Pohled Rhey

Stála jsem zmrzlá za lepivým mahagonovým barem. Declan se se svými kámoši z bratrstva potácel neonově osvětleným klubem. Srdce mi do žeber bušilo ve zběsilém rytmu.

Všimli si mě. Nebo spíš si všimli toho skrovného červeného topu a černé minisukně, která mi sotva zakrývala zadek. Zabrali si VIP box poblíž okraje mé sekce.

„Měl jsi pravdu,“ ušklíbl se jeden z nich se zalíznutými vlasy a ukázal přímo na mě. „Fakt tady pracuje. To bude fakt dobrý.“

„Hej, holko na zavolání!“ zařval další přes dunící basy a mávl rukou. „Dostaneme stůl, nebo na nás budeš jen civět?“

Holko na zavolání. Ta slova pálila jako fyzická rána.

Popadla jsem stoh jídelních lístků, prsty se mi na zalaminovaném plastu třásly, a donutila jsem nohy k pohybu. Přistoupila jsem k jejich stolu a udržovala držení těla co nejprofesionálnější a nejpřísnější pod jejich vilnými pohledy. Položila jsem jídelní lístky na lepivý povrch a čekala, až vklouznou do koženého boxu.

„Nejsem žádná call girl,“ prohlásila jsem tichým hlasem. „Prosím, posaďte se.“

Jak jsem se naklonila nad stůl, abych jim rozdala tácky, ucítila jsem, jak se mi na zadek pevně přitiskla těžká, nezvaná ruka. Ten chlap stiskl silně.

Dech se mi zadrhl v krku. Svaly se mi stáhly v čisté panice a odporu.

„Líbí se mi ta tvoje malá uniforma,“ zapředl ten chlap, dech mu páchl po levné tequile a zvětralém kouři. „Co kdyby sis ji svlékla a podívali bychom se, co je pod ní.“

V hrdle se mi zvedla žluč. Tělo mi zhořklo ponížením. Odstrčila jsem jeho ruku a udělala prudký krok vzad, abych si od něj udržela odstup.

„Nedotýkejte se mě,“ vyštěkla jsem a zpražila každého z nich pohledem.

„Ale notak, Rheo,“ posmíval se třetí z přátel a zaklonil se s krutým úšklebkem. „Nejsi tu od toho, abys uspokojovala muže? Pojď sem a uspokoj nás. Sedni si mi na klín.“

Zabořila jsem nehty do dlaní a modlila se za trpělivost, kterou jsem neměla. Pevně jsem sevřela rty.

„Nejsem call girl,“ řekla jsem jim naposledy. „Jsem servírka.“

„Tuhle práci jsi dostala, protože jsi sexy,“ zasmál se ten chlápek s vlasy dozadu a prohlédl si mě od hlavy k patě jako kus vystaveného masa. „Manažera nezajímaly tvoje schopnosti. Záleželo mu na tom, jestli dokážeš flirtovat se zákazníky a vydělat mu spoustu peněz. Jsem ochotný ti dát pořádné dýško, když mě necháš nahlédnout pod uniformu a sedneš si mi na klín.“

Krev mi ztuhla v žilách. Čirá potupa se mnou projížděla ve vlnách.

„Pojď sem, holčičko,“ pokoušel mě, plácal se po stehně a mrkal na mě.

Jen jsem na něj nevěřícně zírala. Vrhla jsem přes stůl zoufalý pohled a střetla se očima s Declanem. Pozoroval mě, čekal, co udělám.

Kdysi dávno by můj osudový druh bránil moji čest. Dříve mě chránil. Praštil by každého, kdo by se na mě podíval s tou odpornou touhou v očích.

Teď tam Declan jen seděl. Jeho oči byly chladné a odtažité. Pozoroval mě, jak bojuji, a tvářil se, jako by mu na mně vůbec nezáleželo.

„Dám ti deset tisíc dolarů, když vypiješ celé tohle pivo,“ oznámil první chlápek. Plácl o stůl vedle plné půllitrové sklenice tlustým stosem bankovek.

Téměř mi spadla brada. Zamrkala jsem a zírala na tu hotovost. „Cože?“

„Slyšelas,“ odpověděl se zlým úšklebkem na tváři. „Vypij celý tohle pivo a dostaneš deset tisíc dolarů.“

„Všichni ti dáme po deseti tisících, když vypiješ všechna naše piva,“ vložil se do toho další a vytáhl vlastní peněženku.

Zírala jsem na jantarovou tekutinu a pak na zelené bankovky. Pak mé oči znovu spočinuly na Declanovi. Jen se opřel do boxu a zvedl obočí v tichém úsudku a čekal na mou odpověď.

