**Úhel pohledu Cassie**

"Já, Alfa Torin ze Smečky Půlměsíce, tě, Cassio, odmítám jako svou družku a Lunu této smečky."

Ta slova se rozlehla mýtinou. Můj přítel, se kterým jsem byla tři roky, tam stál vysoký a chladný a zpřetrhal naše pouto ve vteřině, kdy potvrdil, že jsme druh a družka. Kolem nás stála smečka v hrobovém tichu. Jen se dívali.

Hruď mi drásala bolest, pocit fyzického roztržení, který mi ukradl dech z plic. Spolkla jsem výkřik, co mě pálil v hrdle. Torinovy modré oči kmitly, jen o zlomínek. Očekával, že padnu na kolena. Chtěl, abych prosila.

"Tak já to tvé zasrané odmítnutí přijímám," vyprskla jsem a můj hlas se rozlehl v mrazivém nočním vzduchu. "A jdi do prdele. Jděte do prdele všichni. Nepotřebuju vás, ubožáci."

Davem to zašumělo, jak lidé lapali po dechu.

"Cassio," zakňoural nějaký hlas. Sabrina. Moje údajná nejlepší kamarádka vystoupila dopředu, tvář zkřivenou v předstíraném projevu hrůzy. Chtěla tu podívanou úplně stejně jako on.

"Co je!" vyštěkla jsem a trhla hlavou k ní. "Ušetři si to. Všichni jste pro mě mrtví."

V koutcích očí mě bodaly horké slzy. Odmítala jsem je nechat téct. Mučivý žár zpřetrhaného pouta se mi šířil žilami jako kyselina. Otočila jsem se na podpatku a vyrazila sprintem k domu smečky. Nedopřeju jim to zadostiučinění vidět mě se zhroutit. Nohy mě pálily, když mě nesly po schodech na verandu a skrz těžké dubové dveře. Zabouchla jsem je za sebou, hlasité bouchnutí se rozlehlo prázdnou halou přesně ve chvíli, kdy se mi podlomila kolena a stáhla mě temnota.

**

**O tři týdny dříve.**

Vyrůstala jsem v domě Smečky Půlměsíce. Své rodiče jsem nikdy nepoznala, ale jejich nepřítomnost mě málokdy mrzela. Starší smečky tvrdili, že mě opustili v lesích a nechali mě napospas živlům. Smečka mě našla, ujala se mě a zacházela se mnou jako s vlastní. Život tady byl jednoduchý. Byl bezpečný.

Zatímco jsem si česala vlasy, zabzučel mi na toaletním stolku telefon.

*Jsi připravená?*

Byl to Torin. Můj přítel, se kterým jsem chodila tři roky a který se měl za přesně tři týdny stát oficiálním Alfou naší smečky.

*Jo,* odepsala jsem a popadla batoh.

Seběhla jsem schody, v žaludku mi tančilo známé zachvění z očekávání. Když jsem rozrazila vchodové dveře, Torin čekal u dveří spolujezdce svého pick-upu.

"Ahoj," usmála jsem se.

Věnoval mi jemný úsměv, jeho metr devadesát vysoká postava vrhala dlouhý stín na mých metr sedmdesát. "Ahoj, zlato." Podržel mi dveře. "Spala jsi dobře?" Jeho pronikavé modré oči se vpily do mých, vřelé a pozorné.

"Jako nemluvně," odpověděla jsem.

Jeli jsme na místní střední školu, jeho ruku jsem měla položenou na stehně. Při procházení přelidněnými chodbami jsem se do něj zavěsila.

"Zlato," zamumlala jsem, když jsme se proplétali hloučkem prváků směrem k naší první hodině.

"Ano?" odsekl Torin a pohled upíral přímo před sebe. V přeplněných prostorech byl často upjatý a nevšímavý. Nikdy jsem si to nebrala osobně.

"Co myslíš, že bychom měli dělat, až se vrátíme ze školy?"

"Budu mít zrovna práci. Přijdu za tebou, až skončím," odpověděl a nevěnoval mi jediný pohled.

Zamračila jsem se a krok mi zaváhal. "Vím, že se blíží moje osmnáctiny, ale to neznamená, že bys mě měl odsouvat na druhou kolej."

Torin se zastavil přede dveřmi své třídy a podíval se na mě. "Je období páření, Cassio. Víš, jak to chodí. Navíc jsi moje družka. Budeme mít dost času."

Ta slova ve mně zažehla hřejivý pocit. Alfí pokrevní linie v sobě nesly vzácnou schopnost vycítit své druhy a družky týdny, někdy i měsíce před jejich osmnáctými narozeninami. Torin už potvrdil, že jsem jeho. Dávalo to smysl, protože naše pouto bylo už tak silné. Milovala jsem ho a myšlenka, že zbytek života strávím po jeho boku, mě vynášela do oblak.

Školní den utekl v mlze úkolů a klábosení. Když zazvonilo naposledy, spěchala jsem na parkoviště a mířila přímo k našemu místu pod starým dubem. Torinův pick-up byl pryč.

Stála jsem tam a očima přejížděla vyprazdňující se parkoviště, dokud jsem nespatřila Silase, Torinova Betu. Zachytil můj pohled a věnoval mi strohou, soucitnou grimasu, než se odvrátil směrem k fotbalovému hřišti. Zatnula jsem zuby a ignorovala tu lítost. Torin musel mít něco naléhavého. Nebylo mu podobné, aby mě tu bez slova nechal. V domě smečky do toho muselo přijít něco důležitého.

