Pohled Thalie

"Thalio!"

Ten hlas se rozléhá chodbou, až se mi chvějí kosti v těle. Ztuhnu na židli a pero mi vyklouzne z prstů. Do místnosti vtrhnou těžké kroky, a než vůbec stihnu odstrčit židli, tyčí se nade mnou můj otec, alfa Darius Corvin. V očích má ten známý, oslepující vztek.

Nedá mi ani vteřinu na to, abych něco řekla. Jeho velká ruka se rožene a udeří mě do tváře takovou silou, že mě to srazí ze židle. Ramenem narazím na tvrdou dřevěnou podlahu. V uších mi ostře zalehne a ústa mi zaplaví kovová pachuť krve.

"Kde jsi do prdele byla?" zařve, až mu hlas vibruje o stěny.

Na krátkou vteřinu zavřu oči a čekám, až ta palčivá bolest na tváři poleví. Nikdy nepoleví. Celý můj život je takový – koloběh drsných slov a ještě tvrdších pěstí. Patřím do smečky Obsidian Moon, ale nejsem její členkou. Jsem jejich služka. Jejich boxovací pytel. Všichni mi dávají za vinu smrt mé matky, milované luny Sylvie, a protože je mi sedmnáct a ještě jsem se nepřeměnila, nemám vlka, který by mi pomohl se bránit. Můj otec a bratr Ronan se role mých ochránců vzdali už dávno.

"Dělala jsem si úkoly," vysoukám ze sebe chvějícím se hlasem a třesoucím se prstem ukážu na otevřený sešit na stole.

Daria to nezajímá. Popadne sešit z desky stolu. Místností se rozlehne zvuk trhaného papíru. Roztrhne stránky napůl, bez sebemenšího zaváhání zničí hodiny mé tvrdé práce a roztrhané kousky upustí na mé ležící tělo. Vyvalím oči a zírám na zničený úkol.

"Proč nejsi v kuchyni a nepřipravuješ jídlo?!" dožaduje se odpovědi.

Jídlo? Burl, smečkový kuchař, mi na dnešní večer nedal žádné menu. Nezavolal si mě. Ale moc dobře vím, že nemá smysl se hádat. Vysvětlovat otci pravdu je zbytečná snaha. Popadne mě za rameno, vytáhne mě na nohy, jen aby mě mohl znovu uhodit hřbetem ruky. Z roztrženého rtu mi vystříkne další krev a stéká mi po bradě.

"Běž do kuchyně!" přikáže mi a pustí mě.

Vyskrabu se na nohy a vyběhnu z místnosti, hlavu skloněnou, abych se vyhnula jeho hněvu. Hruď se mi prudce zvedá, když prchám do spoře osvětlené chodby. Třesoucími se prsty sáhnu nahoru a nahmatám chladný, hladký povrch fialového náhrdelníku s kamejí, který mi leží na krku. Je to to jediné, co mi po matce zbylo. Dotek toho šperku ve mně vždycky vyvolá vzpomínky na noc, kdy se celý můj svět roztříštil na kousky.

Byla to noc po mých sedmých narozeninách. Tvrdě jsem spala, když mě matka uprostřed noci vzbudila třesením. Její ruce se pohybovaly rychle, svlékla ze mě pyžamo a nasoukala mě do džínů a trička s dlouhým rukávem. Myslela jsem si, že konečně jedeme na tu dovolenou, o kterou jsem tak prosila.

Ale když mě odtáhla do obývacího pokoje, v domě byla tma. Otec s bratrem nikde.

"Bratříček a táta jedou taky?" zeptala jsem se a mnula si ospalé oči.

"Zatím jsme to jen my dvě, zlatíčko," řekla mi napjatým šepotem. "Jsi v nebezpečí a já tě musím odvést ze smečky."

"Proč jsem v nebezpečí, mami?" Do očí se mi nahrnuly slzy, když jsem vycítila její zběsilou energii.

"To bys nepochopila, ale vysvětlím ti to, jakmile dorazíme do smečky Cobalt Royal. Musíme si promluvit s králem a královnou. Ti tě ochrání, zlatíčko." Její slova mé dětské mysli nedávala žádný smysl. Matka byla vždycky ochranitelská, často až paranoidní, ale tohle bylo jiné. Ta čirá panika v jejích stříbrných očích byla skutečná.

