Pohled Thalie

„Vím, že tu pořád jsi.“

Cormacův hlas se plíží temnými stromy. Ztuhnu. Srdce mi buší do žeber. Zůstal pozadu, když ostatní odešli. Křupání jeho bot na uschlém listí je stále hlasitější.

„Vím, že tě tvůj druh dnes v noci odmítl,“ volá. Z jeho tónu odkapává falešná lítost. „Musí být na hovno být tebou. Nikdo tě nemiluje. Nech mě, abych ti pomohl.“

Tisknu si ruku na ústa. Potřebuji ztišit dech, ale hruď se mi prudce zvedá. V krku mě drásá panika.

„Tvůj bratr i otec tě nenávidí,“ prozpěvuje si Cormac a blíží se. „Tvůj druh si myslí, že jsi hnusná coura. Stydí se za tebe. To jsou jeho slova, ne moje.“

Loví mě. Užívá si ten hon. Roztřeseně se tisknu zády k drsné kůře masivního dubu.

„Mám tě!“

Jeho paže se mi zezadu obemknou kolem pasu. Trhnu sebou.

„Dýcháš tak nahlas,“ zašeptá mi do ucha.

Mávnu loktem dozadu a mířím na jeho žebra. Cormac se ani nehne. Zasměje se, uvolní paže a otočí si mě čelem k sobě. Na rtech se mu rozlije vítězný úšklebek.

„Rád lovím. Líbí se mi, když jsi kořistí ty.“

Očima střelí dolů. Úšklebek mizí. Zírá na krev prosakující roztrhanou látkou, kterou mám omotanou kolem zápěstí. O vteřinu později se mu na tváři objeví temný, pomatený úsměv.

„Pokusila ses zabít, ale vycouvala jsi. Takovej srab,“ směje se. Ten zvuk se odráží od stromů, drásavý a krutý.

„Nech mě na pokoji, Cormacu,“ řeknu. Hlas se mi třese. Schovávám krvácející paži za zády. Odmítám mu ukázat, jak moc jsem vyděšená, ale podlamují se mi kolena.

„Ne.“ Udělá krok vpřed.

Zavrávorám dozadu a zakopnu o obnažený kořen. Zadržím pád dřív, než dopadnu do hlíny.

„Proč si trochu neužijeme?“ uvažuje a vstupuje do mého osobního prostoru. „Víš, všichni měli pravdu. Jsi kus.“

*Kaelith. Kaelith.*

V duchu křičím na svou vlčici. Odpovídá mi ticho. Hmatám po její přítomnosti, po její síle, ale není tam. Prázdnota v mé mysli je hluchá. Jako by vůbec neexistovala.

Cormac se vrhne vpřed. Přitiskne mě ke stromu a zaboří tvář do mého krku. Jeho mokrá ústa mi slintají po kůži. Po zádech mi přeběhne zhnusení. Zaskučím a zapřu se rukama o jeho hruď. Tlačím vší silou, co mám, ale on je samý sval.

„Můj otec tě zabije,“ vyrazím ze sebe.

Cormac se odtáhne a odfrkne si. „Tvému otci jsi ukradená. Chce, abys šla s Kaelenem. Víš vůbec, co dělá nevinným holkám, jako jsi ty? Jen tě na to připravuju.“

Vplete si prsty do mých vlasů. Pevně je sevře a trhne mnou do strany. Lebkou mi projede ostrá bolest, když mě odhodí k dalšímu stromu. Tvrdě dopadnu na zem.

„Ne! Pomozte mi, prosím!“ křičím do tmy.

Překročí mě. Jeho pěst se snese dolů a dopadne na mou lícní kost. Náraz mi prudce otočí hlavu do strany. Uši mi zaplní pískání. Ústa mi zalije chuť mědi. Zafňukám a odplivnu si plnou pusu krve do hlíny.

Cormac padne na kolena. Přitiskne mi na ústa svou těžkou ruku a zadusí mé výkřiky.

