Torin se opřel do židle a koutky rtů mu mírně cukaly. „Poznala jsi můj kruh. Ty, o kterých se nikdo neodvažuje mluvit příliš nahlas.“

Pozvedl sklenici a v očích se mu zalesklo něco nečitelného.

„My jsme ti, kterým se říká Hrobový dvůr,“ dodal plynule. „Ne proto, že bychom byli mrtví. Ale proto, že ten poslední, kdo si s námi zkřížil cestu, tak dopadl.“

Zamrkala jsem. „To je... uklidňující.“

Cormac