Úhel pohledu Freyi:

Bohatá vanilka, hořká čokoláda a pražená káva.

Ta lákavá vůně, ze které se sbíhaly sliny, ovládla mé zbystřené smysly vteřinu poté, co se otočil vítr. Má nově probuzená vlčice Isolde zavyla čirou, nefalšovanou radostí. Poháněny jejím nadšením se mé nohy pohybovaly samy od sebe, obcházejíce mé racionální myšlení. Pronásledovala jsem tu těžkou vůni klikatými chodbami sídla smečky. To nutkání mě táhlo nahoru po schodech a vedlo mé kroky až do třetího patra. Měla jsem zavřené oči a nechala to omamné aroma, aby mi diktovalo cestu. Vůně těžkla, houstla a ovíjela se kolem mě jako teplá, hřejivá deka. Zastavila jsem se, srdce mi bušilo do žeber v dychtivém očekávání.

Pomalu jsem otevřela oči.

„Naši druhové,“ vykřikla Isolde v mé hlavě.

Ale jak se mi vyjasnil zrak, magická fantazie se roztříštila na ostré střepy. Přede mnou, ve svitu bledého měsíce proudícího oknem na chodbě, stála Trojčata. Dante. Gideon. Silas.

Ti samí muži, kteří si udělali životní poslání z toho, že mi po šest trýznivých let bezcitně mučili srdce i duši. Fyzicky vyráželi dech, vytesáni samotnou Měsíční bohyní, stvořeni výslovně k tomu, aby mě milovali. Dante stál hrdě a vzpřímeně se svými vlnitými, uhlově černými vlasy a tmavě hnědýma očima, jeho ostře řezaná čelist se koupala ve stříbrném světle. Gideonovy vlnité kaštanové vlasy dokonale spadaly přes jeho uhrančivé oříškové oči a zdůrazňovaly jeho ostré rysy. Silas na mě zíral, jeho hluboké oči zářily a jeho lícní kosti byly tak ostré, že by dokázaly řezat sklo.

Byli bezchybní. Potěšení pro srdce.

Pak ale udeřila krutá realita a v jediném okamžiku zadusila mou radost. Nenáviděli mě. Nepochybně mě odmítnou.

Po tvářích mi stékaly horké slzy. Jejich počáteční výrazy šoku se rychle změnily. Ticho na chodbě se napínalo, zhoustlo nevyřčeným napětím, dokud se jejich pohledné tváře nezkřivily do neskrývaného hnusu. Sálal z nich čistý, syrový odpor.

„Tomu nemůžu uvěřit,“ zařval Gideon a jeho rozzuřený hlas otřásl stěnami. „Měsíční bohyně nám ji dala jako naši družku!“

Máchl svou těžkou pěstí. Prázdnou chodbou se rozlehl odporný křupavý zvuk, jak jeho klouby narazily do pevné omítky. Pod jeho brutální ranou zeď praskla a na podlahu se snesl prach. Isolde v mé mysli zakňučela, zraněná jeho agresivním chováním. Sklopila jsem zrak k dřevěným deskám podlahy. Ten hluboký odpor v jeho očích byl k nesnesení.

„Kurva, já to nenávidím!“ vykřikl Dante v syrové zuřivosti. Popadl ze stolu poblíž těžkou dekorativní vázu a rozbil ji o podlahu.

Při té hlasité ráně jsem sebou škubla. Keramické střepy se rozletěly po dřevě a klouzaly směrem k mým botám.

Přiblížily se ke mně těžké, agresivní kroky. Vzdálenost se zkrátila v jediné vteřině. Hrubé prsty mě drsně a neústupně pevně chytily za obličej a donutily mě zvednout hlavu. Silas. Dotek jeho kůže na mé vyslal do mých žil elektrické jiskry, ale magie pouta druhů nic neznamenala proti chladu v jeho pohledu. Ještě před dvěma týdny v nemocnici byl mírný a laskavý. Nyní v jeho tmavých očích plál nepotlačitelný hněv.

