Pohled Thalie

Temnota se rozbije v okamžiku, kdy prudce otevřu oči. Záda mám pokrytá blátem, které se mi lepí na pohmožděnou kůži. Hrudí mi projede panika, jakmile si uvědomím tu dusivou masu Cormaca, který mě drtí k lesní půdě. Vytlačuje mi vzduch z plic, koleny se mi bodá do stehen, aby mě udržel v pasti. Zmítám se, kopu a strkám do jeho hrudi, ale mé zbité končetiny jsou proti jeho drtivé mase k ničemu.

Můj odpor k ničemu nevede. Cormac mi odtáhne nohy od sebe, jeho drsné ruce mi svírají stehna. Vrazí svůj penis hluboko do mé vagíny, bez váhání do mě vnikne. Hrubé tření a čistá síla jeho penisu vnikajícího do mého těla vyšle mi páteří oslepující úder agónie.

„Nedělej fóry,“ supí a přirazí boky, aby do mě vjel ještě hlouběji.

Z hrdla se mi vydere bezmocný vzlyk.

Shlédne na mě, tvář zkřivenou odporným úšklebkem. „Jsi tak dramatická, Thalie. Vím, že se ti to líbí.“

„Přestaň, prosím!“ křičím, hrdlo mi surově pálí, zatímco trýznivé roztahování hrozí, že mě roztrhne.

Škubnu boky, snažím se ho ze sebe setřást, drásám všude, kam dosáhnu. Cormacův úšklebek mizí. Oplatí mi to brutální silou. Jedna masivní ruka mi stiskne hrdlo a odřízne mi přívod vzduchu, zatímco druhou rukou napřáhne a uhodí mě do tváře otevřenou dlaní. Jednou. Podruhé. Ústa mi zaplaví kovová chuť mé vlastní krve.

Zrak se mi rozmaže, okraje lesa se noří do temnoty. Před očima mi tančí černé skvrny. Drásá mě zoufalství, když má ruka slepě šmátrá v hlíně a mokrém listí. Prsty zavadím o něco tvrdého – těžký kámen. Sesbírám každičkou poslední špetku svých slábnoucích sil, obemknu kolem něj prsty, švihnu paží vzhůru a vrazím zubatý kámen přímo do jeho spánku.

Ostrá hrana protrhne kůži a vzduchem se rozlehne odporné křupnutí. Tupý náraz ho omráčí. Vydá ze sebe ostré zahučení, jeho železné sevření mého krku povolí a svalí se z mého těla do bláta.

Vrávoravě se postavím na nohy, celá se třesu. Lepkavá krev a jeho tekutiny mi stékají po vnitřní straně stehen, groteskní připomínka toho znásilnění. Přesně v tu chvíli se hluboko v mém nitru vznítí peklo nekontrolovatelné, děsivé moci. Proudí mi v žilách jako tekutý oheň, zaceluje pohmožděnou tkáň na mé hrudi a rozpíná se, dokud si nevyžádá uvolnění.

Cormac si sáhne na krvácející hlavu a rozmaže si krev po kůži. Vzhlédne, aby se na mě nenávistně podíval, ale jeho sadistický výraz se vytratí. Nahradí ho paralyzující strach. Zbaběle se plazí dozadu a třesoucím se prstem ukazuje na mou tvář.

„T-tvoje oči,“ zakoktá a hlas se mu zlomí. „Nechám tě na pokoji. Jen mě nech jít!“

Zvedne ruce, aby si zakryl tvář, ale rozpoutaná moc ve mně si žádá daň. Nehýbu se. Nedotýkám se ho. Přesto se Cormac překloní dopředu a tvrdě dopadne na kolena. Jeho masivní tělo se začne zmítat v křečích. Zhroutí se do mokré hlíny, záda se mu prohýbají do nepřirozených úhlů. Chytá se za vlastní hrdlo, nehty se zabořuje do vlastního masa, zatímco se svíjí na zemi ve stavu nesnesitelné agónie. Přívod vzduchu do jeho plic byl přerušen.

Z tváře se mu vytrácí barva a mění se v nezdravě bledě modrou. Koutky úst mu stéká hustá krev. Vydá ze sebe jeden poslední, hrdelní nářek, tělem mu proběhne prudký záchvěv, a pak znehybní. Jeho mrtvé oči se stočí dozadu, tmavé žíly vyvstanou proti bělmu. Je mrtvý tím nejbrutálnějším, nevysvětlitelným způsobem.

Zírám na své ruce. Jsou pokryté blátem a jeho krví. Přitisknu si třesoucí se dlaně na ústa, vyděšená z té nadpřirozené popravy. Přesto vím, že za ni nesu zodpovědnost já.

Než stihnu zpracovat trauma z toho, co jsem právě udělala, v mé jizvě na tváři se vznítí ostrá, palčivá bolest. Je to biologické varování. Kaelenovi muži se blíží k mé poloze.

Prudce se otočím, abych uprchla do hlubokého lesa, ale v půli kroku ztuhnu.

Jen několik kroků ode mě stojí můj bratr, Ronan. Stojí jako přimrazený, s vytřeštěnýma očima vnímá hrůzný pohled na Cormacovo bezvládné tělo a pak pomalu sjede na můj zbitý, polonahý zjev.

„Ach, bohyně, Thalie. On ti ublížil,“ zašeptá Ronan hlasem přiškrceným hrůzou. Udělá váhavý krok vpřed.

