V místnosti nepanovalo napětí. Byla připravená vzplanout.

Marco čekal, že sebou cukne, že odvrátí zrak. Neudělala to. Dívala se mu přímo do očí, ramena stažená dozadu, bradu vysoko. V očích tichá ocel.

Žádná slova. Nebylo jich třeba. Ticho jiskřilo.

Pak se pohnula.

Prsty sáhly k tkanicím zástěry. Jedno zatažení a dopadla na podlahu. Na řadě byly knoflíky – pomalu, rozvážně. Látka se rozestoupila a