„Poslouchej, ty kuse hovn*,“ vyprskl mi přímo do obličeje a jeho dech mě udeřil do kůže. Stisk na mých tvářích zesílil, dokud mi kůží neprojela oslepující bolest slibující tmavé modřiny do zítřejšího rána. „Nikdy tě jako naši družku nepřijmeme. Takže si to od teď zapiš za uši.“

Drsně mi zatřásl obličejem. „Já, Silas...“

Nadechl se, aby pronesl ta formální, prastará slova odmítnutí. Pevně jsem zavřela oči a připravila své tělo na nesnesitelnou fyzickou i psychickou agónii z přetrženého pouta. Odmítnutí bylo tou největší bolestí, jaké kdy mohl vlkodlak čelit. Čekala jsem na roztržení své duše.

Ale Gideonova velká ruka vyletěla a chytila Silase za rameno, čímž ho zastavila uprostřed věty.

„Ne, Silasi,“ přikázal Gideon.

Změnil snad právě názor? V hrudi se mi vznítila ubohá, prchavá jiskřička naděje. Možná mě nedokázali nechat jít. Možná bylo pouto příliš silné na to, aby ho přetrhli.

„Odmítnout ji by nestačilo,“ zavrčel Dante a přistoupil blíž. Jeho impozantní aura Alfy mi tlačila na plíce a ztěžovala mi dýchání. Hustý jed v jeho hlase udusil i tu nepatrnou jiskřičku naděje.

„Musí cítit bolest. Musí zaplatit,“ dodal Gideon, jehož hlas vibroval čistou, nefalšovanou nenávistí k dceři údajného zrádce.

Oči se mi rozšířily čirou hrůzou. Chtěli, abych si prošla větší bolestí než odmítnutím.

„Namísto toho ji neodmítneme...“ odmlčel se Dante a na rtech se mu zformoval krutý úšklebek.

Silas dokončil jejich temný, zvrácený slib, jeho pohled byl chladný a zbavený jakékoli lidskosti. „Ukážeme jí, co je skutečná bolest, pomocí pouta druhů.“

Srdce se mi propadlo do žaludku. Chlad v jeho prohlášení sliboval zcela novou, nepředstavitelnou úroveň skutečného pekla. Hodlali použít jako zbraň posvátné pouto určené k lásce a ochraně. Tím, že ponechají pouto nepřetržené, ale odepřou mi spárování, zanechají mou vlčici a mou duši ve stavu věčné, vyhladovělé agónie. Neprošla jsem si už v tomto sídle smečky dostatečnou bolestí? Isolde v mé mysli nekonečně naříkala. Probudila se teprve dnes a nyní čelila bdělé noční můře. Stála jsem tam bezmocná, neschopná ochránit ji ani sebe.

„Připrav se na to, že poznáš skutečné peklo, Freyo Vanceová,“ odplivl si Gideon. Otočil se ke mně zády a odrazil chodbou pryč.

Dante se ušklíbl a se znechucením zavrtěl hlavou, než následoval svého bratra do stínů.

Silas mi držel obličej ještě o pár vteřin déle, jeho stisk byl trestající. Pak do mě silně strčil za ramena. Tvrdě jsem dopadla na dřevěnou podlahu, náraz mi otřásl kostmi. Odešel, aniž by se jedinkrát ohlédl, a nechal mě tam ležet v prachu.

Zůstala jsem sama v tmavé chodbě, obklopená rozbitou keramikou a slábnoucí vůní mých druhů, a tehdy jsem se zhroutila. Hruď se mi zvedala srdcervoucími vzlyky.

„Už to dál nesnesu, Bože, nemůžu,“ vykřikla jsem do prázdna.

Přitáhla jsem si kolena k hrudi. „Ztratila jsem mámu, tátu, tetu Helenu, strýce Hectora, své všechno. Proč jsem musela ztratit i své druhy! Proč!“

Poslední část jsem křičela na měsíc zářící otevřeným oknem a prosila nebesa o odpověď.