Rozevřu čelisti a zabořím zuby do jeho masa. Silně stisknu a ucítím chuť jeho krve.

Zakleje, odtrhne ruku a na zlomek vteřiny ztratí rovnováhu. Zmítám se. Zabořím nehty do hlíny a po čtyřech se plazím pryč. Urazím sotva půl metru.

Zezadu mě srazí k zemi. Když dopadneme na lesní půdu, vyrazí mi to dech z plic. Přetočí mě na záda, obkročmo si sedne na můj pas a svou vahou mi přišpendlí boky k zemi.

Vzhlédnu. Jeho oči jsou divoké. Pomatené.

Trhnu koleny nahoru a snažím se ho ze sebe setřást. Zmítám se pod ním. Drásám mu hruď, škrábu mu kůži a bojuji o holý život. Nic nezabírá.

Jeho velké ruce se mi sevřou kolem krku.

Palce se mi zaboří do průdušnice a odříznou mi přívod vzduchu.

„Přestaň, prosím,“ zachroptím.

Cormac zvedne pěst. Nechá ji dopadnout na mou tvář. Pak znovu. A znovu. Lebkou mi vystřeluje bolest. Zrak se mi rozmaže a okraje zorného pole začnou blednout. Pohlcuje mě temnota. Poslední věc, kterou cítím, než má mysl potemní, je drtivá tíha na mé hrudi.

Pohled Neznámého

Těmto společenským událostem se vyhýbám z dobrého důvodu. Vysávají moji trpělivost. Přesto tu stojím se sklenkou tmavého alkoholu v ruce, protože král Tiberius Draken – můj otec – si vyžádal mou přítomnost.

Rozhlížím se po obrovském tanečním sále. Třpytivé lustry a nucený smích mě dráždí. Nenávidím to družení se. Nenávidím tu politiku. Ale ze všeho nejvíc nenávidím to, že vím přesně, co si o mně všichni v téhle místnosti myslí.

Bojí se mě.

Nikdo z nich mi to neřekne do očí. Klanějí se a usmívají se. Ale hořký pach jejich hrůzy cítím přes celou místnost. Narodil jsem se s nezkrotnou, smrtící mocí a ta ze mě vyzařuje ve vlnách.

Tento strach však nezastaví ambiciózní Alfy. Celou noc kolem mě krouží, strkají mi do cesty své dcery a zoufale touží, abych si některou z nich nárokoval. Nemám sebemenší chuť účastnit se jejich her. Odmítám se spojit s nějakou náhodnou vlčicí kvůli politickému spojenectví. Spojím se jedině s tou, která je pro mě předurčená. S mou pravou družkou.

Do dna do sebe kopnu zbytek pití. To pálení mě na vteřinu uzemní, ale nestačí to.

Jsem neklidný. Napětí mi bzučí pod kůží. Můj Lykan, Valen, přechází v mé mysli. Vrčí, je to hluboké, neustálé vibrování, které mi brnká na nervy. Nenabízí žádná slova, žádné vysvětlení své mizerné nálady. Vysílá jen jeden jasný požadavek: *odejít*.

„Alfo, princi Valerie, vy jste tady.“

Ten hlas mě vytrhne z mého vnitřního zmatku. Otočím hlavu. Pár kroků ode mě stojí Chloe Thorneová.

Chloe je dcera Alfa samice ze Smečky Úsvitu a jejího Beta druha. Pochází z bohaté, obávané smečky. A také trpí bludem, že patříme k sobě. Její matka, Selene Vanceová, byla před lety posedlá mým otcem. Selene se několikrát pokusila zničit pouto mých rodičů, než se nakonec spokojila s vlastním druhem. Zdá se, že Chloe je odhodlaná tuto posedlost zdědit.

„Zdravím, Chloe,“ řeknu. Můj hlas je bezvýrazný.

