Freyin pohled:

Od toho děsivého incidentu v kuchyni uplynuly dva klidné týdny. Sedím na kraji postele, konečky prstů přejíždím po předloktích a mapuji citlivou, syrově růžovou kůži tam, kde se těžké popáleniny většinou zahojily. Marthina neustálá péče dokázala na zničeném mase zázraky, ale tou skutečnou úlevou je ono nečekané ticho v mém životě. Zaplaťpánbůh se trojčata drží v povzdálí. Nevyhledávají mě, aby si do mě píchli. Nevrhnou po mně své obvyklé jedovaté urážky, když projdu kolem.

Silas se občas u Marthina domu zastaví. Nikdy nepřekročí práh, jen se tichým, sevřeným mumláním vyptává na průběh hojení mých rukou. Preferuji jejich ticho před jejich přítomností. Šest let neúnavného trýznění jen tak nezmizí jen proto, že jeden Alfa ucítil letmý záchvěv viny.

Dokonce ani návrat Gamy Malachiáše do sídla smečky dnešní den nedokázal zničit mou povznesenou náladu. Zkřížili jsme si cestu na hlavní chodbě a on na mě vrhl svůj typický vražedný pohled—pohled tak nasáklý odporem, že se mi z toho zvedl žaludek—ale já šla dál se vztyčenou hlavou. Zítra slavím konečně své osmnácté narozeniny. Zítra se konečně setkám se svým vlkem. Je mi jedno, jak moc mě Gama nenávidí nebo jak se na mě omegy šklebí. Záleží mi jen na šelmě, jež čeká pod mou kůží.

Úchýlila jsem se do hezčího a pohodlnějšího pokoje pro hosty ve druhém patře. Nikdy jsem ten pokoj nechtěla přijmout. Nechtěla jsem jejich soucit. Ale Silas tehdy stál ve dveřích, oči mu ztmavly, a pomocí svého mocného hlasu Alfy mi přikázal, abych ho přijala. Samotná, drtivá síla jeho rozkazu mi nedala jinou možnost než poslechnout. Nyní nacházím v tom tichém prostoru klidnou útěchu a sedím na měkké matraci s knihou v klíně.

Je to prastará kniha o vlkodlačích druzích vázaná v kůži, kterou mi Martha dala minulý týden. Stránky voní po prachu a sušeném jehličí. Přejíždím ukazováčkem po ošoupaném textu na stránce a vstřebávám do sebe posvátnou historii. *Tvůj druh je stvořen k tomu, aby tě miloval. Bez něj jsi neúplná a on je neúplný bez tebe.* Přejedu prstem dolů na další odstavec. *Nikdo nedokáže porazit Pouto druhů. Ublížit svému druhovi by se rovnalo ublížení samotné Měsíční bohyni.*

Na mých rtech se zformuje malý, nadějeplný úsměv. Zaklapnu těžký obal a položím knihu na noční stolek. Přetáhnu si silné deky přes ramena a konečně zavřu těžké oči. Upadám do spánku a sním o silném, osudovém druhovi. Bojovníkovi, jenž je mi Boží tváří předurčen k tomu, aby mě miloval, opatroval a nikdy, opravdu nikdy mi neublížil. Budu milována. Budu konečně v bezpečí.

Další ráno se probouzím s třepotajícím se srdcem. Skrz zamrzlé okenní tabulky proudí sluneční světlo, které značí začátek nejdůležitějšího dne mého života. Posadím se, sáhnu do malé dřevěné krabičky na nočním stolku a vytáhnu tátův stříbrný medailon. Chladný kov mě uzemní, když si ho pevně zapnu kolem krku. Je to jediný kousek jeho samotného, který mi zbyl. Svírám přívěsek v dlani, otírám si zbloudilou slzu a zoufale si přeji, aby tu mohl být, ať už by mi byl svědkem při první proměně. Byl by tak pyšný.

Mé nostalgické myšlenky přeruší ostré zaklepání na dveře ložnice.

"Ano?" zavolám a zkouším z hlasu vyhnat emoce.

"To jsem já," odpoví Callum přes dřevo.

"Pojď dál." Rychle si otřu oči a posadím se vzpřímeněji.

Dveře se rozletí a mně se sevře žaludek. Callum vstoupí do místnosti s nezvykle napjatým výrazem. Je celý oblečen do cestovního—tmavé taktické oblečení, těžké bojové boty a přes široké rameno má přehozenou sportovní tašku. Nevyzařuje z něj uvolněná nálada člověka, který by mi přišel popřát všechno nejlepší k narozeninám.

"Co se děje, Callume?" zeptám se a v hlase mi zazní podezření.

Povzdechne si a přejede si drsnou dlaní po čelisti. "Musím okamžitě opustit území, Freyo. Mířím do smečky Karmínové noci zhruba na týden."

