Freyin pohled:

Prudce jsem se probudila, srdce mi bušilo do žeber jako chycený pták. Časné ranní slunce prořízlo tenké závěsy mé stísněné služcovské komůrky a ostře mě udeřilo do očí. Vyškrábala jsem se do sedu a odhodila roztřepenou deku stranou. Můj pohled se upřel na malé, otlučené digitální hodiny ležící na podlaze.

6:05 ráno.

Zalila mě studená vlna děsu. Hruď mi okamžitě sevřela panika a ukradla mi vzduch z plic. Měla jsem zpoždění přesně pět minut. V tomto sídle smečky nebyl pětiminutový pozdní příchod pouhou chybou; byla to pozvánka k utrpení.

Z rtů se mi vydral roztřesený povzdech, když jsem přehodila nohy přes okraj úzké matrace. Bosými chodidly jsem dopadla na ledová prkna podlahy a zběsile jsem se začala oblékat. Popadla jsem oprané šedé tričko a obnošené černé legíny a třesoucíma se rukama si je natáhla na sebe. Pohybovala jsem se s frenetickým spěchem, zuby si vyčistila v jediné šmouze a hřebenem jsem si hrubě projela nepoddajné vlasy. Prsty mi otupěle kmitaly, aby prameny spletly do pevného, bezpečného copu.

Neodvažovala jsem se riskovat a svázat si je do obyčejného culíku. Při vzpomínce na to, co se stalo naposledy, když jsem je nechala rozpuštěné, se mi stále zvedal žaludek. Jedna z žen ze smečky, hnána jakousi zvrácenou, přetrvávající žárlivostí navzdory mému postavení otrokyně, mě zahnala do kouta a kuchyňskými nůžkami mi ufikla celé prameny vlasů. Své vlasy jsem milovala. Sledovat, jak ty tmavé kadeře padají na zem, bylo jako ztratit další kousek své identity, ale slzy jsem spolkla. Neměla jsem právo se hádat. Neměla jsem právo nic namítat. Byla jsem tou nejnižší formou života v této smečce. Otrok. Boxovací pytel.

Vyběhla jsem z pokoje a zadní schody jsem brala po dvou, přičemž jsem s každým krokem šeptala zoufalé modlitby k Měsíční bohyni. Modlila jsem se, abych nepozorovaně vklouzla do kuchyně, abych splynula se stíny dřív, než si někdo uvědomí, že jsem zmeškala začátek své směny.

V okamžiku, kdy jsem překročila práh obrovské, nablýskané kuchyně smečky, se mé modlitby roztříštily.

Uprostřed místnosti, přímo vedle rozlehlého žulového ostrůvku, stál Dante.

Nejstarší z alfa trojčat.

Jeho široká svalnatá záda byla strnulá, z jeho postoje vyzařovalo smrtící napětí, které vysávalo kyslík z celého toho obrovského prostoru. Když jsem ztuhla ve dveřích, pomalu otočil hlavu. Jeho tmavě hnědé oči se zabodly do mých a upřel na mě tak jedovatý pohled, že jsem to pocítila jako fyzickou ránu do hrudní kosti. Po páteři mi přejel prudký záchvěv a zmrazil mi nervová zakončení. Stál tam s obrovskými pěstmi pevně sevřenými podél těla a hruď se mu zvedala a klesala těžkými, kontrolovanými nádechy.

Během jediného mrknutí oka mi bylo jasné, že se mé ráno stane živou noční můrou.

Zhluboka jsem se nadechla a protlačila vzduch přes stažený knedlík v krku. Shromáždila jsem každý střípek odvahy, který ještě zbyl v mé zmučené duši, zadržela dech a udělala krok vpřed, abych se před ním hluboce uklonila. Podřízenost byla mým jediným štítem.

"Omlouvám se, Alfo," udržovala jsem hlas tichý a zrak měla sklopený k jeho těžkým botám. "Přišla jsem pozdě, protože—"

Nenechal mě to doříct.