Vyřítily jsme se zadními dveřmi a nastoupily do jejího auta. Řídila rychle. Hranice smečky byly prázdné, bez obvyklých hlídek, a z toho mi mé malé srdíčko divoce bušilo o žebra. Přála jsem si, aby na sedadle spolujezdce seděl táta, ale máma trvala na tom, že takhle je to bezpečnější.

"Možná přijdou. Myslím, že mě zradil, a proto tak ochotně souhlasil, abych tě odvezla ze smečky zrovna teď," zamumlala a svírala volant, až jí zbělely klouby.

Nerozuměla jsem jejím záhadným slovům. Ujely jsme sotva pár mil po temné, klikaté silnici, když motor auta zachrčel. Vůz sebou škubl a úplně se zastavil uprostřed asfaltky. Motor odmítal naskočit. Matka se na sedadle otočila a zírala na mě. Po bledých tvářích jí stékaly slzy.

Rozrazila dveře, vrhla se dozadu a prudce otevřela ty moje. Popadla z podlahy malou růžovou tašku a připnula mi ji na ramena.

"Teď musíme běžet, Thalio." Popadla mě za malou ručku a vytáhla mě do chladného nočního vzduchu.

Sprintovaly jsme pryč ze silnice a vrhly se do hustého, nemilosrdného lesa. Vítr kvílel ve větvích. Tma nás úplně pohltila. Když mi krátké nohy vypověděly službu, vzala mě do náruče a nesla mě, zatímco se prodírala hlouběji do lesa.

Pak se atmosféra změnila. Vzduch ztěžkl, byl dusivý. Stromy za námi se prohnal temný stín, doprovázený zlověstným, posměšným šepotem, který jako by se ozýval ze všech stran. Zabořila jsem jí obličej do krku a vykřikla. Rozběhla se rychleji, dech měla trhaný a svírala mě v náruči tak pevně, až mi to dělalo modřiny.

"Nemůžu je nechat, aby tě dostali," zašeptala a svezla se do náhlého zastavení. Očima těkala po lese zalitém měsíčním svitem. "Tamhle! Můžeš se schovat do toho otvoru v tom stromě."

Ukázala na obrovský prastarý dub s vykotlaným kmenem. Odtáhla mě k otvoru a strčila mě dovnitř. Stočila jsem se do pevného klubíčka a přitáhla si kolena k hrudi. Vlhká kláda páchla jako tlející hlína.

"Poslouchej maminku, zlatíčko." Dřepla si a teplýma rukama mi sevřela obličej. Její velké, zářivě stříbrné oči přetékaly slzami. "Potřebuji, abys byla potichu, Thalio, prosím. Bez ohledu na to, co uvidíš nebo uslyšíš, zůstaň schovaná a potichu." Přitiskla si třesoucí se prst na rty.

Vzlykala jsem, strach se mi usadil hluboko v kostech. "Neopouštěj mě, mami. Mám strach."

Zhluboka, trhaně se nadechla a setřela mi z tváří mokro. "Moc tě miluju. Nikdy na to nezapomeň. Všechno, co jsem udělala, bylo proto, abych tě ochránila, a kdybych musela, udělám to znovu i stokrát. Jsi moje všechno."

Naklonila se, políbila mě na čelo a sevřela mě v pevném objetí.

"Miluju tě, mami."

"Nebuď moc smutná, zlatíčko; vždycky věř sama sobě," zašeptala a donutila se k povzbudivému úsměvu. Pak se postavila, otočila se ke mně zády a rozběhla se opačným směrem, čímž odlákala zlověstné stíny od mého úkrytu.

Zavřela jsem oči a modlila se k Měsíční bohyni, aby se vrátila. Nikdy se nevrátila. Les ztěžkl dusivým tichem.

Dalšího dne mě našel otec se smečkovými válečníky. Byla jsem celá od krve a seděla v hlíně jen pár stop od matčina bezvládného, znetvořeného těla. Když zemřela, z mého světa vyprchalo magické světlo. Tu noc jsem ztratila kousek své duše. Horší bylo, že jsem si vůbec nepamatovala, co se stalo poté, co mě nechala v tom dutém stromě. Mezera v mé mysli zůstala jako temná prázdnota.

