Chladná realita mého rozhodnutí se dostavila ve chvíli, kdy jsem došla do ložnice. Ruce se mi třásly, když jsem zpod postele vytáhla svou otlučenou sportovní tašku. Teď se počítala každá vteřina. Připravila jsem si tašku s těmi maličkostmi, které jsem si plánovala vzít s sebou. Nacpala jsem tam pár sad bytelných šatů, náhradní pár bot a nějakou hotovost, co jsem si za ty roky ušetřila. Žádné zbytečné cetky. Žádné těžké vzpomínky. Jen to nejnutnější pro přežití.

Proplížila jsem se chodbou do kuchyně. V domě bylo mrtvolné ticho. Máma Corinne byla pryč, což bylo požehnání. Popadla jsem pero a kousek papíru z pultu. Písmo jsem měla roztřesené, prozrazovalo to můj splašený puls.

*Na chvíli budu pryč, dej pozor, ať se o sebe dobře staráš. Vždycky tě budu milovat. Cassia ♡x*

Připevnila jsem vzkaz na lednici matným magnetem. Prchavou vteřinu jsem na ta slova zírala, než jsem se donutila odvrátit. Bylo dobře, že tu nebyla. Nezvládla bych emoce, které by určitě následovaly, kdyby zjistila, že odcházím.

Další krok. Hranice.

Vyklouzla jsem zadními dveřmi a držela se stínů stromového lemu. Mířila jsem se svým nákladem na skryté místo hranice, na místo, kde jsem si byla jistá, že to nikdo neuvidí. Na místo, kde mohl být ukryt pach mého oblečení. Noční vzduch byl hustý, nesl v sobě vzdálené mumlání smečky. Poté, co jsem se ujistila, že mě nikdo nesleduje, jsem padla na kolena blízko kusu trnitých keřů. Hrabala jsem se ve volné hlíně a suchém listí, dokud jsem nevytvořila mělký příkop. Zakopala jsem tašku hluboko a pevně jsem hlínu udusala.

Urovnala jsem hlínu a utíkala zpátky do domu, plíce mi hořely. Musí to být dokonalé. Malé uklouznutí a byla jsem si jistá, že v téhle smečce zemřu. Přesně ve 23:48 jsem potřebovala tu hranici překročit. Ani víc, ani míň. Cokoliv jiného než ten stanovený čas by znamenalo zkázu. Byla to přesně ta doba, kdy si střídali směny.

Vrátila jsem se do domu a nervy mě sžíraly.

Vyfoukla jsem ústy velké množství vzduchu. Naposledy, když jsem dělala věci ukvapeně, chytili mě. Ale tentokrát? Byla jsem přesná. Zoufale jsem si přála, aby to všechno dobře dopadlo.

Přecházela jsem po pokoji sem a tam, nervy mi nedovolovaly jasně uvažovat. Dřevěná prkna podlahy mi vrzala pod botami.

*Ťuk, ťuk.*

Dveře se rozletěly a odhalily Sabrinu. Málem jsem začala nadávat. Zapomněla jsem za sebou zamknout dveře. To bylo opravdu hloupé. Představte si, že by mě přistihla při balení? Srdce mi bušilo do žeber jako ptáček v kleci.

„Jsi... jsi v pořádku?“ zeptala se a skepticky se na mě podívala.

„Proč bych nebyla?“ Můj hlas byl až příliš vysoký. Kousla jsem se do vnitřku rtu, až jsem ucítila slabou příchuť mědi.

„Já nevím, vypadáš trochu bledě.“ Vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře. „Máš zase bolesti? Potřebuješ—“

„Sabrino!“

Zdálo se, že ji moje reakce zaskočila, a tak jsem se snažila držet své emoce co nejvíce na uzdě. Donutila jsem se svěsit ramena a udělala krok vzad. „Jsem v pohodě, jasný? Jenom nějaké problémy ve škole a to je všechno.“

Zdálo se, že pochopila, jak to myslím. Nemohla vědět pravdu. Chci říct, chodily jsme do stejné školy.

„Omlouvám se,“ řekla a tvářila se smutně. „Přála bych si, abych je mohla zastavit, ale to bohužel nejde. Je mi líto, že jsem tu dneska nebyla pro tebe.“

Málem jsem nad tím protočila panenky. Doslova nic by s tím neudělala, i kdyby byla po mém boku. Jediné, co by to přineslo, kdyby byla po mém boku, bylo, že by se nechala vtáhnout do víru toho, čemu jsem čelila. Jen by si na záda namalovala terč.

„Zapomeň na to, co se stalo, stalo se. Přišla ses na mě podívat?“

„Ano, přišla jsem tě zkontrolovat a je čas na večeři.“

Usmála jsem se na ni a zakroutila hlavou, že ne. Nemohla jsem to riskovat. Mohla bych se najíst, být plná a usnout. Nebo bych mohla být venku až do pozdějších hodin a zmeškat svou příležitost. Nejlepší, co mohu udělat, je zůstat přímo tady.

