Pohled Rhey

Srdce mi spadne do kalhot a s odporným žuchnutím narazí na podlahu.

„Cože?“ vydechnu, to jediné slovo se mi dře v suchém krku.

Zírám na svou adoptivní matku, neschopná zpracovat zdrcující slova, která právě vyhrkla mezi těžkými vzlyky. Žijeme v obrovském, krásném domě v bezpečné čtvrti. Můj otec je úspěšný podnikatel a respektovaný Delta smečky Bloodstar. Máme peníze a postavení. Nic z toho nedává smysl.

„Byl zatčen,“ pláče a s třesoucíma se rukama si otírá slzami smáčené tváře. „Udělal strašlivou investici z hlavních firemních účtů. Přišel o ty peníze. O všechny. Během několika dnů zbankrotoval. Dluží smečce obrovskou částku, a dokud ji nesplatí, Gamy ho hodili do podzemních vězeňských cel.“

Nohy mi zrosolovatí, ale donutím se zůstat stát. Přecházím po dřevěné podlaze a hruď se mi svírá syrovou panikou. „Nemůžou se prostě ukázat uprostřed noci a odvléct ho pryč!“ křičím a hlas se mi láme. „Bez varování? Bez spravedlivého soudu? To je nespravedlivé!“

„Dělají si, co chtějí,“ vzlyká a boří si obličej do třesoucích se rukou. „Beta jedná pod přímou jurisdikcí Alfy, a bylo to jeho rozhodnutí. Lichváři jsou bezcitná monstra a nikdo se nechce zabývat tak nebezpečnými následky. Je jednodušší se toho problému zbavit. A právě teď... je tím problémem tvůj otec.“

Místnost se točí. Přitisknu dlaně na chladnou žulovou pracovní desku a těžce nasávám vzduch do plic. Než se šok vůbec stihne v mé mysli plně usadit, můj telefon hlasitě zazvoní, pronikavý zvuk protne ohlušující ticho kuchyně.

Sáhnu do tašky a vytáhnu ho. Když na jasném displeji zabliká jméno volajícího, stáhne se mi žaludek. Declan.

Přitisknu si telefon k uchu, čelist pevně sevřenou. „Co chceš?“

„Slyšel jsem ty zprávy o tvém otci,“ zamumlá Declan. Jeho hlas je jemný, protkaný klidným tónem, při kterém mému zrádnému srdci přeskočí úder. Nenávidím, jak na něj mé tělo stále instinktivně reaguje. Přestože mě odmítl, naše pouto to nepřetrhlo. Nepřetrhne se, dokud fyzicky neoznačí Aurelii. „Možná ale mám řešení pro noční můru vaší rodiny. Pojď ven. Chci ti to říct osobně.“

Spojení se přeruší dřív, než stihnu něco namítnout.

Zastrčím telefon do kapsy a vyrazím ze vstupních dveří. Chladný noční vzduch mě štípe do odhalené kůže, ale ten chlad není nic ve srovnání s ledem, který mi zaplaví žíly, když ho spatřím. Declan se opírá o své elegantní, drahé auto zaparkované u obrubníku. Na jeho pohledné tváři je přilepený arogantní, samolibý úšklebek, ze kterého se mi okamžitě zvedne žaludek.

Bohyně, jak já nenávidím, jak úchvatně v tom matném měsíčním světle vypadá. Více než dva roky byl mým důvěrníkem a osudovým druhem. Když mě odmítl kvůli jiné ženě, zničilo to všechno, o čem jsem snila.

Pevně si oviňuji paže kolem pasu, zoufale se snažím udržet pohromadě a bojovat s prvotním instinktem vyhledat jeho teplo. „Proč jsi tady?“ ptám se nekompromisně a prolamuji napjaté ticho.

„Chtěl jsem si s tebou promluvit,“ odpovídá hladce.

„Proč?“

Koutek rtů mu cukne nahoru. Jeho temný pohled zabloudí po mém těle a já pod jeho zkoumavým zrakem téměř taju. Přinutím se uhnout pohledem na tmavý chodník, abych si zachovala chladnou hlavu.

