Pohled Thalie

"Hej, zrůdo. Hledá tě šéfkuchař," ušklíbne se za mnou krutý hlas.

Zastavím se, svaly se mi napnou. Cormac blokuje úzkou chodbu a rysy mu křiví odporný úšklebek. Je to zlý člen smečky, který mě před pár měsíci zmlátil do krve prostě proto, že jsem odmítla jeho nevyžádané sexuální návrhy. Tu noc mě nechal pohozenou v mrazivém chladu napospas smrti. Dodnes nemám ponětí, jak mé zlomené tělo ten krutý mráz přežilo.

"Kreténe," zavrčím a odmítám se před svým trýznitelem krčit.

Oči mu zablesknou zuřivostí nad mou vzdorovitostí. Vrhne se vpřed a jeho těžká ruka mě popadne za vlasy. Trhne mi hlavou dozadu a ramena mi přirazí k sádrokartonu. Když zvedne svou tlustou pěst, aby mě udeřil do obličeje, převezme velení pud sebezáchovy. Brutální silou vrazím kolenem vzhůru a udeřím ho přímo do koulí.

Cormacovi div nevypadnou oči z důlků. Pustí mi vlasy, svalí se do předklonu a z hrdla se mu derou hlasité nadávky plné čiré agonie. Využiji příležitosti, otočím se na podpatku a sprintuji pryč směrem ke kuchyni, než stihne popadnout dech.

Prostrčím se těžkými lítacími dveřmi.

"Kde jsi do prdele byla? Hni zadkem!" zařve šéfkuchař Burl vteřinu poté, co mé boty dopadnou na dlaždice. "Večeře se sama neuvaří!"

Velká kuchyně je ve stavu chaotického přetížení. Prskající pánve praskají a hustá pára zahaluje teplý vzduch. Na dnešní večer musíme připravit obrovskou hostinu. Ten spěch je způsoben brzkým příjezdem alfy Kaelena a jeho rozmazlené dcery Cleo. Jsou tu na návštěvě kvůli očekávané inauguraci mého bratra Ronana, který se příští týden stane novým alfou.

Při pouhém pomyšlení na ty dva hosty mě zasáhne vlna hluboce zakořeněného znechucení. Alfa Kaelen je nesnesitelný, slizký lykan ze sousedního území, ze kterého mi naskakuje husí kůže. Sleduje každý můj pohyb a zírá na mě s dravým záměrem. Cleo je stejně tak nechutná. Zkouší každý možný tah, aby se stala Ronanovou vyvolenou družkou a budoucí lunou.

"Běž na přípravnou stanici!" vyštěkne Burl znovu a vrazí mi do hrudi těžké krájecí prkénko.

Pět úmorných hodin plných dřiny, která láme záda, se nezastavím. Připravuji obrovské várky čerstvých těstovin, peču kořeněné maso a šlehám dezerty, dokud mě nepálí ruce. Intenzivní žár kuchyně vysává mou slábnoucí energii. Když se Burl otočí zády, aby zkontroloval trouby, podaří se mi ukrást si pár ubohých soust zbytků jídla, abych se udržela na nohou; rychle žvýkám a ztěžka polykám.

Lítací dveře se znovu otevřou a roztříští mou krátkou chvilku oddechu.

Do kuchyně nakráčí Darla, samice bety. Přejede očima nerezové pulty a její pohled se zabodne do mé tváře. Před lety ty hnědé oči skrývaly opravdovou mateřskou lásku a vřelost vůči mně. Dřív mi tajně nosila sladkosti a brala mě na hřiště, když moje vlastní matka řekla ne. Nyní v sobě neskrývají nic než chladné opovržení.

"Přineste jídlo za deset minut," zavrčí Darla, tón z ní kape jako jed. "A přikazuji ti, abys hned potom v tichosti opustila jídelnu."

Otočí se na podpatku a odejde z kuchyně, aniž by mi věnovala jediný další pohled.

S neochotnou pomocí omeg naložím těžké stříbrné tácy a dotlačím je do velké jídelny. Tiché štěbetání utichne, jakmile vstoupím do světla. Do kůže se mi zavrtávají nepřátelské, pronikavé pohledy z celé smečky a vzduch houstne napětím.

"Víno, holko," dožaduje se alfa Kaelen z čela dlouhého stolu. Jeho tmavé oči tančí zvráceným, predátorským pobavením, když sleduje, jak se blížím k jeho židli.

Popadnu archivní láhev a držím tělo strnule. Nakloním se, abych mu do křišťálové sklenice nalila tmavě červenou tekutinu. Vteřinu poté, co jsem dost blízko, Kaelenova velká, drsná ruka vystřelí a pevně mě chytne za zadek. Jeho tlusté prsty se mi zaboří do masa.

V žaludku se mi zvedne naprosté znechucení. Prudce škubnu tělem pryč od jeho odporného doteku a málem přitom vyšplouchnu drahé víno přes okraj sklenice.