"Proč?" Postavím se, v hrudi se mi zvedne vlna paniky. "Obrana naší smečky snad nestačí?" Smečka Krvavého měsíce je tou nejsilnější na světě. Čelili jsme bezpočtu útoků a nikdy jsme nemuseli žebrat o vnější pomoc.

Callumův výraz ztemní a vrásky kolem očí se mu prohloubí. "Je to nebezpečné, Freyo. Nutně potřebujeme zajistit vojenskou alianci. Masivní, smrtící armáda odpadlíků momentálně obsazuje silné smečky v regionu. To nejsou jen nějaké neorganizované tulácké skupinky. Jejich obrovské počty převyšují současné obranné linie naší smečky. Jestli na nás zaútočí teď, budeme potřebovat posily."

Na má ramena dopadne těžká hrůza. Callum je mým jediným ochráncem v této smečce. Bez něj zůstávám zcela bezbranná proti náladám trojčat i krutosti smečky. Ale v hlavě mi zazní tátův hlas, drsná připomínka mého dětství. *Než tvůj život, na prvním místě je smečka.* Otec vždycky kladl povinnosti nade všechno.

Spolknu knedlík úzkosti tvořící se mi v krku. Silou roztáhnu koutky úst a věnuji Callumovi statečný, ujišťující úsměv. "Nedělej si starosti, Callume," řeknu mu a zatlačuji svůj vlastní strach do pozadí. "Smečka je na prvním místě. Musíš jít."

Těžce vydechne a jeho napjaté držení ramen se trochu uvolní. Široce rozevře své silné paže. "Miluju tě, malá Freyo," řekne vřele.

Vyrazím kupředu a obmotám mu paže kolem pasu. Přitáhne si mě do těsného objetí, zaboří tvář do mých vlasů a vtiskne mi pevný polibek na temeno hlavy.

"Taky tě miluju, osle," odpovím hravě a ze všech sil se snažím odlehčit dusivou náladu visící v místnosti.

Jemně mě na oplátku plácne do zadní části hlavy a z hrudi mu zavibruje tiché zasmání. Sdílíme ještě jedno poslední, zdlouhavé objetí, držíc se o vteřinu déle než obvykle. Pak ustoupí, věnuje mi poslední kývnutí, otočí se a opustí dům. Jeho těžké kroky se vytrácejí chodbou a jeho odchod za sebou zanechává prázdnou, mrazivou mezeru. Jsem skutečně úplně sama.

Zbytek dne trávím v izolaci, zatímco mi nervy bzučí elektrizujícím očekáváním. Těsně před půlnocí vyklouznu z tichého domu a zamířím hluboko do mrazivého, sněhem pokrytého lesa. Jdu sama. Ledový vítr mě kouše do odhalených tváří, proniká mou tenkou bundou, ale ten chlad přes tlučící srdce ani nezaznamenám. Prodírám se hustými křovisky a proplétám se mezi vysokými borovicemi, dokud nedosáhnu samotného středu lesa.

Měsíční světlo protíná koruny stromů a ozařuje obrovský, starý dub. Přistoupím k jeho rozlehlým kořenům. Prsty neohrabaně tápu po zapínání tátova vzácného medailonu. Sundám si ho a opatrně jej uložím do malé, bezpečné krabičky a pečlivě ho schovám mezi kořeny. Odstoupím zpět na mýtinu a pomalu ze sebe stáhnu oblečení. Mrazivý noční vzduch naráží na mou holou kůži a nahání mi husí kůži po rukou a nohou, ale stojím vzpřímeně a čekám.

Vzdálená věž s hodinami na sídle smečky odbíjí přesně půlnoc.

Ozve se první úder zvonu a hrudí mi projede výbušná, mučivá bolest. Zalapám po dechu, oči se mi šokem rozšíří. Je to, jako by mi někdo právě rozdrtil hrudní koš perlíkem. Mé kosti začínají brutální silou praskat a lámat se, přičemž se ten nevolnost vyvolávající zvuk lámajících se chrupavek rozléhá celým tichým lesem. Zapotácím se kupředu, nohy mi vypoví službu, a tvrdě spadnu na kolena do sněhu.

Kůže mě pálí, je žhavá, jako bych byla hozena přímo do plápolajícího ohně. Svírám si žaludek, ječím v naprosté agónii a páteř se mi nepřirozeně prohýbá. Mé obratle se posouvají, a násilně se přeskládávají tak, aby se přizpůsobily postavě šelmy. Drásám sníh a zrak mi rozostřují slzy. Věděla jsem, že první proměna bude bolet, ale tohle je čisté mučení.

Ostře pronikavá bolest mi střelí do čelisti. Mé ostré tesáky se nelítostně prořezávají mými bolavými dásněmi a trhají citlivé maso. Ústa mi zaplaví kovová pachuť krve. Pevně zavřu oči a zalykám se v tom utrpení.