„Protože ti můžu pomoct,“ odpovídá a udělá pomalý krok vpřed. „Řetězec financování tvého otce je přerušený a dluží smečce závratnou částku. Vím jistě, že nemá kapitál na to, aby se z toho vyhrabal, zvlášť teď, když jeho firma zkrachovala. Ale já ty prostředky mám.“

Zvednu pohled a pohlédnu mu do očí; myslí to smrtelně vážně.

„Chceš tím říct, že bys zaplatil ten obrovský dluh mého otce?“ ptám se, až se téměř bojím odpovědi.

Pomalu přikývne. „Ano.“

V žaludku se mi vytvoří těžký balvan. Declan nikdy nic nenabízí bez háčku. „A co bychom za to museli udělat?“

Jeho úšklebek se rozšíří, což mi do břicha vžene vlnu nevolnosti. „Je tu jedna podmínka,“ přiznává a upírá na mě temný, dravý pohled. Tiše čekám, až bude pokračovat. „Poté, co se ožením s Aurelií, chci, abys odešla ze školy a stala se mou tajnou milenkou.“

Noc utichne jako hrob. Zírám na něj a čelist mi málem spadne až na zem, jakmile můj mozek zaznamená čirou drzost jeho slov.

„Prosím?“ vypravím ze sebe, hruď se mi zvedá nedůvěrou. „Co po mně chceš?“

„Odejdi ze školy a staň se mou milenkou,“ opakuje, a tváří se, jako by to zvrácené, cizoložné uspořádání dávalo naprostý logický smysl. „Už pro tebe mám vyhlédnutý luxusní skrytý dům, ve kterém budeš bydlet. Už bys nikdy nic nepostrádala. Zaplatím celý dluh tvého otce a dám ti nekonečné bohatství.“

Jsem zničená až do morku kostí. Moje vnitřní vlčice kňučí v čisté, trýznivé agónii nad tou ponižující neúctou. Muž, který nás měl hýčkat, nás právě požádal, abychom pro něj ve stínech roztáhly nohy, zatímco se bude předvádět s jinou ženou jako se svou Lunou.

„Jak po mně můžeš chtít něco tak špinavého?“ zeptám se přerývaným šepotem. Horké slzy hrozí přelitím, ale spolknu je, odmítám mu dovolit vidět mě se zhroutit.

Přistoupí blíž a zkrátí vzdálenost mezi námi. Cítím se jako přikovaná k chodníku. „Protože nám to spolu vždycky tak klapalo, Rheo,“ zamumlá a natáhne se, aby se jemně dotkl mé holé paže. „Vždycky mezi námi bude tohle silné pouto, i když označím někoho jiného. Ty a tvá rodina byste měli vystaráno na celý život. Stačí jen říct ano.“

Jeho prsty pomalu přejíždějí nahoru a dolů po mé kůži. Nevolnost mi drápe hrdlo. Třesoucí se výbušným hněvem a zlomeným srdcem nakonec najdu fyzickou sílu, abych se z jeho doteku prudce vymanila. Ucouvnu zpět do stínů.

„Ne,“ vyštěknu a hledím mu přímo do ztemnělých očí. „Nikdy nebudu tvoje děvka.“

Jeho pohledná tvář se stáhne do temného zamračení. Falešný soucit mizí. „Brzy se stanu Alfou, Rheo. Musíš jít s dobou. Stát se mou milenkou by ti jen prospělo, a kromě toho, copak nechceš dostat otce z vězení?“

„Najdu jiný způsob, jak ho zachránit,“ zasyčím skrz zuby, ruce zaťaté v pěst podél boků. „Pokud je to všechno, co jsi mi přišel říct, slyšela jsem dost. Můžeš odejít z mého pozemku.“

Declan zvedne obočí a studuje mě se zlostným pobavením. Opravdu věří, že se k němu doplazím po kolenou.

„Změníš názor,“ prohlásí sebevědomě, otočí se ke mně zády a kráčí ke dveřím svého auta. „A až ho změníš, budu tady. Ale do té doby zůstane tvůj otec hnít ve vězení.“

„Něco vymyslím!“ křičím na jeho vzdalující se záda. „Nepotřebujeme tě, Declane!“

Temně, posměšně se zasměje, jak otevírá dveře auta. Zastaví se a podívá se přes rameno, aby mi zasadil poslední drtivou ránu.

