžkým povzdechem. Pustí mou paži, sehne se a zvedne z postele čistou košili na knoflíčky.

Beze slova mi košili přetáhne přes hlavu. Jemná látka mi spadne na polonahé tělo a zakryje podprsenku a holé břicho. Oklopí mě jeho sytá, mátová vůně.

Neztrácím ani vteřinu. Otočím se a vyrazím z VIP apartmá sprintem směrem k výtahu.

Zběsilý běh zpět do mého domu mi splývá v jedno. S každým krokem se mi svírá hruď. Když konečně dorazím na přední verandu, rozrazím těžké dveře a vejdu dovnitř.

Okamžitě mě uvítá zvuk zlomeného vzlykání.

„Mami?“ zavolám, srdce mi buší v krku.

Pláč se rozléhá z kuchyně. Rozběhnu se chodbou, bosé nohy mi pleskají o dřevěnou podlahu. Najdu matku zhroucenou na židli u jídelního stolu, obličej zabořený v dlaních a ramena se jí třesou těžkými vzlyky.

„Rheo?“ Zvedne hlavu, obličej má flekatý a smáčený slzami. Její zlomený hlas mi drásá srdce.

Podívá se na mě s očima rozšířenýma hrůzou a sdělí mi tu zdrcující zprávu.

„Tvého otce dnes večer odvedli Gamy.“