"Protože jsi až do pozdní noci šukala s nějakým chlapem, že?" Jeho hlas byl hrdelní zavrčení, odkapával z něj čirý hnus. "Jsi tak bezcenný kus hovna."

Bez unce zaváhání udeřil těžkou pěstí do masivní žulové desky. Hlasité, ostré prasknutí se rozlehlo jeskynní kuchyní a odrazilo se od nerezových spotřebičů. Zvuk mě donutil sebou prudce trhnout, ramena mi vylétla až k uším.

To nespravedlivé, špinavé obvinění bolelo hůř než fyzický úder. Během posledních dvou let trojčata své trýznění stupňovala. Přešli od prostých krutostí k útokům na můj charakter a házeli po mně nechutné urážky, které mi trhaly srdce na roztřepené cáry. Jejich neúprosné domněnky o mně začínaly být nesnesitelné.

V koutcích očí se mi začala hromadit horká a hustá, neprolitá vlhkost. Bojovala jsem, abych slzy zahnala mrkáním, ale ztrácela jsem kontrolu. Hrozilo, že přetečou.

Když Dante viděl mou reakci, zkrátil vzdálenost mezi námi pomalými, nebezpečnými kroky. Vyrazil vpřed, s děsivou rychlostí vrcholového predátora. Jeho velká, drsná ruka vystřelila a brutální silou mi sevřela tvář. Dlouhé prsty se mi zaryly do masa a stiskly mi tváře k sobě tak silně, až mi zuby zaskřípaly o měkkou výstelku úst.

Naklonil se blíž, jeho vysoká postava na mě vrhala temný stín. Zíral mi do vlhkých očí, naprosto znechucen pohledem na mé nadcházející slzy.

"Nechtěl jsem vidět ty tvoje krokodýlí slzy, ty Dcero zrádce," odplivl si, jeho horký dech mi narážel do tváře. "Prostě nech těch falešných slz a dej se do práce."

Zvedl volnou ruku, hrubě mi přejel ukazováčkem po tváři a setřel jedinou slzu, jako by ho ta vlhkost samotná kontaminovala. Pak mě se syrovým opovržením v odfrknutí odstrčil. V tom strčení byla obrovská síla. Ztratila jsem rovnováhu, zavrávorala dozadu a tvrdě se svalila na studenou kuchyňskou zeď. Náraz absorbovalo mé rameno, což mi do paže vystřelilo tupou bolest.

Dante mi nevěnoval ani druhý pohled. Otočil se na patě a odkráčel z kuchyně, ponechávaje vzduch hutný svou utlačující aurou.

Jakmile jsem osaměla, nohy mi vypověděly službu. Svezla jsem se po hladkém, ledovém povrchu zdi, dokud jsem nedopadla na prkna podlahy. Přitáhla jsem si kolena k hrudi, záda pevně přitiskla na zeď a začala tiše vzlykat. Zabořila jsem tvář do paží ve snaze ten zvuk zoufale utlumit. Kdyby můj pláč uslyšel jakýkoli jiný zlomyslný člen smečky, vytáhli by mě ven a udělali by z mého neštěstí divadlo.

Mou mysl to táhlo zpět, stahovalo pod hladinu k mučivým vzpomínkám na to, jak se můj život roztříštil do tohoto nevyhnutelného pekla. Slova 'Dcera zrádce' se mi rozléhala v dutém prostoru lebky, titul, který jsem si nikdy nezasloužila.

Před šesti lety byl můj svět zalitý světlem. Můj otec, Beta Arthur, byl čestný muž. Naši smečku nezradil. Miloval Alfu Hectora. Byl oddaný Luně Heleně.

Helena. Vzpomínka na její pohmožděné, bezvládné tělo stále strašila v nejtemnějších koutech mé mysli. Poté, co má vlastní matka před lety zemřela, když ji chránila před útokem odpadlíků, si mě Helena vzala k sobě. Chovala se ke mně jako k vlastní krvi. Chyběla mi její vřelá objetí, její jemný hlas. Alfa Hector pro mě byl druhým otcem. A trojčata—Dante, Silas a Gideon—byli mí ochránci, mí nejlepší přátelé, chlapci, kteří se na mě kdysi dívali s obdivem a divokou loajalitou.