Smečka potřebovala obětního beránka. Předpokládali, že jsem se pokusila utéct z domova – hloupý dětský kousek – a že mě následovala do lesa, kde na nás zaútočili zdivočelí odpadlíci. Odpadlíci – vlci bez smečky, ať už kvůli okolnostem nebo vyhnanství – byli bezcitní zabijáci. Smečka prohlásila, že je to moje vina. Nikdo nechtěl slyšet mou verzi příběhu. Obviňovali mě, zavrhli mě a udělali ze mě toho ubohého vyvrhele, kterým jsem dnes.

Setřu si z brady čerstvou krev a pustím náhrdelník s kamejí. Musím se dostat do kuchyně, než si Burl najde další důvod, jak mi udělat ze života peklo.

***

Pohled Torina

Horká voda mi buší do zad a smývá špínu, pot a zaschlou krev zdivočelých odpadlíků. Poslední tři měsíce jsme byli já a můj alfa pryč od smečky Obsidian Moon, umístěni tady u smečky Moonfall, abychom pomohli našim spojencům zlikvidovat masivní zamoření odpadlíky. Dnes večer jsme konečně pobili ty poslední. Zítra se vracíme domů.

Můj vlk, Jax, mi přechází sem a tam v mysli a vydává šťastné, dychtivé vytí. Přesně vím, proč je tak neklidný. Chce vidět svou družku.

Vloni mě ta vůně praštila do nosu. Zjistil jsem, že Thalia, ta nemilovaná alfova dcera, která se ještě nepřeměnila, je má osudová družka. Plánoval jsem ji odmítnout vteřinu poté, co jsem to zjistil, ale ta slova mi nikdy nevyšla z hrdla. Nikdy na to nebyl ten správný čas.

'Ne, nemůžeš ji odmítnout. Měsíční bohyně nám ji dala. Je to náš dar, kterého si musíme vážit!' zavrčí Jax, až mi jeho hlas zaduní v hlavě. Je jí posedlý.

'Ale ona je důvodem, proč je luna Sylvia mrtvá,' odpálím ho a pevně se chytím kachličkové stěny ve sprše. 'Všichni ji nenávidí. Moji rodiče ji nikdy nepřijmou.'

Moji rodiče byli nejbližší přátelé luny Sylvie. Matka Thalií opovrhuje a prská jed už jen při pouhé zmínce o jejím jménu. Přivést si domů smečkový boxovací pytel jako svou vyvolenou družku by byla politická sebevražda.

'Ne, není to její vina. Všichni jsou hlupáci, když obviňují dítě,' zavyje Jax, defenzivní jako vždy.

Zablokuji ho. Jsem unavený z téhle nekonečné hádky. Nezáleží na tom, co cítí Jax. Nemůžu riskovat svou pozici budoucího bety smečky Obsidian Moon kvůli slabé, zlomené holce. Thalia Corvinová je přítěž. Přesto mě to k ní navzdory mým racionálním myšlenkám primitivně táhne, jako když se můra točí v otevřeném plameni.

Vypnu vodu, popadnu ručník a omotám si ho kolem pasu. Dveře koupelny cvaknou a já vyjdu do hostinského pokoje v sídle smečky Moonfall.

Zastavím se v půli kroku. Lorna, dcera bety smečky Moonfall, se rozvaluje přes mou postel. Na sobě nemá nic než kousek průsvitného červeného prádélka. Její oči plné chtíče přejíždějí nahoru a dolů po mé vlhké, svalnaté hrudi.

Vplížila se mi do pokoje už několikrát od týdne, co jsme dorazili, a nabízela mi své tělo k mému uvolnění. Nikdy jsem ji neodmítl. Lorna je nádherná, její křivky jsou štědré a lákavé. Při pohledu na ni, jak leží roztažená na matraci, mi pták okamžitě ztvrdne.

"Budeš tam stát a snít, nebo mě opícháš, beto Torine?" zapřede a přejede si pěstěným prstem po vlastním stehně.

Zavrtím hlavou a zaženu přetrvávající myšlenky na smečkovou politiku i svou osudovou družku. Upustím ručník na podlahu a vylezu na postel. Popadnu Lornu za boky a přitáhnu její teplé tělo ke svému. Ruce mi sevřou křehký materiál jejího červeného prádla, roztrhnu ho v půli a odhodím stranou.

Sjedu prsty dolů, vklouznu jí mezi nohy a třu její kundu.

"Tak mokrá. To se mi líbí," zamumlám.

