Pohled Lydie.

Cestou z ložnice jsem se zrcadlu vyhnula. Věděla jsem, že vypadám jako chodící mrtvola, ale marnivost byla luxus, který jsem si to ráno nemohla dovolit. Prsty mi přejely po stole a popadly telefon a obnošenou plátěnou pracovní tašku. Poplácala jsem se po kapsách, abych se ujistila, že mám klíče. Na ničem jiném nezáleželo.

Byla jsem jen pár kroků od vchodových dveří, když se v předsíni zhmotnila Blair. Opírala se o zeď a na tváři měla přilepený naprosto stejný samolibý, vítězoslavný úšklebek jako včera v noci.

"Už odcházíš?" zapředla. Z jejího hlasu odkapávala falešná nevinnost a působil jako pomalý jed, který se mi snažil dostat pod kůži. "Enzo ještě ani nedojedl snídani."

Žaludek se mi stáhl. Chtěla vyvolat reakci. Chtěla mě vidět, jak se složím.

"Pleť se mi z cesty, Blair. Vážně," zamumlala jsem.

Nezdržovala jsem se, abych si vyslechla, jakou chytrou, kousavou odpověď si v hlavě připravila. Odstrčila jsem ji ramenem, popadla těžkou kliku a vypochodovala z koleje.

Vyšla jsem rovnou do mizerného šedivého slejváku.

Do chodníků v kampusu bušily provazce ledového deště. Nevzala jsem si deštník, ale bylo mi to jedno. Ledová voda mi během několika vteřin promočila tenkou bavlněnou košili a přilepila látku na mou třesoucí se kůži. Bylo to brutální, ale ten kousavý chlad byl mnohem lepší než strávit s ní v tom apartmánu jedinou další dusivou vteřinu.

Se skloněnou hlavou jsem se plahočila ke kavárně v kampusu. Každý krok mi spánky projel tupým tepáním. Louže stříkaly na mé obnošené tenisky a promáčely mi ponožky naskrz.

Když jsem dorazila ke skleněným dveřím kavárny, byla jsem úplně otupělá.

Vešla jsem dovnitř. Mosazný zvonek nade mnou hlasitě a ostře zacinkal. Zasáhla mě vlna vůně praženého espresa a hutného, nádherného tepla jako fyzická zeď. Stála jsem na rohožce, na linoleum ze mě kapala voda a snažila jsem se popadnout dech.

Tobias, můj manažer, vzhlédl od pokladny. Obočí mu vylétlo vzhůru a tiše, dlouze hvízdl.

"Lydie? Dneska máš směnu až od čtyř. Vypadáš jako zmoklá slepice, holka," řekl a hodil na pult hadr.

"Jsem v pohodě," zalhala jsem skrz drkotající zuby. Pevně jsem si objala trup a snažila se potlačit prudký třas, který mnou lomcoval. "Tobiasi, máš minutku? Opravdu s tebou potřebuju mluvit."

Zamračil se a jeho škádlivý výraz zmizel. "Jasně, co se děje? Vypadáš, že se každou chvíli zhroutíš."

"Mám obrovský problém s bydlením," vykoktala jsem a mluvila potichu. V kavárně byl klid, ale i tak jsem se cítila zranitelně. "Už nemůžu zůstat na koleji. Jakože potřebuju nové bydlení. Ještě dneska."

Tobias si přejel rukou po čelisti a jeho výraz se stáhl do bolestné grimasy.

"Neznáš někoho, kdo má volný pokoj?" zaprosila jsem a udělala krok blíž. Voda z vlasů mi kapala na brýle a rozmazávala mi vidění. "Nebo možná nějakou levnou garsonku tady poblíž? Mám našetřené nějaké peníze, ale potřebuju to hned. Dnes večer."

"Dneska? To je hodně těžký úkol, Lydie," povzdechl si. "Většina míst v okolí kampusu je v téhle roční době beznadějně plná. Zkouškové období. Nikdo se nestěhuje."