Ztratila jsem je všechny během jediné noci nasáklé krví.

Živě si pamatuji na tu zničující noc, kdy se trojčata vrátila z tréninkové cesty. Celý den jsem strávila stočená na podlaze a svírala studenou keramickou urnu s popelem mého otce. Na hrudi jsem cítila prázdnotu, rozedřenou žalem až do krve. Když jsem venku před sídlem smečky uslyšela rachot jejich vozidel, vyškrábala jsem se na nohy. Vyběhla jsem do chladného nočního vzduchu, zoufale hledajíc jejich hřejivou útěchu.

Vystoupili z aut, smáli se, tváře měli rozzářené bezstarostným štěstím. Nevěděli to. Nikdo jim to ještě neřekl.

Prvního jsem uviděla Silase. Rozběhla jsem se k němu, obhodila mu paže kolem pasu a zabořila tvář do jeho hrudi, zatímco se mi z hrdla draly prudké vzlyky.

"Co se stalo, Freyo? Proč pláčeš?" zeptal se Silas, jeho hlas zhrublý okamžitou, ochranitelskou starostí. Ruce se mu vznášely nad mými třesoucími se rameny.

Dante přistoupil blíž, jeho oči padly na stav mého oblečení. "Proč máš na šatech a těle tolik krve? Ublížil ti někdo?" dožadoval se a zkoumal hranici lesa, připraven zabít kohokoli, kdo mě přiměl krvácet.

"Teta... Strýc..." kvílela jsem a ta slova mě dusila.

Gideon se protáhl kolem svých bratrů a zbledl. "Co se stalo mámě a tátovi? Freyo?"

"Pojďme za Arthurem, kluci," navrhl naléhavě Dante a sáhl mi po paži.

"Táta..." zakňourala jsem. Zvedla jsem třesoucí se ruce a ukázala popelavou urnu. Pozůstatky mého otce. To jediné, co mi zbylo z muže, který mě vychoval.

Ze všech tří tváří bratrů vyprchala barva. Stáli jako přimražení, bledí jako duchové. Pod tíhou té tragédie se mi podlomila kolena, padla jsem na štěrk a objala se, abych našla alespoň nějaké přízračné teplo.

Dante přede mnou padl na kolena, velké ruce se mu třásly, když po mně natáhl, aby mě zvedl. "Freyo, řekni nám, co se stalo," prosil.

Než jsem vůbec dokázala zformulovat jediné slovo, ze stínů verandy zaburácel těžký hlas.

"Já vám všem řeknu, co se stalo."

Moje hlava vystřelila tím směrem. Do měsíčního světla vstoupil Gama Malachiáš. Jeho odporné, vypočítavé zelené oči se do mě zabodly a skrývaly rezervoár čirého zla pod maskou hlubokého smutku. Přikročil blíž a já v ohromeném tichu sledovala, jak mu po vrásčitých tvářích stékají autenticky vyhlížející slzy. Bylo to dokonalé představení.

"Její otec brutálně zavraždil Naši Lunu," křičel Malachiáš, jehož hlas přeskakoval předstíranou agónií. Namířil obviňující prst přímo na mě.

Dante, Silas a Gideon ucouvli, jako by do nich uhodil blesk.

"Tohle by Arthur nikdy neudělal," zavrtěl hlavou Gideon, jeho hlas se třásl popíráním.

"Našli jsme ho se stejnou dýkou, která podřízla hrdlo vaší matce. Našli jsme ho klečet přímo vedle jejího mrtvého těla," zavrčel Gama a obrátil svůj hněv k bratrům. "Potřebujete snad ještě další důkazy?"

Silas zavrávoral dozadu a narazil do boku SUV, aby se udržel na nohou. Do očí mu vyhrkly slzy.

"A co víc," pokračoval Malachiáš, jehož hlas klesl do smrtící, nesoucí se výšky, "našli jsme v jeho kapse stejný jed, jaký byl vstříknut do těla vašeho otce. Váš otec je paralyzovaný. Možná se už nikdy neuzdraví."

