POHLED LYDIE

Studený vítr se mi zakusoval do tváří, když jsem spěchala kolem přírodovědecké fakulty. Poslední tři hodiny jsem strávila zdokonalováním únavného umění uhýbat. Poté, co jsem odešla od Enza na nádvoří, jsem úmyslně vynechávala své obvyklé trasy. Brala jsem to špatně osvětlenými zadními schodišti. Stále jsem klopila zrak. Do uší jsem si natlačila sluchátka, aniž bych se vůbec obtěžovala zapnout hudbu. Šepot už mi na zádech lpěl jako statická elektřina. Potřebovala jsem se jen dostat na kraj parkoviště, kde mi Cassian řekl, ať na něj čekám. Když se mi podaří dojít k jeho autu, tak tenhle den přežiju.

"Lydie." Ten hlas prořízl okolní hluk práskajících dveří aut.

Nezastavila jsem se.

"Lydie, prosím."

Zastavila jsem se. Boty mi drhly o beton. Otočila jsem se na podpatku.

Enzo stál deset stop ode mě. Vypadal zničeně. Nebyla to jeho obvyklá kalkulovaná, nedbalá estetika zlatého chlapce. Skutečné fyzické vyčerpání mu namalovalo tmavé stíny pod očima. Čelist měl pevně sevřenou. Široká ramena se mu hrbila dopředu. Opatrně ke mně udělal krok a jednal se mnou, jako by šlo o divokého psa, co se chystá utéct.

"Můžeme si prostě promluvit?" prosil Enzo a zvedal obě ruce v odevzdání. "Pět minut. Nic víc nežádám."

"Měl jsi deset let na mluvení," odpověděla jsem. Můj hlas zněl naprosto mrtvě.

Trhl sebou. "Vím, že jsem to posral. Byl jsem sobecký. Jen jsem si myslel... tys tam vždycky byla, Lydie. Byla jsi moje jistota. Nikdy jsem si nemyslel, že musím bojovat za to, abych si tě udržel. Myslel jsem, že prostě počkáš, dokud se nedám dohromady."

"Přesně to je ten důvod, proč jsme skončili," řekla jsem tiše. "Nikdy jsi o mě nebojoval."

Enzo si prohrábl vlasy roztřesenou rukou a přecházel v úzkém kruhu. "Včerejšek byla chyba. Včerejšek nic neznamenal."

Zírala jsem mu přímo do očí. "Nevypadal jsi zmateně, když jsi to dělal."

Čelist mu cukla. "Blair pro mě nic neznamená."

V krku mi zabublala hořká ironie. Vydala jsem ze sebe suchý, drsný smích. "Ale já jo?"

"Ano!" vybuchl Enzo a hlas mu přeskočil. "Vždycky jsi znamenala!"

Bezcitně jsem v hrudi zadusila to malé, ubohé zachvění. "Tak proč jsem tě musela poslouchat, jak ji šukáš přes tenkou stěnu pokoje? Proč jsem musela sedět na posteli a předstírat, že se mi nehroutí hruď?"

Enzo těžce polkl. "Byl jsem rozptýlený," zopakoval a teď už zněl zoufale. "Tlak ze sezóny, skauti sledující tým, táta, co mi dýchá na krk kvůli právům. Nemyslel jsem jasně."

"Deset let, Enzo," řekla jsem tiše. "Už deset let 'nemyslíš jasně'."

Jeho výraz se změnil. Horečné prosení se rozplynulo v něco chladnějšího. Vypočítavého. "A ty si myslíš, že ty teď myslíš jasně? Tím, že ses nastěhovala do bytu ke Cassianu Mercerovi?"

Krokl blíž, zkracoval vzdálenost. "Máš vůbec tušení, kdo ten kluk doopravdy je? Cassian nedělá charitu. Ani nedýchá bez nějakého vypočítaného důvodu. Je to manipulátor. Každý jeho krok je strategický. Jsi pro něj jenom pěšák. Dělá mu dobře, když se mi motá do života a staví tě doprostřed toho všeho."

"To sedí zrovna od tebe," zamumlala jsem.

"Myslím to smrtelně vážně." Enzovy oči ztmavly upřímnou frustrací. "Záleží mu na kontrole. Myslíš, že ta obrovská scéna, kterou dneska ráno způsobil, byla náhoda? Chtěl, aby to viděl celý kampus. Použil tě, aby poslal vzkaz."

Žaludek se mi stáhl do tvrdého uzlu. Část ze mě věděla, že Enzo mluví pravdu. Ale odmítla jsem couvnout a nechat ho vyhrát. "Alespoň mě neponížil," střelila jsem po něm zpět.

"Děláš obrovskou chybu," varoval mě Enzo. "Není s ním bezpečno."

