Ušklíbla jsem se. „Možná. Ale já bojuji špinavě.“

„Ó, o tom nepochybuji.“

Šťouchla do mě loktem a já jí to oplatila a potlačila další smích.

Nebylo to divné – jak rychle se stala mým kousíčkem útěchy na místě, které působilo, jako by se mě aktivně snažilo rozžvýkat. Většina ostatních žen u dvora na mě sotva promluvila, a když už, tak s opovržením nebo podezřením. Ale Lenore – ta ani nemrkla, když