"Ne!" zakřičela jsem z plných plic a vyškrábala se na nohy. Má slabá kolena se divoce třásla. "Je to past! Věřte mi, tohle by táta nikdy neudělal! Všichni tátu moc dobře znáte!"

"Drž hubu, ty Dcero zrádce," odplivl si Malachiáš, obličej se mu zkřivil ošklivou zlostí. "Ty se toho zrádce ještě zastáváš. Není divu, že jsi přesně jako on."

"Opoovažte se říct cokoliv o mém tátovi!" zaječela jsem, poháněná slepou, zoufalou loajalitou.

Malachiáš překonal vzdálenost jako rozmazaná šmouha. Silou mě škubl za vlasy, zatáhl mi hlavu dozadu tak prudce, až mi luplo v krku. Zaječela jsem v agónii, ruce mi vylétly vzhůru, abych se mu pokusila vyškrábat z jeho železného stisku. Přemohl mé dvanáctileté tělo s naprosto lehkou krutostí. Sklonil se, rty mi otřel o ucho a zašeptal temný slib, ze kterého mi ztuhla krev v žilách. Sliboval, že z celého mého života udělá živoucí peklo.

V okamžiku naprostého zoufalství jsem pohlédla za monstrum, které mě drželo. Podívala jsem se na Danta. Podívala jsem se na Silase. Podívala jsem se na Gideona. Hledala jsem spásu u chlapců, kteří přísahali, že mě budou chránit.

Ale oni prostě odvrátili zrak.

To teplo a obdiv, které ke mně kdysi chovali, byly pryč, nahrazené děsivou, hluboce zakořeněnou nenávistí. Ustoupili zpět do stínů a mlčky dovolili strážím smečky vystoupit vpřed. Stráže mě vytrhly z Malachiášova sevření, táhly mě přes hrubé kameny a odvlekly mě, aby mě uvrhli do vlhkých, ledových kobek vyhrazených pro ty nejnebezpečnější zločince. Svou první noc bez otce jsem strávila tím, že jsem se třásla na kamenné podlaze, krvácela a byla úplně sama.

Když jsem si v přítomnosti otřela slzy, silou jsem spolkla stoupající příval mého emocionálního zhroucení. Vzpomínky byly luxusem, který jsem si nemohla dovolit. Přežít jako otrokyně ve vlastní smečce znamenalo, že jsem se musela držet pohromadě za každou cenu. Přitiskla jsem dlaně na studenou podlahu a odtlačila se nahoru.

Rychle jsem se přesunula k obrovskému průmyslovému sporáku a začala připravovat snídani. Rutina byla mou jedinou kotvou. Rozklepávala jsem vejce do prskajících pánví a rozkládala silné plátky slaniny. Vzduch naplnila slaná vůně pečeného masa a smaženého másla, maskující kovovou pachuť strachu, která se jako by vždy usadila v zadní části mého krku.

Členové smečky se začali trousit dovnitř. Kuchyň ožila hlasitým štěbetáním. Několik z nich mi věnovalo upjaté, soucitné úsměvy, zatímco jiní se ušklíbli a dívali se na mě, jako bych byla havěť. Nechala jsem hlavu sklopenou, obracela slaninu a sledovala, jak tuk prská a stříká o horký kov.

Pak se těžké dvoukřídlé dveře rozletěly a atmosféra se změnila.

Do kuchyně arogantně napochodovala trojčata. Ovládli prostor, jejich přítomnost si okamžitě vyžadovala respekt. Na svalnatých pažích se jim pevně držely jejich přítelkyně. Krásné, privilegované ženy, které na sídlo smečky pohlížely jako na své osobní království. Když jsem viděla, jak bratři zahrnují tyto dívky náklonností, vždycky mi to do hrudi vneslo tupou bolest, ale ten pocit jsem zatlačila zpět do temné schránky, kde jsem uchovávala své pošetilé naděje. Jednoho dne najdu svého skutečného druha. Odvede mě od tohoto trýznění a pomůže mi očistit otcovo jméno. Do té doby to musím vydržet.

