"Cože? Proč?" Slova se mi vydrala z hrdla, syrová a zoufalá. Panika se mi drápala do hrudi a kradla mi vzduch z plic. "Je to kvůli těm esemeskám? Udělala jsem něco špatně? Řekla jsem něco?"

V mysli jsem si přehrávala každou interakci, kterou jsme měli za posledních osmačtyřicet hodin, a hledala fatální chybu, která spustila tohle náhlé odmítnutí.

Torin přesunul váhu na okraj matrace. Natáhl se a svýma velkýma, teplýma rukama ovinul mé chvějící se prsty. "Zlato."

Při tom oslovení se mi v žaludku rozhořelo známé zachvění, ale děs zůstal ukotvený v mé hrudi.

"Období páření je za dva týdny," řekl Torin. Hlas mu klesl do hlubokého, vážného zabarvení. "Jsem další na řadě jako Alfa. Na hranicích smečky je teď napětí. Pokud toulaví vlci nebo špehové zachytí byť jen jediné zavětření toho, že jsi moje družka, staneš se obrovským terčem. Mohla bys být ve skutečném nebezpečí. Myslím, že bude nejlepší, když si udržíme odstup. Jen prozatím."

Zírala jsem na něj. Těžce jsem polkla, když jeho logika prorazila mou počáteční paniku. Kdyby počkal a prohlásil mě za svou družku během oficiálního období páření, byla bych nedotknutelná. Tou dobou už by byl oficiálním Alfou. Únos Alfou označené družky znamenal automatické vyhlášení války. Ale právě teď? Před ceremoniálem? Byla jsem nechráněná. Nemohl mi zaručit bezpečnost proti koordinovanému útoku.

Jeho paranoia se nezrodila z ničeho nic. Každý ve smečce znal rodinnou historii. Jeho rodiče se spářili před oficiálním obdobím. Toulaví vlci je přepadli a unesli jeho matku, když s ním byla těhotná. Trauma z té události stále diktovalo každý jeho krok.

"Fajn," zabručela jsem. Ramena mi klesla, jak ze mě vyprchala chuť bojovat. "Ale nelíbí se mi to."

"Díky, zlato." Naklonil se a ovinul kolem mě paže. Přitáhl si mě těsně na svou pevnou hruď. Objetí trvalo mnohem déle než naše obvyklá objímání. Jeho stisk byl pevný, hraničící se zoufalstvím, obličej mi zabořil do jamky na krku.

"Zlato?" Poklepala jsem ho po zádech a vydala ze sebe nervózní, udýchaný smích. "Jeden by si myslel, že se snažíš utéct, podle toho, jak mě držíš."

Myslela jsem to jako vtip, ale jeho tělo zůstalo strnulé. Nezasmál se.

Odtáhl se a nechal mi ruce pevně na ramenou. "Příštích pár týdnů tu nebudu. Dohlédni, ať se o sebe dobře staráš. Nemůžeme dopustit, abys před dnem výběru chytila rýmu."

Donutila jsem se k úsměvu a vtiskla mu letmou pusu na tvář. Čelist měl pevně sevřenou. Vždycky jsme se snažili se šetřit až na dobu, kdy bude pouto druhů dokončeno, a vyhýbali se čemukoliv provokativnímu, ale fyzická propast, kterou nastoloval, působila mnohem širší než jakékoliv sebeovládání.

"Chceš tu zůstat na noc?" nabídla jsem. Odpověď jsem už znala.

"Víš, že nemůžu, lásko," zamumlal.

Povzdechla jsem si a přitáhla si kolena k hrudi. Už od mala jsem snila o tom, že najdu svého druha. Tou myšlenkou jsem byla posedlá. Jednou mi smečkový doktor řekl, že někteří vlci prožijí celý život, aniž by potkali svého osudového druha, a já probrečela celý den ve svém pokoji. Teď jsem měla Torina, ale byla jsem nucená se od něj držet dál.