Vydala jsem ze sebe roztřesený, frustrovaný povzdech. Na hruď mi dolehla těžká tíha reality. Neměla jsem kam jít.

"Ale můžeš to dát na školní web," navrhl Tobias a ukázal na mou kapsu. "Vsadím se, že někdo na studentském fóru by ti mohl pomoct. Lidi podnajímají pořád."

Okamžitě jsem zavrtěla hlavou a pevně zavřela oči. "Nemůžu. Všichni na těch stránkách jsou žraloci, Tobiasi. Jsem holka se stipendiem. Nepatřím do jejich světa. Když tam dám prosbu o pokoj, jen mě kvůli tomu roztrhají na kusy."

"Proč tě zajímá, co si myslí? Opravdu ho potřebuješ, ne? Zoufalejší časy, Lydie," naléhal a překřížil si ruce na hrudi.

Otevřela jsem pusu, abych ten nápad znovu smetla ze stolu. Chtěla jsem mu říct, že radši budu spát v knihovně. Ale pak se mi do mysli zabodla představa Blair a Enza, jak spolu stojí na té chodbě. Blaiřin samolibý úšklebek. Enzova naprostá nevšímavost. Z představy, že bych se měla vrátit do toho apartmánu, že bych měla být ubohé páté kolo u vozu ve svém vlastním domově, se mi stáhl krk.

Nesnesla bych další vteřinu té noční můry.

Třesoucíma se rukama jsem sáhla do mokré kapsy. Vytáhla jsem telefon a načetla webovou stránku smetánky z Kingsmontu – místo, kterému jsem se obvykle vyhýbala jako moru, pokud jsem se nechtěla podívat, koho zrovna ten týden ti z vyšší společnosti šikanují.

Palec se mi vznášel nad tlačítkem pro nový příspěvek. Zhluboka jsem se nadechla a klepla na něj.

Psala jsem rychle, nedávala jsem si čas nad tím ponížením moc přemýšlet. *Ahoj. Mám velký problém s bydlením. Pokud máte pokoj, který bych si mohla pronajmout, napište mi prosím do zpráv. Spěchá.*

Znechuceně jsem se otřásla. Ten text působil nevkusně. Smrdělo to ubohou, zoufalou stipendistkou. Ale žádné jiné karty mi v ruce nezbyly.

Stiskla jsem odeslat.

Aplikace tiše pípla, čímž potvrdila, že má prosba je teď živě ve veřejném kanálu.

"Hotovo," zamumlala jsem a ukázala Tobiasovi zářící displej.

Vřele se usmál a naklonil se přes pult. "Dobře. Teď prostě počkáme a—"

Hlasité pípnutí oznámení jeho slova přerušilo.

Trhla jsem telefonem zpátky a zírala na zamykací obrazovku. Dech se mi zadrhl v hrdle.

Někdo odpověděl. Nenapsali mi do soukromých zpráv. Okomentovali to přímo ve veřejném vlákně.

*Mám byt. Sejdeme se v jídelně, jestli máš zájem.*

Zalila mě vlna čiré úlevy. Chtěla jsem radostí křičet, ale byznysmen s kamennou tváří, který seděl v rohu, na mě vrhl přísný pohled a vrátil mě zpátky do reality.

"Někdo odpověděl! Už!" vydechla jsem a strčila telefon zpátky Tobiasovi před obličej.

"Vidíš? Já ti to říkal," zasmál se.

"Kdo je to? Poznáš to?" zeptala jsem se a palci jsem šmátrala po skleněném displeji.

Přečetla jsem uživatelské jméno nahlas. "C. Mercer."

To jméno mi na první pohled nic neříkalo. S touhle školní smetánkou jsem se zrovna nestýkala. Předpokládala jsem, že je to asi nějaká holka jménem Cassie, nebo možná nějaký tichý šprt, který měl volný pokoj a pocítil ke mně špetku lítosti.

"Takže kdy se s tou záhadnou osobou setkáš?" zeptal se Tobias a znovu popadl svůj hadr.