Jelikož měl Silas fotbalový trénink a Sabrina trčela po škole, nezbývalo mi než jít ty tři míle zpátky na území pěšky.

*Hele, ty jsi prostě zvedl kotvy a odjel,* napsala jsem, zatímco jsem si těsněji stáhla bundu.

Uplynulo deset minut. Žádná odpověď.

Podzimní vítr skučel a kousal skrz mou tenkou bundu. Každý krok, který jsem na vymrzlém chodníku udělala, přiživoval narůstající podráždění v mém nitru. Obloha nade mnou ztmavla těžkými šedými mraky a hrozila lijákem, který by tu bídnou cestu jen zhoršil. Zabořila jsem ruce hluboko do kapes a chvěla se, když mi náhlý poryv větru šlehl vlasy přes tvář.

*Mohl jsi mi to alespoň říct,* poslala jsem další zprávu, prsty necitlivé a ztuhlé. Na obrazovce se o pár vteřin později objevilo upozornění o přečtení. Pořád žádná odpověď.

Než se v dálce objevil dům smečky, klouby na rukou jsem měla bílé a zuby mi jektaly. Dupala jsem k cvičišti a čekala, že najdu Torina, jak řeší nějakou hrozbu toulavých vlků nebo pohraniční spor.

Místo toho jsem ho našla na cvičném hřišti. Byl zabalený v těžké bundě s fleecovou podšívkou a štěkal rozkazy na skupinu zpocených smečkových válečníků.

"Jsi kretén!" křikla jsem a nakráčela přímo na zablácené hřiště. Trénující válečníci ztuhli a spustili pěsti. Hlavy se otočily naším směrem.

Torin zatnul čelist. "O tomhle si promluvíme později," zamumlal, jeho hlas zněl jako tiché, podrážděné varování.

"Ne, chci o tom mluvit hned teď." Krev ve mně vřela a přebíjela mrazivou teplotu. "Nechal jsi mě tam. Jedna malá esemeska by neuškodila, Torine!" Vstoupila jsem mu přímo do osobního prostoru a zaklonila hlavu, abych na něj mohla vrhnout naštvaný pohled.

Torin přistoupil blíž a sklonil se tak akorát, aby se jeho ústa vznášela blízko mého ucha. "Právě se ztrapňuješ," zašeptal a z jeho tónu odkapávalo chladné opovržení. "Tak proč to prostě nespolkneš a nepočkáš, dokud na tebe nebudu mít čas."

Couvla jsem, jako by mě uhodil. Na krk mi vystoupalo horko rozzuřeného ruměnce a zbarvilo mi tváře. Rozhlédla jsem se. Každý válečník na hřišti na nás zíral, jejich výrazy se pohybovaly od pobavení až po stud za druhého. Vzadu v krku mě pálilo ponížení. Otočila jsem se a rychlým krokem zamířila k domu smečky, zrak se mi rozmazával.

Zabouchla jsem dveře do svého pokoje a začala přecházet. Tam a zpátky po podlaze z tvrdého dřeva jsem vyšlapávala cestičku blízko okraje mého koberce. Hlavou se mi honily otázky a snažily se pochopit jeho náhlé nepřátelství. Udělala jsem něco špatně? Byl jen ve stresu z blížícího se ceremoniálu jmenování Alfy? Čekala jsem, až slunce klesne pod horizont. Čekala jsem na jeho těžké kroky na schodech. Čekala jsem na omluvu.

Hodiny se přelily v noc. Vyčerpání mě nakonec stáhlo dolů a já se zhroutila přímo tam na podlahu, opřená o stranu postele.

Tiché cvaknutí otevírajících se dveří mě trhnutím probudilo.

"Torine?" zasténala jsem a mžourala ospalýma očima. Bolelo mě za krkem, svaly jsem měla ztuhlé ze spaní na tvrdé zemi. Pokoj byl zahalen ve tmě, osvětloval ho jen bledý svit měsíce proudící oknem.

"Ještě nespíš?" zeptal se tiše. Vešel do pokoje a překonal vzdálenost mezi námi. Klekl si vedle mě a jeho velká ruka se natáhla, aby mi z tváře odhrnula zacuchaný pramen vlasů.

"Vlastně ne," zamumlala jsem, v krku jsem měla sucho.

"Dobře." Popadl mě za předloktí a vytáhl mě do sedu na okraji matrace. "Musíme si promluvit."

Přikývla jsem a mrkáním si čistila mátožný zrak. "Jasně, o co jde?"

Prohlédla jsem si ho. Voněl po cedru a svěžím sprchovém gelu, jeho vlhké vlasy trčely rozcuchaným, přitažlivým způsobem, ze kterého mě vždycky svrběly prsty, abych mu je pročísla. Stříbrný měsíční svit ho políbil na kůži a zvýraznil pevné, vyrýsované svaly jeho hrudi, viditelné skrz rozepnutou košili. Vypadal krásně, ale něco v pevném postoji jeho ramen způsobilo, že se mi zježily chloupky na pažích.

Dlouhou vteřinu zíral do země, než se jeho modré oči střetly s mými. Postrádaly to teplo, které jsem v nich viděla toho rána.

"Myslím, že bychom si prozatím měli dopřát trochu prostoru."

Srdce mi spadlo až někam do žaludku.