Pohled Lydie.

Mokré, rytmické pleskání kůže o kůži se hlasitě rozléhalo přes tenkou sádrokartonovou zeď.

Zírala jsem nahoru na tmavý, strukturovaný strop svého pokoje na koleji a nehty se mi zarývaly do dlaní do tvaru ostrých půlměsíců. Těžké, neúprosné bouchání čela postele o společnou zeď vibrovalo přímo dolů do pružin mé matrace. Můj nejlepší kamarád – ten kluk, do kterého jsem byla už roky tajně a zoufale zamilovaná – byl vedle a šukal mou spolubydlící.

Blaiřino sténání vyvrcholilo v ostrý, sípavý výkřik. Skandovala Enzovo jméno a její hlas se jasně nesl kovovými větracími šachtami. Slyšela jsem to mokré tření, přesně ten okamžik, kdy vrazil ptáka hlouběji do její kundy. Ty zvuky byly surové, explicitní a nestoudné. Dnes večer hlasitější než obvykle. Působilo to neuvěřitelně záměrně. Blair věděla, že tu ležím potmě. Chtěla, abych slyšela každičké vzdychnutí, abych poslouchala ty barvité, sprosté detaily jejího vítězství nade mnou.

Zavřela jsem pálící oči. Zrovna jsem skončila brutální dvanáctihodinovou dvojitou směnu v kampusové kavárně. Bolely mě nohy, v kříži mi tepala tupá bolest a levný kofein, který jsem do sebe kopla ve čtyři hodiny, stále stimuloval můj mozek a odmítal mému vyčerpanému tělu dovolit spát.

Otočila jsem hlavu na polštáři. Proužek bledého měsíčního svitu dopadl na zarámovanou fotografii ležící na rohu mého přeplněného stolu. Moji rodiče a starší bratr Desmond, zamrzlí v čase, usmívající se pod jasným letním sluncem.

Byli pryč už pět dlouhých let.

Když mi bylo patnáct, opilý řidič přejel do protisměru. To jediné, hrůzostrašné odpoledne proměnilo celý můj život ve hřbitov. Dusivé ticho mého prázdného dětského domova mi dříve drtilo hruď.

Enzo byl jediný člověk, který mě v tom tichu nenechal utopit.

Lezl do mého pokoje oknem, držel mě na podlaze, zatímco jsem vzlykala, dokud jsem ze žalu nezvracela. Zůstal po mém boku, když se zbytek města nakonec posunul dál a vrátil se ke svým normálním životům. Stal se mou kotvou. Mým záchranným lanem. Byl posledním kouskem domova, který mi na tomhle světě zbyl.

Tahle hluboká, trýznivá závislost byla přesně tím důvodem, proč jsem ho následovala sem na Kingsmontskou univerzitu. Zahodila jsem prestižní stipendium pokrývající veškeré náklady na školu mých snů jen proto, abych nemusela čelit jedinému ránu, kdy by nebyl nablízku.

Jaký jsem to byla obrovský, ubohý blázen.

Teď jsem byla jen chudá stipendistka, co se plahočí přes dvě práce za minimální mzdu, aby přežila, zatímco Enzo si žil bezstarostným životem bohatého vysokoškolského playboye. V průběhu let jsem sledovala, jak střídá desítky holek. Naučila jsem se kousat do jazyka, držet se stranou a čekat, až zmizí. Vždycky zmizely. Měsíc nebo dva a rozplynuly se ve vzduchu. Sama před sebou jsem si tu bolest omlouvala. Předstírala jsem, že jsou to jen dočasná rozptýlení, teplá těla, která využívá, protože ještě není tak docela připravený usadit se s něčím skutečným. Se mnou.

Ale Blair byla jiná.

Blair se nechovala jako dočasné rozptýlení. Chovala se, jako by jí patřil. Působila jako trvalá náhrada.

Zdí prořízlo další pronikavé zasténání, následované hlasitým, hlubokým zavrčením od Enza. Z toho zvuku mi naskakovala husí kůže. Nevolnost se smísila s ostrou, oslepující vlnou vzteku.

Fyzická bolest v mých zádech a spánková deprivace se konečně srazily. Něco křehkého v mé hrudi se rozlomilo napůl.

Odkopla jsem těžkou deku a zvedla se z matrace tak rychle, až se se mnou zatočil pokoj. Bylo mi to jedno. Vypochodovala jsem ze svého pokoje do spoře osvětlené chodby našeho sdíleného bytu. Zvedla jsem pěst a zabušila na Blaiřiny zamčené dveře vším, co ve mně bylo. Klouby se mi o to levné dřevo otloukly do modřin.

"Zklidněte to kurva, vy dva!" zařvala jsem.