„Zastav,“ vyštěknu. Můj hlas je k nepoznání, ztvrdlý v mrtvý led.

Ronan se zastaví. V jeho provinilých očích se zalijí horké slzy. Prohrábne si třesoucí se rukou vlasy, ohlédne se po mrtvole a hruď se mu zvedá rychlým dýcháním. „Kaelen je odhodlaný tě dostat, Thalie. Vyslal své osobní stopaře, aby tě ulovili.“

Hlava se mi točí, ale zachovávám nečitelný výraz.

„Snažil jsem se přesvědčit tátu, aby z toho obchodu sešlo. Snažil, přísahám,“ omlouvá se prosebně Ronan. „Ale jeho příkaz Alfy převážil nad mou vlastní autoritou. Musíš utéct.“

Udělá další půlkrok. „Musíš smečku úplně opustit. Brzy to převezmu. Přísahám na svůj život, že až převezmu roli Alfy, už ti nikdo nikdy neublíží.“

Spěšně sáhne do bundy a strčí mi tlustý svazek velkých bankovek. Stovky dolarů určené pro mé přežití.

Zírám na ty peníze. Pak se zadívám do jeho tváře. Necítím nic než chladný hnus. Odmítám tu jeho prázdnou nabídku. Kde byl tenhle ochranitelský bratr, když jsem krvácela v tréninkovém ringu? Stál opodál a díval se, jak se ke mně Darius deset mučivých let chová jako k boxovacímu pytli. Nechci mít nic společného s tou jeho náhlou, pokryteckou předstíranou péčí.

Bez jediného slova se otočím na patě a zmizím v bouřlivé temnotě.

Pohled Valeria

Ztuhlý poblíž mého SUV u královského hradu svírám svou hruď. Fantomová agónie dívčina napadení stále těžce přetrvává pod mými žebry, tupé tepání, které odmítá zmizet. Otočím se na svého Betu.

„Slyšel jsi to?“ zeptám se Mace.

Mace svraští obočí, tváří se zmateně. Pomalu zavrtí hlavou. „Slyšel co? Jsi v pořádku, Valerie? Vypadáš bledě.“

Zprudka vydechnu a snažím se ten přízračný pocit setřást. Přesvědčený, že jsem kvůli drtivému stresu dnešního večera měl halucinace a slyšel křik zoufalé ženy, svěsím ruku z hrudi. „Pojďme dovnitř. Začalo pršet a já potřebuju něco k pití.“

Ustoupíme dovnitř, abychom unikli mrazivému, neúprosnému lijáku. Popadnu mosazné kliky těžkých dřevěných dveří a rozrazím je. Když vejdu do honosné haly, můj pohled okamžitě padne na mé rodiče. Tančí spolu valčík na neslyšnou hudbu, pohrouženi do hlubokého, vášnivého polibku.

Mace nespokojeně přešlápne z nohy na nohu, odvrátí zrak a začne zkoumat složité vzory na kobercích, ale já jen obrátím oči v sloup a hlasitě si odkašlu.

Odtáhnou se od sebe jen natolik, aby nás vzali na vědomí. Matka mě obdaří vřelým úsměvem, zatímco otec si mě zvědavě měří.

„Jaký byl večírek Alfů?“ zeptá se otec.

„Strašný,“ odpovím stroze. Nepřestávám se mu dívat do očí. „Prosím tě, výslovně nařiď ostatním Alfům, aby mi přestali podstrkovat své dcery. Nevyberu si žádnou z nich.“

Král jen pokrčí rameny a blýskne omluvným úsměvem, který mu zasáhne i oči. „Nikdy neposlouchají.“

Oba mí rodiče znají můj postoj. Sami jsou osudoví druhové, takže vědí, že jejich mocný syn přijme za svou Lunu a královnu pouze svou osudovou družku.

S touhou po klidu a tichu jim popřeji dobrou noc a vydám se ke svému soukromému křídlu. Čekám, že půjdu sám, ale slyším, jak mě následují kroky.

„Proč mě sleduješ?“ vyštěknu.

„Tvůj soukromý bar má ten nejlepší alkohol,“ odpoví Mace bez omluvy. „Mám v úmyslu nalít si drahou skleničku whisky Macallan M.“

Rozrazím dvoukřídlé dveře do svého apartmá a ignoruju ho. Mace zamíří rovnou ke křišťálovým karafám. Zatímco nalévá jantarovou tekutinu, mimoděk mě začne informovat o záležitostech smečky. Mluví o chystaném sousedském architektonickém projektu královské smečky Kobalt na východní straně.

Přestanu vnímat jeho žvanění. Vyjdu ven na svůj soukromý balkon a nechám si do tváře narážet studený, vlhký vítr, zatímco pozoruji zuřivou bouři na nebi. Bouře nade mnou zrcadlí náhlý chaos v mé krvi.

Náhle má masivní postava ztuhne.

‚Pomozte nám, prosím,‘ ozve se v mé mysli znovu ten naléhavý, slzami prosycený hlas. Tentokrát je hlasitější. Jasnější. ‚Pomoc.‘

Po páteři mi sjede elektrický mráz. Hluboko v mé mysli se prudce probudí můj vnitřní Lykan, Valen. Začne zběsile přecházet v hranicích mého vědomí, vržen do stavu instinktivní paniky. Drásá mě a dožaduje se vypuštění.

‚Je tady. Naše družka je tady,‘ řekne srozumitelně.