Tma mě svírala, hustá a dusivá. Vznášela jsem se a unášela mě propast bez gravitace, kde čas neměl žádný smysl. Hlasy se ozývaly v ozvěnách, ale já na ně nedosáhla a upřímně, ani jsem se po nich nechtěla natahovat. Moje údy byly těžké, jako by byly vytesané z kamene. Za očima mi pulzovala tupá bolest, vzdálená připomínka toho, že jsem stále naživu.

Pak něco teplého. Něco pevného. Dotek, lehký a uk