"A s tebou je?" zeptala jsem se.

Ticho mezi námi viselo těžce. Pak napjatý vzduch prořízlo tiché, hrdelní vrčení matně černého motoru. Každé nervové zakončení v mém těle v mžiku zbystřilo. Cassianovo auto vjelo na parkoviště. Přesně na čas. Jako vždycky.

Hlavy se prudce otočily. Kroky se zčistajasna zastavily. Telefony okamžitě vyletěly do vzduchu. Poblíž vjezdu na parkoviště jsem zahlédla Blair, jak stojí se dvěma svými sestrami ze sesterstva a vrhají mým směrem smrtící pohledy. Parkoviště se rychle měnilo v arénu.

Enzo ztuhl a držení jeho těla začalo být křečovité. "Vidíš?" odplivl si. "Přesně podle plánu."

Zírala jsem na blížící se auto. Narativ celého kampusu se psal v reálném čase. Ubohá, nerozhodná holka se stipendiem, lapená v přetahované hokejové smetánky. Měla jsem po krk toho být za oběť.

Udělala jsem úmyslný krok k obrubníku.

"Lydie, nedělej to," poručil Enzo. Natáhl se a popadl mě za zápěstí. Jeho těžké prsty se mi zaryly hluboko do kůže.

Ten fyzický dotyk přetrhl poslední roztřepenou nit mojí trpělivosti. Vyrvala jsem mu paži z jeho sevření.

Cassianovo auto zastavilo přímo přede mnou. Tónované okénko hladce sjelo dolů.

"Jsi tu brzy," řekl Cassian. Jeho tvář byla nečitelnou maskou chladné lhostejnosti.

"Lydie, přestaň se chovat hloupě," zavrčel Enzo a přistoupil těsně za mě. Jeho prsty se znovu otřely o mé zápěstí.

Nepřemýšlela jsem. Reagovala jsem.

Trhnutím jsem otevřela těžké dveře spolujezdce. Namísto abych vklouzla na kožené sedadlo, pevně jsem zapřela boty do asfaltu. Naklonila jsem horní polovinu těla přímo přes středovou konzoli, popadla oběma rukama tlustý límec Cassianovy mikiny a tvrdě jsem mu přitiskla pusu na tu jeho.

Z přihlížejících kolem parkoviště se ozvalo hromadné zalapání po dechu.

Na zlomek vteřiny Cassian ztuhl. Cítila jsem čistý šok, který projel jeho pevnou hrudí pod mýma rukama.

Pak zklapla past.

Cassianova velká ruka vystřelila vzhůru a jeho silné prsty se zaryly hluboko do vlasů na zadní straně mé lebky. Tvrdě sevřel mé kořínky a uzamkl mou hlavu pevně na místě. Polibek mi oplatil.

Nebyl to jemný, herecký polibek. Byl agresivní a panovačný. Jeho rty mé bez sebemenšího zaváhání pootevřely a jeho mokrý jazyk se vtlačil hluboko do mých úst. Chutnal po mátě a černé kávě. Horké klouzání jeho jazyka se agresivně zapletlo s mým a podmanilo si vnitřek mých úst. Tvrdě sál můj spodní ret, zuby mu drhly o citlivé maso a donutil mě pootevřít ústa doširoka, aby mohl proniknout ještě hlouběji.

Můj původní plán se vypařil do prázdna. Tohle měl být vizuální útok na Enza. Taktická zbraň. Ale Cassian mi tu zbraň vytrhl přímo z rukou a proměnil ji v ryzí, nepopiratelnou fyzickou dominanci.

Jeho volná ruka mi tvrdě dopadla na pas. Velkými prsty se mi zaryl do boku a odtáhl mé tělo ještě hlouběji dovnitř auta. Koleny jsem těžce narazila do hrany koženého sedadla. Překlenula jsem přes středovou konzoli, ňadra mi tvrdě zmáčkla jeho tvrdá hrudníková stěna. Zmačkala jsem mu do hrstí látku jeho mikiny v zoufalé snaze získat nějakou oporu, zatímco jeho ústa pohlcovala ta má. Tření jeho jazyka, klouzajícího o ten můj, vyvolalo pocit ohromného horka, které se stáhlo přímo mezi má stehna.

V zadní části mého hrdla se ozvalo tiché, vlhké zasténání.

Ten slabý zvuk zavibroval přímo u jeho rtů.

Cassian polibek přerušil. Stáhl se o centimetr zpět a pohyboval se neuvěřitelně pomalu. Jeho dýchání bylo těžké, vzduch mu s chrčením procházel nosem. Jeho šedomodré oči byly doširoka otevřené a zorničky polykaly duhovku. Hořely temnou, teritoriální vlastnickou posedlostí, ze které se mi stáhl dech v plicích.