„Nemyslím si, že tam dokážu jíst,“ řekla jsem jí. „Víš, věci ve smečce se od těch ve škole zas tak moc neliší.“

A to byla pravda. Byla to ta samá banda dětí, která mě pomlouvala na školních chodbách, co říkala ty samé věci ve smečce. Jen to bylo v jiném prostředí.

„Oh, to mi nedošlo. Tak já vezmu naše jídlo, najím se tady s tebou.“ Usmála se a spěchala ke dveřím.

„Ne!“ vykřikla jsem v panice.

Zdálo se, že jí to otřáslo, protože se okamžitě ohlédla zpět na mě. Vydechla jsem, abych ukázala, že jsem unavená.

„Hele, Brino, já vím, že ti na mně záleží, ale jsem vyčerpaná, psychicky i fyzicky. Já jen... Já prostě potřebuju být sama a trochu si srovnat myšlenky v hlavě,“ řekla jsem a předvedla jsem dobrou ukázku emocí.

Opravdu jsem doufala, že to vysvětlení postačí. Potřebovala jsem si ji držet od těla, dokud nepřekročím hranice smečky. Kdyby zůstala, celý plán by se zhroutil.

Několikrát otevřela ústa, než nakonec promluvila. „Omlouvám se.“ Tvářila se provinile. „V poslední době jsem tě moc neviděla a myslela jsem, že možná...“ Zavrtěla hlavou. „Omlouvám se. Vrátím se ráno.“

Viděla jsem to skrz její úsměv. Byla zraněná. Sabrina nebyla ten typ, co má rád, když se ho vylučuje z věcí, a ráda pomohla, jak jen mohla, takže jsem věděla, že to pro ni byla rozhodně rána.

„Děkuji.“ Ignorovala jsem její emoce a zavřela dveře. Ani jsem nečekala, až odejde první.

Opřela jsem se o dřevo a svezla se dolů, dokud jsem nenarazila na podlahu. Podívala jsem se na hodiny a povzdechla si.

„Ještě pár hodin,“ zašeptala jsem si pro sebe.

***

Tady to bylo. Zbývalo jen pár minut.

Začala jsem potichu kráčet. Bylo to tak méně nápadné. Nebylo divné, že by se někdo chtěl v tuhle dobu projít. Hlavu jsem držela skloněnou a razila si cestu šerými stezkami teritoria. Dokonce jsem pozdravila pár lidí, i přes ty hnusné pohledy, které mi vrhali.

Jak se čas blížil, zrychlila jsem krok. V tuto chvíli jsem byla už mírně zadýchaná. Rychle jsem dorazila k trnitým keřům, vykopala tašku a pokračovala. Přehodila jsem si těžký popruh přes rameno.

Tady to je. Mohla jsem ji cítit. Svobodu.

Konečně budu svobodná od toho ponížení. Od bolesti. Od všeho. Začnu nový život daleko od trápení těchhle vlků.

Hranice byly, přesně jak jsem očekávala, naprosto čisté. 23:48. Stráže byly pryč. Mezi mnou a svobodou už nestálo vůbec nic.

Zrychlila jsem tempo, nebo se o to alespoň pokusila. Začínal mi docházet dech. Moje boty dupaly do trávy. Cítila jsem, jak se to neviditelné vlákno, které mě vázalo ke smečce, začíná ztenčovat. Už jen pár metrů.

„CASSIO!!“

Chloupky na těle se mi zježily. Ne, to se nemůže dít. Byla jsem příliš nenápadná. Není možné, aby o tom věděl.

„Vrať se sem. Hned teď!!“

Cítila jsem Torinovu zuřivost až sem. Uklidnila jsem se. Byl příliš daleko. Není možné, aby mě dohnal, než překročím tu linii. Rychle jsem vyrazila, nutila své nohy na naprosté maximum, sprintovala směrem ke stromům, dokud...

Vzduch mi z plic vyrazil v jediném okamžiku.

Do mého boku narazila obrovská váha. Země se mi přiblížila k obličeji. Připadalo mi to, jako by se pro mě celý svět odehrával zpomaleně. Tvrdě jsem dopadla do hlíny a taška mi vyletěla ze sevření.

Přetočila jsem se po dopadu a lapala po dechu. Byl to Silas. Toho jeho obrovského timber vlka bych poznala kdekoli. Stál nade mnou a s tichým vrčením cenil zuby.

Přímo přede mnou se přeměnil a byl úplně nahý. Trochu mi to vadilo. Vlci obecně byli s nahotou v pohodě, ale ne, když se vám něčí pták a koule houpou přímo před obličejem. Ten pohled mě zaskočil, když jsem se snažila popadnout dech.

Rychle jsem vstala, svět vypadal trochu rozmazaně. Hruď se mi zdvihala, jak jsem se mu snažila utéct. Otočila jsem se, připravená znovu se šíleně rozběhnout do lesa.

Ale zezadu mi do boku něco ostrého píchlo.

Jehla.

Někdo další byl za mnou. Způsobilo to, že mě píchlo v krku, do žil se mi rozlilo náhlé, ohnivé pálení. Vyřadilo mě to, nedalo mi to ani dost času zareagovat na bolest. Nohy pode mnou vypověděly službu a temný les se vytratil do černočerné tmy.