Pohled Lachlana/Justice

Ruka mi svírala tlustou keramiku hrnku z bistra tak silně, až jsem cítil, jak mi to teplo spaluje dlaň, ale tu spáleninu jsem sotva vnímal. Co to kurva? Co to má doprdele znamenat?

Opravdu se to právě stalo? Očima jsem propaloval díru do zad její neforemné uniformy, když spěšně odcházela od našeho boxu.

Tomu se říká, když duchové minulosti vstanou přímo z hrobu a nalijí vám šálek průměrného kafe z bistra. Co tady sakra dělá? V nějakém zasraném zapadákově uprostřed ničeho na mrazivých pláních Nebrasky? Tady se celou tu dobu schovávala? Je tohle přesně ten důvod, proč ji H.W. nemohl najít, přestože rozpitval každou digitální stopu na západním pobřeží?

No, abych byl spravedlivý, H.W. ji v jednu chvíli našel. To už je samozřejmě před lety. Jediný důvod, proč náš technický génius tehdy našel něco užitečného, byl ten, že její zasrané zasnoubení otiskli v místních novinách. Oznámení pro smetánku tam v Kalifornii, jen pár hodin od našeho rodného města.

Když měl její otec Arthur tu drzost ukázat se asi před čtyřmi lety u přední brány naší klubovny a dožadoval se, že si promluví s Talonem a Valerií o své zmizelé dceři, krve by se ve mně nedořezal. Zprvu, poté, co jsme viděli to oznámení o zasnoubení, jsem předpokládal, že Maeve a její nový manžel prostě utekli spolu, aby si hráli na rodinku v nějaké hlídané čtvrti. Všichni jsme měli na zprávu o její blížící se svatbě jiné reakce.

Já? Osobně jsem o ní nechtěl vědět vůbec nic potom, co ty noviny přistály na stole v klubovně. Porušila svůj slib. Posvátný, nevyřčený slib, na kterém jsme všichni zoufale lpěli. A pak... nic. Hrobové ticho. Zmizela, čímž dokázala, že už jí na nás nezáleží. Brala si nějakýho bohatýho kreténa.

Ale když Arthur stál u naší brány a vypadal jako zoufalý, zlomený muž, hned na místě mi došlo, že je něco hodně špatně. Nechal jsem H.W., aby se na Maeve podíval znovu a osekal internet až na kost. Ten chlápek, kterého si vzala, zřejmě nikdy nepřestal zahlazovat stopy. H.W. nenašel vůbec nic. Žádné auto registrované na její jméno, žádnou bankovní půjčku, žádnou nájemní smlouvu na posraný byt. Nic. I ten manžel byl jako duch. Znali jsme jeho jméno a to bylo tak všechno.

Potichu a posedle jsme pátrali roky. Nemohl jsem to pustit z hlavy. Nikdo z nás nemohl. Nakonec jsme vypátrali rozlehlou nemovitost spojenou s jejím manželem. Samozřejmě, když jsme tam s Maniacem zajeli, abychom to místo obhlédli, po Maeve nebylo ani stopy. Bylo to obrovské sídlo v té nejbohatší, nejokázalejší části města. Všude samé luxusní sračky. Mramorové sloupy, luxusní auta zaparkovaná na nedotčené příjezdové cestě. Nebylo to vůbec nic, co by se té sladké, ohnivé Maeve, kterou jsem si pamatoval, kdy líbilo.

Zrovna se tam konal večírek, když jsme s Maniacem pronikli na pozemek. Jenže to nebyl večírek. Byly to zatracené orgie. Bohatí parchanti a najaté ženské se proplétali v každém pokoji. Prohledávali jsme ten obrovský dům hodiny, vykopávali dveře a kontrolovali každý stinný kout, ale Maeve jsme nenašli. Maniaca rozptylovalo pár holek, co tam chodily nahé, ale já se dál soustředil. Díval jsem se ze stínů. Všechno jsem pozoroval. Dokonce jsem viděl jejího takzvaného manžela zabořeného do nějaké náhodné ženské, jak se ukájí a užívá si svůj zvrácený večírek, zatímco jeho žena byla nezvěstná.

Zajímalo toho parchanta vůbec, kde Mae je? Utekla, protože ho přistihla při nevěře? A otázka, která mě pronásledovala nejvíc, ta, která mě v noci nenechala spát, když jsem zíral do stropu svého pokoje: proč neutekla zpátky k nám? Do bezpečí klubu? To nás tak moc nenávidí?