"Samozřejmě, beto. Pro tebe jsem vždycky připravená," usměje se a v očích se jí chlípně zableskne.

Nakloním se, trhnutím otevřu zásuvku nočního stolku a popadnu kondom. Zuby roztrhnu alobalový obal a sroluji latex na svého ztopořeného ptáka. Lorna se nad tou bariérou zamračí, rty se jí zkroutí mrzutostí, ale drží jazyk za zuby. Ani náhodou bych ji nepíchal naostro.

Zaujmu pozici mezi jejími stehny, chytím ji za pas a tlačím se vpřed, jedním brutálním přírazem do ní zabořím své péro hluboko.

"Torine!" vykřikne a záda se jí prohnou nad matrací.

Buším do ní a nasadím rychlý, neúprosný rytmus. Chci jen dosáhnout fyzického uvolnění, vyprázdnit si mysl od stresu posledních tří měsíců. Dcera bety se pode mnou mění ve fňukající hromádku a zatíná mi nehty do ramen.

"Kurva, to je tak dobré," vydechne.

Dál ji tvrdě píchám, boky mi prudce naráží vpřed. Ale když se podívám dolů na její zčervenalou tvář, moje mysl mi sehraje krutý trik. Lorniny rysy se rozmažou a nahradí je nápadný obraz mé osudové družky. Thalia. Její krása se nepodobá ničemu jinému na tomto světě. Představím si, jak se jí po polštářích rozprostírají hebké bílé vlasy, jak ke mně v podřízenosti vzhlíží ty průzračné, skelné mandlové oči a jak se její přirozené, růžové rty rozestupují, když přijímá mé přírazy.

Představa Thalie mě popostrčí přes okraj. Cítím, jak se Lornina kunda svírá kolem mého ptáka. Vydá ze sebe dlouhé, vysoké zakňučení, když jí projede orgasmus. Honím se za svým vlastním uvolněním, divoce přirážím a bořím se do ní tak hluboko, jak jen to jde. Z hrdla se mi vydere tiché zavrčení, když dosáhnu vrcholu a tělo se mi otřese, jak do kondomu vystříknu své semeno.

Nezdržuji se. Ve chvíli, kdy se můj dech zpomalí, se z ní stáhnu a postavím se na nohy. Použitý kondom hodím do koše. Fyzické napětí je pryč, nahrazeno chladným, kalkulujícím odstupem. Potřebuji si dát další sprchu a trochu se vyspat. Zítřejší cesta zpět na mé území bude dlouhá.

Lorna se převalí přes postel, na tváři spokojený úsměv. Natáhne se, prsty lehce pohladí pot na mé hrudi a vlepí mi jemný polibek na břicho.

"To byla zábava, že?" povzdychne si.

Úmyslně udělám krok vzad, mimo její dosah. "Hmm."

"Nemusí to skončit, víš. Můžu jít s tebou do tvé smečky a být tvou družkou, beto Torine," nabídne mi a opře se o lokty.

"Čeká mě dlouhá cesta. Potřebuji si odpočinout. Prosím, odejdi," prohlásím a můj hlas je zbaven veškeré vřelosti.

Lorna lapne po dechu a úsměv jí zmizí z tváře. Zamračí se na mě a přitáhne si prostěradlo přes odhalenou hruď. "Ale, ale—" zakoktá se, zjevně uražená.

"Šukali jsme spolu, to neznamená nic víc. Až budeš odcházet, zavři za sebou dveře," řeknu, otočím se k ní zády a jdu směrem ke koupelně.

"Zkurvenej kreténe!" zaječí.

Zavřu dveře koupelny a zablokuji tak zvuk toho, jak na sebe hází oblečení. Ženy jsou jen bolehlav. Tahle přilnavá zoufalost je přesně ten důvod, proč se vyhýbám randění a soustředím se čistě na fyzické potřeby.

Když vyjdu z koupelny podruhé, pokoj je prázdný. Prostěradla jsou zmačkaná, ale Lorna je pryč. Dobře. Teď si můžu konečně odpočinout. Dojdu k posteli a přetáhnu si přes tělo silnou deku.

'Nemůžu se dočkat, až zítra uvidím naši krásnou družku,' zapřede mi v hlavě Jax a do hlasu se mu vrací samolibý tón.

Zavřu oči, vlka pevně ignoruji a přinutím se usnout.