„Moji druhové mě nenávidí. Proč! Co je moje chyba? Je to snad moje chyba, že jsem chtěla štěstí? Nebo moje chyba, že jsem chtěla být milována? Řekni mi to! Řekni mi to!“ Vzlykala jsem nahlas, můj hlas se lámal pod tíhou mého žalu.

Zabodla jsem pohled na tu stříbrnou kouli na obloze. „Proč jsi mi nemohla dát někoho, kdo by mě miloval? Kdo by mě zachránil před veškerým tím mučením? Kdo by se o mě staral! Chránil mě! A ne ty, kteří mě mučí.“

Uprostřed mého nekonečného, dusivého zoufalství má vlčice konečně prolomila mlčení.

„Nejsme slabé,“ řekla Isolde a její hlas byl pevnou, mocnou kotvou v běsnící bouři mého smutku.

„Už to dál nesnesu, Isolde. Jsem z toho unavená,“ odpověděla jsem, zatímco mi slzy rozmazávaly zrak.

„Nezapomeň na ten slib, který jsi dala svému otci. Budeš ho muset splnit.“

Hlavou mi prolétla zničující vzpomínka. Jak stojím u jeho hrobu a skládám slavnostní slib Arthuru Vanceovi. Slibuji ti, tati, že najdu skutečného viníka a ukážu všem pravou tvář Gamy.

Hřbetem třesoucí se ruky jsem si otřela horké slzy. Isolde měla pravdu. Nemohla jsem si dovolit zemřít na zlomené srdce. Měla jsem před sebou neuvěřitelně důležité věci. Musela jsem očistit jméno svého otce a odhalit zradu Gamy Malachiho celé smečce.

„Máš pravdu. Mám tolik důležitých věcí, které musím splnit,“ zašeptala jsem do tmy. Isolde souhlasně zabručela a její přítomnost mi dodala zlomek její neústupné síly.

Zvedla jsem se ze studené podlahy. Ignorujíc bolest ve svém těle, zběsile jsem běžela zpět do svého malého pokoje. Otevřela jsem dveře a zhroutila se tváří napřed na tenkou matraci, zaboříc obličej do polštářů.

Moje ruka zajela pod postel a vytáhla malou dřevěnou krabičku, kterou jsem měla schovanou před zbytkem smečky. Třesoucími se prsty jsem otevřela víko a vytáhla otcův stříbrný medailonek. Těsně jsem k hrudi přitiskla ten chladný kov, hledajíc jeho teplo, hledajíc sebemenší kousek útěchy v tomto krutém světě.

„Chybíš mi, tati. Opravdu mi moc chybíš,“ vzlykala jsem hlasitě do tichého, osamělého pokoje. Moje slzy smáčely prostěradlo pode mnou.

Držela jsem medailonek blíž k sobě, až mi zbělely klouby na prstech. Drtivá bolest ze ztráty všeho mě tížila na hrudi a hrozila, že mě udusí. Dokonce i moji osudoví druhové mi byli odepřeni krutou hříčkou osudu a proměnili se v mé největší trýznitele.

„Miluju tě, tati. Vždycky tě budu milovat. Odhalím pravdu. Zůstanu silná,“ plakala jsem, slova mi plynula z úst mezi trhanými nádechy.

Zvedla jsem medailonek ke rtům a políbila chladné stříbro. „Vím, že jsi nebyl zrádce. Všem to dokážu.“

Pohlcena drtivou bolestí ze své reality, vydala jsem ze sebe truchlivé, zlomené výkřiky. Agónie z nepřetrženého pouta druhů mi už pulzovala v žilách, neustálá, odporná připomínka pekla, které mě čeká zítra. Ležela jsem ve tmě, svírala medailonek a plakala, dokud mě emocionální a fyzické vyčerpání konečně nestáhlo do trhaného, neklidného spánku.