Alaric si neustále stěžoval na budižkničemy kolem sebe, což Kaelena nesmírně dráždilo.

Slovo „budižkničemu“ v tu chvíli z hloubi duše nenáviděl, protože mu až příliš živě připomínalo jeho vlastní ubohou existenci během uplynulých tří let.

Ačkoli Kaelen zachovával klid, Alaricovo neustálé štěkání – jako u psa, který neztichne, dokud nedostane výprask – v něm přece jen probudilo jiskru hněvu.

Kaelen