„Abys ho dostala z vězení, budeš potřebovat nejméně pět milionů dolarů. Až se postavíš tváří v tvář realitě takové částky a uvědomíš si, že není jiné východisko, dostaneš rozum. Jsem si tím jistý.“

Beze slova vklouzne na místo řidiče a nastartuje motor. Sleduji, jak odjíždí, jeho zadní světla mizejí ulicí do temné noci.

Teprve když zmizí, podlomí se mi kolena. Zhroutím se na chladný beton. Než je stačím zastavit, po tvářích mi stékají hořké slzy a mísí se se špínou. Vzlykám pod dusivou tíhou toho nepředstavitelného čísla.

Pět milionů dolarů.

Kde proboha vezmu takové astronomické peníze?

Následující ráno nenabízí žádnou útěchu, jen krutou realitu denního světla. Zoufale toužící po rozptýlení a vyděšená z budoucnosti se vrhám s plným nasazením do svých hodin na Imperiální akademii. Za úsvitu se zúčastním tréninku válečníků a hned poté hodiny přeměny, v obou exceluji. Tlačím své tělo až na fyzický limit, kopu a tluču do těžkých pytlů, dokud moje svaly nekřičí. Jsem pevně odhodlaná dokončit svůj výcvik na Gamu. Až odmaturuji, mohu se osvědčit u jednotek Gama a stát se vysoce postaveným válečníkem. Možná si pak dokážu zajistit půjčku, snadno splatit otcův dluh a zachránit rodinu před zkázou.

Vyčerpaná a pokrytá vrstvou potu vlekám své bolavé tělo přes nádvoří kampusu. Svalím se do měkké trávy pod naším obvyklým velkým dubem a těžkou hlavu opřu o hrubou kůru. Vytáhnu z tašky učebnici a položím si ji do klína, abych se mohla učit.

„Vypadáš hrozně,“ podotkne povědomý hlas.

Pootočím jedno oko. Stojí nade mnou moje nejlepší kamarádka Meg. Ruce má pevně v bok a její všímavé oči studují můj příšerný stav.

„Byla to těžká noc,“ přiznávám.

Meg se svalí do trávy vedle mě. Nikdy nic nenechá jen tak. „Kam jsi včera v noci zmizela? Když jsem se vrátila ze směny číšnice, nikde jsi nebyla. Odešla jsi dřív kvůli tomu večírku se zasnoubením?“

Kousnu se do spodního rtu a srdce mi buší, když přemýšlím, co jí říct. Musím být opatrná. Když jí zalžu, okamžitě to na mně pozná. I v nejlepších dnech lžu mizerně, ale Meg mě dokáže číst jako otevřenou knihu.

„Roztrhla se mi košile a jeden muž mě vzal k sobě do pokoje, abych se mohla převléct,“ přiznám a nechám zrak upřený na stránky učebnice. Tváře se mi neuvěřitelně rozpálí při náhlé vzpomínce na ty velké ruce, které mě držely za pas, a intenzivní teplo jeho odhalené hrudi přitisknuté k mé.

Meg zalapá po dechu. Přisune se blíž a obočí jí vyletí až k linii vlasů. Stěží se na ni dokážu podívat.

„Šla jsi do pokoje k cizímu muži?“ zeptá se a hlas se jí zvedne do pisklava. „Do čího pokoje?“

Na chvíli zmlknu a koušu se do vnitřní strany tváře. Meg se natáhne, pevně mě stiskne za paži a donutí mě zaměřit pozornost zpět na ni.

„Rheo, s kým jsi z toho večírku odešla?“ domáhá se odpovědi a její tón nebezpečně stoupá s náhlým, ochranitelským poplachem.

Vím, že z tohohle výslechu se nevyvléknu. Poraženě, ztěžka vzdychnu. Kousnu se do rtu a pohlédnu na ni skrze řasy, připravujíc se na její nevyhnutelnou explozi.

„Se Silasem Vancem,“ písknu.