Hlas se mi zlomil. Zněl surově, obtěžkaný vší tou hořkou frustrací, kterou jsem v sobě dusila už týdny.

"Někteří z nás musí ráno kurva do práce, aby se uživili!"

Rámy postelí okamžitě přestaly bouchat. Sténání ustalo.

Hluk nahradilo dusivé, těžké ticho. Tlačilo mi na ušní bubínky, husté napětím.

Nezůstala jsem tam, abych poslouchala jejich šepot. Otočila jsem se na bosé patě, nakráčela zpátky do své ložnice a zabouchla dveře tak silně, až panty zachrastily. Zhroutila jsem se zpátky na postel, zírala na stíny na stropě a snažila se donutit své zrychlené srdce, aby zpomalilo.

Uplynulo pět minut. Pak se ozvalo ostré, agresivní zaklepání na mé dveře.

Posadila jsem se a odhrnula si rozcuchané vlasy z obličeje. Pošetile jsem předpokládala, že je to Enzo a přišel se omluvit, že mě vzbudil. Odemkla jsem závoru a otevřela dveře.

Nebyl to Enzo.

O veřeje mých dveří se opírala Blair. Měla na sobě jedno z Enzových obřích černých triček. Sotva jí zakrývalo horní část stehen. Její blond vlasy tvořily rozcuchanou, zcuchanou svatozář a hruď se jí lehce zvedala. Vypadala jako samolibá, bezchybná modelka, co právě vystoupila z časopisu.

Arogantní úšklebek, který jí pohrával na rtech, ve mně vyvolal chuť vrazit jí facku a ten výraz z její tváře smazat.

"Dneska jsi nějaká nevrlá, Lydie," řekla. Nečekala na pozvání. Protáhla se ramenem kolem mého a napochodovala přímo do mého osobního prostoru.

"Jsem unavená, Blair. Chci jen spát. Vypadni," řekla jsem. Můj hlas zněl ploše, zbavený jakékoli bojovnosti.

Ignorovala můj požadavek. Opřela se bokem o mou levnou dřevěnou komodu a překřížila si paže. Zírala na mě s tím přeslazeným, falešným soucitem, ze kterého se mi zvedal žaludek.

"Vážně ti vadí ten hluk?" zeptala se s nakloněnou hlavou. "Nebo ten člověk, co mě nutí křičet?"

Po krku mi vyjela náhlá vlna horka. Tváře mi zahořely intenzivním, dusivým ponížením, které jsem nedokázala skrýt. Věděla to. Viděla přímo skrz tu ubohou fasádu, kterou jsem roky udržovala.

"Nevím, o čem to mluvíš," zalhala jsem, přerušila oční kontakt a zírala na podlahu.

"Ale no tak. Nejsem slepá," zašeptala Blair a její hlas klesl do kruté, posměšné polohy. "Prostě si to přiznej. Jsi do něj zamilovaná."

Zatnula jsem čelisti a odmítala jí dopřát zadostiučinění z mé reakce.

"Pokaždé, když se mě dotkne, máš pocit, že vevnitř umíráš, viď?" zeptala se.

Nemohla jsem se nadechnout. Kyslík v té mrňavé ložnici zmizel.

Podívala jsem se přes Blaiřino rameno a zahlédla pohyb na chodbě.

Stál tam Enzo.

Jeho tmavé vlasy trčely do všech stran. Džíny měl rozepnuté a jeho široká hruď byla odhalená. Ztuhle stál ve dveřích a zíral přímo na mě.

Slyšel všechno. Každičké slovo, které mi právě vmetla do tváře.

Žaludek se mi propadl do bezedné jámy. Čekala jsem, až promluví. Čekala jsem, až ten kluk, který mě držel, když jsem plakala nad svými mrtvými rodiči, vejde do pokoje a zastane se mě. Čekala jsem, až řekne Blair, že zašla příliš daleko, až jí řekne, ať zavře pusu.

Neudělal nic.

Přešlápl, vypadal hluboce nesvůj, jako přihlížející svědek autonehody, se kterou nechtěl mít nic společného. Sklopil pohled k podlaze a odmítal se mi podívat do očí. Jeho zbabělost, jeho ticho, potvrdilo všechno, co Blair právě řekla. Vybral si ji.

"Vypadni," řekla jsem jí. Hlas se mi teď třásl. Nenáviděla jsem se za to, že projevuji slabost, ale nedokázala jsem zastavit třes ve svých rukou.

Blair se uchechtla.

"Vy oba. Vypadněte kurva z mýho pokoje," vyštěkla jsem.

