Pohled Maeve

Prázdné odvržení v těch zelených očích bolelo mnohem víc než fyzické násilí, na které jsem se připravovala. Bistro kolem mě vybledlo do matné šmouhy. Cinkající talíře, hučení starého neonového nápisu, klábosení štamgastů—to všechno odplavila vlna hučení v mých uších. Drtivý pohled na Lachlana stojícího pouhých pár stop ode mě mě uvrhl přímo zpátky do vzpomínky, kterou jsem se snažila pohřbít víc než deset let.

"Moje máma tě zabije, jestli zjistí, že se sem plížíš uprostřed noci," zašeptala jsem do prázdna.

Slabé zaškrábání bot o dřevěnou mřížovinu pod oknem mé ložnice bylo mým jediným varováním. O chvíli později Lachlan přesunul váhu na šikmou střechu a posadil se přímo vedle mě. Noční vzduch štípal, ale chlad jsem sotva cítila. Měla jsem kolena přitažená pevně k hrudi, paže zamčené kolem holení. Brada mi spočívala na kolenou a po tvářích mi stékaly horké, tiché slzy. Nedokázala jsem přestat plakat už od chvíle, co se toho rána roznesla ta zdrcující zpráva. Kaelen odjíždí.

"Nezjistí to," řekl Lachlan. Jeho hlas byl tichým zaduněním ve tmě.

Mezi námi se usadilo ticho. Zírala jsem na sousední domy, vidění se mi rozmazávalo. S matkou jsme bydlely v malém, obyčejném přízemním domku. Mřížovina připevněná k obložení byla tak akorát pevná na to, aby se po ní dalo vylézt na střechu. Chodila jsem sem nahoru přemýšlet, kdykoliv mi stěny mého pokoje připadaly příliš těsné.

Lachlan měl vždycky nadpřirozenou schopnost najít mě bez ohledu na to, kde jsem se schovala. Neměla jsem tušení, jak to dělá. Bydlel na rozlehlém pozemku klubu poblíž jejich hlavní klubovny, poctivých dvacet minut chůze od mé čtvrti. Od něj můj dům vidět nebyl. Nikdy jsem se neptala, jak přesně vždycky zná mou polohu. Příliš jsem se bála, že by mé zpochybňování jeho metod mohlo způsobit, že by se už neukázal.

Nenáviděla jsem být sama. Jen samotná představa, že bych tu seděla sama, mi naháněla husí kůže. Od chvíle, co jsem tyhle čtyři kluky potkala, jsem se hrozila každé vteřiny izolace. Nechápala jsem, jak normální lidé potřebují prostor nebo chtějí chvíli klidu. Potřebovala jsem ten hluk. Potřebovala jsem jejich přítomnost.

Popotáhla jsem a utřela si tekoucí nos hřbetem ruky.

"Slíbil, že ti bude psát," řekl tiše Lachlan. Natáhl ruku a jeho mozolnaté prsty mi zastrčily zatoulaný pramen vlasů za ucho. "Bude ti psát neustále, jakmile ti seženeme mobil. Bude se vracet na návštěvu taky. Jsou pořád součástí klubu. Tohle není napořád."

Když jsem slyšela, jak jeho lehký, uklidňující skotský přízvuk obaluje ta slova, přejel mi mráz po zádech. Byla jsem vděčná, že stíny skryly mou tvář. Nezvládla bych, kdyby si ze mě utahoval kvůli tomu, jaký vliv na mě jeho hlas měl. Ne dnes v noci. Lachlan nebyl zlý kluk, ale měl způsob, jak mě uvést do rozpaků tak, že se mi z toho točila hlava.

"Připadá mi to jako rozsudek smrti," zamumlala jsem. Hlas se mi zlomil. "Kaelen už tu nebude. Nedokážu si bez něj život představit. Žádné další vtipy, žádné další sledování, jak trénuje v tělocvičně, žádný z toho jeho nakažlivého úsměvu."