"Fajn," řekla jsem a zvedla bradu. "Ale to, že se nebudeme vídat, neznamená, že mě smíš ignorovat. Pořád se mnou musíš mluvit. Když nemůžeš být viděn se mnou, můžeš mi alespoň napsat, když se nikdo nedívá. V tomhle ohledu budu sobecká."

Torin zaváhal. Výraz v jeho tváři mi prozradil, že by kvůli bezpečí raději udržoval úplné rádiové ticho, ale já nehodlala ustoupit. Natáhl ruku a dotkl se mé tváře, palcem mi přejel po kůži, jako by si chtěl zapamatovat mé rysy.

"Nemůžu se dočkat, až získáš svou vlčici," řekl tiše. "Budeme si moct povídat přes mysl, jak jen budeme chtít. Bez omezení."

Věnovala jsem mu upjatý úsměv, i když přes mě jeho slova přelila čerstvou vlnu nejistoty. Většina dětí se poprvé přeměnila ve třinácti. Někteří se proměnili dokonce dříve. A pak jsem tu byla já. Před lety jsme šli za smečkovým doktorem, abychom zjistili, co je špatně. Vysvětlil mi, že mám vzácného, méně dominantního vlka. Dřímal ve mně. Mohl být probuzen jedině přítomností a nárokem dominantního druha. Frustrovalo mě to, ale nemohla jsem s tím dělat vůbec nic, abych proměnu uspíšila.

"Víš, jakmile budu moct mluvit přes mysl, budu tvoje největší osina v zadku," škádlila jsem ho a vrhla na něj ďábelský úsměv.

Ze rtů mu uniklo upřímné zasmání, které uvolnilo napětí v místnosti.

Vyklouzlo ze mě těžké zívnutí, které mě zaskočilo.

Torin tu narážku pochopil. "Musíš si odpočinout. Zítra máš školu." Naklonil se, snesla se na mě jeho sytá vůně cedru a svěžího sprchového gelu, a vtiskl mi dlouhý polibek na čelo. "Dobrou noc, koloušku."

Vstal a odešel ze dveří. Nechal za sebou přetrvávající stopu své kolínské a prázdnou, tupou bolest v mé hrudi.

Dalšího rána jsem se probudila se srdcem těžkým jako olovo. Absence jeho ranní zprávy byla jako fyzická tíha.

"Nemá cenu, aby mi teď chyběl," zamumlala jsem do prázdného pokoje a odhodila deku stranou. "Prostě se těš na to, co bude za tři týdny."

Působilo to jako rozchod, ale tu myšlenku jsem potlačila. Chápala jsem jeho paranoiu. Musela jsem to vydržet.

Popadla jsem ze stolku telefon a vytočila Sabrinino číslo. Zvedla to po třetím zazvonění.

"Co je!" vyštěkla. Její hlas zněl chraplavě ze spaní a hlubokého podráždění.

Otočila jsem oči v sloup, už zvyklá na její přístup. Sabrina nikdy nebyla ranní ptáče. "Říkala jsem si, svezla bys mě dneska?"

"Jasně. Teď mě nech na pokoji," zamumlala a hovor se přerušil.

Znala jsem její líné zvyky, stejně mi jen hodí klíčky a přinutí mě řídit. Popadla jsem tašku a zamířila dolů, psychicky se připravující na ty dlouhé týdny, které mě čekaly.

Druhý týden byl naprosté peklo.

Torin dodržel slovo a zmizel z mého každodenního života. Vídala jsem ho čím dál méně. Když už jsem ho náhodou zahlédla na pozemcích smečky, byl vždycky obklopen válečníky nebo staršími, vypadal vystresovaně a zaneprázdněně. Zdrcující nuda se mísila s úzkostlivou touhou, ze které mě svrběla kůže.

Seděla jsem na plyšové kožené pohovce ve společenské místnosti domu smečky a bezmyšlenkovitě projížděla telefon. Sabrina se rozvalovala v křesle naproti mně a pilovala si nehty s nulovým zájmem o okolní svět.

"Hele, slyšela jsi ty drby?" zeptala jsem se a hodila telefon na polštář vedle sebe. "Přijede na návštěvu dcera Alfy ze sousední smečky."