Blair se podle, potichu zasmála, odrazila se od mé komody a ladně kolem mě prošla na chodbu. Enzo se na zlomek vteřiny zastavil. Pusa se mu pootevřela, jako by chtěl nabídnout nějakou chabou výmluvu, ale zase ji zavřel. Otočil se ke mně zády a následoval Blair do jejího pokoje.

Zabouchla jsem dveře a zamkla. Zhroutila jsem se o to dřevo a svezla se na podlahu. Zůstala jsem vzhůru celé hodiny, hořela hanbou, přehrávala si ten zbabělý výraz v jeho tváři a posedle přemýšlela nad vším, co jsem měla říct, a nad vším, co jsem neřekla. Ani jsem si nevšimla, kdy mě vyčerpání konečně stáhlo do neklidného spánku.

Následující ráno bylo víc než dusivé.

Odkládala jsem odchod ze svého pokoje, jak nejdéle to šlo. Seděla jsem na kraji postele, dokud jsem si neuvědomila, že potřebuji kávu, abych přežila svou další směnu.

Dovlekla jsem se do společné kuchyně a vrazila přímo do Enza.

Vypadal plný života. Vypadal jako chlap, který právě naspal úžasných deset hodin. Já, na druhou stranu, jsem vypadala jako chodící duch. Tmavé kruhy pod očima mě tížily a moje pleť byla mrtvolně bledá.

"Ahoj, Lyd," řekl a nabídl mi nenucený úsměv.

Vzal z lednice džbán a nalil si sklenici pomerančového džusu. Choval se, jako by se ta obrovská noční hádka vůbec nestala. Jako by tam jen tak nestál a nenechal svou přítelkyni, aby mě verbálně zmasakrovala.

"Dneska volala máma," řekl ležérně a opřel se o linku. "Chce tento víkend uspořádat pro Blair večeři. Chce se s ní oficiálně seznámit."

Hruď mi probodl ostrý, ledový osten bolesti. Až fyzicky mě bolelo polknout.

Enzo nikdy nepřivedl žádnou dívku domů ke svým rodičům. Nikdy. Ani jednou za všechny ty roky, co jsme se přátelili. Byla jsem jediná dívka, která kdy seděla u jídelního stolu jeho rodiny. Tajně jsem si na tomto faktu zakládala. Přesvědčovala jsem sama sebe, že v jeho životě zaujímám zvláštní, nezlomné místo, dokud nebude připravený udělat ze mě svou partnerku.

"To je hezké," řekla jsem. Výraz jsem ponechala prázdný a hlas mrtvý.

"Chci, abys jela s námi," řekl. Zářivě se na mě usmál, vypadal upřímně hrdý na svůj nápad, jako by mi dělal obrovskou laskavost. "Bude to méně trapné, když tam budeš, víš. Můžeš se dokonce učit v knihovně u nás doma, zatímco my budeme mít tu večeři."

Ztuhla jsem a ruka se mi vznesla nad konvicí s kávou.

Myslel to vážně. On ode mě skutečně očekával, že s ním pojedu autem, sednu si do rodinné knihovny jako toulavý pes a budu čekat, zatímco si on bude hrát na rodinu s holkou, která mě ponížila. Byl naprosto slepý k mé bolesti. Nezajímaly ho moje city. Už jsem nebyla jeho nejlepší kamarádka. Byla jsem jen inventář. Příhodná kulisa v pozadí, kterou vezme s sebou na projížďku.

S Blair to myslel vážně. Oficiálně mě nahrazoval.

"Nemůžu jet, Enzo. Mám něco na práci," řekla jsem a otočila se k němu zády.

"A co máš na práci?" namítl a jeho tón klesl do zmatku. "O víkendech se mnou jezdíš domů vždycky."

"Už ne. Mám plány," vyštěkla jsem. Tvrdost mého tónu se odrazila od kuchyňských kachliček. Nedlužím ti žádné vysvětlení toho, jak se rozhodnu žít svůj život.

Odešla jsem dřív, než stačil znovu otevřít pusu. Napochodovala jsem přímo do své ložnice, zamkla dveře a popadla z nočního stolku mobil. Otevřela jsem bankovní aplikaci.

Obrazovka se načetla. Zírala jsem na ten hubený zůstatek a počítala každý cent ze svého studijního stipendia a ze spropitného z kavárny. V duchu jsem odečetla jídlo a benzín. Nebylo to žádné jmění, ale stačilo to akorát na pokrytí kauce za nějaký mrňavý, zchátralý pokoj někde jinde.

Vzhlédla jsem k tenké sádrokartonové zdi, která oddělovala moji postel od té jeho. Už jsem v tomhle bytě nedokázala strávit ani další noc. Skončila jsem s rolí záložní kamarádky. Už jsem odmítala krvácet pro kluka, který se mě ani nedokázal zastat.

Dnes v noci odcházím.