Lachlan se posunul blíž. Omotal své silné paže kolem mých třesoucích se ramen a přitáhl si mě přímo ke své pevné hrudi. Mé tělo ochablo. Nechala jsem nohy klesnout na stranu, když mi přitiskl hlavu na svou klíční kost. Popadla jsem plnou hrst jeho tmavé košile a chytila se ho jako záchranného lana, když mě zalila čerstvá vlna zlomeného srdce. Jeho tichá, stálá přítomnost ukotvila mé vířící emoce.

"Udělám žárlivou scénu, jestli kvůli němu budeš takhle brečet," zamumlal Lachlan a snažil se mě škádlit.

Kdyby byl jakýkoliv jiný den, smála bych se. Lachlan nikdy nebyl vtipálek. Byl to ten typ kluka, který mluvil svazky jediným tvrdým pohledem. Byla jsem jediný člověk, se kterým kdy vtipkoval, a jediná, kvůli které se obtěžoval spojit dohromady víc než pět slov.

Ale dnes v noci jsem se smát nemohla. Cítila jsem se uvnitř prázdná. Kaelen sice slíbil, že se mnou nikdy neztratí kontakt, ale temná propast v mém žaludku tvrdila, že tohle je konec. Moje rodina si nemohla dovolit mobilní telefon. Kaelen řekl, že bude psát, dokud mi Lachlan nějaký nekoupí, že zavolá ostatním klukům, abychom si mohli popovídat, že se bude vracet na léto a svátky.

Prostě jsem tomu nevěřila.

"Kaelen by nechtěl, abys byla takhle nešťastná, Ember," řekl Lachlan. Prakticky mě prosil, abych přestala plakat.

Vydala jsem ze sebe dlouhý, třesoucí se výdech a donutila se soustředit se na rytmus Lachlanovy ruky, která mě pomalu třela nahoru a dolů po zádech. Jeho dotek měl uzemňující váhu. Nakonec drsné vzlykání utichlo, ačkoli tiché slzy mi dál klouzaly po tvářích. Zůstali jsme takhle pod noční oblohou dlouho, mou hlavu měl zastrčenou na hrudi, paže kolem mě zamčené.

"Pořád máš nás, Ember," řekl. Užívala jsem si zvuk téhle přezdívky. "Nejsi sama."

"Já vím," odpověděla jsem s hrubým hrdlem. "Ale i tak jsem z toho zdrcená."

"Co můžu udělat, aby to bylo lepší?" zeptal se.

Chtěla jsem mu říct, ať přivede Kaelena zpátky, ale věděla jsem, že nemůže. Věděla jsem, že ho to vnitřně rve, když mě vidí takhle rozrušenou. "Řekni mi něco hezkého," poprosila jsem a naklonila hlavu mírně vzhůru, abych narušila těžkou náladu. "Řekni mi o svých plánech do budoucna s klubem. Pořád chceš po tátovi převzít pozici preze?"

Přenesla jsem váhu a otočila tělo tak, abych si mohla hlavu pohodlně opřít o jeho rameno. Lachlan si upravil sevření, opřel se na šikmé střeše dozadu a vzal mě s sebou. V chladném vzduchu jsme se k sobě tulili a zírali na poprašek hvězd rozprostřený po obloze.

"No, vzhledem k tomu, že jsme klubový děcka, ten časový rozvrh je docela daný," začal Lachlan, hlas mu duněl pod mým uchem. "Začneme dělat prospekta, až nám padne šestnáct. Potom si buď zasloužíme nášivky a v osmnácti se z nás stanou plnohodnotní členové, nebo nás u stolu můžou nechat čekat do dvaceti jako zbytek kluků."

O tom procesu jsem něco věděla. Většina chlapů dělala prospekta dva dlouhé roky a odřeli tu nejhorší práci. Někdy se stali plnohodnotnými členy dřív, pokud prokázali svou věrnost na vyjížďce. Talon mi tyhle základy vysvětlil nad zmrzlinou před pár měsíci. Byla jsem zvědavá na jejich skrytý svět.

"Myslím, že nás můj táta vyšle na oficiální jízdu, až nám všem bude osmnáct," pokračoval Lachlan. "Mně v té době bude devatenáct. A Kaelenovi taky. Vážně si myslím, že se Kaelen vrátí a bude tady v klubu. Nás pět může jet na jízdu společně."