Nakloním se dolů, obličej jen pár palců od jeho ucha. "Dotkněte se mě znovu," zasyčím tiše a můj hlas je protkán nebezpečným varováním, "a udělám tu obrovskou scénu. Budu křičet 'pedofile', aby to slyšela celá síň."

Kaelen ztuhne. Zkoumá mé oči a rozeznává v nich neústupné odhodlání, které tam září. Ví, že neblufuji. Jeho výraz se zkřiví, vrhne na mě pohled plný čiré nenávisti, ale strategicky stáhne ruku zpět a couvne.

Odstoupím, v uších mi buší tep.

"Thalio!" zaječí Cleo z plných plic, čímž roztříští napjaté ticho v místnosti. Odstrčí od sebe talíř s večeří, keramika drsně zaskřípe o dřevo. "Jsem alergická na houby! Jsi k ničemu! Proč vůbec nechají takovou zrůdu vařit?"

Celý stůl ztichne jako hrob. Cleo mě probodává pohledem a očekává, že se stáhnu v hanbě. Odmítnu se nechat veřejně ponížit bez odplaty a vykouzlím sarkastický, předstíraně omluvný úsměv.

"Má hluboká omluva," pronesu plynule. "Dovolte mi ten talíř odnést."

Natáhnu ruku a chytím okraj horké mísy, ale když si ji táhnu k sobě, úmyslně předvedu 'náhodné' vylití. Vyklopím ten horký talíř s parními houbovými těstovinami přímo na přední stranu Cleiných šik, drahých bílých šatů.

Jídelna vybuchne v chaos.

Cleo zaječí v naprostém pobouření, když pohlédne na tu mastnou, zničující spoušť, která pokrývá její hedvábnou róbu. Vyskočí ze své plyšové židle, tvář zrudlou zuřivostí, a vlepí mi tvrdou facku. Štípavé plácnutí se rozlehne obrovskou místností.

Bez jediné mikrosekundy zaváhání narovnám ramena a oplatím jí to. Rozmáchám se a vlepím Cleo facku zpátky každou uncí síly, kterou mám. Hlava jí cukne do strany.

Okolními členy smečky projedou vzdechy kolektivního šoku nad mou nehoráznou opovážlivostí.

Nakloním se do Cleina osobního prostoru. "Příště, až mě uhodíš," varuji ji přísně a zamykám se do jejího pohledu, "ti to vrátím dvakrát."

Bum!

Alfa Darius práskne těžkou pěstí do dřevěného stolu. Stříbrné příbory zadrnčí a víno se rozlije na ubrus. V očích mu plápolá spalující, nekontrolovatelný vztek.

"Thalio!" zahřmí a jeho autoritativní hlas se odráží od klenutého stropu. "Zmiz mi z očí! Okamžitě!"

Nerozhodí mě alfův burácející rozkaz, jen protočím panenky, otočím se na podpatku a začnu ustupovat.

"Nechápu, proč vůbec ještě dýchá," stěžuje si nahlas Vessa, smečková děvka, když procházím kolem jejího stolu. "Je to prokletá zrůda. Už před lety ji měli předhodit toulavým vlkům."

Záměrně její otravný hlas ignoruji, bradu držím vysoko, když se blížím k velkému východu ze síně.

"Co se to tu děje?" prořízne okolní hluk povědomý, hluboký hlas.

Zastavím se poblíž kamenného podloubí. V hrudi mi rozkvete prchavé teplo. Do síně vstupuje můj pohledný starší bratr Ronan. Vedle něj kráčí Torin, syn bety.

Na krátkou vteřinu se Torinovy oči zamknou do mých. V jeho pohledu se mihne náhlá, skrytá bolest, intenzivní emoce, kterou nedokážu tak docela rozluštit, než jeho výraz znovu zchladne a ztvrdne, maskující cokoli, co právě cítil.

Cleo se chopí příležitosti. Rozběhne se ke dveřím, dramaticky kňučí a ukazuje na mě pěstěným prstem. "Ronane! Podívej se, co mi ta Zjizvenka udělala! Napadla mě bez jakéhokoli důvodu!"

Ronanův pohled se přesune z Cleiných zničených šatů a setká se s mým. Čekám na to – na to ochranitelské teplo, které dřív míval, když jsme byli děti, na velkého bratra, který by mě chránil před světem. Místo toho mě probodává jen ztvrdlou záští. Z jeho postoje sálá znechucení.

Hrudí mi projede ostrá, dusivá bolest. Hlavou se mi mihne živá montáž našeho dětského smíchu – hraní si v lese, nekonečné hry na schovávanou, nezlomné sourozenecké pouto, které jsme kdysi sdíleli. Kdysi pro mě býval tím nejlepším velkým bratrem.

Polknu těžký knedlík žalu, který se mi tvoří v krku. Vyženu ty hezké vzpomínky pryč. Už není návratu k tomu, jaké to bylo dřív. Otočím se k jídelně zády a pokračuji v ústupu po temných, vrzajících schodech do svého podkrovního pokoje s vědomím, že teď už mě jen nenávidí a obviňuje ze smrti naší matky.