Moje hrdost mi na jazyku chutnala jako popel. Potřebovala jsem ty peníze. Můj otec hnil v hrůzostrašném vězení smečky a topil se v dluzích. Tato hotovost by mu mohla zajistit svobodu. Spolkla jsem zbytek své důstojnosti a přistoupila ke stolu. Popadla jsem studenou sklenici.

Pivo jsem nenáviděla, ale peníze jsou peníze. Tihle frajírci byli bohatí a mohli penězi snadno rozhazovat.

Přiložila jsem okraj k rtu a zaklonila hlavu. Hořká, pálivá tekutina se mi řinula do krku. Odporná chuť mě donutila ucuknout, ale donutila jsem své krční svaly nepřestat polykat. Přemáhala jsem se, dokud sklenice nebyla prázdná. Muži propukli v hlasitý, ponižující jásot a skandovali mé jméno, jako bych byla nějaké cirkusové zvíře předvádějící trik.

Prázdnou sklenici jsem plácla na stůl. Chlápek se zalíznutými vlasy ke mně posunul svůj plný půllitr a mrkl na mě.

Chytla jsem ho. Vypila jsem na ex i jeho pivo. Alkohol mě udeřil do prázdného žaludku jako cihla, roztočila se mi hlava a rozostřil pohled. Natáhla jsem se pro třetí sklenici.

Dostala jsem se jen do poloviny třetího půllitru, když se mi kolem zápěstí s drtivou silou sevřela ruka. Sklenice vyklouzla a vylila pěnu na stůl.

Declan mě odtáhl.

„Hej! Kazisvěte!“ bučeli jeho přátelé a házeli po něm ubrousky.

Declan je ignoroval. Jeho stisk mého zápěstí působil jako železný svěrák. Táhl mě nabitým klubem, protlačoval se zpocenými těly a rozkopl těžké kovové dveře únikového východu.

Vyklopýtali jsme do chladného nočního vzduchu postranní uličky.

Declan se otočil a rozzlobeně na mě zíral. „Přijmi mou nabídku a přestaň s touhle hloupostí,“ přikázal.

Rychlá konzumace alkoholu způsobila, že jsem měla v hlavě mlhu. Svět se zakymácel, ale vztek planoucí mi v hrudi mě držel na nohou. Vytrhla jsem zápěstí z jeho sevření.

„Nebudu tvou milenkou, Declane,“ vyštěkla jsem a přivřela oči. „Na to můžeš zapomenout.“

„Radši se budeš chovat jako malá děvka?“ zasyčel skrz zuby a udělal krok blíž. „Vypadala jsi tam směšně!“

„Co je ti do toho?“ zařvala jsem. „Máš svou snoubenku. Tohle je moje soukromá věc a moje soukromá věc už se tě netýká.“

„Pořád jsi moje, Rheo. Vždycky budeš moje,“ zavrčel.

Chtělo se mi smát jeho čiré drzosti, ale také se mi chtělo plakat. Tenhle muž býval tak milý. Více než dva roky jsem ho milovala. A teď, jak přede mnou stál v tmavé uličce, uvědomila jsem si, že je to cizinec.

„Nejsem tvoje,“ řekla jsem mu, ráda, že můj hlas zní silněji, než jak jsem se cítila.

Vydal ze sebe drsný, hořký smích.

„Fajn, buď děvka, co je mi do toho,“ zavrčel a tvář se mu zkřivila krutostí. „Roztahuj nohy za peníze, protože k ničemu jinému nejsi dobrá—„

Z těch odporných slov se ve mně něco zlomilo. Převzala nade mnou vládu syrová zuřivost. Než jsem se stihla zastavit, zvedla jsem ruku a ohnala se.

Moje dlaň se spojila s jeho tváří. Tvrdá facka se v tiché uličce ozvala jako výstřel.

Declan necukl, ale v očích mu vzplál čirý vztek. Vyrazil vpřed. Jeho ruce vyletěly a chňaply mě po krku, aby mě začaly škrtit.

Připravila jsem se na náraz, ale jeho prsty ztuhly pár centimetrů od mé kůže.

Zastavil se mrtvý na místě. Z tváře se mu vytratila barva. Oči se upřely na můj odhalený krk.

„Co to sakra je,“ zasyčel.

Popadl mě za bradu, prsty se mi zaryl do čelisti a trhl mi hlavou do strany. „To je cucák?“

Ta stopa z minulé noci. Když jsem se ráno oblékala, všimla jsem si, že tmavá modřina, kterou mi Silas zanechal, stále bledne, ale je na mé bledé pleti velmi viditelná.