Sabrina k mně ani nevzhlédla od svého pilníku. "Jé. Skvělý." Foukla si na konečky prstů a protočila panenky.

"Máš pravdu, všechno je tu tak nudný," zasténala jsem. Nechala jsem hlavu spadnout dozadu na polštáře pohovky a zírala na točící se stropní ventilátor nade mnou. Pokoj působil jako klec. Toužila jsem po akci. Toužila jsem po Torinovi. "Co kdybychom se tajně proplížily k Torinovi? Jen abychom viděly, co dělá. Nemusíme s ním mluvit."

Sabrinino chování se ve vteřině obrátilo. Ta líná, znuděná holka zmizela, nahradil ji někdo neústupný a agresivní.

"To teda sakra ne!" vyštěkla a posadila se rovně jako prkno.

Cukla jsem sebou, zaskočená náhlým jedem v jejím tónu.

"Torin mi vysloveně řekl, abych tě od něj držela dál," pronesla, oči zúžené do chladných štěrbin. "Víš, jak moc je to pro něj důležité. Nepokaž to."

Vydala jsem ze sebe smutný, těžký povzdech. Rozuměla jsem pravidlům, ale její reakce mi přišla přehnaná. Sabrina byla moje nejlepší kamarádka, ale v poslední době se zdálo, že se může přetrhnout, aby jednala jako Torinův osobní dozorce. Její přísné, až naštvané vynucování jeho hranic mě štvalo. V koutku mysli mi hlodalo jemné podezření. Proč jí tak moc záleželo na tom, aby nás držela od sebe? Odehnala jsem tu myšlenku. Stres z blížícího se ceremoniálu doléhal na všechny.

"Už jen jeden týden," zamumlala jsem si pod fousy a zírala na podlahu.

Chodbou se rozlehly těžké kroky. O vteřinu později vešel do společenské místnosti Silas.

Oběma nám strnule kývl na pozdrav. "Dobré ráno."

"Dobré ráno," zamumlaly jsme sborově.

K Silasovi jsem nikdy neměla blízko. Když jsme vyrůstali, byl to takové to zlé dítě. Teď v dospělosti z něj vyzařovala temná, nepřístupná aura. Nikdy se neusmíval. Sdílel podobnou velitelskou auru jako Torin, ale zatímco Torinova autorita působila ochranářsky, Silasova byla chladná a ostrá.

Prošel kolem pohovek, z mini-ledničky v rohu si vzal láhev vody a bez dalšího slova zase odešel.

Držela jsem pusu zavřenou, dokud jeho kroky na chodbě neutichly. Neměla jsem mu co říct. Ale Sabrina? Její reakce byla úplně jiný příběh.

Kdyby se Silas zastavil a zapředl s ní osobní rozhovor, pravděpodobně by omdlela na koberec. Už roky k němu chovala obrovskou, obsedantní slabost.

Sabrina sledovala každý jeho pohyb. Jakmile byl pryč, zhluboka si povzdechla, jako by jí došel dech, a její tváře se zmocnil zasněný úsměv.

Zvedla jsem obočí a naklonila se dopředu. "Víš o tom, že má vážnou známost, že jo?" Cítila jsem potřebu vnést do její fantazie trochu reality.

Všichni znali ty drby. Silas byl prakticky zamilovaný do jedné holky ze sousední smečky. Jejich minulost sahala až do doby, kdy jim bylo patnáct. Celá smečka uzavírala sázky, že ona je jeho osudová družka a jen se čeká na oficiální sezónu, která to potvrdí.

Sabrina si přestala pilovat nehty. Vzhlédla ke mně, oči jí zářily bláhovým, neochvějným optimismem.

"Jo?" hlesla a z hlasu jí odkapávalo náhlé, až děsivé vzrušení. "Ale hádej co."

Oprřela se zpátky do křesla a složila si hlavu na polštář. Usmívala se do prázdna, široký, sebevědomý úsměv, ze kterého mi přeběhl podivný mráz po zádech.

"Za týden se toho může hodně změnit."