Zrudne, sklopí bradu a vzhlédne ke mně skrz řasy. To její ostýchavé představení je naprosto průhledné.

„Ahoj, krasavče,“ zapřede. „Smím se zeptat, proč jsi odmítl mé pozvání, abychom šli na bál Alfů spolu?“

„Omluv mě. Musím najít svého Betu,“ prohlásím. Obrátím se k ní zády a odcházím. Odmítám každou pozvánku, kterou pošle. Nikdy to nepochopí.

Přejedu pohledem dav. U ledové sochy zahlédnu Mace Rourka. Je to můj Beta a můj nejstarší přítel. Právě teď dělí svou pozornost mezi tři chichotající se ženy. Klasický sukničkář.

Zamířím jeho směrem. Mace zachytí můj pohled. Omluví se jedné z nich a jde ke mně, na každé paži mu visí jedna žena.

„Alfo, tady jsi. Hledali jsme tě,“ zubí se Mace. Žena po jeho pravici na mě zamrká řasami.

Zvednu ruku a ostrým švihnutím zápěstí je odeženu. To propuštění je zcela jasné. Oběma ženám zmizí úsměv z tváře, zamračí se na Mace a odcupitají pryč.

„Proč se nedružíš s dámami?“ povzdechne si Mace a promne si zátylek. „Brzy si budeš muset vybrat Lunu, Valerie. Slyšel jsem, že se o tom dnes zmínila rada starších.“

Přimhouřím oči. Rada starších funguje jako pilíř říše. Dohlížejí na dodržování smečkových předpisů a pyšní se svou prastarou moudrostí. Jsou pevně přesvědčeni, že moc Alfy je nejstabilnější – nejzkrocenější – když je v rovnováze s Lunou. Pokud rada probírá, že nemám družku, znamená to, že se mi na zádech kreslí terč. Všechny zraky se přesunou k mému mládeneckému statusu.

Mace začne sypat z rukávu jména žádoucích žen v místnosti, do detailů popisuje rodokmeny jejich smeček a jejich bohatství.

Přestávám ho vnímat. Hluk tanečního sálu na mě doléhá. Zpražím Mace tvrdým pohledem.

Přestane mluvit, ale necukne sebou. Kromě mé nejbližší rodiny je Mace jediný žijící vlk, který dokáže čelit mému hněvu, aniž by padl na kolena. Jeho racionální mysl a neochvějná loajalita jsou přesně ty důvody, proč je držitelem titulu Beta.

„Jdu domů,“ oznámím. „Na jeden večer už bylo interakcí dost.“

„Ne, počkej. Podívej, jak tu z nás ženy omdlévají,“ protestuje Mace a drží se mnou krok, když zamířím k východu. „Nemůžeme je zklamat tím, že odejdeme tak brzy.“

„Tak zůstaň, Maci.“

„Argh. Ty mě vždycky dokážeš odpálkovat,“ zamumlá. Táhne se hned za mnou a opouští večírek.

Vyjdeme do mrazivého nočního vzduchu a vklouzneme do čekajícího SUV. Cesta zpět na královský hrad trvá deset minut. Ticho v autě nabízí krátký oddech, ale Valen dál drásá okraje mého vědomí. Je rozrušený. Zběsilý.

Vůz zastaví u masivních kamenných schodů hradu. Řidič vypne motor.

Otevřu dveře a vystoupím na dlažbu.

Ve chvíli, kdy se mé boty dotknou země, vytryskne mi přímo uprostřed hrudi bodec čiré agónie.

Zavrávorám a chytím se rámu dveří. Ta bolest je fyzická. Ostrá. Pronikavá.

*‚Ne. Pomozte mi, prosím.‘*

Přímo v lebce se mi rozlehne dívčí hlas. Není to zvuk ve vzduchu. Je to zoufalé, zkrvavené zakňučení přenesené rovnou do mé mysli.

Zastavím se uprostřed pohybu; kdo to je?