Pak přichází poslední, mučivý nával celotělové bolesti. Všechna nervová zakončení se vznítí. Můj hrudník se prudce rozšiřuje a vtahuje obrovský doušek mrazivého vzduchu. Můj lidský výkřik se organicky deformuje, prohlubuje na výšce a síle, dokud se nezmění v mocné, rezonující zavytí, jež roztřese samotné stromy kolem mě.

Ta bolest ustane.

Zamrkám a zrak se mi přizpůsobí tmě. Všechno je mnohem ostřejší. Vůně borovice a vlhké hlíny je omamná. Vytlačím se na všechny čtyři tlapy, těžce oddychuji a můj masivní hrudník se zvedá. Doklušu k zamrzlé kaluži u kraje paseky a zachytím svůj odraz v rozbitém kousku zahozeného zrcadla opřeného o kámen.

Zírala jsem do skla, naprosto ohromená.

Má vlčice je nádherná. Chlubí se kožichem husté, hedvábně bílé srsti, jež se v měsíčním světle třpytí nadpozemským leskem. Není na ní jediná vada. To, co zachytí můj pohled, jsou její oči—krvavě rudé duhovky, které planou nebezpečnou, ohnivou intenzitou. Vyzařuje z ní přirozeně elegantní, neústupná aura nezpochybnitelné královny. Vypadá nespoutaně, vznešeně a až děsivě mocně.

Sklopím svou velkou hlavu, když tu mou nově nabytou bázeň srazí k zemi těžká váha mé ubohé minulosti.

'Zůstala trčet s kusem odpadu, jako jsem já,' zamumlám smutně v hranicích své vlastní mysli a připadám si pro tak vznešené stvoření nehodná. Po šesti letech, kdy se mnou jednali hůř než se špínou, nedokážu pochopit, jak si ji mohu zasloužit.

'Nejsi žádný odpad.'

V mé hlavě zaburácí dravý, mocný hlas a vyleká mě. Samotná síla jejího tónu mi otřese lebkou.

'Já jsem Isolda.'

Její přítomnost udeří do mého vědomí. Okamžitě se propojíme a její neotřesitelné sebevědomí se dokonale smísí s mou pošramocenou myslí. Neváhá. Získá kontrolu nad mými pochybnostmi a drtí je svou psychickou váhou.

'Já jsem Freya,' odpovídám a stále se potácím z toho nečekaného spojení.

'Poběžme,' dožaduje se.

Vyrazím na zkušební běh hustým lesem. Mé silné zadní nohy nás vrhají vpřed, obrovskými skoky polykají vzdálenost. Ledový vítr nám profukuje silnou bílou srstí. Rychle si uvědomím, že je Isolda oslepujícím způsobem rychlá, proplétá se mezi starými kmeny stromů a ladně přeskakuje zamrzlé potoky. Je bystrá a vnímavá, vypočítává každý pohyb a překypuje nezlomnou jistotou.

Když s váháním vyjádřím hluboce zakořeněnou nejistotu ohledně vlastní hodnoty v obavách, že mi to nakonec zazlí, prudce to zavrhne.

'Neurážej nás, Freyo. Jsi silná. Jsi krásná. Jsme královna,' uklidňuje mě s naprostou jistotou. Její divoká ochrana obklopí mou duši. Poprvé za těch šest mučivých let mám někoho, kdo při mně bude vždy stát bez otázek. Už nejsem sama.

Běžíme dlouhé hodiny a zabíráme si les pro sebe, dokud nezačne obloha světlat. Vracíme se k prastarému dubu. Zpětná proměna do mé křehké lidské podoby je stejně bolestivá jako ta úvodní transformace. Kosti se mi lámou zpátky na svá místa a přinutí mě padnout k zemi. Těžce oddechuji a nahou kůži tisknu do mrazivého sněhu.

Vzepřu se nahoru s lehce se třesoucími svaly a obleču se do mrazivého vzduchu. Upevním si tátův medailon kolem krku a začnu tu dlouhou cestu zpět k sídlu smečky.

Jak mé boty křupou ve sněhu, uvědomím si, že něco není v pořádku. Necítím takovou tu typickou, oslabující poshiftovou slabost, jaká obvykle trápí čerstvě proměněné vlky. Většina teenagerů nedokáže vstát z postele a z těla jim je vysáta veškerá energie. Namísto toho mi svaly bzučí vibrující energií. Mé kroky jsou lehké a smysly ostré. Cítím se výjimečně silná, jako by ta proměna ve mně odemkla skrytý rezervoár síly.

Protahuji prsty na rukou a žasnu nad zvláštní, pulzující silou pod svou kůží. Jsem ponořena hluboko do myšlenek ohledně oné nově nabyté, zvláštní fyzické síly a přemýšlím, co to znamená pro mou budoucnost ve smečce, když se najednou stočí vítr.

Zcela bez varování mi nos zasáhnou tři zřetelné, silné pachy a přinutí mě na místě zkoprnět.