„No a co když je?“ vyzvala jsem ho a vytrhla bradu z jeho sevření.

Rozzuřeně se na mě podíval, jeho pohled zledovatěl. „S kým jsi sakra byla?“

„To není tvoje věc,“ odsekla jsem. Otočila jsem se k odchodu.

Declan mi stiskl paži, prsty se zabořily do svalu, což mě donutilo zafňukat bolestí. Trhl mnou zpátky, abych mu znovu stála tváří v tvář.

„Odpověz mi na tu zatracenou otázku, Rheo! S kým jsi byla?!“

Zvedla jsem bradu. Skrz zaťaté zuby jsem prohlásila: „Se Silasem. S tvým budoucím tchánem. Jsi spokojený?“

Declan mě pustil. Vydal ze sebe hlasitý, štěkavý smích.

„Děláš si ze mě prdel? Nemusíš si vymýšlet takové směšné historky,“ posmíval se Declan v záchvatu smíchu.

Ze dveří se ozval další smích. Těžké kovové dveře se rozletěly a do uličky se natlačili jeho kámoši. Šli za námi ven, aby sledovali představení.

„Mluví o Silasovi Vancovi?“ odfrkl si chlápek s vlasy dozadu. „Ten má nějaké standardy. Nikdy by nešel do holky, jako je Rhea.“

„Jo, Rhea je špinavá děvka a Silas je předseda lykanů. Neexistuje způsob,“ zasmál se další.

Složila jsem si ruce pevně na hrudi. „Myslím to vážně,“ řekla jsem jim.

Můj vzdor ho popostrčil přes hranu. Tentokrát mě Declan opravdu chytil za krk. Přibouchl mi záda k drsné cihlové zdi. Jeho pohled byl smrtící.

„Přestaň ze mě dělat blbce a řekni mi pravdu,“ zavrčel. „Silas by nikdy nechtěl někoho jako ty. Jsi nikdo. Nehodíš se do jeho světa.“

Jeho sevření zesílilo. Tlak mi drtil dýchací cesty. Drápala jsem ho do tlustých zápěstí, ale jeho síla byla drtivá. V hrudi mi vzplanula panika. Otevřela jsem ústa, abych popadla dech, ale nemohla jsem dýchat.

„Co kdybys teď udělala, co říkám, a přestěhovala se do domu, který jsem koupil?“ zapřisáhl se Declan a naklonil se blíž. „Až se ožením, budu tě v noci často navštěvovat a ty roztáhneš své hezké malé nožičky jen pro mě—„

Napětí v uličce rozbilo hlasité, vřeštící troubení auta.

Ohlušující zvuk Declana vyděsil. Spustil své drtivé sevření na mém krku. Sesunula jsem se k cihlové zdi, kašlala jsem a třela si bolavý krk, kůže mě pálila od jeho otisků prstů.

Declan se otočil a vrhl vražedný pohled na kohokoli, kdo se ho opovážil přerušit.

U obrubníku na volnoběh stálo elegantní černé Bentley.

Přes trhané nádechy jsem se podívala a zamračila se, když se těžké zadní dveře otevřely.

Vyjekla jsem. Na luxusním zadním sedadle seděl Silas Vance a vypadal naprosto jako dominantní předseda lykanů. Temné oči měl upřené na mě.

„Nasedni,“ vydal Silas jediný povel.

Nevěřícně jsem na něj zírala. Z alkoholu a nedostatku kyslíku byl můj mozek zpomalený, ale nemohla jsem se splést v nebezpečí, které z něj vyzařovalo.

„Nebudu se tě ptát znovu, Rheo,“ varoval Silas skrz zuby.

Odrazila jsem se od zdi. Cítila jsem Declanův spadlý čelist, když jsem kolem něj chvátala. Jeho přátelé zrcadlili jeho ohromený výraz a stáli ztuhlí na chodníku.

Nechala jsem je všechny beze slov, rychle jsem vklouzla do koženého interiéru auta a s bouchnutím za sebou zavřela dveře.

„Jeď,“ přikázal Silas řidiči.

„Ano, pane.“

Jak se řidič rozjížděl, zabořila jsem se do sedadla. Declan stál na chodníku a bledl do stínů. Silas pomalu otočil hlavu. Pohlédl na mou zarudlou tvář a jeho hluboký hlas mi tváře rozpálil ještě víc, když se zeptal:

„Využíváš mě, abys donutila svého bývalého snoubence žárlit, že?“