"Nedali mi konkrétní čas, takže hádám, že se chtějí setkat hned teď. Stejně je skoro čas na oběd," řekla jsem a podívala se na kulaté hodiny na zdi. Ukazovaly 9:45.

Tobias si změřil mé promočené oblečení. "Běž se dát do kupy. Nemůžeš se setkat s potenciálním spolubydlícím a vypadat přitom, jako bys právě vylezla z jezera."

Přikývla jsem, rychle mu poděkovala a vyrazila ze dveří.

Déšť polevil a proměnil se v mrholení. Poklusem jsem se vracela přes kampus a modlila se, aby byla kolej prázdná. Zasunula jsem klíč do zámku a rozrazila dveře. Přivítalo mě ticho. Enzo a Blair už asi konečně odešli na dopolední přednášky.

Prošla jsem krátkou chodbičkou. Když jsem míjela Enzovu ložnici, všimla jsem si, že dveře jsou pootevřené.

Zatuchlý vzduch, který se z té škvíry linul, mě udeřil do nosu. Smrdělo to sexem a levným alkoholem. V žaludku se mi zvedla čerstvá vlna nevolnosti. Natáhla jsem ruku, popadla kliku a zabouchla mu dveře.

Pospíchala jsem do svého pokoje. Svlékla jsem ze sebe ledové, mokré oblečení a natáhla si své normální volné džíny a čistý šedý top. Prohrábla jsem si vlhké vlasy hřebenem a stáhla je do rychlého culíku. Upravila jsem si brýle, naposledy zkontrolovala svůj bledý odraz a vyběhla zpátky ze dveří.

Školní jídelna byla obrovská hala s klenutými okny a řadami kulatých stolů. Když jsem prošla lítačkami, měla jsem pocit, jako by se celý svět přestal točit.

Oči přítomných střelily mým směrem. Pro jednou to nebyl ten obvyklý odmítavý pohled plný nudy, kterým obdarovávali děcka se stipendiem.

Ignorovala jsem ty pohledy, sklopila hlavu a hledala stůl číslo 7. Ten záhadný uživatel mi poslal rychlou doplňující zprávu, ve které to místo upřesnil.

Našla jsem ho zastrčený v zadním rohu. Někdo už tam seděl.

Z deseti metrů jsem viděla široká, napjatá ramena oblečená do tmavého kabátu, který vypadal draze. Krátké, husté, tmavé vlasy.

Rozhodně to nebyla holka jménem Cassie.

V hrudi mi vzplála panika. Do prdele. Doufala jsem, že to není nějaký kampusový úchylák, který se snaží zneužít zoufalé holky. Potlačila jsem tu myšlenku, pevněji stiskla tašku a popošla blíž.

Zastavila jsem se na kraji stolu a tiše jsem zakašlala, abych upoutala jeho pozornost.

"Ahoj. Jsem tu kvůli tomu bytu. Komentoval jsi můj příspěvek," začala jsem ze sebe chrlit páté přes deváté a hlas mi zněl trochu moc vysoko.

Ten kluk se narovnal a otočil se.

Přestala jsem mluvit. Přestala jsem dýchat. Hlasité hučení jídelny jako by se vytratilo.

Protože na židli seděl a vzhlížel ke mně tmavýma, pronikavýma očima Cassian Mercer.

Byl nesporným králem Kingsmontu. Hvězdný kapitán hokejového týmu. Měl na sobě kabát, který pravděpodobně stál víc než moje celé roční školné. Každá holka na téhle škole do něj byla šíleně zabouchnutá. Procházel školou jako král, úspěšný, nedotknutelný, existující ve vesmíru, na který jsem nedokázala ani pomyslet, že bych na něj dosáhla.

Ty tmavé oči, které jsem z takové blízkosti neviděla už víc než deset let, se rozšířily. Jeho obvyklou ostražitou maskou pronikl záblesk upřímného překvapení.