Dokončila jsem servírování jídla na talíře a začala nosit těžké stříbrné podnosy k dlouhému jídelnímu stolu.

"Dej mi sendvič, odpade," ušklíbl se Gideon chladně, když jsem procházela kolem jeho židle. Ani se neobtěžoval vzhlédnout ke mně, jeho pozornost byla upřena na jeho smějící se přítelkyni.

Tiše jsem vyhověla a posunula porcelánový talíř na leštěné dřevo před něj. Odstoupila jsem a oči nechala přilepené k podlaze.

Ale skutečné trýznění začalo, až když se posadila Dantova přítelkyně Vesper. Měla na sobě těsné červené šaty, které nenechávaly mnoho prostoru pro fantazii, a rty měla namalované do ostré karmínové barvy. Překřížila nohy a ostrá špička jejího červeného podpatku zachytila ranní světlo.

Nedočkavě poklepávala pěstěnými prsty o stůl. "Kde je můj pomerančový džus?" dožadovala se povýšeně a probodla mě pohledem.

Zastavila jsem se a přitiskla si prázdný servírovací podnos k hrudi. "Omlouvám se, madam," omluvila jsem se zdvořile a dbala na to, aby byl můj tón stabilní a podřízený. "Nevěděla jsem, že budete chtít džus. Ve džbánech už žádný nezbyl, ale dejte mi prosím chvilku a já vám ho hned vymačkám z čerstvého ovoce."

V očích Vesper něco ošklivě blýsklo. Zdálo se, že zdvořilá odpověď v ní odpálila sud se špatně směřovanou zuřivostí.

"Jak se opovažuješ!" zaječela, obličej se jí zkřivil náhlým, zlým vztekem. Udeřila dlaněmi do stolu a odstrčila židli, až dřevěné nohy zaskřípaly o podlahu.

Zůstala jsem stát, zkoprnělá zmatkem. Neřekla jsem jediné urážlivé slovo.

Vesper agresivně rázovala napříč kuchyní, její červené podpatky ostře klapaly o dlaždice jako tikání časované bomby. Zkrátila vzdálenost mezi námi, vrhla se po mně a chytila mě za obličej. Své ostré, pěstěné nehty zabořila do mých tváří tak hluboko, až to pálilo. Ostré špičky protrhly povrch mé kůže a rozeslaly po mých lícních kostech horké bodance bolesti. Zatnula jsem čelisti a odmítla jí dopřát uspokojení z jakéhokoli zakňučení. Mohla jsem ji snadno odhodit přes celou místnost—byla jsem vlkodlak, otrokyně neotrokyně—ale bránit se znamenalo stříbrné řetězy. Naposledy, když jsem se bránila Silasově přítelkyni, mě nechali dva dny hladovět a spoutali mě ve sklepě do pálícího stříbra.

"Ty ošklivá děvko," zasyčela Vesper, jejíž dech voněl po mátě a zlobě. Zkroutila prsty a zaryla nehty ještě hlouběji. "Nedokážeš ani pořádně pracovat a teď máš tu drzost mi říct, že nemáš to, co chci?"

"Musí dostat lekci, Vesper," ozvala se od stolu Silasova přítelkyně, z jejíchž rtů unikl krutý smích.

"Máš pravdu," odpověděla Vesper a na jejích karmínových rtech si pohrával temný, vítězný úšklebek.

Bez jediné vteřiny varování mi Vesper pustila obličej. Otočila se, z nedaleké linky popadla dýmající, čerstvě nalitý hrnek černé kávy a mrštila mi vroucí obsah přímo do obličeje.

Zafungovaly mé instinkty a sotva jsem stihla otočit hlavu na stranu. Vroucí tekutina minula mé oči, ale prudce mě zasáhla do brady, do čelisti a do citlivé kůže na krku.

Ten spalující žár byl okamžitý. Bylo to, jako by mi tekutý oheň prorážel přímo samotnými vrstvami kůže a rozpouštěl mi maso hned při doteku. Agónie byla oslepující. Opařující tekutina mi nasákla do límce šedého trička a přitiskla ten puchýřnatý žár k mé klíční kosti.