Zíral jsem na černou tekutinu ve svém hrnku a cukalo mi v čelisti. Upřímně, ani bych se neměl divit. Všichni jsme věděli, že Maeve byla lhářka, už dávno předtím, než ji její táta odtáhl pryč. Myslel jsem, že se změní, až vyroste. Myslel jsem, že ty dětinské malichernosti hodí za hlavu. Chci říct, tenkrát dělala scény jen proto, že se k ní Chaos začal chovat jinak, když se jejich rodiče vzali. To, a taky to, že ze mě Evelyn nedokázala sundat svý zasraný pracky, kdykoli byla Maeve v místnosti.

Věděl jsem, že tehdy byla Mae žárlivá. Jen si to nechtěla přiznat sama sobě, natož někomu z nás. Myslel jsem, že to přečkám a nechám ji dospět, ale ty sračky, co dělala, jen aby si získala naši pozornost, se začínaly vymykat kontrole. Všichni jsme na ni museli být přísní. Poslední věc, kterou jsme chtěli, bylo, aby se z naší holky stala rozmazlená, namyšlená klubová princezna.

V okolí byly jen čtyři klubové princezny a my jsme na vlastní kůži viděli, co vyrostlo z holek v jiných pobočkách. Tenhle jed jsme pro Maeve nechtěli. Moje mladší sestra tu skoro nebyla, raději chodila do školy ve Skotsku, kde žila část naší širší rodiny. Vracela se domů jen na svátky a na léto. S Mae si nebyly blízké, ale to byla naše chyba, že jsme zabírali všechen Maečin čas a kradli její pozornost pro sebe.

Další dvě klubové princezny, Evelyn a Brody, byly rozhodně až moc rozmazlené. Tehdy jsme ty varovné signály neviděli, ale teď je vidím naprosto jasně. Nejsou zlé, ale jsou vlezlé jako čert. Chtějí chlapy s nášivkami a chtějí je od nás. Tedy, Evelyn chce alespoň mě. Myslím, že Brody se v tuhle chvíli jen snaží nechat zbouchnout kýmkoli, kým to jde, aby si zajistila místo v hierarchii. Ale po těch sračkách, co předvedla s H.W., se jejím směrem nepodívá ani jeden chlap z klubu.

Nikdy jsme nechtěli, aby z Mae vyrostlo něco takového. Chtěli jsme, aby zůstala přesně taková, jaká byla. Naše sladká holka s ostrou, ohnivou stránkou. Dokonce jsme mluvili o tom, že z ní uděláme naši 'starou'. Ale problém byl... že jsme se nikdy nedokázali dohodnout, čí 'stará' vlastně bude. Nikdo z nás nebyl ochotný ustoupit.

A tak jsem celé dva roky poté, co Maeve odešla, strávil vymýšlením složitého, neprůstřelného plánu, co uděláme, až se k nám konečně vrátí. Plán, se kterým jsem přišel, byl nekonvenční. Sakra, hraničilo to s šílenstvím. Když jsem s tím přišel za klukama, došlo k obrovskému střetu reakcí. Konečný cíl byl jednoduchý, ale závažný: měli jsme v úmyslu se o Maeve podělit jako o naši 'starou'. Všech pět z nás.

Maniac byl nasraný, že jsem vůbec naznačil, že by o Maeve stál. Ten paličatej zmrd si pořád nechce přiznat, že ho to k ní táhne. Chci říct, koho by netáhlo? S těmi šíleně dlouhými a hustými černými vlnami, s těmi hlubokými, elektricky kobaltovými očími, s pihami rozesetými po tom malém nosíku, s těmi šťavnatými, přirozeně červenými rty a s těmi neuvěřitelnými dolíčky, které se objeví, jakmile se její pusa sebemíň pohne. Chtěl ji. My všichni. Ten majetnický hlad v jeho očích ho prozradil pokaždé, když padlo její jméno.

Chaos byl taky nasraný. Řekl narovinu, že nechce být součástí mého geniálního plánu a nikdy nebude. Tvrdil, že teď, když jsou oficiálně nevlastní sourozenci, se musí vzdát všech přetrvávajících citů, které k Mae choval. Vymlouval se na to, že po tom, jak se Mae chovala k jeho sestře – dvojčeti, bylo snazší ji nechat jít. Pořád nechápu, proč by mělo vůbec záležet na tom, že jsou nevlastní sourozenci. Poznali jsme Mae dávno předtím, než Talon vůbec potkal Valerii. Nebyla tam žádná společná krev. Ale Chaosovi se to nedalo vysvětlit; byl až moc ponořený ve vlastní hlavě.