"Vy pět jste fakt dobrej tým," řekla jsem mu. Otočila jsem hlavu, abych mu nabídla malý, opravdový úsměv.

Lachlan se otočil, aby se náš pohled střetl. Naše obličeje oddělovaly ve tmě jen centimetry. Zvedl ruku a jemně mi objal tvář. Palec mi přejel po kůži. Tvrdé rysy jeho obličeje zjemněly a koutek úst mu zacukal do nepatrného úsměvu. Lachlan se málokdy usmíval na kohokoliv jiného. Před zbytkem světa si vždycky udržoval své hrany ostré jako břitva, ale pro mě je změkčoval.

"Myslím, že se všichni nejvíc těšíme, až dostaneme svoje klubový jména," řekl tiše.

Můj úsměv se rozšířil a prorazil skrz melancholii. Zářila jsem na něj, a ten pohled mu z hrudi vytrhl tiché zasmání.

"No tak, řekni to," pobídl mě.

"Nemůžu se dočkat, až uslyším, jaká super jména vy kluci dostanete!" žvatlala jsem šťastně, můj smutek byl na okamžik zapomenut. "Sadím se, že budou úplně nejvíc cool. Vsadím se, že Graysonovi budou všichni říkat Maniak nebo tak nějak. Vždycky mu tak říkají, když se dostane do průšvihu. Vsadím se, že Kaelen bude Chrlič. O vás ostatních nemám vůbec ponětí, ale už se nemůžu dočkat!"

Na konci jsem vypískla, trochu víc vzrušená, než jsem asi měla být. Lachlan se zasmál a nechal ruku z mé tváře spadnout. Jeho úsměv se rozšířil a mé srdce se zatetelilo. Milovala jsem trávit tyhle tiché chvilky s ním sama.

"Pojmenovala jsi Kaelena Chrlič, víš to, že jo?" utahoval si ze mě.

"Ne, pojmenovala jsem ho Ocelový chrlič," opravila jsem ho. "To je jeho umělecký jméno."

"Umělecký jméno," zabručel Lachlan hravě. "Co když se stane profíkem a fakt se tak začne nechávat říkat?"

Pokrčila jsem rameny a vrátila pohled zpátky ke hvězdám. "Pokud je to to, co chce, pak... Chci jen, aby byl šťastný. Vy všichni, vlastně."

"Ty nás děláš šťastnýma," odpověděl bez zaváhání.

Podívala jsem se zpátky na něj, srdce plné nevinné náklonnosti. "Slibuješ, že budeš navždycky můj nejlepší přítel?" zeptala jsem se.

Vzduch okamžitě ztratil teplo.

Lachlanovi ztvrdla tvář. Ten vzácný, jemný úsměv se vypařil a nahradila ho maska z chladného kamene. Jeho zelené oči děsivě ztvrdly a bleskly intenzitou, která mi do nitra vrazila ránu čistého poplachu.

"Ne," odpověděl stroze. Odvrátil ode mě zrak, čelist pevně sevřenou.

Hrudník mě zabolel okamžitým, zdrcujícím zmatkem. To odmítnutí bodlo jako fyzická rána.

"Aha," zašeptala jsem a sklopila pohled do klína.

Lachlan natáhl ruku a vložil mi pod bradu jediný, pevný prst. Přinutil mě zvednout hlavu a dožadoval se, abych se setkala s jeho upřeným, spalujícím pohledem.

"Jednoho dne budeme mnohem víc než to," řekl mi.

Víc? Jak? V jakém smyslu? Co to vůbec znamená? Váha za jeho slovy byla dusivá. Bylo mi třináct let. Bála jsem se zeptat, co tím myslí. Byla jsem příliš vyděšená z odpovědi, příliš jsem se bála vkládat do toho naděje, jen abych o ně přišla.

Když se na to teď dívám zpětně ze současnosti, kdy jsem stála v ostrém fluorescenčním světle bistra, byla jsem hluboce vděčná, že jsem se nikdy nezeptala. Věděla jsem přesně, jak toxickým se tento zlověstný slib nakonec ukázal být.