Z hrdla se mi vydral roztřesený výkřik nesnesitelné, ohnivé bolesti. Ruce mi vylétly vzhůru, vznášely se nad spálenou kůží, ale děsila jsem se jí dotknout. Silou jsem si vyškubla zápěstí ze zlého, natahujícího se sevření Vesper a ignorovala její hrubý, štěkavý smích.

Rozběhla jsem se ke kuchyňskému dřezu, moje boty klouzaly po rozlité kávě. Dlaněmi jsem bouchla do kovové baterie a pustila ji na to nejstudenější nastavení. Strčila jsem hlavu pod proud a zoufale si šplíchala ledovou vodu na puchýřnaté, zčervenalé maso ve zběsilé snaze zastavit tu agónii. Ledová voda syčela o mou popálenou kůži a poskytla mi prchavý šok úlevy, který byl rychle pohlcen hlubokým, pulzujícím tepem poškozených nervů.

Po tváři mi stékaly slzy a mísily se s vodou z kohoutku. Odtáhla jsem se od dřezu, hruď se mi zvedala přerývanými nádechy. Otočila jsem se k obrovské nerezové lednici v naději, že najdu hrst kostek ledu, které bych si přitiskla na ty rozzlobené, rudé popáleniny značící můj krk.

Než jsem stihla udělat jediný krok, náhle se mi svrškem pravého chodidla nemilosrdně prořízla oslepující agónie.

Zalapala jsem po dechu, všechen vzduch mě opustil v prudkém záchvěvu. Podívala jsem se dolů, vidění se mi mlžilo bolestí.

Vesper stála přímo nade mnou. Šla za mnou až ke dřezu.

Na jejích namalovaných rtech si pohrával temný, vítězný úšklebek, když úmyslně a sadisticky zabořila ostrou špičku svého červeného podpatku připomínající jehlu hluboko do měkkého masa na nártu mé nohy. Tenká vrstva plátna na mých levných botách nenabízela naprosto žádnou ochranu. Kovová špička prorazila mou kůži, protrhla sval a drásala o křehké kosti mého chodidla.

Zírala na mě shora, oči jí svítily krutým pobavením a tlačila dolů celou váhou svého těla.

Dusila jsem se výkřikem. Podpatek se zabořil hlouběji. Z bodné rány začala vytrvale prosakovat teplá, hustá krev, promáčela mi botu a tvořila se z ní tmavě karmínová louže na nedotčené podlaze kuchyně.

Mučivá, překrývající se bolest mého popáleného krku a krvácejícího chodidla se mi srazila v mozku. Bylo to příliš. Žár popáleniny, pronikavá agónie v mých kostech, posměšné úšklebky smečky, vzpomínky na kobky, šest let neúprosného, zničujícího podřizování.

Něco hluboko v mé hrudi prasklo. Úplně poslední kousek mého sebeovládání se rozpadl na prach.

Celými mými žilami se prohnala oslepující vlna čirého, nefalšovaného hněvu. Byla to prvotní, nezkrotná zuřivost, která přehlušila strach, jenž mě ovládal celých šest let. Spálila děs ze stříbrných řetězů. Spálila ducha Gamy Malachiáše.

Neschopna dále ovládat sebe ani divoké obranné instinkty svého těla, postavila jsem se zpříma. Vytáhla jsem krvácející nohu zpod jejího podpatku a ignorovala čerstvé roztržení masa.

Vesperin úšklebek zakolísal, oči se jí náhlým šokem rozšířily, jakmile zaregistrovala smrtící změnu v mém postoji.

Zvedla jsem pravou ruku, nápřahla se a vlepila Vesper takovou facku, do které jsem dala naprosto všechno, co jsem měla. Úder dopadl s ostrým, výbušným prasknutím, které umlčelo celou jídelnu.

Samotná síla nárazu ji zvedla z nohou a odhodila ji dozadu, až s hlasitým, dunivým žuchnutím dopadla na drsnou podlahu kuchyně.