H.W. a Gargoyle na druhou stranu reagovali úplně jinak. Byli dychtiví. Šťastní jako blechy a připravení se přidat. S Gargoylem to bude samozřejmě o něco těžší, protože ve svých sedmnácti letech už měl našlápnuto stát se profesionálním MMA zápasníkem, neustále trénoval a cestoval. Ale věděl jsem, že tihle dva mi pomůžou srovnat Maniaca a Chaose do latě.

Sakra, chytit Maniaca do pasti bude snadné, jakmile ji ochutná. Ale drsná realita byla taková... že se Maeve nikdy nevrátila. Místo toho zůstala s otcem v Kalifornii, promenádovala se ve vyšší společnosti a našla si bohatého manžela. Nebylo to tak, že bychom tam seděli jako mniši a čekali na ni. No, možná H.W. ano, ale my ostatní jsme si dál máčeli ptáky. Jen jsme nikdy s nikým nechodili. Nikdy jsme se nezamilovali, nikdy si nehráli na frajery, nikdy se nezapletli do žádných těch emočních sraček.

Tahle oddanost, ta krásná budoucnost, to všechno mělo být pro ni. Měla být naší společnou královnou. Ale všechno to zahodila, protože to nechtěla.

Tak proč tu sakra je? Pokud ji manžel podváděl a pořádal orgie a ona ho opustila, proč přišla do mrznoucího bistra v Nebrasce místo toho, aby běžela domů? Copak neví, jak moc chybí svý mámě? Samozřejmě, že ne. Nemluvily spolu roky.

„Pořád zíráš na Mae, chceš, abych se za tebe přimluvil?“

Specterův hlas prořízl mé temné myšlenky. Zamrkal jsem a moje pozornost se vrátila ke stolu. Motorkář ze Scythes se na mě přes box uculoval, opřený a s rukama zkříženýma přes svou koženou vestu s barvami.

Odborně jsem zamaskoval vroucí vztek, který mi stoupal v hrudi. Nenáviděl jsem, že mě přistihl, jak zírám. Nenáviděl jsem, že jsem vůbec zíral. Nechal jsem si na tváři prázdný výraz, kamennou zeď.

„Ty ji znáš?“ zeptal jsem se ležérně a udržel si chladný tón.

„Ehm, to bych neřekl,“ odpověděl Specter a lokl si vody. „Vlastně jsem se s ní a s Miriam seznámil teprve včera. Přišel jsem sem za svou holkou, zjistil jsem, že mě podvádí a že to ani nebyla ta holka, za kterou se vydávala. Ta děvka doslova ukradla Miriamin celej život a naservírovala mi ho jako svůj vlastní. Zkurveně divoký. Nechal jsem tu děvku vyhodit, když se celý to drama provalilo.“

To bylo... zajímavé. Ale jeho drama mě nezajímalo. Zajímala mě ta holka, co utírala stoly na druhém konci místnosti.

„Každopádně,“ pokračoval Specter, nevnímaje nebezpečné napětí mých svalů. „Mám číslo na Miriam, protože je to zjevně ta skutečná holka mých snů. Psali jsme si a vsadím se, že by ráda dohodila svojí samotářský kamarádce nějakýho motorkáře.“

„Samotářský?“ vyhrkl jsem. To slovo mě vyvedlo z rovnováhy.

Mae vždycky nenáviděla být sama. Nikdy nechtěla prostor. Nikdy si nestěžovala, že mít nás všech pět kolem sebe je na ni moc. Přísahal bych, že kdyby měla na výběr, byla by na nás přilepená dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu.

„To řekla včera večer Miriam, když mi oznámila, že konečně přesvědčila Mae, aby s ní zašla na skleničku,“ řekl Specter a ležérně pokrčil rameny. „Snažil jsem se je dostat do klubovny na párty, když už jste sem dorazili za zábavou a kšeftama. Miriam si ale myslela, že je to moc brzo.“

Přesunul jsem pohled zpátky přes bistro. Maeve byla na druhém konci místnosti u pokladny. Zoufale se vyhýbala mému pohledu. Věděl jsem, že mě poznala ve vteřině, kdy nalévala to kafe. Ten děs v jejích očích byl nezaměnitelný. Ale já jsem kolem ní prostě prošel k boxu. Upřímně, v tom zlomku vteřiny jsem neměl tušení, co dělat, a to se mi nikdy nestává. Vždycky vím, jaký bude můj další krok. Proto jsem prezident Crimson's Fire Riders.