O dvanáct let později jsem stála roztřesená nedaleko zadní kanceláře a srdce mi neúprosně bušilo do žeber. Rachot z kuchyně prolínal tenkými lítacími dveřmi, ale všechno, co jsem slyšela, byl jen šum krve hučící mi v uších. Dýchala jsem v krátkých, trhaných náporech. Prsty jsem svírala okraj nedalekého pultu, abych zabránila podlomení kolen.

Dveře zavrzaly. Do stísněné chodby vklouzla Miriam, na čele hlubokou vrásku plnou starostí.

"Hej, jsi v pořádku?" zeptala se tiše. "Viděla jsem tě a toho zatraceně žhavýho motorkáře, jak na sebe zíráte. Myslela jsem, že se do sebe pustíte přímo uprostřed bistra."

Myslí mi se roztočila spirála paniky, temná a dusivá. Její slova jsem přes to hučení v hlavě sotva zaznamenala. Jestli si toho napětí všimla Miriam, všiml si i on?

Jsou tu i ti zbylí čtyři kluci? Co by proboha mohli pohledávat v maloměstě v Nebrasce? Žili v Kalifornii. Jejich klub řídil Západní pobřeží. Neměli žádný důvod být na Středozápadě. Určitě tady nemohou být jen kvůli mně.

Kontrast mezi minulostí a přítomností mi zvedal žaludek. Kdysi dávno pro mě byla ochranitelská a majetnická láska těchto pěti chlapců tou jedinou věcí, díky které jsem se v chladném světě cítila bezpečně. Toužila jsem po jejich pozornosti. Nyní mě pouhé pomyšlení na to, že mě vystopovali, naplňovalo absolutní hrůzou. Moje hluboce zakořeněná reakce na trauma naskočila a vrhla můj mozek rovnou do módu útěku.

Zoufale jsem se držela té křehké, bolestné naděje, že mě Lachlan skutečně nepoznal. Měla jsem na sobě beztvarou uniformu, jinou barvu vlasů a vypadala jsem k smrti unaveně. Byly to už roky. Abych přežila, musela jsem to racionalizovat. Pravděpodobně úplně zapomněl, že vůbec existuju. Pro muže, jako je on, vymahače pro nechvalně proslulý motorkářský klub, byla servírka v bistru u silnice pouhým duchem.

"Mae... jsi v pořádku? Ty pláčeš," řekla Miriam jemně. Natáhla ruku a setřela mi z tváře zatoulanou, vyděšenou slzu.

Při tom doteku jsem sebou trhla a pak jsem donutila svá napjatá ramena klesnout. Zavřela jsem oči a zhluboka, přerývaně se nadechla, naplnila hořící plíce pachem zvětralé kávy.

"Miriam, prosím, vezmeš si ten stůl za mě?" zeptala jsem se. Hlas se mi třásl, zrazoval mě před čirou hrůzou prolézající mi pod kůží.

"Jasně, zlato," odpověděla, očividně znepokojená mou pobledlou tváří.

Prkenně jsem přikývla. Potřebovala jsem přežít už jen pár hodin. Opakovala jsem si tu mantru v hlavě, zběsilé bubnování přežití. Dokud mě Lachlan nepozná, můžu dál předstírat, že je všechno v pořádku. Mohu mít sklopenou hlavu a dokončit směnu v úkrytu.

Moje mysl jela na plné obrátky, jak jsem formulovala zoufalý plán útěku. Hned jak mi skončí práce, vyklouznu zadními dveřmi a půjdu přímo do svého malého bytu. Popadnu svého kocoura Buráka, nacpu ho do přepravky a zmizím do noci. Většinu věcí jsem už měla sbalenou v cestovních taškách, stály připravené u dveří přesně pro tenhle scénář jako z noční můry. Bude to poprvé, co pocestuji s domácím mazlíčkem, ale zvládneme to. Museli jsme.

Byl čas nechat za sebou další město. Budu řídit, dokud nádrž nebude ukazovat prázdnou, a pak pojedu dál. Absolutně jsem odmítala dovolit, aby mi ještě někdy někdo vzal svobodu.