Drsným palcem mi pomalu přejel po spodním rtu a otřel lesklý povlak smíšených slin. Pustil mé vlasy.

Ticho mimo auto bylo ohlušující.

Cassian přesunul pohled. Zadíval se mi přes rameno. Přímo na Enza.

Syrové horko v Cassianových očích okamžitě zmrzlo do smrtelného ledu. Strčil do dveří řidiče a vystoupil na asfalt. Nespěchal. Obešel kapotu vozu s dravou, neuspěchanou grácií vlka, který zahání svou kořist do kouta.

Enzo pevně stál, ale viděla jsem nepatrný třes v jeho rukou. Byl k smrti vyděšený.

Cassian se zastavil jen pár palců od Enzovy hrudi. Ten fyzický rozdíl byl nepopiratelný. Cassian nad ním čněl a prakticky vyzařoval násilí.

"Ta dáma ti řekla, abys jí dal pokoj," pronesl Cassian klidně. Jeho hlas byl smrtelně tichý.

Enzo těžce polkl. Neřekl ani slovo.

Cassian se naklonil o zlomky palce blíž. "Dej. Jí. Pokoj." Každé slovo zasáhlo vzduch jako řízená exploze. "Nenuť mě tě k tomu donutit."

Enzo zaťal pěsti podél těla. Chtěl udeřit. Ale věděl, že by ho Cassian zničil. Cassian udržel pohled na tři mučivé sekundy. Pak se k Enzovi otočil zády, odbyl ho, jako by to byl bezvýznamný odpad na dlažbě.

Cassian došel zpátky k autu, složil svou mohutnou postavu na sedadlo řidiče a zabouchl dveře.

Sotva jsem měla čas zatáhnout nohy úplně dovnitř a zavřít dveře spolujezdce, než na to šlápl. Pneumatiky zaskřípaly. Kampus se rozmazal do šmouh z cihel a zeleně, jak jsme se vyřítili z parkoviště na hlavní silnici.

Můj odraz z okna spolujezdce zíral přímo na mě. Tváře mi hořely nachově červeně. Rty vypadaly úplně zpustošeně. Hruď se mi zvedala s každým nepravidelným nádechem. Srdce mi tvrdě tlouklo do žeber. Rty mi tepaly, opuchlé a vlhké od jeho úst. Vůně jeho kolínské lapená v malé kabině auta byla opojná.

Políbila jsem ho, abych se pomstila Enzovi. Abych udělala veřejné prohlášení.

Ale ten explicitní způsob, kterým Cassian převzal kontrolu? Způsob, jakým mě ochutnával? To nebyla součást plánu.

Ticho v autě se prodlužovalo. Hutné. Dusive. Zelektrizované.

Prošla celá minuta, než Cassian promluvil. Oči měl upřené na cestu před sebou.

"Bylo to taktické?" zeptal se Cassian. Jeho hlas byl klidný, rovný povrch nad vroucí vodou. "Nebo se mám začít bát o své sebeovládání?"

Spolkla jsem suchý knedlík v krku. Ruce se mi na klíně třásly. "Potřebovala jsem, aby přestal," dokázala jsem ze sebe dostat.

Podél Cassianovy ostré čelisti zuřivě zacukal sval. Sevření volantu zesílilo, dokud mu klouby na prstech nezešedly na kost.

"Přestane," odpověděl Cassian potichu.

Tón jeho hlasu donutil můj žaludek udělat tvrdé salto. Nebylo to žádné uklidňující ujištění. Nebyla v tom spokojenost. Byl to pokrevní slib.

Otočila jsem hlavu, abych se na něj podívala. "Cassiane..."

Zastavil na červenou a konečně otočil hlavu, aby se setkal s mým pohledem. Ta lhostejná maska, kterou nosil před zbytkem světa, byla pryč. Stržená.

To, co se na mě dívalo zpátky, nebyl žádný strategický spolubydlící. Nebyl to kluk, který by mi udělal laskavost, aby naštval svého rivala. Byl to muž svlečený na syrový, nebezpečný záměr. Žár v jeho očích byl oslepující.

"Nedělám věci napůl, Lydie," řekl tiše. Hlas mu klesl o oktávu, skřípaje o mé nervy.

Můj puls zoufale přeskočil.

Poprvé od chvíle, kdy jsem si sbalila tašky a nastěhovala se do jeho hostinského pokoje, mi do žil vstříkl čistý nával strachu. Myslela jsem si, že mám tuhle dohodu pod kontrolou. Ale když jsem se dívala na ten temný, pohlcující hlad v jeho očích, uvědomila jsem si děsivou pravdu. Právě jsem začala něco, co jsem naprosto nebyla připravená dokončit.