Co mám dělat teď? Maeve je přímo tady. Přímo v mém fyzickém dosahu. Pořád jsem na ni zuřil a věděl jsem, že ostatní taky. Kromě Gargoyla a H.W. Pokud tihle dva zjistí, že roznáší kafe v Nebrasce, roztrhají tuhle zemi na kusy, aby si pro ni přijeli, i kdyby to znamenalo, že opustí klub.

Ale ona se nevrátila domů. Utekla od nás. Porušila své sliby a vzala roha, aby si vybudovala falešný nový život.

Když jsem ji sledoval, jak utírá pult, s temným zadostiučiněním jsem zaznamenal, jak zestárla. Vypadá hubenější, uniforma na její postavě visí, což mě k smrti štve. Kdo kurva vyhladověl moji holku? Ale zároveň vypadá... drsněji. Její křivky se dokonale vyplnily v ženství. Nikdy jsem neviděl tak bezchybné tělo, i když se skrývalo pod ošklivým polyesterem. Jen potřebuje víc jíst. To můžu napravit.

Vlasy má sepnuté do drdolu a já přemýšlím, jestli si ty nádherné černé vlny nechala tak dlouhé, jak bývaly. Ty elektricky kobaltové oči jsou stále přesně takové, jak si je pamatuji, ale ty těžké, tmavé kruhy pod nimi vyprávějí příběh o hlubokém, do morku kostí pronikajícím vyčerpání. Vzpomínám na okamžik, kdy mě u stolu poprvé spatřila. Způsob, jakým její ruka v čistém, nefalšovaném děsu sevřela rukojeť té skleněné konvice na kávu. Vypadala, jako by zírala na samotného ďábla. Bála se mě.

Proč? Proč se mě kurva tak bojí?

Něco tu nehraje a já musím učinit pevné rozhodnutí, co dál.

„Tak co, chceš, abych se za tebe přimluvil?“ naléhal znovu Specter, nevnímaje bouři, která se mi honila hlavou.

Než jsem stihl odpovědět, bistrem se rozlehl hlasitý, skřípavý hlas. Manažer – plešatící, uboze vypadající muž v usmolené košili – napochodoval za pult a začal na Maeve řvát. Mával jí před obličejem účtenkou a tvář mu vztekem rudla.

Krev se ve mně zpěnila. Svaly se mi napjaly jako pružina. Připravil jsem se, plně očekávaje, že se stáhne do sebe a propukne v pláč. Ruka mi sjela k noži na opasku, připravený vstát, přejít místnost a brutálně tomu zmrdovi vyhrožovat, dokud by si nepochcal kalhoty. Přesně tak, jak jsem to dělával, když jsme byli děti a někdo se na ni křivě podíval. Mae byla vždycky citlivá. Měla páteř, jen když šlo o lidi, se kterými se cítila dobře – s námi.

Ale ona neplakala.

Místo toho se Maeve pomalu otočila, narovnala ramena a vystřelila hned zpátky. Přes hluk v bistru jsem neslyšel přesná slova, ale řeč jejího těla mluvila jasně a zřetelně. Pevně a chladně usazovala toho kreténa na místo. Nebrala si od něj ani kousek z těch jeho sraček. Manažerův obličej zvadl a ústa mu sklapla, když se do něj pustila. Dokonce o krok ustoupil, poražen. Pak Maeve ledabyle obrátila oči v sloup, otočila se k němu zády a vrátila se rovnou k obsluhování svých zákazníků.

Seděl jsem tam, ohromený.

To bylo zajímavé. Velmi, velmi nepodobné té Maeve, kterou jsem znával. Ta křehká holka, kterou jsme museli chránit, zmizela. Teď je podstatně drsnější. Ten oheň tam stále je, ale naostřil se v čepel.

„Hej, Justice. Slyšels mě?“ šťouchl do mé pozornosti Specter. „Chceš, abych s ní promluvil za tebe?“

Podíval jsem se na Spectera, už rozhodnutý. Kousky do sebe zapadly a pevně se uzamkly. Nebudu se jí dvořit. Nebudu hrát hry ani se hezky ptát.

„Ne,“ konstatoval jsem chladně, můj hlas nenechával žádný prostor pro námitky. „Stejně dnes večer odjíždíme.“

Naposledy jsem se zahleděl na Maeveina záda a na srdce mi padlo temné, nebezpečné odhodlání. Nebudu se jí ptát. Prostě si ji vezmu s sebou.