"Lydie?" zeptal se. Jeho hlas byl hluboký, drsný samet, ze kterého mi po zádech přeběhl mimovolný mráz.

V ústech jsem měla sucho. Zmohla jsem se na pomalé, trhavé kývnutí. "Ahoj, Cassiane."

Dlouhou chvíli na mě zíral. "To už je... věčnost," zamumlal. Překvapení rychle zmizelo a nahradilo ho klidné soustředění. "Slyšel jsem, že jsi v kampusu, ale neviděl jsem tě od té doby, co – od doby, co jsi mi sahala sotva po kolena. Krátce nato jsem z kampusu odjel s tátovou firmou, pamatuješ?"

"Pamatuju," zamumlala jsem a žmoulala popruh tašky. "Byl jsi... pryč hodně dlouho."

"Na nějakou dobu jo. Ale teď už jsem zjevně zpátky," řekl. Koutků úst se mu dotkl náznak úsměvu. Oprřel se o opěradlo a velké ruce si položil na stůl. Jeho výraz zvážněl. "Takže, ten byt. Viděl jsem tvůj příspěvek. Co se děje? Jsi v pořádku?"

"Jsem," zalhala jsem, a slova ze mě padala moc rychle. "Jen problémy s bydlením. Nedorozumění v mojí... současné situaci."

Sledoval mě. Jeho pohled byl těžký, neochvějný, jako by přesně věděl, co se snažím skrýt. Na detaily nenaléhal.

"Mám byt blízko Summitu," pronesl Cassian. "Můžeš mít hostinský pokoj."

Nešeptal. Nesnížil hlas, aby tu nabídku udržel v soukromí.

U stolů kolem nás se rozhostilo hrobové ticho.

Rozhlédla jsem se. Celá zadní polovina jídelny přestala jíst. Všem do jednoho spadla v naprostém šoku brada.

"Co? Ty... ty to myslíš vážně?" zašeptala jsem, mozek mi zkratoval. "J-já myslela, že si mě ani nepamatuješ."

"Věděl jsem, kdo jsi, Lyd," řekl hladce.

Ta stará přezdívka mě zasáhla jako fyzická rána do břicha. Vytáhla na povrch tucet pohřbených vzpomínek. Skoro jsem zapomněla, že to jméno pro mě vymysleli on s Enzem. Slyšet ho teď z jeho úst mi udělalo v hlavě naprostý zmatek.

"A ano, myslím to vážně," pokračoval Cassian, kterého rostoucí publikum vůbec nerozhodilo. "Nebudu po tobě chtít moc a stejně ten pokoj skoro nevyužívám."

Mluvil dál, ale v uších mi začalo hlasitě hučet. Nedokázala jsem zpracovat realitu téhle situace.

Cassian sáhl do kapsy kabátu, vytáhl pero a něco načmáral na kousek papíru. Podal mi ho.

Bezmyšlenkovitě, na autopilota, jsem natáhla ruku a vzala si ho. Bylo to telefonní číslo a adresa v luxusní čtvrti.

"Zavolej mi, až budeš připravená se přestěhovat," přikázal.

Nezeptal se, jestli to přijímám. Nečekal na odpověď.

Cassian vstal a odešel, jeho kroky byly dlouhé a sebevědomé, choval se, jako by mu patřil každý centimetr podlahy pod jeho botami. Dav se před ním doslova rozestupoval.

Zůstala jsem stát jako přimrazená u stolu číslo 7 a svírala v ruce ten papírek.

Sledovala jsem, jak mizí za těžkými dvoukřídlými dveřmi, a pak jsem pomalu otočila hlavu a podívala se zpátky na studenty.

Zíraly na mě desítky elitních studentů. Jejich oči byly temné a dravé. Viděla jsem nechutnou směs vroucí závisti, syrového znechucení a čiré, nefalšované nenávisti namířené přímo na mou tvář.

V tu chvíli, pod drtivou tíhou jejich pohledů, jsem si přála, aby se ta naleštěná podlaha jídelny otevřela a spolkla mě.